Nový svět - Druhá šance: Počátek

Jaro roku 1390 prorokova věku, jihovýchodní hranice království Arvanak okraje Černých močálů.
Festburským hvozdem protékají desítky říček a stovky potoků. Uprostřed lesa se slévají v obrovitou, od středu hvozdu až k moři rozlévající se zrádnou a neustále se měnící bažinu které se téměř vše živé vyhýbá. Na těch několika stabilních ostrůvcích rostou stromy, obalené slizem a hnilobou. Jejich větve se ohýbají k zemi a zachytávají se za vše co se jim dostane pod spáry. Podle elfů mají zdejší stromy zkažená srdce. Vlhkost, zápach rozkladu a smrti se vznáší ve vzduchu a ne jeden pocestný, který omylem zabloudil až sem, se z něho pozvracel. Málo který se však vrátil zpět aby o tomto tajemném a hrůzyplném místě mohl vyprávět. Černý močál byl nebezpečný sám os obě a pod hladinou se skrývali věci, které neměli nikdy spatřit světlo světa. Někteří z těch tvorů, jak praví legendy, tam žijí od zrození světa, a jiní tvorové, také jen podle legend a báchorek pocházejí ze světa úplně jiného a prošli sem dimenzionální branou které se nalézá uprostřed močálů. To potvrdili i čarodějové. Neozývá se zde žádný zvuk, jen tiché ševelení větru v korunách hnijících stromů a občasné šplouchnutí zčeřené hladiny močálu. Dokonce i zvířecí stopy se zde objeví jen zřídka.
A právě na tomhle místě se před několika dny ztratila družina doprovázející královu dceru na cestě do Kamenitých zemí, kde měla být provdána jednomu z barbarských náčelníků. Samozřejmě že jen z jediného důvodu, králova zisku. Král měl sedm dcer a jen jediného syna, na kterém mu záleželo ze všeho nejvíc. V den kdy se král dozvěděl o zmizení jeho dcery v černém močálu, i když nechápal proč se výprava vydal zrovna tamtudy, zuřil. Vyslal skupinu vojáků ze své stráže, těch nejlepších z nejlepších, aby jí našli, ať živou nebo mrtvou.
V prvním případě jí měli doprovodit až k barbarskému náčelníkovi, v tom druhém tělo donést zpět do králova sídla.
Stáli na pokraji Černého močálu, v místě kde ještě bylo celkem sucho a několik zelených stromů. Bylo jich dvanáct. Dvanáct vojáků v zářících zbrojích, nebo zářících alespoň v době kdy odcházeli z králova hradu, se znaky modrého orla na bílém pozadí, znakem Arvanaku. U pasů se jim houpali meče, sekyry a palcáty. Dva z nich měli jen kožené zbroje a v rukou drželi luky. Jeden měl kroužkovou košili a zvláštní, exoticky vyhlížející meč, který obyvatelé Ostrovů žlutých lidí, nazývali katana. Ostatní byli v plných plátových brněních. Což nebylo do močálů zrovna nejvhodnější, jenže to si uvědomili až když dorazili sem, k okraji Černého močálu. Voják s katanou měl dlouhé černé vlasy a modré oči, vysoký byl tak metr osmdesát, štíhlý a přesto svalnatý. Jmenoval se Hag, byl desátník a druhá nejvyšší hodnost na této výpravě. Vedl je kapitán Storwen, stárnoucí důstojník který většinu života prožil v armádě.
Kapitán přelétl pohledem rozlehlou páchnoucí hladinu a otočil se ke svému mužstvu.
Už několik minut si nervózně pohrával se svou helmicí.
„Chlapci, když to vidím, nechce se mi tam o nic víc než vám. Ale co jiného nám zbývá…“ povzdechl si Storwen. „Dezerce!“ houkl jeden z vojáků. Kapitán se kysele ušklíbl „Ha, ha, ha… dobrý vtip Lirone.“ pronesl chladně. „To nebyl vtip.“ Opáčil voják jízlivě.
„To je mi jasné, Lirone, ale bude lepší když to tak budu brát. Pro tvoje osobní bezpečí určitě.“
Odvětil mu Storwen odměřeně. Voják pokrčil rameny a zmlknul, Strojen byl mimo jiné i Protektorem, vykonavatelem královy vůle. Naštěstí byl oproti jeho předchůdci normální chlap, a dalo se s ním mluvit.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou.“ Řekl kapitán a nasadil si helmici. Vykročil jako první.
„Jo, to budem mít za sebou už brzo. Nejspíš nás něco sežere… Kapitán asi neslyšel to co se vo tomhle místě vypráví.“ Zabručel Liron vojákovi který šel vedle něj. Ten jen pokýval hlavou ale neřekl nic. Bál se, že když otevře ústa začne hystericky ječet. Atmosféra tohoto místa dráždila představivost a tlačila na odvahu tak, jak to nedokáže žádná,ani sebekrvavější, bitva.
Vojáci se brodili špinavou, odporně páchnoucí vodou, která jim zatím sahala jen po kotníky. Vojákům připomínal močál bahno smíšené se splaškami, a to jak jeho hnědozelenou barvou a slizovitostí, tak i zápachem. Všichni do jednoho podvědomě sjeli rukou ke svým zbraním. Ve vzduchu viselo nevyřčené nebezpečí a hrozba. Každým krokem se nořili více a více do bažiny, bahnitá voda jim brzy sahala až po kolena. Kapitán zvednul ruku. Vojáci se zastavili.
„Takhle to dál nejde, jestli půjdeme pořád rovně, brzy se tady utopíme. Musíme se držet co nejblíže těch ostrůvků.“ Prohlásil. „To se mi nelíbí, ty stromy se tvářej nepřátelsky.“ Zahučel jeden z vojáků. „To je hloupost. Stromy nemají obličeje, takže se nemohou nijak tvářit.“ Ušklíbl se kapitán, ale v duchu s vojákem souhlasil. Ty stromy opravdu vypadali nepřátelsky. Ale na druhou stranu si Storwen říkal, že stromy se nehýbou a nemohou útočit.
„Tak za mnou, pokusím se najít co nejlepší cestu.“ Zabručel po chvíli. Vykročil a po pár krocích se obrátil do leva, k nejbližšímu ostrůvku. Vojáci šli za ním, nespokojeně při tom bručeli, neboť jim voda vtékala do zbroje a lepila se na ně. Navíc věděli, že pokud to takhle půjde dál, zbroj jim brzy zarezne. Náhle se ozvalo šplouchnutí, jako když se z vody vymrští chapadlo a krátký výkřik přerušený zabubláním. Vojáci okamžitě tasili zbraně a rozhlíželi se kolem sebe. Liron zmizel, a v místě kde ještě před okamžikem stál se vlnila hladina.
„Kurva…“ vydechl jeden z vojáků vyděšeně. „Co to u všech bohů bylo?“ zavrčel kapitán a s mečem v rukou propaloval pohledem vodní hladinu. „Pane, myslím že nejjistější bude co nejrychleji se přebrodit k tomu ostrůvku. Tohle byla určitě jedna z těch věcí, o kterejch mluví legendy!“ řekl tiše Hag jako by se bál že kdyby mluvil hlasitěji, mohl by vyrušit nějakou další z příšer které zde jistě žijí.
Kapitán kývnul a o poznání rychleji se začal brodit kupředu. Vojáci pohánění hrůzou se pustili těsně za ním. Někteří klopýtali po nerovném dnu, a v duchu se modlili aby to o co zakopli nebylo tělo Lirona. Málokteří vojáci věřili v bohy, po té co viděli hrůzy bitevního pole pochybovali že nějaký bůh může existovat. Teď se jim však v myslích vynořovali dávno zasunutá slova modliteb, která jim do hlavy vtloukali jejich rodiče a kněží v kostelech.
Nakonec se přeci jen dobrodili až ke slizkému břehu propletenému stovkami kořínků a hemžícími se červy. Někteří z nich se při pohledu na břeh oklepali. Ale přeci jen červi pro ně byli příjemnější než hrůza skrývající se pod smrdutou hladinou. S klouzáním a kletbami se škrábali nahoru, pod příkrov děsivých stromů. Ostrůvek měřil zhruba deset metrů na délku a sedm metrů na šířku, vystupoval z hladiny jako hřbet jakéhosi podivného prastarého tvora.
Několik neodvážnějších se ho vydalo prozkoumat. Po pár minutách se ozval výkřik „Pojďte sem, honem!“. Vojáci se rychle shromáždili u bledého lučištníka, který zíral na lidskou kostru, z větší části ohlodanou do čista, stále na ní však viseli cáry a kusy masa. V jednom očním důlku dokonce zůstalo zírající oko. Nedaleko od mrtvoly ležel meč a ještě kousek dál štít, s modrým orlem. „Do prdele… to je jeden z těch co šli s princeznou. Určitě.“ Zašeptal Hag a o krok ustoupil. „Nechme ho tu odpočívat.“ Zabručel kapitán „Mne by spíš zajímalo, co ho dokázalo tak rychle ohlodat. Není to více než devět dní, co sem mohli dorazit.“.
„Kapitáne, vy teda umíte zvednout náladu! Mě totiž fakt nezajímá co ho sežralo, a ještě míň bych na to chtěl narazit!“ vyhrkl lučištník, který nemohl od mrtvého odtrhnout pohled.
„Jdeme do středu ostrova, chvíli si odpočineme a přebrodíme se na další.“ Řekl po chvíli ticha kapitán. Vojáci ho neochotně poslechli. Nikomu se nechtělo zůstávat na jednom ostrově s touto podivnou mrtvolou. „Hele, Hagu, přemejšlels vo tom, co je to divný lesklý na těch větvích? Sliz to není, mě to připomíná pavučiny, ale tohle je nějak moc tlustý na pavučinu, a taky moc pevný, musel sem do toho třikrát seknout mečem abych to přesek.“ozval se Hagovi vedle pravého ramene hlas Elgarta, Hagova spolubydlícího z válečného tažení proti Drazdu.
„Dík že to řikáš. Fakt mě to povzbudilo.“ Povzdechl si Hag a opatrně se rozhlédl po korunách stromů. Elgart měl pravdu, připomínalo to stříbřité pavučiny. Raději však ani nemyslel na to, jak velcí pavouci je museli utkat.
Za chvíli vojáci posedávali na vlhké zemi, někteří si sundávali kusy zbroje a vylévali z ní vodu. Jiní se opírali o odporné stromy, a další chodili sem a tam a přemýšleli, odkud se přiblíží další nebezpečí. Náhle se jim nad hlavami ozvalo zacvakání, a brzy po něm další. Ze stromů se začala spouštět smrt…

Pavouci! Spouštěli se na stříbřitých pavučinách dolů z vrcholků stromů. Od malých, jen o velikosti lidské hlavy, přes pavouky zhruba o velikosti lidského těla, až po dva skutečně obrovské, přesahující člověka o výšku půl metru. Bylo s podivem, že se dokázali udržet nepozorováni ve větvích stromů. Z jejich černých, chlupatých těl viseli cáry slizu. Nad cvakajícími kusadly jim pláli oči. Oči, plné inteligence, která však neměla s tou lidskou nic společného. Vojáci se postavili do kruhu, v rukou připravené zbraně. Lučištníci stáli za nimi, a se zadrnčením tětiv vypustili šípy. Všechny tři našli svůj cíl, a zabodli se do těla velkého pavouka, který se pomalu, s jistotou že mu kořist nemůže uniknout, blížil ke kruhu vojáků.
Na okamžik se zastavil, ale nezdálo se, že by mu šípy nějak ublížili, neboť cílevědomě postupoval dál. Masa pavouků se okolo vojáků stahovala jako ocelová past. Jednomu z vojáků ruply nervy. S výkřikem se vrhnul kupředu, máchaje palcátem před sebou.
Uskočil před švihnutím nohou jednoho z pavouků a udeřil hlavicí palcátu do jeho těla.
Masa pavoukova těla se prohnula, jako nějaká houba. Pavouk se pohnul rychle jako blesk a rychlým scvaknutím kusadel překousl vojákovi ruku. Ten zaječel a nevěřícně se podíval na krvácející pahýl ruky. Ten okamžik stačil dalším čtyřem pavoukům aby strhli vojáka k zemi, kde ho překryli pokrývka pavoučích nohou. A cvakajících kusadel. Chvíli byl slyšet jeho jekot, který postupně utichal. Hag se ohnal katanou po chlupaté pavoučí noze, která se k němu natáhla.
Čepel hladce prošla skrz. Pavouk se stáhnul, ale v dalším okamžiku se vymrštil a dopadl na Haga celou svou vahou. Voják bodal do pavoučího těla jak se dalo, jednou rukou si při tom sanžil udržovat jeho kusadla co nejdál od obličeje. Po pár nekonečně trvajících okamžicích pavouk konečně znehybněl. Hag zabral a s vypětím sil se vysoukal z pod těla obludného pavouka. Během jeho souboje s pavoukem, zemřeli v kusadlech bestií dva další vojáci, oba byli lučištníci, kteří se pokusili na pavouky zaútočit dýkami. Kapitán Storwen který přišel o zbraň, v okamžiku kdy se na něj sesypali pavouci ze všech stran. Oháněl se pěstmi. Prvního pavouka srazil úderem pěsti na zem. Odrazil se a skočil na záda velké pavoučí bestii, které chybělo několik očí. Vytáhl dýku a začal s ní bodat do pavouka.
Pavoučí bestie sebou škubala a pokoušela se svého nevítaného jezdce shodit ze zad. Storwen se však mastných černých chlupů vyrůstajících pavoukovi po těle držel pevně.
Hagovi překryla výhled na Storwena dvojice pavouků o velikosti menšího býka. Hag vyskočil, posílen adrenalinem, který se mu koloval v žilách. Několika kroky se dostal k první pavoučí nestvůře. Vztekle zacvakala kusadly a ohnala se dvojicí předních nohou. Katana tiše zasvištěla vzduchem. Pavouk ucukl včas právě na to, aby nepřišel i o druhou nohu. Kusadla znovu zacvakala. V osmi pavoučích očích hořelo rudé světlo. Čišela z něho nenávist a vztek.
Hagovi však na okamžik blesklo hlavou, že v pavoučím pohledu je cosi, díky kterému se zdá, že za pohledem pavouka se skrývá někdo, kdo se na vás dívá. Zpětně si uvědomil, že ten samý ‚druhý pohled‘ za očima měl i ten, který po něm skočil. Pavouk se prohnul ke skoku.
Na to Hag čekal. Jakmile se pavouk odrazil, švihnul katanou a rozťal pavoučí bestii hlavu.
Pavouk klesl na zem, jeho nohy sebou ještě křečovitě škubaly, ale nad kusadly mu z velké rány vytékalo to, co mají pavouci místo mozku. Hag ani nepřemýšlel o tom že by to prozkoumal. Za ním se ozval uši drásající výkřik. Otočil se a uviděl Elgarta, jak se rukama opírá o zem, hlavu zakloněnou v téměř nepřirozeném úhlu s otevřenými ústy ze kterých vycházel nepřetržitý děsivý hrdelní výkřik. Haga nejdřív napadlo, že má nějaké zranění, jenže na zbroji neměl ani škrábnutí. Náhle Elgart sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Postavil se a otevřel oči. Plál v nich zářivý plamen. Stejné plameny mu zahalili ruce až k loktům.
Otočil se čelem k pavoukům.
„K zemi.“ Zašeptal.
Nikdo ho neslyšel. „K ZEMI!“ zařval Hag. Jeho výkřik se rozlehl jako zaburácení hromu. Všichni se vrhli k zemi. Tolik bylo v jeho hlase slyšet smrtelné varování. On sám se vrhnul k zemi a jen o okamžik později ucítil jak mu žhavá vlna ožehla zátylek. Hag zůstal ležet.
Ve vzduchu se vznášel odporný zápach, snad stokrát horší než zápach pálícího se masa.
Po pár minutách ticha, přerušovaném jen praskáním ohně a zvukem cvakajících kusadel, se vyškrábal na nohy. Všude okolo něj se z vlhké země kouřilo, na několika místech dokonce hořela. Pavouci doutnali a pomalu se jejich chlupatá kůže rozpadala na cáry a prach.
Tři poslední žijící vojáci stáli a nevěřícně se rozhlíželi kolem sebe. „Je to možný? Támhle hoří voda.“ Řekl mdle Jarak, jeden z přešivších.
„Mě už nepřekvapí dneska nic.“ Odvětil mu kapitán Storwen, opírající se o doutnající kmen jednoho ze stromů a očima pátral po zemi, jestli neuvidí svůj meč.
Hag pomalým krokem přešel k Elgartovi. Elgart byl ve tváři bledý jako sama smrt. Oči měl zavřené, divoce se mu pod víčky míhali a zdálo se že i přes zavřená víčka lehce září. Dýchal sípavě a nehýbal se. Hag si k němu přidřepl.
„Elgarte? Slyšíš mě?“ zeptal se tiše. Elgartova hlavou sebou lehce kývla. Jako by s největším úsilím otevřel oči. V zornicích mu stále zářil oheň, pomalu se však vytrácel.
„Jsem unavený jako nikdy…“ zahuhlal Elgart ale posadil se. „Právě jsem objevil dědictví po dědovi…“ zašeptal. „Tvůj děda byl mág?“ zeptal se Hag. Storwen s Jarakem pomalu mířili k nim. Elgart přikývnul. „Přišlo to… bylo to… děda jednou říkal, že když mág v děství potlačí schopnosti, objeví se jednou sami. Většinou když jde o život…“.
„Nikdy jsi mi neřekl, že bys v dětství měl sklony levitovat nebo zapalovat pohledem svíčky.“ Zašklebil se Hag. „Právě že sem nic takovýho neměl… neměl sem co potlačovat…“ řekl vyčerpaně Elgart. To už k nim dorazil kapitán s Jarakem.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se Storwen. Hag se na něj usmál „Pavouci.“ Odvětil mu.
„Hahaha.“ Řekl suše kapitán „Já měl na mysli ty plameny. U všech ďáblů, Elgarte, jak se ti to povedlo?“.
„Já nevím, pane.“ Zašeptal vyčerpaně Elgrart.
„Dobře, vypadneme odtud, a králi řekneme aby sem vypravil celou armádu.“ Řekl kapitán Storwen. Hag kývnul a pomohl Elgrartovi na nohy. Pomalu vykročili ven z bažiny.
Náhle vzduch proťalo zakvílení a bušení kožnatých křídel. Okolo čtveřice přeživších se k zemi snesli podivné bytosti. Byli vysocí jako člověk, hubení tak že jim byli vidět všechny kosti v těle. Hlavu měli protáhlou, jakoby vlčí s dlouhými špičatými zuby v tlamě. Oči měli černé, bez zornic, jako by to byli okna do nejhlubších propastí. Uši těchto bytostí byli dlouhé a špičaté. Někteří měli lebku holou, jiní měli dlouhé mastné černé a šedé vlasy.
Ruce měli nepřirozeně dlouhé zakončené čtyřmi prsty s dlouhými drápy. Z ramenou jim vyrůstala kožnatá křídla. Nohy měli prohnuté dozadu a za nimi kmital sem a tam dlouhý, tenký ocas zakončený jakoby štířím bodcem. Dolní část těla měli zakrytou neuměle vyrobenými koženými kalhotami.
„Smrtiječové…“ zabručel kapitán. „Sme v háji.“ Dodal Hag.
Jarak, který měl již všeho dost se vrhnul na nejbližšího z nich. Smrtiječ vymrštil dlouhou ruku a chytil Jaraka pod krkem. Jarak zasípal. Smrtiječ se na něj zkoumavě zadíval a poté stisknul.
Ozvalo se křupnutí vazu, Jarak obrátil oči v sloup a vydechl naposledy. Smrtiječ odhodil mrtvolu do bažiny.
„Nechceme vás zabít. Máme vás odvést k našemu pánovi.“ Zaskřípal smrtiječův hlas.
„Zdá se že nám nic jiného nezbývá. Veďte nás.“ Řekl Storwen…

Rasa smrtiječů byla stará již v době, kdy první elfové osidlovaly lesy a prozkoumávali ruiny chrámů Prastarých ras. Vědělo se o nich jen málo, jen to že žijí v bažinách v uzavřených společenstvích a málokdy vycházejí ven. Nikdy neútočili, zato si své území bránili daleko zuřivěji než kterákoliv jiná rasa. I přes jejich křehký vzhled hodně vydrželi a měli síli se kterou by se mohli rovnat jen wamphíři a horští skřeti. Vědělo se, že každému společenství vládne matka královna a její rada tvořená z žen, které ovládali magii. Muži smrtiječů nikdy kouzla neovládali, zato dokázali urazit člověku hlavu jedinou ranou. Pokud se něco dalo říct o jejich věku, zdálo se že průměr je šedesát až sedmdesát let. Živili se vším, od kořínků až po lidské maso, když k tomu měli příležitost. V dobách nouze se obraceli ke kanibalismu.
Nikdy neměli žádné písmo a jejich historie se předával od úst k ústům. V boji používali své druhé hlasivky, ze kterých dokázali vyrazit zaječení při kterém tuhla krev v žilách. Rodili se z vajec a hned po narození dokázali chodit a lovit. Řeči a letu se naučili během prvního roku života, během kterého plně dospěli. Smrtiječové nikdy nepoužívali zbraně, stačili jim jejich jako břitva ostré drápy a výhoda nepozorovaného útoku z nebe.
Když se pohybovali po zemi, působili značně neohrabaně, pokud šli po dvou. Pro to se většinou pohybovali jako zvířata po čtyřech.
Tyto podivné a tajemné bytosti vedli kapitána Storwena a Haga podpírajícího Elgarta do podzemního doupěte.
Podlaha byla měkká, houbovitá a pokrytá několika centimetry páchnoucí vody. Stěny byli slizké, hemžící se červy a rozryté kořeny stromů. Uvnitř doupat to páchlo rozkladem více než na povrchu bažiny. Chodby, kterými je vedli byli křivolaté a bez jakéhokoliv viditelného systému. Vojáci cítili jak je ze stínů pozorují stovky nepřátelských a udivených očí. Občas se z nějaké chodby ozvalo zaječení. Jindy hrdelní smích. Hagovi z toho místa běhal mráz po zádech.
„Jsme na místě.“ Zakrákal smrtiječ a popostrčil vojáky do velkého sálu. Sál byl vyzděný kameny a na podlaze byli osmihranné dlaždice. Na dřevěném trůnu seděl vysoký muž.
Zahalen byl do tmavě modrého pláště s vyšitým orlem. Oči měl modré a vlasy světle hnědé a vlnité. Byl urostlý a na první pohled válečník.
„Kníže Osminožec. Jaké překvapení, nebyl jste to náhodou vy, kdo velel princeznině karavaně?“ zeptal se posměšně Storwen. Kníže se zvonivě rozesmál.
„Kapitáne Storwene, rád vás vidím. Věřte že to co dělám je jen pro dobro Arvanaku. Nemohu dopustit aby se nejvznešenější rod spojil s těmi smradlavými barbary. Navíc smrtiječové jsou věrní služebníci.“ Řekl Osminožec a obrátil se ke smrtiječovi, který je jako jediný doprovázel až k němu. „Kharkasi, nech nás o samotě, mám si s těmito pány o čem povídat.“.
Smrtiječ se neohrabaně uklonil, postavil se na všechny čtyři a vyběhl ven ze sálu.
„O život princezny se bát nemusíte, je o ní dobře postaráno. Vy budete mým zajatcem. Je mi líto, ale ti dva co jdou s vámi musí zemřít, jsou pro mě bezcenní. Král jistě pochopí mé počínání. Rod Osminožců chránil Arvanak od jeho počátku, a já nejsem vyjímka.“
„Jste jenom bezcitnej parchant bez špetky cti, drahý kníže.“ Odplivnul si Storwen.
„Nikdy jsem nic podobného nepopřel. Ochrana království si žádá daň i na lidské povaze.“
„Co se mnou chcete udělat?“ zeptal se Storwen.
„Budete mým hostem.“ Usmál se vlídně Osminožec.
„Takže vězeň.“
„Ano, i tak se to dá říct.“
„Král to tak nenechá, když zjistí že jsme při pátrání selhali, vyšle armádu a najde vás.“ Usmál se chladně Storwen.
„To je dost možné že král vypraví armádu. Avšak neprojde do bažiny dál než vy. Smrtiječové se o to postarají a navíc… řekněme že mám i jiné služebníky.“ Prohlásil klidně kníže.
„Ti pavouci byla vaše práce, že? Jak příhodné k vašemu jménu.“
„Přišlo mi to zábavné. Pavouci nejsou jediní služebníci.“
„Jste špína, kníže, raději mne zabijte než abych posloužil vašemu plánu!“ vykřikl náhle kapitán.
„To se nestane, můj drahý kapitáne, jste příliš důležitý než abyste mohl jen tak zemřít.“ Řekl kníže Osminožec „Kharkasi! Postarej se o ně, kapitána zavři do cely, ty dva zabij.“ Dodal kníže…

Hag a Elgart stáli před doupětem. Okolo nich se rozestoupila desítka smrtiječů.
„Máme vás zabít,“ řekl Kharkas „Dáme vám však šanci bojovat.“ Zašklebil se smrtiječ, byl to děsivý pohled. Hag beze slova vytasil katanu. Elgart se posadil na zem, stále neměl dost síly ale byl připraven zemřít.
„Tak se ukažte.“ Zašeptal Hag. Smrtiječové se na ně vrhli. Hag stačil jednomu z nich rozseknout hrudní koš. V dalším okamžiku mu krk rozervaly Kharkasovi drápy. Padl na zem a propadl se do temnoty…

Storwena odvedli do cely. Podle všeho se zdálo že jí navrhnul sám Osminožec, kapitán totiž pochyboval že by smrtiječové kdy potřebovali cely, navíc mříže byli z kovu, a smrtiječové neobchodují ani netěží, takže to musel zkonstruovat kníže. Storwen začínal chápat, proč si kníže tak přál velet výpravě. Vše měl předem naplánované. Zuřivě hleděl do temných stínů před celou. Tušil v nich několik smrtiječů. Za ním někdo zakašlal. Kapitán nadskočil, v zápětí si v duchu vynadal, nemělo by ho překvapit že v cele není sám. Otočil se. Ve stínech stál vysoký hubený muž. Tvář měl podlouhlou, ostře řezanou. Vlasy světlé krátce sestřižené a na sobě kdysi jistě bohatě zdobený kabátec. Storwen v něm po pár minutách tichého pozorování poznal sira Damiena, dalšího člena princezniny družiny.
„Kapitán, protektor Storwen?“ zeptal se Damien. Storwen přikývnul.
„Přemýšlíte nad tím, jak utéci, že?“
„Ano, přemýšlím. Ale pochybuji že se to může podařit, smrtiječů je tu moc a navíc ty mříže sou moc pevný.“ Řekl kapitán. Šlechtic se usmál „Jste bystrý jak se povídá. Jistě víte že za vším stojí Osminožec, smrtiječové nejsou jediná ostraha, jsou tu i jeho elitní vojáci. Nemáme šanci se odtud dostat.“ Řekl Damien.
„Povězte mi, co se vlastně stalo?“ zeptal se kapitán.
„Když jsme vešli do močálu, Osminožec zmizel. Mysleli jsme, že ho dostala nějaká příšera z bažiny. Potom se objevil, a nebyl sám. Z nebe se na nás snesli smrtiječové a všude se vyrojili pavouci. Část nás utekla a pokusila se dostat princeznu do nebezpečí. Osminožec nás však dohnal se svými vojáky. Z celé družiny jsem přežil jen já a princezna. Mě zavřeli sem, a princeznu podle všeho odvezli na Osminožcův hrad.“
„K čertu s ním… To je šílenství, vždyť mu musí být jasné, že jakmile se to král dozví, nechá ho popravit.“ Zakroutil hlavou kapitán.
„Král nemá šanci se to dozvědět. Má za to, že jeho dcera bloudí v močálech, ne že je v srdci říše na Osminožcově panství.“ Usmál se posmutněle sir Damien.
„Musíme se odtud dostat a říci to králi.“ Řekl Storwen věcně.
„Jak jste sám řekl, kapitáne, není šance.“
„Vždy je šance.“…

Před doupětem se dělo cosi zvláštního. Okolo Hagovy mrtvoly se rozprostřel zářící stříbrný oblak, který jako by tryskal z bezvládného Elgartova těla. Oblak se zmenšoval až vstoupil do Hagova těla. Hag se pohnul, přesunul se do sedu a zatřepal hlavou. Rukou si přejel po krku, nahmatal jen jizvu. Zablesklo se. Vedle Haga stála drobná postava starého mužíka s dlouhým šedým plnovousem a holou hlavou. „Kdo… co jsi?“ zeptal se ho Hag.
„Říkej mi třeba Osud… rozhodl jsem se dát ti druhou šanci. Arvanak a svět tě potřebuje. Na, příteli, tady máš nové oblečení.“ Řekl stařík a podal Hagovi uzlík tmavě šedého šatstva.
„A tady máš zrcadlo, abys viděl že jsi někdo jiný… a přeci ne.“ Usmál se stařík.
Hag se podíval do zrcadla a zatrnulo mu. Byl bledý, téměř bílý. Oči měl šarlatové a rty bezkrevé, když mu překvapením poklesla čelist, uviděl že zuby má drobnější, má jich víc a všechny jsou špičaté. „Co jsi mi to provedl?!“ zavrčel Hag a zuřivě se otočil na staříka.
„Je to dar, jsi mstitel. Brzy v sobě objevíš mnoho nových schopností. Ale ovládnout je už na tobě. Nyní jsi rychlejší, mrštnější a silnější než kdokoliv jiný. Splň svůj úkol, poté se sám zjeví další.“ Řekl stařík s pokýváním hlavy a zmizel…