Nový svět - Do hlubin

Nedaleko významného Loranského obchodního města Zonderu se tyčí v lesích kopec. Nikdo na něj nechodí, neboť ke zřícenině na jejím vrcholu se váže několik strašidelných historek a příběhů.
Přesto k ní lesem vede vyježděná cesta, nyní zavátá sněhem. Rozpadlé věže a hradby překryté sněhovou pokrývkou však stále připomínají kosti trčící ze země. Hluboko v jejích temných, spletitých sklepeních, se ozval dunivý hlas vycházející z vlčí lebky pověšené na dveřích vytvořených z kostí. Před nimi stojí vychrtlá postava zahalená v černém, potrhaném a ušpiněném rouše. Hlavu má holou, protkanou stovkami žilek, kůži svraštělou a vějířovitou, barvy starého pergamenu. Jen na bradě je několik chomáčů bílých vousů. V kostnaté ruce připomínající pařát drží pochodeň, jejíž mihotavé světlo se odráží na náušnici ve tvaru lebky kterou má v levém uchu a v očích, temnějších než bezměsíčná noc, hledících na vlčí lebku.
„KDO RUŠÍ MISTRA V JEHO ROZJÍMÁNÍ?“ zaduněl hlas z vlčí lebky a rozlehl se sklepením, vracejíce se v mnoha ozvěnách. „Sahar Galoder, přicházím na mistrův příkaz.“ Řekl ten podivný muž tiše. V očních důlcích vlčí lebky na okamžik vzplálo modré světlo.
„PAK TEDY VSTUP.“ Zaduněl její hlas a dveře se nehlučně otevřely. Galoder vešel do rozlehlého sálu, jehož strop podpíraly sloupy z bílého mramoru. U stěn postávali sochy, vypadající jako hrdinové v bohatě zdobených zbrojích a nádhernými meči v rukou. Dojem kazilo to, že měli místo hlav lebky. V celém sále bylo světlo které nevrhalo stíny a nemělo žádný zdroj. Na konci sálu bylo jediné křeslo, trůn vytvořený z umě pospojovaných kostí, převážně lidských. Na trůně seděl vysoký, hubený muž v černém rouše, avšak o mnoho kvalitnějším než jaké měl na sobě Galoder. Stříbrnou nití na něm bylo vyšito mnoho znaků a několik lebek, v jejichž očích byli vsazeny malé diamanty. Přes kápi mu nebylo vidět do obličeje. Galoder přešel sál, aniž by se rozhlédl. Byl zde tolikrát, že zbroj, zbraň, i lebku každé sochy znal nazpaměť, světlo ho nikdy neudivovalo, sám byl jedním z těch, kteří ho udržují. Před trůnem poklekl a sklonil svou holou hlavu.
„Vstaň, Sahare.“ Řekl muž v kápi. Měl příjemný, melodický hlas. Galoder vstal, hlavu měl však stále skloněnou. „Víš proč jsem pro tebe nechal, poslat?“ zeptal se muž, a pod kápí na okamžik zableskl odraz očí, zkoumavě hledících na Galodera. „Nevím, mistře.“ Odvětil Galoder a konečně zvedl hlavu a zpříma se podíval na mistra zdejších nekromancerů.
„Mám pro tebe úkol, jak jistě tušíš. Nepochybuji, že si vzpomeneš na jistého Albrechta Rezciho, mnohokrát jsi od něj a jeho společníků přebíral zásilky.“ Řekl mistr a předklonil se na trůnu, a nyní se z výšky díval na Galodera. „Ano, vzpomínám si na něj, když odcházel naposledy, po tom nešťastném úkolu, který dostal od vás, byl ošklivě zřízený.“ Zamručel Galoder a překotně přemýšlel, o co mistrovi jde. Mám ho snad najít a zabít? Blesklo Galoderovi hlavou, nebo přivést zpět? Mistr ho nechal chvíli přemýšlet, a jako by se bavil tím, jak se myšlenky v nekromancerově hlavě přelévají sem a tam a cvakají jako dobře promazaná ozubená kolečka.
„Když odcházel, ‚zapůjčil si‘ lebku mého předchůdce, samozřejmě že bez mého vědomí. Nevyčítám mu to, zbytek ostatků které donesl nám nechal a i v nich je dost velká magická síla, aby udržela můj plán v chodu. A myslím si, že si to i za svá zranění zaslouží, pokud ji má u sebe, chrání ho před jakoukoli magií. Nicméně, chci abys ho našel a dával na něj pozor.“ Řekl mistr a opřel se o kostěné opěradlo svého trůnu. „A proč, mistře? Mám tady práci, můj výzkum…“ začal Galoder, mistr ho však přerušil mávnutím ruky „Protože to dlužím jeho otci, který sám, pokud to nevíš, měl za života dost velké nekromantické nadání, bohužel nerozvíjené. A jistě víš, že než před půl rokem zemřel, sám nás vyhledal a nechal nám své tělo k výzkumům!“ zavrčel mistr zlověstně. Nesnášel když mu někdo odmlouval a vykrucoval se. „Ano, právě ten výzkum…“ začal znovu Galoder, bezvýsledně. „Může počkat.“ Dokončil za něj větu mrazivým hlasem mistr. Galoder se vzdal „Dobrá, dobrá, jak ho mám ale najít?“ zamručel nekromancer a pohlédl na mistra. „Jednoduše, příteli.“ Řekl mistr, opět příjemným hlasem, a krátce zlovil v jedné kapse svého roucha. Vytáhl prstní kůstku, s drobnou runou vyrytou v jejím středu. Podal ji Galoderovi, který ji převzal do svého kostnatého pařátu a zkoumavě ji prohlížel. „Runa přenosu, ale kam?“ zamručel nekromancer a převracel prstní kůstku v ruce. „Je z prstu mého předchůdce. Přenese tě k jeho lebce, a poté zpět sem, ke zbytku jeho ostatků, kolikrát budeš chtít.“ Řekl mistr. Galoder se pokřiveně usmál. „Vyrazím ihned, mistře.“ Řekl, otočil se a kráčel pryč ze sálu…

Kdesi na území nikoho, první týden zimy, rok 1398 Prorokova letopočtu.
Území nikoho, dlouhý pás nížin, táhnoucí se od Stříbrných přístavů podél veletoku Ahak až k malému království Niod. Na západní straně hraničí s Eandirským královstvím a Astarskou říší, na východní s pohořím Mepal Abald, za kterým se rozprostírá Velká Chatamarská poušť. V severní části Mepal Abaldu je také jedna z posledních trpaslují, obrovských, mnohopatrových říší trpaslíků vykutaných do hlubin skály. Na jihu končí území u neprozkoumaných džunglí.
Kromě nejjižnějších částí, sněžilo na celém území již několik dní. Nebe bylo zatažené černými mraky, a tak nebylo poznat, která část dne je a neustálé šero lezlo každému kdo sem v tuto nevlídnou dobu zabloudil, rychle na nervy. Stejně tak Albrechtovi Rezcimu a jeho společníkovi Rufusovi. Krčili se ve stínu skalního převisu, a hádali se.
„Takže ty nemáš ani tušení kde sme?!“ prskal vztekle Albrecht, zabalený do kožešinového pláště a hrbící se nad skrovným ohýnkem. „Ne, někde sme museli špatně zahnout. Kdyby byl mapa, bylo by to jednodušší.“ Zavrčel Rufus a z dřepu u ohýnku zlostně shlížel na Albrechta.
„Jo? A kdo jí ztratil, co? Já snad?!“ odfrknul si Albrecht a na okamžik vzhlédl na sněhovou clonu, která se snášela z nebe. „A já asi můžu, že mi vypadla když nás honili ti banditi, ne? Kdybys neodkrouhnul jednoho z nich, mohli sme mít mapu!“ prskal Rufus, stále nevraživěji.
„Aha, takže kdybych toho zmetka nezapích, mohli sme v tom lese teďka sedět svázaný, bez oblečení, zbraní a těch pár zásob!“ zavrčel zuřivě Albrecht a probodl Rufuse pohledem.
„Jasně, za všechno můžu já, co si o sobě sakra vůbec…“ zařval Rufus, kterému ruply nervy, v zápětí se však zarazil. „Slyšel si to?“ řekl náhle velice tiše. Albrecht, který náhle vypadal velmi ostražitě, jen kývnul hlavou. Oběma se totiž zdálo, že nedaleko od nich, slyší někoho chodit ve sněhu. To křupání se teď, když zmlkli, zdálo jako dunění bubnu v tichém ševelení padajících vloček. Navíc se zdálo, že je tam víc než jeden nezvaný návštěvník. Albrecht si uvolnil meč v pochvě, a lehce ho povytáhnul. Kroky náhle ustaly. „Khaa, ness etxass?“ ozval se řezavý hlas, mrazivý jako počasí které zde panovalo. „Xass hess. Keha naah etxaas.“ Odvětil druhý hlas, neméně řezavý a chladný. Kroky se znovu ozvaly, zdálo se že se blíží k přístřešku Albrechta s Rufusem. Po malé chvilce se ve vánici dali rozeznat dvě vysoké, temné siluety, které se k nim blížily. Rufus vyskočil na nohy a vytasil meč, Albrecht ho napodobil. Ty siluety se ani jednomu z nich nelíbily. Brzy se ve světle ohně objevily dvě postavy. Vysoké, s pletí černou jako nejhlubší temnota, dlouhými, stříbrnými vlasy a zlověstně přimhouřenýma rudýma očima. Uši měli špičaté jako elfové, svým temným způsobem se dokonce vyrovnali jejich kráse. Jedna z postav byla oděna do černé šupinové zbroje a z nárameníků jí vystupovaly dlouhé trny. Na levé tváři měla šest kolmých zářezů a celou pravou polovinu tváře měla pokrytou modrým tetováním. V jedné ruce držela zakřivený meč a ve druhé oválný štít popsaný krvavě rudými znaky. Druhá postava byla menší a méně urostlá, obličej jí zakrývala šklebící se stříbrná maska. Zahalena byla do černého pláště a nenesla žádnou zbraň, jen krátkou hůl s obsidiánem vloženým do její špice. „Temný elfové… a já myslel že to sou jen pohádky na vystrašení zlobivejch děcek...“ zahuhlal Rufus a v obličeji byl náhle bledý a lehce se chvěl. „No, tihle mi příjdou skutečný až moc.“ Zamručel Albrecht, kterého se přítomnost temných elfů nijak zvláště nedotkla. Od doby kdy zabil nemrtvého čaroděje ve Vévodově hrobce, ho dokázalo vyděsit a překvapit jen málo co. „Elfové se zabít daj, a tihle určitě taky.“ Zabručel po chvíli. Temní elfové je pozorovali, ale nezdálo se, že by hodlali zaútočit. „Paní z vás bude mít radost, takové otroky, zdatné a jistě nakonec i spolehlivé, se v těchto končinách téměř nedá najít.“ Zavrčel náhle temný elf s hůlkou obecnou řečí. Albrechtovi stačilo slyšet slovo otrok, a vzedmula se v něm vlna zuřivosti. Skočil přes oheň a sekl po temném elfovi mečem. Albrecht se sice pohnul na člověka neuvěřitelně rychle, temný elf však uskočil a sekl Albrechtovi po ruce. Ten stačil jen tak tak cuknout rukou stranou, i tak ho však čepel temného elfa škrábla do zápěstí. Albrecht zavrčel a ohnal se mečem po druhém temném elfovi. I ten se však ukázal hbitějším než by bylo dobré. Zasyčel a vycenil na Albrechta špičaté zuby. Ten první sekl Albrechta do zad, čepel se naštěstí svezla po kroužkové košili, kterou měl pod pláštěm. Albecht se otočil a jen se štěstím zvedl meč a odrazil útok temného elfa. V tom se probral Rufus a s řevem, máchaje mečem okolo sebe, se vrhnul na temného elfa, který si vyměňoval rány s Albrechtem. Rufusova čepel se zakousla do ramena temného elfa, ten zavyl jako divoké zvíře a jediným skokem zmizel ve vánici.
Ten druhý se na ně ještě opovržlivě zahleděl, v jeho pohledu však bylo něco, co dávalo tušit, že se vrátí, a bude jich víc. Poté také rychle zmizel ve vánici.
„Tak to bylo hnusný.“ Řekl Albrecht a zíral na místo, kde zmizel temný elf. „Jo, to bylo. Ale asi se vrátěj, změnil bych stanoviště.“ Ozval se Rufus otírající čepel meče o sníh. Albrecht pokýval hlavou „Jen co trochu poleví ta vánice. V tomhle by sme jim akorát tak vlezli do doupěte.“. Rufus něco zabručel a přidřepl si k ohni. V zápětí vyskočil a spadl na zadek. Ve vzduchu se totiž zablesklo a na druhé straně ohně se objevila postava s holou hlavou. Rozhlédla se kolem a pohledem ulpěla na Albrechtovi. Ten si ji změřil od hlavy až k patě a uškíbl se „Tak tebe bych nečekal. Copak, má pro mě ten tvuj prašivej mistr nějakej úkol? Jestli jo, klidně se vrať a řekni mu, že odmítám, jednou mi to stačilo.“ Zavrčel na nekromancera Galodera. „Mistr mi nařídil dávat na tebe pozor!“ zakrákal trochu uraženě Galoder. Nekromancer se trochu třásl zimou. „Jo ták… A není to náhodou pro to, aby se něco nestalo tomuhle…“ usmál se opovržlivě Albrecht, sáhl pro svůj batoh a vytáhl z něj lebku bez dolní čelisti. „Ne, i když díky tomu že ji máte jsem se dostal.“ Kráknul Galoder a klekl si k ohni. „Jo ták, takže jí chce asi zpátky co? Má pech je to trofej.“ Ušklíbl se Albrecht a uložil lebku zpět do batohu. „Ne nechce jí zpátky. Máš si jí nechat, chrání před magií.“ Řekl Galoder vzhlížeje od ohně. Albrecht se zarazil. Nešlo mu do hlavy, že když chrání před magií, že mu ji nekromanceři nechají. Jistě by na ní mohli dělat ty své experimenty.
„Jo, a nekromancere, měl bys vědět že nejsi na bezpečnym místě. Chvilku před tim, než ses objevil nás přepadly dva temný elfové.“ Zabručel Rufus. Pohledem šlehl po Galoderovi, který se jen ušklíbl. „Vážně? A to jste je zamordovali? A pokud jde o mě, není problém se s nimi vypořádat.“ Kráknul nekromancer a se zapraskáním kloubů se narovnal.
„Ne, Rufus jednoho seknul a oni utekli.“ Zamručel Albrecht. Galoder se křivě usmál „Tak to by sme měli zmizet, brzo se vrátěj a bude jich víc než dva.“.
„Estli seš schopnej něčeho jiného, než přebírání zásilek mrtvol, a chytřejší než vypadáš, tak ti dojde, že v týhle vánici jim s největší pravděpodobností vběhnem přímo do chřtánu.“ Utrousil Albrecht a znuděně mávnul rukou za sebe, kde se sypaly z nebe vločky jako když se protrhne pytel s moukou. Nekromancer se jen pohrdavě zašklebil a sáhl do brašny, kterou měl u sebe. Vytáhl něco, co bylo s největší pravděpodobností v půli zlomené žebro, popsaná desítkami drobných run a znaků. „Hezká kost, a co s ní?“ zachechtal se Rufus. Nekromancer mu nevěnoval sebemenší pozornost. Rukou, jako by zamilovaně, přejel po žebru, a zašeptal několik nerozluštitelných slov. „Tak, půjdu v předu. Za mnou.“ Zaskřehotal Galoder. Rufus s Albrechtem neměli náladu se s ním hádat, a tak popadli své batohy a vyrazili za nekromancerem.
Jakmile vešli do vánice, Galoder zvedl žebro nad hlavu. Náhle se ocitli v jakémsi kruhu, snad světla, snad něčeho jiného. Důležité však bylo, že viděli jako za jasného dne. Bohužel je kouzlo nechránilo před mrazem, ani před sněhem. Brodili se pustou plání. Sníh byl kam oko dohlédlo. Nekromancer se vydal podél hor k severu. Kam mířili, to Albrecht netušil, doufal jen, že je nekromancer nezavede přímo k temným elfům.
Jak šli, začalo se smrákat, zatím bylo jen šero, nyní začínala být opravdu tma. Naštěstí během cesty přestalo sněžit, dokonce i mrazivý vítr ustal. Rufus by řekl, že je snesitelně.
Mezi mraky prosvítal bledý kotouč měsíce, když došli k dalšímu převisu, ze kterého ústila jeskyně.
„Mám dvě zprávy, obě špatné…“ zabručel nekromancer a nejistě se podíval na Albrechta. „Tak ven s nima, neska mě už nic nepřekvapí.“ Řekl Albrecht s povzdechem.
„Takže… no támhle ta jeskyně, je bohužel ta ke které jsme nechtěli. Doupě temných elfů. A druhá zpráva, že kouzlo telas kalvu, po vašem by to bylo prozření, právě přestává účinkovat, dneska už dál nedojdeme.“ Řekl Galoder.
„Nekromancere… jak dlouho na mě máš dávat pozor?“ zeptal se Albrecht.
„Tak jak to bude potřeba a na tak jak dlouho to bude potřeba, pane Rezci.“ Vykrákal nekromancer. Rozhlédl se a ukázal směrem k jeskyni „Musíme tam. Můžeme tam rozdělat oheň.“ Zazubil se nekromancer. Při tom úsměvu přejel Rufusovi mráz po zádech.
„K čemu oheň? Ten nám poslouží možná proti zvířatům, pokud se sem teda nějaký dokázali dostat a přežít to! Ale temný elfové sou hnusáci, sice žijou ve podzemních tunelech, skoro ve tmě, ale to neznamená že se bojej ohně, jejich čarodějové určitě zvládaj oheň i jako živel.“ Zavrčel Albrecht zlostně.
„Je vidět že o nich víš jen to, co se říká. A to je pravda jen z poloviny a ještě je to jen pouhá setina toho jací jsou. Oheň jako takový nenávidí a bojí se ho. A jejich čarodějové používají absolutně jiný druh magie, než lidé, víly nebo elfové. Oheň pomůže.“ Zamručel nekromancer když byli pár kroků od vchodu do jeskyně. Nervózně si posedali pár metrů od otvoru. Galoder vyndal z brašny zub. Lidskou stoličku. Položil ji na zem. Přejel po ni ukazovákem a zašeptal jedno jediné slovo. Oslnivě se zablesklo, a před nekromancerem roztančil plamen, který sice nebyl velký, ale měl extrémní výhřevnost a zářivost. Albrecht se zašklebil „Tak si počkáme, až pro nás příjdou.“ A natáhl si nohy blíže k ohni. Brzy měl pod nimi loužičky vody.

Necelý kilometr od jeskyně, kde přestávalo sněžit stála u osamělého, věkem zčernalého stromu na jehož větvích ležela vrstva sněhu, postava zahalené do temnorudého pláště, s bílou kožešinou u krku. Hlavu měla zabalenou v šále, ze které stoupaly obláčky páry, jak dýchala.
Nebyla moc vysoká, spíš naopak. A zdála se být pod pláštěm na kost vyhublá.
„Měli tu už být. Měli.“ Ozval se z pod šály tichý, nepříjemný mužský hlas. Zněl, jako když zavrčí vlk. „Já vím, já vím. Nemohu za to. Snad brzy příjdou.“ Ozvala se odpověď, také z pod šály, stejným hlasem avšak příjemnějším. „To doufám, začínám být netrpělivý, ano, moc netrpělivý. Nerad čekám.“ Ozval se znovu krutý, vrčivý hlas. „Já také ne. Ale jediné co zbývá je trpělivost.“ Povzdechl si druhý hlas. Postava lehce mávla rukou, prsty složené do jakéhosi symbolu. Safírový prsten na její ruce krátce zablesknul a sníh se odhrnul od stromu. Čaroděj si sedl a kolena si přitiskl k hrudi a objal je rukama, aby z něj unikalo co nejméně tepla.
„Trvá jim to dlouho, moc dlouho. To není dobré znamení, opravdu není. Budeme se s nimi muset vypořádat. Ano, ano ukázat jim že MY nejsme někdo koho by měli nechat čekat.“ Zasyčel zlobně vrčivý hlas a postava pokývala hlavou. „Jistě je zdržela ta vánice, není to jejich vina, nemůžeme se na ně zlobit.“ Řekl tiše druhý hlas a hlava sebou zatřásla ze strany na stranu v odmítavém gestu.
Vánice již téměř ustala, mraky se začali rozpadat a vykukovali první, bledé a nesmělé hvězdy.
Postava šeptala a vedla mezi sebou hádku. O čem, to věděla jen ona, neboť její šepot se nedostal dál než na několik kroků. Byl do hádky tak zabrán, že si nevšiml trojice koní, která se plahočila sněhem se svými jezdci na zádech. Jezdci byli čtyři. Na nejušlechtilejším z koní jela malá postavička, s dlouhými zlatými vousy zakutaná v těžké zbroji, na klíně jí ležela dvoubřitá sekera na jejíchž čepelích bylo mnoho vytepaných run. Za ní seděla dívka, se stříbrnýma očima a krásou, jakou mohou oplývat jedině elfové. U sedla visela dlouhá, elfská šavle, umně vyřezaný luk a toulec se šípy. Halil ji jemně zelený plášť pokrytý vločkami sněhu. Druhý kůň byl bílý, mohutný a vznešený. V jeho sedle jel muž v plné zbroji se znakem kříže na prsou a helmicí s dvěmi stříbrnými křídly. Na zádech měl pověšené kladivo, taktéž se znakem kříže na jeho hlavici, a u sedla dlouhý meč. Poslední kůň byl hnědák. Na něm jel muž v šupinové zbroji s černým pláštěm. Jeho helmice připomínala hlavu dravého ptáka a očními průzory na svět shlíželi dvě černé oči. Zbroj měl ozdobenou střapci z ptačích pírek a kůstkami drobných živočichů. Jako zbraň měl výrazně zahnutou jižanskou šavli s širokou čepelí a zahnutou záštitou chránící prsty. Když dojeli na několik kroků ke stromu, čaroděj zvedl hlavu.
„Konečně jste dorazili. Začínali jsme se bát že nepříjdete.“ Řekl čaroděj tím příjemnějším hlasem. „My? Vidím jen tebe, člověče.“ Zasmála se zvonivě elfka a pobaveně se rozhlédla po okolí. „A koho byste čekala, starší? Koho?“ zaskřípal vzduchem druhý čarodějův hlas. Elfka na okamžik strnula a udiveně si prohlížela čaroděje. Po chvíli se uvolnila a pokývala hlavou.
„Tak kde jsou ti temní elfové, o kterých jsi nám poslal zprávu?“ ozval se dutým hlasem z pod helmice obrněnec na běloušovi. „Pojďte za námi, dovedeme vás k jejich sídlu.“ Řekl čaroděj, vyskočil na nohy a pokynul družině, aby ho následovala…

„Konečně přestalo chumelit. Bylo na čase.“ Zabručel Rufus, když vzhlédl od nekromacerova kouzelného ohně, který okolo nich vrhal strašidelné stíny. Chvílemi měli dokonce pocit, že je ze tmy pozorují rudé a fialové oči a dokonce že zaslechli tichý rozhovor v řezavém jazyce temných elfů. „Stejně neska nikam dál nejdem. V noci viděj ty bestie líp.“ Zabručel Albrecht s pohledem upřeným na poskakující plamen.
„Opět musím odporovat. Temní elfové vidí ve tmě lépe, to ano. Ale slunečního světla se bojí. Bere jim jejich sílu, pro to se pohybují mimo svá sídla jen po setmění.“ Zakrákal nekromancer, kterého celou dobu neozařovalo světlo, jako by se mu vyhýbalo. „To je snad fuk. V noci nikam nejdeme. Chce se mi chrápat, nekromancere, máš první hlídku.“ Zašklebil se Albrecht a natáhl se na zem, ruce složené pod hlavou. „Neradil bych vám teď spát, pane Rezci. Někdo se blíží.“ Kráknul nekromancer. Albrecht vyskočil na nohy tak rychle jak jen to šlo. Ruku položil na jílec meče a zíral do tmy jeskyně. „Zvenčí.“ Dodal Galoder s lehce posměšným výrazem. Albrecht něco zavrčel a otočil se k východu z jeskyně. „Raději se posaďte, pane Rezci. Je jich pět a cítím že proti nám nic mít nebudou. Alespoň proti vám dvěma ne.“ Albrecht chvíli váhal, nakonec ho stáhla k zemi Rufusova mohutná ruka.
Slyšli, že před jeskyní řehtají koně. Poté jak jejich jezdci seskakují na zem. Za pár okamžiků je i spatřili.
Nesourodá skupinka to byla. Elfka, trpaslík, dva lidé ve zbroji a čaroděj s hlavou omotanou šálou oděný v rudém plášti. Pětice zůstala stát a mlčky hleděla na Albrechta a jeho společníky.
„Tam dolů bych nechodil, sou tam temný elfové.“ Prohodil nakonec konverzačně Albrecht a prolomil tak napjaté ticho. Nejmohutnější z pětice, bojovník v plné plátové zbroji zdobené křížem na hrudi se pod helmicí zasmál „Opravdu? Jsem rád že jsem trefil správně.“.
„Kdo jste vy?“ zeptala se elfka, měříce si při tom Albrechta chladným pohledem „Cítím zde zlo, ale nejen to od mých zkažených příbuzných.“.
„Aha, tak to bude asi náš kamarád nekromancer. Ale nebojte se ho, je hodnej, vycvičenej a nekouše.“ Zachechtal se Albrecht a střelil po Galoderovi pohledem. Nekromancer vypadal nezaujatě, vyrovnaně a strašidelně jako vždy. Jako by si Albrechtových posměšků ani nevšiml.
„Nekromancer? To je podivné, velmi podivné… zvláště zde. Ano, ano… Mohou být nebezpeční, velmi nebezpeční.“ Ozval se čaroděj se šálou omotanou okolo hlavy vrčivým hlasem. „Ani mne se to nelíbí, nezbývá než s tebou souhlasit, ale neukvapujme se.“ Odpověděl si čaroděj. „Ty vole… co si zač? Si na kebuli nebo co, že si povídáš sám se sebou?!“ zamručel Albrecht a pohledem si čaroděje přeměřoval. „Já jsem Dva.“ Řekl čaroděj. V zápětí sebou škubnul „Ne, MY jsme Dva.“ Řekl opět vrčivě. Albrecht obrátil oči v sloup a bylo na něm vidět, že přemáhá smích. Rufus, kterému došlo že Albrecht ze sebe nějakou chvíli nevydá jediné slovo aniž by se rozesmál si tiše povzdechl. Poté obrátil oči k pětici.
„Já sem Rufus, tohle je Albrecht a támhle ten šereda je… no… prostě nekromancer.“ Zazubil se Rufus a lehce kývnul hlavou směrem k pětici.
„Sahar Galoder.“ Řekl tiše nekromancer své jméno. „Jo, tak se menuje.“ Zašklebil se Rufus.
Elfka se mračila, trpaslík však postoupil o krok dopředu, v jeho modrých očích a zlatých vousech se odráželo světlo nekromancerova ohně a zdálo se, že runy na jeho zbroji se pohybují. „Jsem Hagra Grasdrung, putující válečník.“ Zaduněl trpaslík mocným hlasem, avšak melodickým a zvláštním způsobem jemným. „No to mě… Ten trpaslík je ona!“ zvolal Albrecht, když si trpaslíka prohlédl. Trpaslíkův pancíř byl totiž v předu pod vousy vyboulený.
„Pssst, neříkej to moc nahlas, oni to nerozlišují.“ Brouknul mu tiše do ucha nekromancer.
Hagra se jen zamračila, avšak pochopila že Albrecht svou chybu již nezopakuje.
Rytíř sňal z hlavy svou okřídlenou helmu. Měl ve tváři mnoho jizev, avšak i přes ně působil vznešeným a krásným dojmem. Oči měl modré, vlasy slámově žluté zastřižené nakrátko. Přátelsky se usmál „Já jsem Gadriwen so Danar, paladýn a oddaný služebník Bohů kříže.“ Řekl a lehce se poklonil. „Těší mě, seš z Loranu, co?“ zazubil se Albrecht. Paladýn pokýval hlavou.
„My taky, ze Zonderu.“ Řekl Rufus. „Tak to mne těší. Už vím, kde jsem slyšel to jméno, Rezci. Neradím vám vracet se domů, jste tam hledán. Nevím však za co, připadáte mi jako čestný muž.“ Usmál se paladýn. Albrecht jen mávl levicí, na které měl jen tři prsty „To vim zas já. A nebudu to říkat.“ Usmál se. Paladýn pokrčil rameny. Elfka si odfrkla.
„Nevíte? To je snad jasné na první pohled! Je to bandita a paktuje se s nekromancery! Pro to ho hledají. Nemám pravdu, pane Rezci?“ řekla elfka pohrdavě.
„Ne tak docela. Ještě jsem ale neslyšel tvoje méno, krásko.“ Zazubil se Albrecht. Elfka v jeden okamžik vypadala, že po Albrechtovi skočí. Nakonec se však uklidnila. „Lidem jako vy, své jméno neřeknu.“ Řekla mrazivě a odvrátila od nich pohled. Pátý člen skupiny, oděný v šupinové zbroji s mnoha ozdobami s pírek a drobných kůstek, který zatím nepromluvil si sundal z hlavy helmici se zobanem. Tvář měl hnědočernou, dlouhé černé vlasy spletené do mnoha drobných copánků a černé, bystré oči a dlouhou bradku.
„Mauro…?!“ vydechl Albrecht udiveně. Jižan pozvedl obočí „Odkud znáte mé jméno?“ podivil se. „Copak nejsi Affir Mauro? Pracoval jsi v domě mého otce!“ vyhrkl Albrecht, poněkud netrpělivě. „Vy znáte mého bratra? Takže je pravda že padl do zajetí a stal se otrokem… Jaké neštěstí pro něj.“ Řekl jižan tiše, v hlase mu zazníval smutek.
„Otrok? Mauro nebyl otrok, byl svobodný a za svojí práci dostával zaplaceno. Pokud se nepletu, než sem se díky jeho čestnosti dostal do maléru, chystal se za ušetřené peníze vrátit do Chatamaru.“ Řekl Albrecht, poněkud uraženě, neboť pomyšlení na to že by si otec, který otroctví nenáviděl a bojoval proti němu, vydržoval v domě otroka.
„Pro něj to bylo to samé. Ať za peníze či za bič. Na tom již dnes nezáleží, i pokud se můj bratr vrátí domů, najde jen trosky jeho panství.“ Řekl jižan.
Albrecht raději přešel to, že Mauro, kterému od malička dělal naschvály a smál se jeho barvě, je kdesi ve Velké poušti šlechticem. „Já jsem Chaszim Mauro. Vyhnanec, potulný bojovník a šaman.“ Představil se po chvíli ticha jižan a upřel svůj pronikavý pohled na elfku.
„Měla bys také říct své jméno.“ Řekl. Elfka se mračila, nakonec si povzdechla „Aiena ze Stříbrných přístavů.“ Řekla jen a opět nasadila svůj nepřístupný výraz.
„Jen otázečku… vlastně dvě. Za prvý, co je to šaman? A za druhý, co děláte zrovna tady, není tu moc bezpečno.“ Řekl Albrecht.
„Šaman? Vy opravdu nevíte, pane Rezci? Popravdě mne to u vás ani moc nepřekvapuje. Je to jistý druh čaroděje.“ Zakrákal nekromancer.
„Správně. Jsme tu na lovu. Lovu Temných elfů.“ Usmál se jižan a odhalil při tom zářivě bílé zuby. „Tak to vám pánové a dámo, nebudeme překážet.“ Usmál se Albrecht, přičemž trpaslici zařadil pod pány. Bylo mu to tak i příjemnější, už jen pro její dlouhé spletené vousy.
„Půjdete s námi. Už jen pro to, aby jste dokázali své čestné úmysly.“ Řekla Aiena ledově a přimrazila Albrechta pohledem na místě. „Copak ti nestačí moje slovo, krásko?“ ušklíbl se Albrecht. „Ne, nestačí. Paktuješ se s nekromancery. Nevěřím ti.“ Usmála se Aiena mrazivě.
„Ten šereda přišel sám, já ho nezval.“ Odfrkl si Albrecht.
„O šeredovi bych na tvém místě pomlčela,“ usmála se elfka „nebo se snad nedíváš do zrcadla?“. Albrecht se zamračil a po ten krátký moment vypadal skutečně strašlivě, pětice jizev brázdících mu tvář se prohloubila a tvář jako by mu zakryl stín. „Možná právě pro to, že vím jak vypadám, a vím že tak vypadám díky takovým jako je on, si z něj můžu utahovat jak chci.“ Zabručel tiše ale slyšitelně. „To mě nezajímá. Jako velitelka této skupiny ti přikazuji sejít s námi do hlubin, nebo vás tři nechám zabít.“ Zavrčela elfka. „Seš první elf kterého sem potkal, a jestli sou všichni tak protivný jako ty, nedivim se že proti vám vedl Prorok válku.“ Odplivl si Albrecht znechuceně. „Nezajímá mne co si myslíš.“ Řekla elfka. „Kámo, kašli na ní, nějak to zvládnem. Ať proti nim, nebo proti temnem elfum.“ Zabručel Albrechtovi do ucha Rufus. „Pokud jde o mne, rád uvítám po svém boku další meče, tam dole to nebude žádný med, a čím více nás půjde, tím snáze se dostaneme k nim i zpět.“ Usmál se paladýn, okolo kterého se šířil podivný klid, působící i na všechny okolo a dodávající jim odvahu.
„Tak jo. Ale estli s toho něco kápne, chci podíl.“ Řekl Albrecht s lišáckým úsměvem.
„Platí.“ Řekl paladýn dřív než stačila elfka něco namítnout „Ale na toho nekromancera si dávejte pozor, jemu ani já nevěřím,“ dodal. Albrecht se ušklíbl „Tak to nejsi sám Gadriwene.“.
Mauro zmizel z jeskyně, za okamžik se však vrátil s osmi pochodněmi. Každý dostal jednu.
„Smím?“ otázal se jižan s pohledem upřeným na nekromancera a aniž by čekal na odpověď, zapálil svou pochodeň o kouzelný oheň. Nekromancer jen dodatečně pokrčil rameny. Pochodeň zapálila ještě trpaslice. Ostatní ty své prozatím strčili za opasky. Albrecht s Rufusem je napodobili. „Takže vzhůru dolů!“ zavelela elfka. Sama vykročila jako první po svažující se podlaze jeskyně. Vedle ní šel Mauro s pochodní zdviženou vysoko nad hlavou, za nimi Hagra s Gadriwenem. Další nekromancer s čarodějem Dva a celou skupinu zezadu uzavírali Albrecht s Rufusem. „Tak to sem zvědavej, kolik se nás vrátí zpátky.“ Zabručel Albrecht a naposledy se ohlédl ke vstupu do jeskyně…

Kráčeli jeskyní zhruba hodinu, když se pomalu začal zvedat tajemný, stínový příkrov, kterým nepronikalo mihotavé světlo pochodní, ale bylo v něm i bez ohně vidět. Na všechny, snad kromě paladýna a trpaslice, začala padat stísněnost a neurčitý strach. „Blížíme se k jejich sídlu.“ Oznámil Dva a kývnul hlavou, jako by sám sobě dával souhlas. Paladýn si nasadil okřídlenou helmici a vzal do rukou kladivo. Elfka si připravila luk, v ruce držela šíp, připravena vystřelit po prvním co se jí dostane na ránu. Jižan tiše mumlal jakási slova a chřestil při tom ozdobami na náloketnících. Trpaslice lehce pozvedla sekeru, runy na jejích čepelích nyní slabě, stříbřitě zářily. Na vousaté tváři jí pohrával veselý úsměv. Čaroděj Dva pozvedl ruku a safírový prsten se matně rozzářil, jak do něj mág koncentroval magickou energii. Nekromancer sáhl do své torny, vytáhl malou kočičí lebku zářící mrtvolným, nazelenalým světlem. Elfka na ní jen krátce pohlédla a zhnuseně se odvrátila. Albrecht a Rufus pozvedli meče a čekali co se bude dít. Albrecht byl připraven v případě větších problémů vzít nohy na ramena. Jako bojovník nebyl špatný, ale nebyl sebevrah. „Na co čekáte?! Jdeme!“ prskla elfka, ale bylo znát že jí to nešlo od srdce. Stínovým příkrovem kráčeli obezřetně a pomalu. Neustále se rozhlíželi kolem sebe a několikrát narazili na vstupy do vedlejších chodeb. Dva však stále určoval směr a zdálo se, že jdou správně.
„Ty průchody se mi nelíbjej, můžou nám vpadnout do zad. A kdo jde v zadu? My.“ Zabručel tiše Albrecht Rufusovi. Elfka po nich švihla pohledem „Ticho, už je cítím, jsme blízko, chce aby vás zaslechli?“ zasyčela. Albrecht obrátil oči v sloup, ale zmlknul.
Zpomalili, kráčeli jen co noha nohu mine. Před nimi se větvila chodba na několik průchodů.
Dva se před rozcestím zastavil, zavřel oči, a když je znovu otevřel, ukázal na chodbu svažující se dolů. „Opatrně, blíží se k nám.“ Zašeptal, ještě než vykročili.
Ušli sotva několik kroků když k nim zepředu dolehli řezavé hlasy. Blížili se. Zdálo se, že jich je mnoho, to však mohlo být způsobeno ozvěnou nebo kouzlem.
„Tak, a sme v pěkný prdeli, dou si pro nás.“ Zavrčel Albrecht a s tichým zasvištěním vytasil meč. „Ticho, člověče.“ Zasyčela zlobně elfka. Albrecht si přehodil meč do zmrzačené ruky a ukázal na elfku neslušné gesto, skládající se ze vztyčeného prostředníku. „Naser si, stejně za chvíli zdechnem.“ Zazubil se na ní. „Zbabělče! Hodláš utéct?!“ odfrkla si elfka.
„To sem nikdy neřekl, bez boje mě nedostanou. To nic nemění na tom že tady pochcípáme.“
„Uklidněte se, oba.“ Pronesl tiše Gadriwen. Jeho hlas měl v sobě něco uklidňujícího, co dodávalo odvahu a jistotu. „Připravte se, nedostanou nás lacino.“ Dodal paladýn po chvíli.
Aiena napnula luk, pohled upřela do stínu před sebou. Paladýn třímal obrovské kladivo jako by nic nevážilo, trpaslice mu stále po boku. Mauro si pohrával s korálky zdobícími jílec jeho šavle a tiše cosi mumlal. Sahar Galoder vytáhl odněkud lidskou čelist a přejížděl nad ní rukou. Čelist slabě zářila. Rufus vypadal uvolněně, ale v očích se mu zračilo napětí.
„Xo, neh zahas.“ Zasyčel hlas jen pár kroků před nimi. „Jsou tady. Ano, jen kousek od nás.“ Zabručel Dva. Prsteny které měl na pravici plály rudou a modrou barvou.
Elfka vypustila šíp. Očividně v těchto stínech viděla lépe než ostatní. Ozval se tupý náraz a výkřik. V dalším okamžiku vylétl druhý šíp. Další zaječení následované několika rychle vyštěknutými rozkazy. Na skupinu se vyvalila vlna temných elfů. Bylo jich dvacet. Z jednoho z nich trčeli dva šípy, ale nezdálo se že by mu to nějak vadilo. „Maharen!“ řekl klidně nekromancer a napřáhl před sebe ruku s čelistí. Bledě se zablesklo a z každého zubu vytryskl proud energie. Některé odumřely dříve než se dostali k temným elfům. Ty co vytrvali vypálili do temných kouřící díry. Tři temní elfové klesli k zemi. Jednoho z nich zasáhl paprsek bledé energie do čela. Ležel na zemi a z hlavy mu vytékal mozek. Dva rychle gestikuloval a odříkával jakási magická slova, která splývala do sebe. Chvílemi se zdálo, jako by odříkával dvě věty najednou.
Paladýn se vrhnul kupředu. Kladivo se míhalo vzduchem a zářilo zlatým svitem. Temní elfové uskakovali před jeho údery a vztekle syčeli. Jednoho z nich zasáhl do hrudi. Temný elf odlétl ke stěně jeskyně, sesul se na zem a zůstal ležet, z úst mu vytékal pramínek krve.
Trpaslice se vrhla k němu a její sekera opisoval zářící půlkruhy. Zatlačovali temné zpět do chodby. Albrecht vyvaleně zíral, nikdy neviděl nic podobného. Ti dva sloužili v téhle skupině jako živá barikáda, držící nepřátele od těla ostatním. Vzduchem znovu zavířili paprsky Galoderova kouzla. Další temný elf se sesunul k zemi, propálen na mnoha místech naskrz.
Elfka vyslala další šíp. Zabodnul se temnému elfovi do oka.
„Sbohem, hlupáčci, svůj úkol jsme splinili. Ano, splnili.“ Zasmál se Dva a dokončil své kouzlo rozmáchlým gestem. Albrecht vztekle zařval a pohnul se rychle jako had. Jeho čepel se zablýskla vzduchem a zasáhla Dva do hrudníku. Čaroděj zasyčel bolestí, ale kozlo již bylo dokončeno a on se s rudým zábleskem teleportoval kamsi pryč.
„ K čertu s tim hajzlem!“ zařval. S válečným, hrdelním pokřikem a mečem nad hlavou se vrhnul k trpaslici a Gadriwenovi. První temný elf který se mu dostal do cesty překvapeně ztuhnul. Albrechtova čepel mu rozpoltila lebku. Plynule se otočil a další temný elf se skácel k zemi bez hlavy. „DO NICH!“ zařval jako démon ze staršího světa. V jeho hlase bylo v tom okamžiku cosi, co nedovolovalo neuposlechnout. Chaszim Mauro vykročil kupředu. Šavle se matně blýskala vnitřním světlem. Rozdával rány na všechny strany a nutil temné elfy jít do defenzívy. Galoder potřetí odpoutal magii čelisti. Všechny paprsky sice minuli cíl, ale donutili temné elfy stáhnout se. Rufus, kterému se ježili vlasy i vousy v bojovém šílenství přepůlil svou krátkou, širokou čepelí jednoho temného elfa.
„Haach, nexxis!“ zařval temný elf který se celou dobu držel v zadu. Temní se otočili a dali se na ústup. „Za nima!“ zavelel Albrecht, který podvědomě převzal velení.
Sám šel v předu, ostatní za ním. Neohlížel se, kráčel kupředu…

Stáli ve velkém sále. Ze stropu i ze země vystupovali krápníky. Okolo nich byla snad stovka temných elfů. Albrecht a ostatní se semkli těsně k sobě. V duchu se všichni proklínali že tak lehce padli do léčky. „Teď jsme v koncích, a to díky tobě, zjizvenče.“ Zavrčela vztekle elfka na Albrechta. „Polib si prdel, a neser mě! Probijeme se k východu, to snad zvládnem.“ Štěkl na ní naštvaně Albrecht. Elfka si odfrkla. Vytasila elfskou, krásně zdobenou šavli naostřenou na obou stranách. Všichni jako jedna mysl vyrazili k tunelu ze kterého přišli. Albrecht srazil temného elfa k zemi. Cestu mu zastoupili další dva. Elfka se mihla okolo něj jako stín oba dva temní elfové padli k zemi v tomtéž okamžiku, oba bez hlavy.
Elfka běžela k tunelu, když jí do zad zasáhl vrhací nůž. Klopýtla a spadla na zem. Do boku jí zasáhl meč temného elfa. Zakřičela bolestí. Temný elf se krutě zasmál a připravoval se k dalšímu úderu do ležící elfky. Albrechta náhle něco v něm přinutilo pohnout se kupředu.
Prosmýknul se kolem jednoho temného elfa a zabodnul čepel do zad vítězně se šklebícímu nepříteli sklánějícímu se nad elfkou. Zasunul meč do pochvy, sklonil se k elfa, vzal ji do náruče a rozběhl se ke vchodu. Za sebou slyšel dusot nohou svých společníků a temných elfů.
Dalším krokem se dostal do tunelu. Otočil se, uviděl Galodera jak mrštil psí lebkou o zem. Oslepující záblesk který vyšel z rostříštěné lebky oslepil temné elfy, a málem i jeho.
„Na nic nečekejte, pane Rezci!“ vykřikl Nekromancer a prohnal se kolem něj. V patách se mu držel Gadriwen a Mauro. Trpaslice stála ve vchodu do tunelu, rozkročená se sekerou výhružně pozvednutou. Rufus chytil Albrechta za límec kožešinového pláště a táhnul ho za sebou. „Musíme se dostat na místo kde zmizel Dva! Dokážu otevřít zpětnou vazbu portálu a dostanem se odtud.“ Zafuněl Sahar Galoder v běhu. Tunelem se nesl zvuk boje, zdálo se že trpaslice se rozhodla vykoupit čas ostatním vlastním životem.
Běželi, klopýtali o nerovnosti. Albrecht obdivoval Gadrriwena, že dokáže běžet tak rychle v plné plátové zbroji. „Tady je to!“ houknul nekromancer a smykem zastavil.
„Chraňte mě, než otevřu zpětnou vazbu!“ křiknul na bojovníky, když se v chodbě objevili temní elfové. Albrecht položil elfku jemně na zem a vytasil meč.
„Tak pojďte, hnusáci!“ zařval na temné elfy. „Si děláš srandu, ne? Eště jim řikat aby si pro nás šli… ti jeblo v kebuli?“ obrátil se k němu Rufus. Temní elfové se vrhli k nim.
Čepele se míhali vzduchem. Gadriwen dostal zásah do hrudi, zbroj ho zachránila před probodnutím. Překvapeného temného elfa odhodilo kladivo. Při letu srazil na zem další dva temné elfy, kteří nestačili včas uhnout. Albrecht odrážel útoky, stálo ho to poslední síly, elfka sice moc nevážila ale běh v náručí s ní ho unavil. Rufus mu ulehčoval tím že útočil na temné elfy v jeho blízkosti. Mauro zařval. Úder teného elfa mu srazil z hlavy helmici a seknul ho na tváři. Mauro mu to vrátil i s úroky, když jeho čepel proťala soupeřovu krční tepnu.
Vzduch okolo Galodera se vlnil a namodrale jiskřil.
„Hotovo! Rychle!“ křikl nekromancer. Albrecht na nic nečekal. Otočil se, bleskově se sklonil pro elfku, přehodil si jí přes rameno a skočil do zářícího oblouku, který Galoder vytvořil.
Ostatní ho rychle následovali.
Nekromancer se zašklebil na temné elfy „Máte smůlu, chlapci.“ Řekl, a skočil do portálu, který se za ním ihned zavřel…

Je mrazivá noc. Nebe je bez mraků a září na něm milióny hvězd. Koně, na kterých přijeli dobrodruzi byli nejspíše magické povahy, neboť si své majitele ještě v noci našli.
Gadriwen postavil velký plátěný stan. Galoder použil své léčitelské a anatomické znalosti když ošetřoval elfku. Paladýn stál před stanem a modlil se za duši hrdinné Hagry Grasdrung, která zemřela v hlubinách hory.
Albrecht seděl vedle spící elfky a držel jí za ruku. Nevěděl proč, ale měl o ní strach.
Rufus hlasitě chrápal v jednom rohu stanu s zdálo se, že je mu všechno jedno.
Mauro brousil svojí šavli a tiše si pohvizdoval. V očích však měl smutek.
Galoder se věnoval meditaci, zdálo se že ho boj s temnými elfy dost vyčerpal.
Elfka otevřela oči a zasténala. Pohlédla na Albrechta, a stiskla jeho ruku. „Proč?“ zeptala se.
„Nevím, nerad nechávam spolubojovníky ve štychu…. A… to je jedno.“ Usmál se na ní.
Když se umíval, jeho jizvy nevypadaly tak hrozivě. Aiena tiše zasténala a posadila se.
K Albrechtovu překvapení se k němu přivinula. „Díky.“ Zašeptala. Albrecht jen pokýval hlavou. „Půjdete s námi?“ zeptala se ho.
„A to ti nebude vadit nekromancer a já?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Ty? Ne. A na nekromancera si zvyknu. Snad.“ Usmála se na něj unaveně.
„Tak ano, půjdu s vámi… možná hlavně kvůli tobě. Kdo by tě tahal z malérů?“ zazubil se.
„A ten ryšavý obr?“ zeptala se. „Rufus? Ten se ode mě nehne na krok, hodně sme toho spolu zažili.“ Odvětil jí.
„Zdá se že taky potřebuješ někoho kdo tě tahá z malérů.“ Řekla.
„Určitě, každém někoho takovýho pořebuje.“
Elfka se usmála, naklonila se k Albrechtovi a políbila ho. Albrechta to nejdřív zaskočilo, poté jí polibek vrátil. Když se od sebe odtáhli zeptal se „Proč? Proč se krásná elfka zajímá o zjizveného muže?“.
„Protože jí upoutal… a protože jí zachránil život.“ Zašeptala a přimkla se k němu ještě těsněji. Po chvíli usnula…