Akroma

Předmluva

Stalo se to v době, kdy na zemi byla víra to hlavní.. A často byla to jediný co kdy kdo měl.
A na zemi Madiuta tomu nebylo výjimkou. Na této zemi se děly zvláštní a nevysvětlitelné věci, žili na ni podivuhodná stvoření.. Jedním z nich byli andělé, vojska tehdejších bohů které vládly zemi Madiuta. Málo kdo z obyčejných smrtelníků je mohl vidět a jestli ano, tak jen jak přeletěl po obloze. Říkalo se, že se andělé starají jen o sebe a když se náhodou něco stalo a nějaký anděl u toho byl, raději odletěl. Říkalo se že andělé jsou bezcitní, možná jenom kvůli tomu že nikomu nikdy nepomohli, možná kvůli tomu že o nich nikdo moc nevěděl. Ale jeden z nich měl srdce větší.. Tomu jednomu lidé ukradení nebyli.. Akroma byla jiná.....

Akroma byla mezi anděly mladá a nezkušená, ale byla mezi anděli a bohy velice známá kvůli svým názorům a praktikám. Andělé byli strážci svých bohů. Akromi bohyně se jmenovala Savara – Bohyně dobra, která měla Akromu ráda jako svoje dítě. Bohové a s nimi i andělé žili v jakési zemi, nikdo neví kde je. Vlastně se v té zemi žili stejně jako lidé na Madiutě. Bohové řešili politiku, andělé byli jejich stráží. Různí bohové se spikli a dělaly různý levárny aby byli něčím vyšším a lepším než ti ostatní. Moc a síla byla tady to nejmocnější, kdo jí měl byl neporazitelný..................................

1.

Akroma byla ve svém příbytku. byla zrovna ve své ložnici. Jako všechno v jejich světě, bylo všechno bílé. Bílá postel, bílé povlečení, bílé stěny, židle a stoly, sem tam se ještě začala dávat modrá barva. Akroma byla před zrcadlem aby si trochu učesala vlasy od hrozného větru, který ji vždy při letu doprovází. Akroma byla velká jako dospělá žena. Hřebenem si česala dlouhé fialové vlasy. Ruce měla hebké bez jakéhokoliv poškození, jizev z boje a podobně. Byla křehká a štíhlá. Ne málo andělů si říkalo jak může takovíhle lehounký a křehoučký andílek létat v tak silném větru. Akroma byla sice štíhlá a na venek vypadala slabounce. Ale sílu měla velikou a hlavně ve křídlech. Akroma milovala létání. Často brzo ráno se chodila proletět což jiní andělé nedělali. A proto ji také považovali za jinou. Akromu zdobila její smetanové zbarvená zbroj s mečem na kterých byl erb jejího boha.
Akroma dostala rozkaz že bude v senátním domě dohlížet na bezpečí bohů. Ne že by bohové byli slabý. Ale proč by se měli namáhat když mají svoji ochranku. Jinak by bůh zabil anděla do deseti sekund.
Když si Akroma dočesala vlasy, dostatečně si sebe prohlédla, šla na balkónek ze kterého měla krásný výhled na celé město. Před ní byla budova která vypadala jako andělské křídlo. Byly to kasárny pro nové anděli. Dívala se po různých bytostí co chodily či létaly městem. Nikde ale nebylo žádné dítě. Ačkoliv by andělé mohly mít děti, bohové jim to zakázali. Bohové si získávají poddané z lidí kteří umírají. Ale nestává se to tak často. Protože se andělé dožívají velkých věků. Akromě je přes sto let a to ji ostatní říkají že je ještě mládě.
Nadechla se nového studeného vzduchu roztáhla svá bílá křídla o které často pečovala a skočila z balkónku. Padala střemhlav k zemi a až pár metrů nad ulicemi města párkrát zamával křídly a vyletěla zase vzhůru. Nějaký chodec se za ní ještě otočil a něco nesrozumitelného na ni zakřičel. Akroma se škodolibě zasmála a letěla dál. Letěla kolem obrovských bílo modrých staveb. Už v dálce viděla krychlovou budovu. Byl to senát, kde se měla sejít se svoji bohyní.
Náhle někdo chytil Akromu za nohu. Akroma se lekla, zastavila a létala na místě.
„Ahoj Akromo, doufám že jsem tě nevyděsila.“ řekl anděl který ji chytil za nohu.
"Serro! Řekla jsem ti že tohle už mi dělat nemáš.“ řekla rozrušeně
Serra byla jedna z Akromy přátel, tedy jeden z mála. Serra měla černé vlasy dlouhé ke krku a oči tmavě zelené. „ Promiň jenže já si nemůžu pomoct. Mě to baví, děsit tě.“ řekla Serra
Akroma se na ni podívala svýma tmavě modrýma očima. Chvíli tam mlčky létaly na jednom místě. Po chvíli Akromě začali cukat koutky. Zasmála se. „Máš ji.“ řekla Serře a dali ji malý pohlavek a hbitě odletěla. „No počkej!“ zasmála se a začala Akromu pronásledovat. Akroma byla rychlejší ale chvilkami zpomalovala aby ji mohla Serra chytit.
„Jsi moc pomalá Serro! Měla by jsi cvičit.“ Akroma se zastavila a čekala až bude Serra kousek od ní. Serra ještě trochu zrychlila a když už se chtěla Akromy dotknou, Akroma vyletěla vzhůru. Serra se zastavila. „Možná později, až nebudu mít službu.“
Akroma slétla k Serře. „Můžeš chodit létat ráno. Jako já.“ doporučila ji Akroma
Serra se zasmála. „Na to jsem moc líná.“
Akroma k ní přiletěla blíž, chytila Serru za nos. „Tak se nediv až ti budou říkat Šneku.“ Akroma na ni udělala pobavený úsměv. Pustila její nos zamáchala křídly a odpelášila k senátů. „Co? Šnek jo? No počkej.“ vyhrožovala Serra a vrhla se za ní. Chvíli ji doháněla ale když to viděla Akroma, tak zrychlila. Zastavili se až před senátem. Přistáli na zemi a vešli dovnitř.
V senátu se to hemžilo plno lidmi. Akroma přistoupila k nějakému muži. „Promiňte ale nevíte kde je paní Savara?“ Muž byl asi ve špatné náladě a zřejmě Akromu neznal.
„Proč se ptáš?“ řekl.
Akroma si klepla na brnění a ukázal erb bohyně Savary.
Muž se na to podíval. „Ach tak, nevím to přesně ale měla by být někde tady.“ Akroma poděkovala a uklonila se, po ní to udělala Serra která celou dobu stála vedle ní.
„Pche, ten nám toho řekl hodně. To víme taky že není v knihovně.“ řekla Serra.
Akroma se rozhlížela kolem sebe. „Támhle je.“ řekla
„Kde?“ namáhala zrak Serra. A když viděla jak Akroma jde tím směrem následovala ji.
„Má paní.“ řekla Akroma a poklonila se. „Akromo! Serro! To jsem ráda že jste konečně tady.“ řekla Savara. Savara byla starší bohyně s kudrnatými už hnědočernými vlasy. Sem tam už měla nějakou tu šedinu a pár vrásek na čele. „Čekáme na váš rozkaz má paní.“ řekla Serra
„Dobrá jděte do senátní místnosti a zaujměte místa která jsem vám už řekla. Za chvíli to začne.“ řekla
Když už Serra s Akromou udělali první krok. ještě k nim Savara jednou promluvila.
„A budou tam i jiní strážci. Každý kdo jde do senátu musí sem propůjčit aspoň dva své strážce.“ varovala je Savara.
Akroma se Serrou šli z davu a vešli do senátní místnosti. Už tam stáli strážci jiných bohů.
Od Ariuse – boha lstiví a utrpení tam stáli dva muži v kožených zbrojí a upasu měli dvě dýky. Od boha Ragura – bůh zabíjení a smrti, tu byli dva Temní andělé. To jsou andělé kteří byly jako smrtelníci vrahové a zloději. Akroma pošeptala Serře když prošli kolem temných andělů. „Je to odporný dělat z vrahů vyšší bytosti.“ Serra kývla hlavou. „Myslim si že je to pro ně normální. Jako pro nás je normální to že dobrý lidé se stávají vyššími bytostmi. A z čeho by si měl asi muž jako je Ragur vybrat.“ řekla Serra
„Podívej se na tu špínu.“ řekl jeden Temný anděl druhému a kývnul hlavou na Akromu se Serrou.
Akroma se na něj podívala. „Vzduch tady špiníš zatím jen ty!“ řekla. Serra chytila Akromu za rameno a pokusila se ji odtáhnout pryč. Akroma se ani nehla. Když Serra pochopila že to takhle nepůjde, postavila se vedle Akromy. Temnému andělovi ztuhnul úsměv na tváři. A šel přímo k nim. Temný anděl měl temnou kůži, oranžové oči a červené vlasy. Na sobě měl černé brnění s erbem svého boha. Temný anděl přišel k Akromě a chtěl do ní strčit. Ta byla na to připravená a o kousek odletěla. „Dej nám pokoj, nechceme mít problémy.“ řekla Serra.
Temný anděl se zasmál. „Jeden právě máte.“ Vytáhl svůj meč který byl od rukojeti až po špičku černý jako ta nejtemnější noc. A seknul sním po Serře která mu byla blíž. Serra se tomu jen taktak uhla a odletěla do vzduchu. Celý ten rozpor sledovali ostatní stráže. Temný anděl se vrhnul tentokrát na Akromu. Ta vytáhla bleskurychle svůj meč. Ten byl naopak zase celý bílí tedy spíše smetanoví jako její zbroj. čepel byla bílá. a útok odrazila. Z mečů začaly létat jiskry kdykoliv do sebe narazily. „Tak už dost, jestli toho nenecháte budeme mít problém všichni." řekl jeden ze stráže Ariuse. Temný anděl jako by slova strážce neslyšel a dál útočil na Akromu. Druhý Temný anděl vylétl vzhůru a zaútočil na Serru. „Tak tam jen tak nekoukejte a pojďte nám pomoct. vykřikla Akroma. Stráž Ariuse se vrhla na Temného anděla, povalila ho a držela na zemi. Pár dalších andělů letěli na pomoc Serře. Odtrhli anděly od sebe a odnesli je každý na jinou stranu místnosti.
Dveře se rozlítly do kořán a vešli všichni politikové. Ti zůstali stát když viděli jednoho temného anděla ležet na zemi, nad ním dva muži. Druhého temného anděla přitisknutého na zdi. „Co se tady stalo?“ zeptal se Aryus své stráže. Ti pustili temného anděla. „Došlo tady k šarvátce pane.“ řekl jeden z mužů.
„Kdo s kým.“ Tihle a tihle. Stráž ukázala na oba temný anděly a na Serru s Akromou.
Do první řady politiků se vecpala i Savara. „Akromo! Serro! Můžete mi to nějak vysvětlit?“
Akroma se podívala na oba Temné anděli. „Urazili nás.“ řekla
Temní andělé se začali smát. „Komu patříte?“ zeptala se Savara. „Mi? Mi nepatříme nikomu.“ řekl jeden anděl. Pak se Savara otočila k politikům. „Kdo zodpovídá za dva temný anděli?“ zeptala se.
„Já, řekl někdo s hlubokým hlasem. Všichni ustoupili ke stranám a udělali uličku pro toho komu patří ti andělé. Mezi nimi prošla velká mohutná postava v černé zbroji. Temní andělé poklekli. „Mě patří, co udělali?“ a pohlédl na Savaru.
„Napadli mé lidi.“ řekla. Ragur se na ni podíval. „To by mohl říct každý. Co když vaši Andělé napadli moje?“
„Máme svědky. Támhle ty dva muže.“ Savara ukázala na dva stráže Aryuse.
Pak se do toho vložil jaký si muž. „Tak dost nechme toho a pojďme už řešit něco normálního.“
Všichni usedli na svá místa, stráže zaujala svá místa. Senát byl kulatá místnost u stěn byly sedadla a u prostřed byl velký plac kde mluvili politici. Tam právě vstoupil muž který rozehnal dav od incidentu. Savara seděla v první řadě a před ní stála Serra s Akromou.
„Prosím o klid, nejdříve bych vám chtěl poděkovat že jste přišli. Tak a teď bych nejraději probral situaci která je na území Madiuty.“ řekl
Mluvíš o neznámé armádě která se tam objevila?“ řekl někdo v publiku.
„Ano přesně tak, ale zatím nevíme co tady chtějí.“ řekl
„Já bych je zatím nechal a jen sledoval.“ řekl další muž.
Pak se ujal slova Ragur. „A co s tím chcete dělat? I kdyby to chtělo ovládnou Madiutu, je to problém těch hnusných smrtelníků.“ řekl Politici už byly zvyklí na Ragurovo slovník a tak ho už nenapomínali. „Ví vůbec někdo co nebo kdo to je?" zeptala se Savara.
„Nikdo neví. Ta stvoření nejsou určitě z nějaké známé země. Postavou vypadají jako lidé ale jinak jsou podobní plazu.“ řekl muž na placu.
„Jsou nebezpeční pro lidstvo?“ zeptala se nějaká žena. „Jsou rychlejší a silnější než lidé, o jejich inteligenci toho zatím moc nevíme.“
Měli by jsme tam poslat nějaký zvědy. Ať se na ně podívají.“ řekla Akroma, která se nemá do řeči politiků pléct. „Akromo, buď zticha.“ okřikla ji Serra. Akroma se podívala na Savaru. Ta se jen na ni usmála.
„Buď tiše anděle. Tebe se tyto věci netýkají.“ řekl muž na place. Akroma udělala pár kroků směrem k němu. „Netýkají? Myslíte si že jsme něco míň než vy?“ řekla Akroma
Tím politikovi vzala slova. Ten chtěl říct že ano, ale nechtěl rozhněvat anděli. Akroma k němu pořád přistupovala. „Akromo! To by stačilo.“ okřikla ji Savara. Akroma se vrátila zpátky na svoje místo. „Co tě to proboha napadlo?“ zeptala se Savara. „Urazil mě.“ řekla. „Ehmm, tak pokračujeme.“ řekl muž na place. „Tak co s tím budeme dělat?“ řekla zase ta samá žena která už před tím mluvila. „Necháme to zatím tak jak to je.“ Akroma zkřivila obličej. „Ticho. Nic neříkej.“ Okřikla ji preventivně Serra.
„Blbost.“ šeptla si pro sebe Akroma.
Zasedání skončilo po více než sedmi hodinách. Serra a Akroma vyvedli svoji paní před budovu. „Děkuji vám dámy. Pro dnešek máte volno. a ty se trochu kroť Akromo.“ řekla Savara
„Ano, má paní.“ řekla
„Tak, děkuji vám že jste se mnou byli. Můžete jít.A zítra máte taky volno.“ rozkázala
„Má paní?“ řekla Akroma. „Copak?“
„Vy nám nedáte trest kvůli tomu incidentu, nebo to jak jsem vyjela na toho politika?“
Savara se na ni usmála. „Ne. Znám tě dobře. A vím že ty by jsi žádnou rvačku nezpůsobila a ten politik si to zasloužil. Udělala bych to samé.“ řekla
Akroma poděkovala a rozloučila se. „Co budeš dělat teď?“ zeptala se Serra když byli daleko od senátu. „Nevím. Půjdu domů. A trochu se vyspím.
Nu dobrá, tak nejspíš zítra jo?“ řekla Serra a odletěla pryč. „Zítra.“ odpověděla Akroma.
Když byla doma sundala si brnění umyla se a šla spát.
Ráno když se Akroma probudila, vzpomněla si na politika a na tu neznámou armádu. Oblékla si své smetanové brnění vzala si meč a šla se proletět jako to dělá každé ráno. Bylo moc brzo a tak městem nikdo nechodil a nic nebylo slyšet. Akroma si říkala co kdyby se na tu armádu šla podívat. Říkalo se že je jedna cesta která vede na zem.Věděla že je to nebezpečné ale její zvědavost nakonec vyhrála.
Obrátila se a letěla přímo do obrovské mlhy. Neviděla ani na svůj nos, ale letěla dál, po dlouhém slepém letu začala mlha řídnout a Akroma uviděla nádherné zelené lesy. Pod ní se rozléhala jaká si vesnička. Letěla přes všechna možná pole, přes jezera a města. Až uviděla nedaleko moře temnou skvrnu. Ta skvrna byla obydlí pro ty stvůry. Akroma se přiblížila, aby je lépe viděla. Byly takoví jak si je představovala. Člověk bez nosu, který má kůži hada, drápy lva, zuby medvěda. Hned poznala že nejde o nic dobrého. Přistála nedaleko černé skvrny. Vytáhla svůj meč a opatrně našlapávala. Akroma byla z tohoto světa skoro celá pryč. Jen málokdy se může někdo dostat na zem. A když je tam někdo nepovoleně může z toho mít velký průšvih i když má tak hodnou paní jako Akroma. Byla tak blízko od skvrny že když zaostřila zrak viděla ty stvůry jako by byli pár metrů od ní. Akroma nebyla dostatečně opatrná. A nikde se neschovala. A její smetanová zbroj úplně z tý dálky bolela v očích. Stvůry asi měly také dobrý zrak a tak si Akromy všimly. Ta to zpozorovala, ale stvůry už na ní číhaly od té doby co přistála a tak na ni dvě skočili ze zadu. Akroma je smetla a jednomu usekla hlavu. Druhý po ní skočil, málem jí schodil. Akroma udělala pár kroků zpět . Když stvůra po ni zase chtěla skočit. Akroma se uhla jemu skoku a stvůra si dala hlavou o strom. Na nic nečekala roztáhla křídla a odletěla. Jenže nějaký stvůry ji měli už na dostřel kamením. Zahájily palbu. Nějakým se Akroma vyhla ale jeden kámen ji trefil přímo do hlavy. Dostala těžký poranění hlavy. Ale i tak se udržela ve vzduchu a rychle letěla pryč. Když si myslela že už byla dost daleko od stvůr přistála v jednom lesíku. Sedla si a opřela se o strom. Věděla že nemá dost sil aby se vrátila zpátky domů. Omdlela.

2.

Nedaleko od městečka Maiou, si to po cestě kterou chodí každý den pěkně vykračoval mladý sotva dvacetiletý kluk. Jmenoval se Peter po svém otci, kterého nikdy neviděl. Peter byl rytíř pod službami království Madiuty. Měl za úkol hlídat městečko Maiou. Jako jeho přátelé a rytíři kteří s ním sdílí stejný úkol si uvědomoval nebezpečí. A hlavně on protože mu království dalo na hlídání les. Vešel opatrně do něj. Vytáhl svůj meč bastard (jeden a půl ruční meč), na kterém bylo vidět kolik střetnutí už asi zažil. Meč měl na sobě zoubky od jiných sečných zbraní a škrábanců od toho kolikrát mu při boji spadnul na kameny. Šlapal si to tiše přes les. Uši měl nastražené aby slyšel všechno co se kolem děje. Oči měl otevřené do kořán aby viděl všechno kolem něj. Prošel kolem velikého modřínu. A na zemi spatřil bílé peří.
„To zase nějaká liška chytila holuba.“ pošeptal si
Pak se zastavil a zamyslel se. „Holuby nemají peří dlouhé jako moje ruka?.“
Potichoučku se přibližoval k modřínu. Pak uviděl zase to peří. Přišel k tomu blíže. To neni peří to je křídlo. Udělal jeden krok blíže a uviděl tu nejkrásnější bytost jakou kdy viděl a jakou by kdy viděl. Anděl ležel na zádech (na křídlech) a z hlavy mu tekla krev. Peter se rozhlédl kolem. Chytil anděla v podpaždí a odvlekl ho. Přes záda ji hodil svůj plášť, aby když ho někdo uvidí neuviděl křídla. Peter jí šáhnul na ruku byla ještě teplá. Nečekal a běžel do Maiou při tom dupal a funěl stvůra nestvůra. Zaběhnul do svého domu. To byl taky jeden z důvodu proč vybrali na hlídání zrovna jeho. Měl dům nedaleko toho lesa. Když zavřel dveře do domu položil anděla na postel. Všiml si že anděl je žena a je velmi lehká. Peter ji sundal smetanové brnění a dal ji jednu ze svých košil, sukni ji nechal. Pak odešel do kuchyňky. kde měl malou lékárničku. vyndal z ní obvaz a jód na pročištění rány. Položil to vedle nočního stolku u postele. Chtěl ji ránu vyčistit až bude při vědomí. Zatím šel udělat trochu čaje. potom si sednul na křeslo vedle postele a díval se na tu krásnou bytost.
Za nedlouho se anděl probudil. „Co? Kde to jsem?“ řekla
Peter vyvalil oči když zjistil že mluví jeho jazykem. „Ty....ty mluvíš?“ zeptal se Peter
Anděl si vzpomněl co se stalo. Posadil se a pak zjistil že má na sobě košili. „Kde mám zbroj?“ zeptala se rozrušeně. Peter ukázal na postel. Anděl se uklidnil a pohlédl modrýma očima na Petera. „Děkuji že jsi mě zachránil. Nevim co by se semnou stalo kdyby jsem tam zůstala. Já jsem Akroma.“ řekla
„Já..já...jsem Peter. Nemáš zač.“
Peter když se uklidnil vzal jód a ovaz a chtěl Akromě ránu vyčistit. „Díky ale to nemusíš.“ Akroma si položila ruku na ránu. Dlaň ji zbělala. Když dala ruku z rány pryč Peter neviděl po ráně ani stopy. „Páni“ řekl Akroma se na něj dívala a usmívala se. „Jsi to co si myslim?“ zeptal se Peter. „Co?“ zeptala se Akroma. Tím ho vyvedla z míry. „No...přece an..anděl? Jsi anděl ne?“. Akroma se usmála „Jsem anděl. A ty jsi asi určitě člověk že?“ zeptala se
„To je divná otázka.“ řekl „Mě se nezdá divná. Mi lidi moc nevidíme. Teda já právě poprvé mluvim s člověkem.“ řekla Akroma
Peter se zamyslel. „Copak ještě nikdy neviděla člověka?“
„Kde jsi se tady vzala?“ zeptal se
„Byla jsem se podívat na to co váš prý ohrožuje.“ opověděla
„Aha ty myslíš, ty ještěří muže. To oni tě poranili že?“
„Ano, Pak jsem přistála v lese a tam jsem ztratila vědomí.“ dodala
Peter odešel do kuchyňky pro čaj. Když se vrátil uviděl Akromu stát s roztaženými křídli. Zastavil ve dveří a díval se na tu krásu. „Měla by jsi si ještě odpočinout.“ poradil ji
Akroma si sedla na postel. Peter ji podal čaj. „Co to je?“ zeptala se
„Čaj. To se pije.“ a předvedl jí to. Akroma se ze zasmála když jí Peter ukazoval jak se pije. „My víme jak se pije. Já se jen ptala co to je. Ale díky za názornou ukázku.“ řekla a napila se Když vypili čaj Peter ji podal její brnění. Když si chtěla sundat Peterovo košili, ji řekl. „Klidně si ji nech.“ Akroma si tedy přes Peterovo košili navlekla svou smetanovou zbroj. Když byla oblečená, Peter si ji prohlédl. Jsi to nejkrásnější co jsem kdy viděl.“ řekl
Akroma se drobet začervenala. „To mi nikdo nebude věřit.“ dodal
„Nesmíš to nikou říct Petere slib mi to. Nikdo se nesmí dozvědět o tom že jsi mě viděl.“ řekla
Peter kývnul hlavou. „Nedozví.“ ujistil ji.
Ty už odcházíš?“ zeptal se
„Ano musím jít.“ řekla Peter ji vyprovodil ven. „Tak já poletim.“ řekla a usmála se na něj.
Když se připravovala k odletu Peter se ji ještě zeptal. „Uvidim tě ještě někdy?“
Akroma se vznesla metr nad zem. „Možná ano a jestli ne. Tak já tě uvidim určitě.“ naklonila se a pohladila po tváři. Párkrát zamávala křídly a byla fuč. Peter stál před domem jako zkoprnělí. Když už Akromu neviděl ohlídnul se kolem sebe. Nikdo nikde, naštěstí.

Akroma, letěla zpátky mlhou kterou přiletěla. Věděla že nejspíš bude mít problémy, ale pořád se usmívala a myslela na Petera. Na to, jak ji předváděl jak se pije. Když vyletěla z mlhy nenápadně se snesla k zemi aby nikdo neměl podezření že byla na zemi. Na zem se může jen se zvláštním povolením.
Doletěla domů kde na ni čekala Serra. „No konečně, kde se prosim tě flákáš? Byli jsme na dnešek domluveny ne?“ ptala se rozčileně Serra. „Promiň mi to, ale něco mi do toho vlezlo.“ omluvila se Akroma.
„Copak se stalo?“ vyzvídala Serra. Akroma jen mávla rukou. „Zapomeň na to Serro.“ řekla
Serra byla zvědavá ale když ji Akroma odpálkovala přestala se na to ptát. „Nevíš co máme na zítřek?“ zeptala se Akroma
„Náhodou vim. Savara nám zařídila a nařídila, proletět celou zem a podívat se na tu armádu. Nebude to vzrůšo?“ řekla rozrušeně Serra
Akromě se udělal v té chvilce zle až se z toho posadila na křeslo. Potom se otočila na Serru. „To bude.“ řekla.
„Představ si, poprvé na zemi. Jen jsem o ni slýchala a teď tam poletíme.“
„Ale nikdo nás nesmí vidět. A hlavně se do ničeho nesmíme pouštět.“ varovala Akroma
Serra na chvilinku zmlkla. „Proč? Proč nás nikdo nesmí vidět?“
„Jsme pro ně bájné bytosti. Udělali bychom velký rozruch. Oni nás nikdy neviděli. Jako mi jsme nikdy neviděli je. Už to chápeš?“ vysvětlila Akroma
„Trochu toho rozruchu, snad se nic nestane když lidé uvidí dvě létající bytosti.“
„To víš že se stane, nesmíme nic riskovat je to jasné Serro.“ okřikla ji Akroma
Serra se na Akromu zamračila. „Nikdo mi nebude říkat co mám nebo nemám dělat, až na Savaru samozřejmě.“ pomalu se sunula k balkónu. „Ale nejspíš máš pravdu.“ s těmito slovy skočila z balkónku a odletěla pryč. „Serro!“ křikla Akroma. Ale Serra už byla pryč. „Já jsem to myslela dobře. Nezlob se.“ řekla tiše
chvilku tam seděla a dívala se do podlahy. Když se vzpamatovala šla se umýt (Peterovo košili si složila a dala pod polštář) trochu se najíst. Pak sedla na postel a začala si čistit křídla. Když měla křídla bílá jako sníh a všechna pérka pročištěná, roztáhla je a lehla si na záda. Podívala se na strop. „Co asi teď dělá Peter?“ řekla sama pro sebe. Po dlouhém dívání se do stropu se jí víčka zavřeli a Akroma usnula.

Peter se napřahoval zrak jestli odlétající Akromu v dálce ještě nezahlédne. Když si byl jistý že už je pryč odešel zpátky do svého domu. Šel ke své posteli. A ponořil tvář do peřin a nasál vzduch. Peřina ještě voněla Akromy vůní. Bylo teprve něco kolem odpoledne a Peter se musel podívat do lesa. Vzal si svůj meč bastard a šel do lesa. Bylo teprve odpoledne a slunce krásně svítilo Peterovi na cestu ale když vstoupil do lesa připadalo to jako by byla zrovna půlnoc. Peter pomaloučku a potichoučku našlapoval. Do toho lesa chodil jako malý kluk a tak věděl jak a kde má na co šlápnout. Do ťapkal se až ke stromu kde našel Akromu. Podíval se kolem a uviděl cizí stopy. Byly to stopy těch Ještěřích mužů. Peter se podíval pořádně jestli ho náhodou nešálí zrak. On ji zachránil před jistou smrtí. Kdyby ji neodnesl nebo by si myslel že je to holub byla by už mrtvá. Ale teď byl v nebezpečí on. Stopy byly čerstvé a ještěři by mohly být všude kolem něj. Peter si byl jistý že ho teď pozorujou. Dal si meč bastard do levé ruky, kterou měl silnější. Když se Petera vždycky někdo ptal jestli je pravák nebo levák. Řekl že je oboje. A kdo mu to nevěřily tomu předvedl jak píše levou rukou a pak na to navazuje pravou. Jeho písmo nebylo rozeznat. Peter se přikrčil k zemi a rychlejšíma krokama vycházel z lesa. Už viděl konec, když to na něj vyletěli dva ještěří muži. Jeden drápl Petera do pravé ruky. Peter na nic nečekal a levou rukou ve které měl meč bodnul a probodnul ještěra. Ten škaredě zařval a padl mrtev k zemi. Druhý vzal Petera za límec a hodil jim o strom. To Peterovi vzalo dech a padnul na kolena. Když se před něj postavil ještěří muž a vzal ho za vlasy. Peter se postavil a bouchnul rukojetí ještěra do hlavy. Ten se chytil jednou rukou za hlavu a druhou se snažil seknout Petera. Peter mu ruku useknul a dříve než stačil ještěr něco vykřiknout přišel i o hlavu. Peter běžel pryč z lesa co mu nohy stačili. Bylo mu jedno jestli na sebe upozornil další ještěry, protože by se do vesnice neodvážily. Když byl kus od lesa dal si meč do pochvy a zdravou levou rukou si přidržoval krvácející pravou.
Vběhnul do svého domku šel ke své posteli kde nechal ležet obvaz s jódem. Vyčistil ránu a obvazem si ovázal ruku. Peter z rány nebyl ani moc rozrušený protože když se střetne s ještěrem vždycky dostane nějaké zranění. Pro dnešek má lesa dost, půjde tam až zítra. Peter si zkontroloval obvaz jestli pevně drží. Dobře, nesklouzával po ruce ani ruku neškrtil. Sundal si tuniku košili, a šel se omýt. Po tom běhu z lesa zrovna dvakrát nevoněl. Začalo se stmívat. A v tu dobu Peter se chodil dívat ven. Jeho dům byl na kopečku a tak Peter měl krásný výhled na údolí. Vyšel ven a podíval se na oblohu. Slunce zapadalo a den se střetnul s nocí. Bylo to nádherné a úchvatné. Jako kdyby světlo bojovalo s temnotou. Otočil hlavou víc doprava, tam kam letěla Akroma. Usmál se když na ni pomyslel. Ale hnedle jeho výraz potemněl. „Už ji asi neuvidim.“ řekl si. Peter odešel na druhou stranu domu kde měl výhled na vesničku Maiou. Stmívalo se ale Peter viděl jak se na náměstí honí pár dětí. Lidé v domech začali zapalovat svíčky a krby. Peter se nadechl večerního vzduchu a vydechl až mu od pusy šla pára. Ochladilo se. Peter zašel domů a stejně jako ti lidé i on si zapálil krb. Oheň v krbu se rozhořel. Peter si sednul naproti němu a nechal se ohněm hypnotizovat. Takhle se na něj díval celý večer. Když ho přemohla únava. Šel do postele která pořád voněla Akromou. V té vůni Peter za chvilku usnul.

„Vstávej ty ospalče.“ křikla Akromě do ucha Serra. Akroma se lekla a rychlostí blesku si sedla. „Serro. Víš že mi často lezeš na nervy?“ řekla Akroma.
„Taky tě ráda vidím.“ zazubila se Serra.
Akroma vstala a vzala si své smetanové brnění. Udělala svou raní hygienu a učesala se.
„Tobě to trvá.“ stěžovala si Serra. „Musíš o sebe aspoň trochu dbát ne?“
„Přesně tak, trochu. Ale ne přehnaně.“ řekla Serra
Akroma si začala česat vlasy. „Ty, nemáš ještě jeden hřeben?“ zeptala se Serra
Akroma ji jeden mlčky dala. Když si Serra začala vlasy česat taky, Akroma na ni pohlédla.
„Musim o sebe trochu dbát ne?“ řekla Serra. Akroma se začala smát.
Když se oba andělé učesaly. Šli k balkónu. Balkón byl vlastně pro anděly dveře. Samozřejmě že měli normální vchod jako mají lidé v Madiutě. Ale proč by mrhaly svým časem když můžou vyskočit z okna. První vyskočila Serra a po ní Akroma. Ta si to namířila přímo do mlhy. „Počkej. Máme se zastavit ještě u paní Savary. Akroma se vrátila k Serře. „Proč?“ zeptala se
„Třeba nás chce poučovat jako ty včera.“ řekla Serra
Akroma sklonila zrak. „Za ten včerejšek se ti omlouvám.“
„To je v pořádku, vlastně ji měla pravdu.“ Akroma se usmála.
Serra udělala kolem Akromi kolečko. „A jaký by jsme byly kamarádky kdyby jsme si neodpouštěli.“ řekla Serra a letěla někam za paní Savarou. Akroma ji následovala.
Letěli přes velkou budovu která měla tvar strmou. To byla knihovna. Kde Akroma ani Serra netrávili zrovna moc času. Při letu oba dva andělé dělali různé akrobatické kousky. Ale když Serra málem narazila do jedné budovy raději s tím skončili. Doletěli k budově která vypadala jako kočár a vepředu byly dvě sochy které vypadaly jako koně. Zaklepaly. Dveře se pomalu otevřeli. Akroma vešla první. „Haló? Tak jsme tady.“ křikla. Potom vešla Serra.
„Tady dámy. Tady jsem.“ ozýval se hlas z velké místnosti.
Nějací bohové se chovali ke svým svěřencům hrozně. Mlátili je a komandovali za každou hloupost. Ale Savara měla své dva andílky jako přítelkyně, teda do určité míry. Když Akroma vzala jednoho boha pod límec. Vyletěla s ním do víšky a pustila ho. Ten bůh by to samozřejmě lehce ustál ale z principu, co si vlastně ta bytost dovoluje. Tehdy dostala Akroma škaredě vyhubováno. Akroma je svá, je jako stádo mladých koní kteří když se rozběhnou tak nejdou zastavit. Akroma si troufla do všeho bez ohledu na následky.
Andělé šli do pokoje. Našli tam svou paní na křesle jak upijí nějakou vodu. Akromě se zdál pokoj překrásný. Možná proto že ten dům měl všemožné barvy. podlaha byla ze dřeva stěny byly oranžové. Křeslo na kterém seděla Savara bylo též hnědé. Když to viděla uvědomila si že jí bílá jako barva leze na nervy.
„Posaďte se.“ nabídla jim Savara. Akroma a Serra se posadili na křeslo naproti ní aby na ni lépe viděli.
„Už ti Serra řekla co budete mít dneska za úkol?“ zeptala se
Akroma zakývala hlavou. „Ano má paní.“
„Tak to je dobře. Chci vám jen vysvětlit pár pravidel, které se nesmí porušit.“ řekla Savara
Serra šťouchla Akromu loktem, aby ji naznačila „Vidíš já ti to říkala.“
„Nesmíte se za žádnu cenu nechat vidět lidmi. Nesmí o naší existenci vědět.“
Akroma si vzpomněla na Petera a jak říká „Ty jsi anděl že?“
„Jak to? Myslela jsem si že už o nás vědí.“ namítla Akroma.
„Jak to myslíš Akromo?“ zeptala tentokrát Savara
„No přeci lidé už nějaký anděly viděly? Nebo ne?“
Savara udělala úšklebek a podívala se Akromě do očí. Za dlouhou vteřinku ucukla pohledem. „Viděli, Ale jen zdálky. Kdyby vás lidé taky jen z dálky uviděli. Samozřejmě že by se nic nestalo. Ale jestli schválně přistanete ve vesničce zaklepete na dveře nějakýho domku a řeknete že jste anděl. Budu velice zklamaná že jsem se ve vás tak mýlila.“
Když dořešily pravidla Savara je pustila. „Ehm Akromo můžeš tady ještě chvilku zůstat?“ Akroma se zastavila a vrátila se na křeslo. „Serro prosím tě počkej venku, za chvilku ti ji vrátim.“ řekla
Když Serra za sebou zavřela dveře. Savara zpustila. „Docela mě překvapilo že toho tolik víš o lidech? Odkud toho tolik víš?“ zeptala se Savara. Tahle otázka Akromu trochu zaskočila. A než stačila odpovědět. Savara se k ní naklonila přes stůl a zašeptala. „Nechtěla by jsi mi něco povědět Akromo?“ Akroma byla zticha, srdce jí tlouklo jako by právě uletěla dvakrát tak dlouhou trasu kterou lítá ráno. „Jak se může anděl stát svobodným?“ zeptala se nakonec.
„Cože?“ zeptala se Savara s klidným hlasem. „Slyšela jsem o andělech kteří nebyly otroky.“
Savara se opřela o křeslo. „Cítíš se snad jako otrok?“ zeptala se
„Ne, ale někdy tak přemýšlím. Že i já nebo Serra máme různá omezení. Ti andělé kteří nebyly otroky, mohly všecko.“ řekla
„Co ty, Serra, nebo jiný anděl který je pod mým vedením nemůže?“
Akroma se nadechla a vydechla, snažila se trochu uklidnit. „Proč nemůžeme mít děti. Proč nemůžeme létat na zem kdy se nám zlíbí?“
„Vznikl by chaos, kdyby jste na zem létaly jak chtěli....“ O tom druhém se Savara ani nezmínila. Možná proto, že taky nevěděla proč. Nebo měla nějaké své důvody.
„Vy si snad myslíte že jsme nemyslící zvířata, možná že nejsme chytřejší než vy ale následky které by se staly kdyby nás lidé viděli si dokážeme odvodit sami.“ řekla Akroma
Savara na ni pohlédla a kývla hlavou k souhlasu. „Není důležité co si já myslím. Jsem jen jedna z mála která tvrdí že máte nárok na svobodu. Ale to nám nepomůže.“
„To o čem jsi mluvila byli Padlí andělé. Ale ti nikdy moc dlouho nepřežili. Nevěděli jak přežít na zemi.“ domluvila Savara. „Proč nežili tady? Kde žiju já nebo vy?“
„Dříve se Padlí andělé zabíjely. Ale vyšel zákon který zabíjení Padlích andělů zakázal. Nemohly tady žít protože byly vyhoštěni.“ řekla
„Tak a teď už jdi Serra na tebe čeká.“ rozkázala
Akroma se chtěla na něco zeptat, ale Savara zdvihla ruku. “Nechci teď už nic slyšet, promluvíme si o tom někdy jindy.“ Akroma mlčky odešla. Otevřela dveře. Tam už stála Serra a tázavě hleděla na Akromu. „Chtěla vědět jak to že toho tolik vim o lidech.“
„Aha, myslela jsem že jsi zase něco provedla.“ řekla
Akroma už Serře neřekla ani slovo. Odrazila se od země a odletěla přímo do mlhy.
Serra ji následovala. „Nevidim ani na krok.“ křičela Serra když vletěla do mlhy.
„Leť pořád dál.“ poradila Akroma. „Jak víš že letíme správným směrem?“
„Intuice.“ opověděla Akroma
Za chvíli vyletěli z mlhy. „To je nádhera.“ řekla Serra. „Ty barvy.“ rozplývala se
„Že je to nádhera Akromo.“
Akroma se dívala do dálky. Na stranu kde by měl být Peterův dům. „Akromo?“ zopakovala Serra. Akroma sebou cukla, jako by ji právě vzbudili z nějakého transu. „A..ano je to nádhera.“
Serra byla z toho světa celá pryč. Stejně jako Akroma znala hlavně bílou barvu. A pak přijde takovýhle objev. „Tady bych dokázala žít.“ řekla
Akroma se rozletěla. „Kam letíš?“ zeptala se Serra
„Máme přece úkol ne? Mělo by jsme ho splnit a rychle vypadnout z tohohle světa než nás někdo uvidí.“ řekla Akroma. Serra k ní přiletěla. „Zbláznila ses snad? Nebudeme mít moc příležitostí aby jsme se sem podívali. Chci se tady trochu zdržet.“ namítla
Akroma ji plně chápala a nechtěla Serře zkazit den hádkou. „Dobrá, ale měli bychom nejdříve prozkoumat ty bytosti.“ Akroma se rozletěla
Serra se zase kochala pohledem na zem a na všechny barvy. Ale když ji Akroma okřikla. Serra ji rychle dohnala. Už viděli jejich tábor. A Akroma přistála o něco dál než minule. Serra ji následovala. Seděli tam kolem hodinky. Pak se Akroma zvedla. „Tak úkol by jsme měli hotovej. Půjdeme.“ řekla a udělala krok vpřed. „Co?Říkala si že se tady trochu zdržíme.“ namítla Serra. „Nic takového jsem neřekla. Ani jsem neřekla že se vracíme zpátky k nám.“ usmála se na Serru. Když to Serra pochopila usmála se taky. Nechceš se podívat na lidi?“ navrhla Akroma. „To by šlo.“ obě se zvedli a odletěli pryč. Akroma schválně obletěla vesnici Maiou a letěli dál na západ, až k městečku Viac. Přistáli za jedním keřem. A sledovali jak si děti hrají. Jejich matky jak je ženou zpátky domů. Mladé a staré muže jak jezdí na koních a ženou dobytek na pastvu. Akormě a Serře se to moc líbilo. Vydrželi tam sedět skoro celé odpoledne. „Měli bychom jít.“ řekla Akroma. Serra zakňourala. „Paní bude mít o nás strach. Serra se nerada zvedla a odešla trochu dál od cesty kde chodili lidé. Vzlétla a hned po ní Akroma. letěli na opuštěnými pláněmi. A v hlavách si přehrávaly zážitky které viděli když se dívali na ty lidi. „Ale! To je ta špína. Tu bych tady zrovna nečekal.“ uslyšely Andělky.
Za nimi letěli dva Temní andělé. Akroma věděla že budou problémy. Velké problémy. A tak se zastavila. „Co po nás chcete?“ zeptala se
Temní andělé se zastavili a vytáhli své černé meče. „Nic“ řekl jeden. a Vrhnul se na Akromu. „Serro uteč!“ zaječela Akroma dříve než ji temný anděl chytil a táhnul k zemi. Druhý temný anděl letěl přímo na Serru. Tak se v plné rychlosti vrhla do mlhy a letěla pryč. Temný anděl se vrhnul za ní. Akroma a Temný anděl padali velkou rychlostí k zemi. Kdyby se jim nepodařilo od sebe dostat byly by oba mrtví. Akroma před zemí odkopla Anděla od sebe, párkrát zamávala křídly a na zem se snesla s ladností. Zato anděl dopadl na zem s velkým žuch. Akroma vytáhla svůj meč. Anděl se postavil na nohy sebral svůj meč a vrhnul se na Akromu. Napřáhl se a seknul. Akroma útok lehce vykryla, odrazila a zaútočila ona. Temný anděl tomu uskočil. Rozběhnul se zamával černými křídly a kopnul. Akroma ho za nohu chytla a roztočila ho a hodila s ním o zem. Anděl hbitě vyskočil na nohy potom do vzduchu. Chytil Akromu za ramena. Udělal s ní ve vzduchu kotrmelec a hodil s ní o zem též. Akroma se ze země zvedala těžce. Když už byla na čtyřech anděl k ní přistoupil a kopnul ji do břicha. Akroma zase spadla. Ale tentokrát Andělovi podrazila nohy a na svoje vyletěla. Když se anděl zvedal. Akroma ho kopla svými podpatky do hlavy. Andělovi podklouzly nohy a ocitl se zase na zemi. Tentokrát ho Akroma nechala vstát. Anděl zrychlil a dal Akromě pěstí do pusy, až ji z ní začala téct krev. Chytila svůj meč hbitě se sním obtočila. Nepřipraveného anděla sekla přes břicho. Ten zařval bolestí. Akroma necítila žádné slitování a sekla andělovi hlavu.
Akroma si vyčerpaně sedla vedle mrtvoly. Hlava i tělo anděla náhle zmizelo. Když nasbírala trochu víc energie. Rozlétla se k vesničce Maiou. Už z dálky poznala Peterovo dům. Přistála nepozorovaně na kopci před jeho vstupními dveřmi. Zaklepala. za nedlouho se otevřeli dveře. a z nich vykoukla hlava s delšími hnědými vlasy. Peter vyvalil oči.

Serra letěla hustou mlhou co ji křídla stačily. Anděla sice neviděla ale slyšela jak máchá křídly. Konečně vyletěla, mířila si to rovnou do domu Savary.
Otočila se. Anděl ji nepronásledoval. Vypadalo to že ani z mlhy nevyletěl. Serra zpomalila a lapala po dechu. Pak už jen klouzla vzduchem až doletěla k velké budově.
Zaklepala na dveře a vešla. „Má paní.“ ječela Serra po celé budově a běhala po místnostech.
„Tady.“ zakřičela Savara
Serra rychle přiklusala k ní.
Savara se na Serru usmála. „Tak co jak se vám na zemi líbilo?“
„Paní, při odletu na nás zaútočili dva temní andělé. Já jsem utekla ale Akroma tam zůstala.“ řekla Serra jedním dechem
Savara vyvalila oči a sedla na křeslo. „To byli určitě andělé toho hnusného Ragura.“ řekla Savara
„Mám se tam vrátit a podívat se jestli se Akromě nic nestalo?“ navrhla Serra
„Ne. Jestli je Akroma v pořádku tak by měla přiletět sama. Zatím vyčkejme.“ řekla Savara
Začalo se stmívat. Savara nechala přes noc Serru u sebe. Bylo by nebezpečné nechat ji jít.
Serra seděla v obývacím pokoji a Savara chodila po pokoji a nervózně se dívala z okna jako by čekala na Akromu.
Když se do toho okna podívala počtvrté, uviděla několik postav jak se blíží k jejímu domu.
„Někdo jsem jde.“ upozornila Savara
Serra vytáhla svůj meč. A šla se Savarou ke dveřím. Někdo zaklepal.
„Kdo je to?“ zeptala se Savara
„Ragur, přicházím k vám abych si s vámi promluvil.“
Serra odstoupila od dveří a připravila se jako by se chtěla rozběhnout. Podívala se na Savaru.
Savara pootevřela dveře. Uviděla Ragurovu tvář.
„Dobrý večer.“ usmál se. Náhle se mu zkřivil obličej a rozrazil dveře. Připravená Serra se rozběhla a plnou silou praštila do dveří. Ty se zase zabouchly. Savara dveře zajistila závorou.
„Musíme utéct.“ rozkázala Serra
„Tady není žádnej vedlejší východ.“ řekla Savara
„Můžeme vyskočit oknem a utéct.“ navrhla Serra
„Chytili by nás. Nemáme moc času. Poslouchej mě Serro! Mám pro tebe poslední rozkaz. Najdi Akromu a udělej jí to samé co já teď tobě.“ řekla
Obě doběhli do ložnice Savary.
„Postav se proti mě.“ řekla Savara
Savara vzala Serru za ruce. Začala ji kreslit po dlaních prstem spirály a nepřestala dokud se ji tam dvě bílé spirály neobjevily. Pak pohladila Serru za čele a na tvářích. Serry oči náhle zezelenaly. Konec, spirály zmizely a oči přestaly zeleně zářit.
Serra se najednou cítila silnější, volnější.
„Co jste to se mnou udělala má paní?“ udivila se Serra
„Teď už nejsem tvá paní. Jsi volná. Jsi padlí anděl. A teď jdi a najdi Akromu, udělej jí to samé co jsem udělala já tobě.“ řekla
„Ne! Nemůžu vás tady nechat.“
Dveře zapraskaly a vypadli z pantů. „Najděte je a přiveďte.“ slyšely ze vstupní místnosti.
„Jdi.“ nařídila Savara a odstrčila Serru obrovskou silou.
„Nikdy na vás nezapomenu.“ řekla Serra
Savara se usmála.
Serra se rozběhla. Byla překvapená jakou sílu má nyní v nohou. A co potom ve křídlech?
Rozběhla se rovnou proti zavřenému oknu. Skočila a vyletěla do vzduchu.
„Za ní! Chytněte jí, nesmí vám utéct.“ rozkazoval Ragur. Ale když se temní Andělé, které sloužily Ragurovi odlepili od země byla Serra už dávno pryč.
„Vím o co ti jde Ragure.“ řekla Savara a vystoupila ze své ložnice.
„Ano, to vím. Vždycky jsi byla chytrá. A proto jsi teď pro mě nebezpečná.“ Ragur se k ní přiblížil.
„Je nezastavíš, tvůj plán nevyjde.“ řekla Savara
Ragur se falešně usmál. „Uvidíme.“ Ragur vytáhnul černý meč
Savara se na něj podívala. „Dělej co musíš.“
Ragur se napřáhl a černým mečem bodnul Savaru do hrudi.

„Pane bože.“ vyjekl Peter, když uviděl Akromu
„Co...ty...tady“ řekl překvapeně.
„Potřebuju ukrýt, aspoň na chvíli.“
Peter vylezl před dveře. „Dobře. Pojď dovnitř.“ rozkázal
Akroma vešla a před dveřmi se postavila. Peter vlezl dovnitř.
„Co se stalo? Vypadáš nějak potlučeně.“ zeptal se
„Zaútočili na nás temní Andělé.“ řekla
Peter vyvalil oči. „Co? Kdo? Oni existují ještě nějací jiní andělé?“
Peter odvedl Akromu do obývacího pokoje kde si sedli na křesla.
„Existují dva druhy. Andělé a temní Andělé. Temní andělé jsou náš protiklad. Mají rádi válku, boj a krev. Plnila jsem zrovna rozkaz se svoji společnicí. Měli jsme zjistit víc o těch bytostí které se tu objevily. Když jsme chtěli odejít zaútočili na nás dva temní Andělé. Bojovala jsem s ním. Moje společnice, Serra odletěla pryč, ohlásit to. Náhodou jsem ho porazila.“ řekla Akroma
V místnosti se rozlehlo ticho. Jen sem tam se ozval praskot z krbu.
„Budu muset se podívat do lesa. Udělej si tady pohodlí za chvíli jsem zpátky.“
Akroma se postavila. „Chci jít s tebou.“
„Budeš hrozně nápadná. Leda že.“
Peter přešel z jedné strany pokoje k druhé a otevřel skříň a vytáhl hraničářskou tmavě zelenou róbu.
„Hlavně když schováme tvoje křídla.“
Akroma si připnula róbu kolem krku. Aby skryla svá křídla, musela je mít drobet roztažená.
Vypadalo to jako by měla pod róbou batoh.
„Můžeme jít?“ zeptal se Peter
„Můžeme.“ odpověděla Akroma.
Peter otevřel dveře a vyšel ven následován Akromou.
„Co třeba přes město?“ zeptala se Akroma
Peter přikývl.
Šli přes náměstí. Akroma se rozhlížela kolem sebe aby jí nic neuteklo. Dívala se po různých domech, po stromech které viděla jen v knihách. Po lidech a různých zvířat.
Když uviděla běžícího psa, musela se zeptat Petera co to bylo.
Byly před lesem. „Teď musíme být jako myšky. Můžou bejt v tom lese.“ zašeptal Peter, a vešel do lesa.
Šli do prostředku lesa. Nezpozorováni, neslyšeni. Zastavily se a přikrčili k zemi.
„Vypadá to že tu nikdo není.“ zašeptal
„Jsou tady. Cítím je.“ řekla Akroma
Peter si chtěl vzít meč do ruky ale Akroma ho zastavila.
„Ne. Pojď měli by jsme zmizet.“
Už viděli kraj lesa když tu se Akroma hbitě otočila a sekla mečem. Na zem spadl jeden z těch stvoření. Nejdřív nohy a pak tělo. Akroma se na něj podívala a uviděla značku kterou měl vypálenou na čele.
„Ach můj bože.“ vyjekla
„Co? Co se děje Akromo?“ zeptal se nechápavě Peter
Akroma se zvedla a začala běžet z lesa. „Utíkej, rychle pryč.“ ječela na Petera
Peter se na nic neptal a jen se ohlídnul. Uviděl smečku která se na něj řítila. Vzal nohy na ramena. Byli přič z lesa. Ale ty příšery běželi pořád za nimi.
„Akromo! Už nemůžu.“ křičel Peter
Akroma se hbitě otočila. Přiběhla k Peterovi. Vzala ho za bok a vznesla se pár kroků nad zem. Příšery přestali Akromu pronásledovat a vrátili se zpátky do lesa.
Aroma přistála. „Díky.“ řekl Peter popadající dech
Peter se vrátil s Akromou zpátky domů.
„Jak dlouho chceš tady zůstat?“ zeptal se
„Vadím tu?“
„Ne. Takhle jsem to nemyslel.“
Akroma se podívala na noční nebe. „Zítra odejdu.“ Akroma se posadila na křeslo. Chvíli se dívala do ohně a chvíli si povídala s Peterem.
„To zvíře v tom lese mělo zna....k.....ah“ nedořekla Akoma protože se nemohla nadechnou
„Akromo? Co se děje?“
„Nemůžu se....nadechnout.“ ztěžka odpověděla
Trvalo to pár vteřin. Dlouhých pro Akomu a i pro Petera
„Co to bylo? Stalo se to někdy?“
„Ne. Tohle se mi stalo poprvé.“
Peter s Akromou si povídali celou noc o lidech a o andělech.
Teprve až brzo ráno je přemohla únava. Peter, po dlouhém přemlouvání poslal spát Akromu do jeho postele a sám si lehnul na pohovku v obývacím pokoji.
Když se ráno Peter probudil, první co udělal bylo že se pude podívat na spící Akromu.
Postel však byla prázdná. Prošel celý dům ale Akroma nikde.
„Odešla.“ řekl si Peter smutně
Vyšel před dům. Tam stála Akroma a pozorovala slunce.
„Ahojky. Už jsem myslel že jsi odešla bez rozloučení.“
„Ahoj.“ řekla, otočila se na Petera a usmála se. Pak se zase otočila k obloze.
Peter se k ní přidal. Chvíli se dívaly na mraky a hádaly jako co to vypadá.
Stály tam tak do dopoledne.
„Už budu muset jít.“ řekla Akroma a otočila se k Peterovi.
Peter se smutně zamračil.
„Nebuď smutnej. Já ještě přijdu.“ usmála se Akroma
Peter vykouzlil nucený úsměv. „Beru tě za slovo.“ řekl
Akroma se usmála přistoupila k Peterovi blíž a nečekaně ho políbila.
Peter stál jako přikovaný. Jako by se právě podíval medúze do očí.
„Ahoj.“ šeptla Akroma
„Pa.“ odpověděl
Akroma rozmáchla křídla a odletěla k nebi.
Peter se díval jak odlétá a když ji už neviděl šel do svého domku. Tam si lehnul na postel a díval se do dřevěného stropu a podvědomě se smál.

Akroma letěla přímo k mlze, která oddělovala její svět s Madiutou. V hlavě si přehrávala to co udělala. Jak políbila Petera. Když tu ji něco nebo někdo chytil za rameno a odvlekl pryč od mlhy.
„Ahoj Akromo. Dlouho jsme se neviděli.“ řekl známí hlas
„Serro!“ Vyjekla Akroma.
Serra pustila Akromu za rameno.
„Poleť zamnou. Musím ti něco říct. Každopádně nesmíš proletět tou mlhou.
Serra máchla křídly a letěla nad moře. Akroma ji následovala. Byla překvapená jak je Serra rychlá. A vrtalo jí to hlavou.
„Serro. Zpomal já ti nestačim.“
Serra se zastavila a čekala na Akromu.
„Tak povídej co se děje?“ řekla Akroma když doletěla.
Serra se na chvilku odmlčela.
„Jak začít. Savara je mrtvá.“ vystřelila Serra
„Co?“ vyjekla Akroma „Kdo? Co? Co se stalo?“
„Ragur. Tomu temnému andělu jsem utekla a schovala se u Savary. V noci tam přišel Ragur se svými poskoky. I tam sem utekla. A před smrtí ze mě udělala padlého anděla. A dala mi poslední rozkaz.“
Akroma se nestačila divit co se všechno může stát za jednu noc.
Aha, tak proto jsem nemohla dýchat. Já jsem spojena se Savaraou. A proto jsem Serru teď nemohla chytit. Padlí Anděl. Říkala si pro sebe Akroma.
„Jaký to byl rozkaz?“ zeptala se Akroma
„Aby jsem já udělala padlého Anděla z tebe.“ usmála se Serra
Padlí andělé prý nemohly přežít. Žili na zemi a byly vyhnáni z jejich země. Proč by to Savara chtěla?
„Co se s tebou stalo? Po proměně?“ zeptala se Akroma
„Síla, rychlost, svoboda. Svoboda jak osobní ale taky psychická.Zdivočela jsem.“
Akroma zapřemýšlela. „Síla, rychlost, svoboda. Leze to na mozek. Nechci se změnit pomocí nějakých kouzel. Když zdivočit, tak zdivočit přirozenou cestou.“
„Ne. Nechci se stát padlím Andělem.“ řekla Akroma
Serra sebou trhla.
„Cože? Nevidíš jak jsem lepší? Byla jsem malý dítě dokud mě Savara nezbavila okovů na rukou.“
„Chápu že se cítíš lepší. Ale já nechci. Svůj poslední rozkaz nezplníš.“
To jako by udeřil blesk do Serri. „Byl to rozkaz a ještě k tomu poslední.Předvedu ti jak jsem lepší než ty.“
Serra se rozletěla a ramenem narazila do Akromy. Zastavila se dvacet metrů od Akromy.
„Vytas svůj meč Akromo. Ukážu ti jaké je to bojovat proti padlému andělovi.“
„Nechci se s tebou rvát Serro.“ zařvala na ni
„Budeš muset.“ Serra se rozlétla s mečem napřaženým k úderu.
Akroma neměla na vybranou. Serře by teď neutekla. Kdyby nebojovala, bylo by možný že ji Serra nějak zraní. Musela bojovat a nejspíš taky prohrát.
Akroma se rozlétla proti ní a vytáhla svůj meč.
Obě se ve prostřed své dráhy střetli. Jak se jejich meče sebe dotkly tak začal vát silný vítr. Mořská voda začala cákat vysoko do výšky. Serra bodala a sekala. Akroma se ztěží dokázala ubránit. Po krátké přehlídce útočných kombinací se Serra rozhodla ukončit ten souboj. Použila pár seků a výpadů. Akroma měla její čepel pod krkem.
„Mrtvá.“ řekla Serra a zastrčila svůj meč do pochvy.
„Ta nová moc ti zatemnila mysl.Prostě se v žádnýho padlýho anděla nepromněnim, za žádných okolností. To je moje poslední slovo!.“ řekla Akroma.
Serra dělala jako by její připomínku neslyšela. Ale nejspíš to vzdala.
„Vlastně jsem ti chtěla taky něco říct. Jenže v tom shonu jsem to nestihla.“
Serra se na ni otočila. „Ty příšery mají na sobě znak Ragura. Myslim že je vede on.“ řekla
„Chce ovládnout naší zem a pak i Madiutu.“ dodala Serra
„Musíme ho zastavit.“ řekla Akroma
„Ty ne! Zabili by tě.“ rozkázala Serra
„Nebudeš mi rozkazovat. Nikdo mi už nebude rozkazovat. A mysli si že bez jakékoliv pomoci zemřeš i ty.“ řekla naštvaně Akroma
Serra sekla hlavou a pomalu letěla k mlze.
„No možná že by se malá pomoc hodila.“ dodala
Akroma se usmála. „Moc si věříš.“
Oba dva andělé vletěli do mlhy. Neměli strach ze smrti ani obavy co je čeká. Byli hnáni nenávistí k Ragurovi, temným andělům a příšerami, které ohrožovali Madiutu.
Proletěli mlhou. Nic se zásadně nezměnilo. Byl den, všechno bylo bílé, na zemi chodili různé bytosti.
„Kde sídlí Ragur?“ zeptala se Serra
„Támhle.“ ukázala Akroma na jedinou černou budovu.
Serra se rozletěla tím směrem. Akroma ji následovala. Teprve teď si představila co se jim může nebo spíš určitě stane. Zarazila se.
„Serro stůj!“ zaječela
Ale Serra ji buď neslyšela nebo nevnímala.
„Nemůžu jí v tom nechat.“ pomyslela si Akroma. A tak letěla za ní.
Serra se zastavila nedaleko černých dveří.
„Tak, a jak se dostaneme dovnitř?“pomyslela Serra
„Serro, nechme toho. Raději by jsme měli odejít. Nemáme ani tu nejmenší šanci.“ zapochybovala Akroma.
„Teď už neodejdu. Jdi si jestli chceš. Ale já jdu zabít Ragura. Počkám doma a zaútočím až se bude stmívat.“ řekla a rozletěla se domů, nedaleko od černé budovy.
Akroma ji to zkoušela rozmluvit ale Serra byla zticha a nic nevnímala. Akroma se pak taky zavřela do sebe a čekala až se setmí.
Po několika hodinách ticha Serra promluvila. „Akromo? Jsem ráda že jsi tu.“
Akroma se k Serře přitulila a pohladila ji po vlasech.
Noc byla tu. Serra s Akromou se rozletěly a mířili si to rovnou do černé budovy. Akroma přistála před domem. Chtěla rozebrat situaci jak se tam rychle a nepozorovaně dostane. Když se ozval praskot dveří. Serra v letu kopla do hlavních dveří. Ty se rozbily a vypadli z pantů.
„Dělej Akromo!“
Akroma následovala Serru. Když ji dohnala uviděla jak bojuje s temným andělem. Temný anděl dlouho proti Serře a její novej síle moc nevydržel.
„Kam teď?“ zeptala se Akroma
Serra ukázala svým mečem na dveře. „Asi tam.“ rozletěla se a kopla do dveří stejně jako to udělala s hlavní branou.
V tu chvíli přiletělo několik temných andělů. „Akromo ustup. Zabijí tě.“ rozkázala
„Tebe taky.“ odsekla Akroma
Serra byla rychlejší a ohebnější než kdy by mohly být temný andělé. Ničila je jednoho po druhém. Akroma věděla že je tady jako páté kolo u vozu a tak hledala komnatu ve které se schovává Ragur. Vešla do pokoje který připomínal jídelnu. Velký dlouhý stůl natřený černou barvou s červeným ubrusem, působil na Akromu trochu depresivně, a k tomu ta černá barva kolem, na stěnách, stropě, podlaha. Akroma začala černou nenávidět víc než bílou. Ragur v jídelně nebyl. Akroma vyletěla po schodech nahoru. Tam stál jeden temný anděl, a hned se po Akromě vrhnul. Seknul tak, že, kdyby Akroma neucukla hlavou, tak by o ní přišla. Skrčila se a pokusila se andělovi useknout nohy. Anděl to čekal a povyskočil. Temný anděl seknul mečem na klečící Akromu. Udělala nemotorný kotoul aby si nějak nepoškodila křídla. Ale i tak Andělův meč trefil cíl. Akromino smetanové brnění mělo na zádech černou rýhu. Akroma bleskurychle vyletěla do vzduchu a kopla svými podpatky anděla do obličeje. Ten se chytil za nos a začal křičet bolestí. Akroma skočila za něj a znova ho kopla. Anděl udělal pár kroků k zábradlí a přepadnul přes něj. Akroma se nezdržovala a šla tentokrát k rudě zbarveným dveřím. Otevřela je. Místnost byla černě zbarvená, ne, víc než to, byla temná. Za víc než černým stolem seděl Ragur. Akroma udělala krok vpřed aby nestála ve dveřích. Ragur pozvedli ruku. Dveře se zavřeli.
„Akroma? Jak milé přivítání.“ řekl suše Ragur
„Ragure, to co jsi udělal Savaře a to co děláš na Madiutě nezůstane bez povšimnutí. Zaplatíš za to.“ řekla Akroma
Ragur se zasmál. „Omyl Akromo. Zůstane. Já budu nejmocnější a hlavně jediný bůh na Madiutě a taky tady.“ rozevřel ruce
Akroma sevřela svůj meč.
„Já vím o co ti jde.....“ nedořekla Akroma
„Ano, ty víš o co mi jde a tvoje přítelkyně Serra taky. A proto jste pro mě nebezpeční.“ Ragur se usmál a v roztáhlých rukou se mu objevil černočerný obouruční meč.
Akroma se postavila do bojového postoje.
„Ale. Snad nechceš měřit své síly se mnou?“ řekl Ragur a postavil se
Když Akroma udělala krok k němu, Ragur mávnul rukou. Najednou se objevili v nebi nad Madiutou nedaleko od Ragurovích monster. Akroma nečekala takovou změnu prostředí a začala padat. Vzpamatovala se. Dvakrát máchla křídly a byla zase stejně vysoko jako byl Ragur.
Ragur zaútočil Akromě na hlavu. Ta útok odrazila a obletěla Ragura do kolečka a pokoušela se ho aspoň seknout. Jenže Ragur odrážel Akromi útoky snad poslepu. Ragur se rozletěl proti ní. Naznačil útok na krk. Akroma se připravila tu ránu vykrýt. Ale Ragur před útokem udělal otočku a pokusil se seknout Akromu do zad. Teď zase Akroma překvapila Ragura.
Akroma se rozletěla po větru a pokusila se boha bodnout. Ten vykryl tak amatérský útok ale nevykryl Akromy ruku která trefila Ragura do obličeje. Ragur si odpliv. A rozletěl se. A už nezastavil. Sekal a bodal, mlátil a kopal. Akroma většinu jeho útoků odrazila ale byla unavená. Ragur už chtěl Akromě dát smrtící úder ale zastavil se.Chytil Akromu za bradu. Podíval se na příšery. Který obydlovali západní stranu Madiuty. ¨
„Já tě nezabiji. Ale oni jo.“ usmál se Ragur a ukázal na ně. Akromy hlavu natočil aby věděla co myslí. Od teď budeš jako oni.“ teď ukázal na města v Madiutě.
„Budeš smrtelník se křídly.“ pustil Akromu a svoji mocí ji držel ve vzduchu. Ragur předpažil ruku. Na Akromy krku se začaly objevovat bílé pruhy, které létaly Ragurovy do předpažené ruky. Akroma se začala cítit těžší. a její křídla ji nemohly unést. Padala k zemi.

Serra byla před schody po kterých šla před chvíli Akroma. Zrovna pozabíjela tlupu temných andělů a pár služebníků, kteří se postavily Serře na odpor. Stoupla si na první schod.
„Serro. To je ale milá návštěva.“ řekl hlas který stál za ní
Serra se napřímila, sevřela pevněji meč který měla v rukou, otočila se a sekla.
Postava rychle uskočila. Byl to Ragur. V ruce třímal černý meč.
„Ragure! Budeš litovat toho co jsi udělal.“ řekla Serra
Ragur se zasmál až Serře šla z toho husina. „To už říkala i Akroma. A víš jak skončila?“ Ragur vyčaroval úšklebek.
„Akroma.“ zašeptala Serra
„Já ti to povím.“ řekl a začal kolem Serry chodit.
„Řeknu to stručně. Padala jako kámen na zem.“ zase se zasmál
Serra se rozčílila a nadpozemskou rychlostí dala Ragurovi pěstí, až odletěl na zeď.
Ragur vstal ze země s překvapivým výrazem.
„Aha, a mě bylo divný že jsi dokázala zabít moji stráž. Vyvrheli!“ řekl
Serra se rozběhla na něj. Skočila ve skoku se skrčila, zvedla svůj meč nad hlavu a sekla.
Ragur útok odrazil a kopnul Serru do břicha. Tentokrát odletěla na zábradlí schodiště Serra.
Serra se zvedla. přišla k Ragurovi. Dvakrát se pokusila seknout Ragura do pravého boku. Pak se otočila kolem své osy a pokusila se seknout Ragura do levého boku. Její meč sjel po Ragurově brnění, její čepel zanechala na brnění hlubokou rýhu.
Ragur kopnul Serru do břicha. Vrazil jí dech. Pak rukojetí meče dal Serře ránu za krk. Spadla na zem. Pak ji ještě jednou kopnul do břicha. Serra zatáhla Ragura za jeho černý plášť. Spadnul na zem i on. Serra zamávala křídly a rychle odletěla pryč z černého domu. Z téhle země. „Ještě se uvidíme.“ zařval na ni Ragur

3.

Akroma se probudila z bezvědomí za necelou čtvrthodinku. Bolela jí hlava, klekla si.
„Co se mi to stalo?“ říkala si se zavřenýma očima a rukou se držela za hlavu. Pak si vzpomněla. Otevřela oči, postavila se. Zamávala křídly a vyskočila. Akroma dopadla zase na zem. Byla zpomalená a těžká.
„Udělal ze mě člověka.“ řekla si „Člověka s křídlama.“ Akroma zavzlykala
„Co teď budu dělat?“ řekla si a posadila se
„Peter!“ vyjekla
Vstala a rozhlédla se. Neměla svůj bystrý zrak ale vojsko Ragura by viděla i kdyby byla skoro slepá. To hlavní Akroma věděla. Věděla kde je. Otočila se na podpatku a mířila si to rovnou k Peterovo domu. Schválně se vyhnula městu, aby ji nikdo neviděl. Ale i tak měla pocit že ji někdo zpozoroval. Cesta se jí zdála nekonečná. Kdyby letěla byla by tam tak za dvě tři minuty. Konečně uviděla Peterův dům. Přišla ke dveřím a zaklepala. Nikdo neotevíral. Zaklepala ještě jednou. Zase nikdo neotevřel. „Asi šel do lesa.“ zauvažovala Akroma
Přemýšlela že za ním půjde. Ale opustila od toho plánu když si představila tu dálku. Nohy jí bolely už jen od tý cesty sem. Akroma byla silná ale její síla byla hlavně ve křídlech. Šla ke svahu a dívala se na město. Rozednívalo se a první paprsky dopadly na probouzející se vesničku. Viděla jak z jednoho malého domku vyšla jaká si holčička. Stoupla si před dům. Protáhla se a zívla. Z dalšího domku vypustili ovce a krávy na pastvu. Akroma zpozorovala to zvláštní zvíře kterému Peter říkal pes. Otočila se na druhou stranu. Na stranu kde vycházelo slunce. Ozářilo jí tvář. Její fialové vlasy se ve světle krásně leskly. Roztáhla křídla, vypadala jako by byla namočená ve zlatě. Zavřela oči a vyhřívala se na slunci. Teprve vycházelo, ale první jeho paprsky už pěkně hřály.
Náhle uslyšela jakýsi šumot. Otevřela oči popadla meč a rozhlédla se po okolí. Meč byl těžší než kdy jindy. Šumot se ozval za ní. Otočila se. Nikdo tam nebyl.
„Akromo!“ zaječel hlas za ní
Akroma se otočila. Hned jak uviděla tu postavu. Zastrčila meč do pochvy.
„Serro!“
Serra létala na místě. „Jsi v pořádku? Poleť za mnou. Musíme si spolu promluvit. Tady by nás někdo mohl vidět.“ Serra se otočila a popoletěla. Když se otočila a uviděla Akromu stát na místě, zastavila se.
„Co se děje?“ zeptala se
Akroma se podívala do země. „Nemůžu létat. Jsem slabá na ruce nohy i křídla.“ Jsem jen člověk s křídlama.“ opakovala Akroma Ragurova slova.
Serra se na ní lítostně podívala, vrátila se k ní a přistála jí u boku. „Musíme najít jiné místo. Nevíš o něčem?“
Akroma se mlčky otočila k Peterovu srubu.
„Nech to na mě.“ rozkázala Serra a šla k domu, jako by četla Akromě myšlenky.
Serra chvíli šťourala mečem v boční škvíře aby našla popřípadě nějakou závoru. „Počkej chvíli už to asi budu mít.“ řekla Serra a dál se v tom šťourala. Akroma přišla ke dveřím a trochu do nich strčila. Dveře se otevřeli. Serra se na ní škaredě podívala.
„Proč jsi tam už nešla dřív?“ zeptala se
„Zdálo se mi to nevhodný.“ usmála se Akroma a vešla do Peterova domu. A namířila si to rovnou do obývacího pokoje. „Teda ty to tady nějak dobře znáš.“ řekla Serra
Akroma se na Serru podívala a přemýšlela jestli je to důvěryhodná osoba. „Taky ti musim něco říct.“ řekla
Serra se posadila naproti ní. Nadechla se. „Pověs mi co se stalo? Co ti Ragur udělal?“
Akroma se zamyslela. Moc si z toho nepamatovala.
„Našla jsem ho ukrytého v jedné místnosti. Zabil Savaru kvůli tomu, že věděla co má v plánu. Pak chtěl zabít mě a i tebe. Jenom mi víme co chce udělat.“ řekla Akroma
„Pak jsem se s ním střetla. Najednou jsem nebyla v domě ale tady. Nad Madiutou. Bojovali jsme a já prohrála. Měl v úmyslu, že mě zabijí jeho stvůry na zemi. Ale takhle se aspoň trochu pojistil.“ řekla trochu z cesty a zamyšleně Akroma
„Co? Jak se pojistil?“ ptala se Serra
Akroma se jí podívala do očí. „Vzal mi sílu. Nemůžu létat. Sotva udržim meč.“ Akromě se začali z očí hrnout slzy
Serra ji vzala do obětí. „Akromo. Neboj se. Nějak to zvládneme.“ šeptala
„Ještě něco.“ řekla Akroma
„Víš, jak jsi říkala že to tady dobře znám. Já to tady znám. Nejsem v tomhle domě poprvé. Jsou to asi dva tři dny co jsem tady byla. Brzo ráno když jsem se chtěla proletět. Vzpomněla jsem si na to co bylo v senátu. Nedalo mi to a letěla jsem sem. Uviděla jsem ty stvůry, ale oni uviděli taky mě. Zranili mě a já jsem omdlela. Naštěstí mě našel jeden člověk, který mě odnesl sem. Pak další den jsme měli tu misi aby jsme se podívaly na ty stvůry obě dvě. Pamatuješ si jak na nás zaútočili ty dva temný andělé? Ty jsi odletěla a já jsem se schovala zase tady. Ten člověk který tu bydlí se jmenuje Peter. Měl by tady být co nevidět.“

Peter jako každý měsíc šel povědět generálovy situaci v lese, který měl hlídat. Byl ve městě Hoartag hlavním městě Madiuty. Na štěstí pro Petera bylo hlavní msto jen pár mil od Maiou.
Šel od rána a ve městě byl pozdě odpoledne. Prošel bytelnou velkou branou. Na jeho levé straně byly vidět městské domy a různé krámy a na jeho právě straně byla cesta na městské tržiště. Šel kolem krámů a zastavil se u jednoho z mnoha vetešnictví. Zaujal ho jeden zlatý náhrdelník. Zlatý řetízek ze kterého jako by vystupovaly stříbrné bodáky. Peter měl v hlavě jednu a tutéž osobu, Akromu. Koupil řetízek nehledě na cenu, kterou snad raději přehlédnul.
Došel ke kamenné budově. Byla to hlavní budova generálů. V této budově byly strategické plány všech měst. Jak je dobýt a jak funguje jejich obrana. Četně vojáků ve městě a jejich jména.
Peter vstoupil do železných dveří. Budova vypadala zevnitř skoro stejně jako zvenku. Stěny byly ze šedého kamene, sem tam pokryty nějakou vlajkou nebo obrazem. Peter se vydal po schodech nahoru za válečným generálem. Generálovy dveře šly od všech poznat. Byly pokryty všemi možnými diplomy a oceněními. Zaklepal a vešel.
„Pane generále.“ řekl Peter a postavil se do pozoru.
Generál byl starý snad šedesátiletý muž. Měl krátké bílé vlasy a na týle měl pleš.
Generál se postavil. „Petere.“ řekl a ukázal rukou na židli před sebou. Peter se posadil.
„Tak, je něco nového?“ zeptal se generál a dal před Petera mapu Madiuty. Peter si našel Maiou a les. „Vypadá to, že ty obludy postupují. Už jim patří tenhle les. A co nevidět určitě zaútočí na vesnici Maiou.“ kroužil prstem po lese a po vesnici. Informace ohledně Akromi si nechal jen a jen pro sebe.
Generál se zašklebil. „Teď mě napadají dvě možnosti. Buď tam pošleme vojsko a dáme se s nimi do války a nebo jim vesnici vydáme.“
„To nemůžete!“ vykřikl Peter „Co ti lidé kteří tam žijí? A jejich domy a majetek?“
Generál seděl tiše hladil se na bradě a přemýšlel. „Představte si kdyby jste tam měl dům vy.“ dodal Peter
„Máš pravdu chlapče. Necháme to zatim být uvidíme co se z toho vyklube. Ale to neznamená že tvá práce je u konce. Do toho lesa choď pořád.“ Peter se usmál a zvedl se
„Díky generále. Tak zase příště.“ šel ke dveřím
„Sbohem“ dodal
Peter vyšel z budovy porozhlédl se po různých krámech. Na tržišti si koupil jídlo a pití a vyšel z města. Byl sluneční den, slunce nepříjemně pražilo a Peterovi se šlo o to hůř a pomaleji. Chvíli šel a chvíli ho vezl vůz se senem, který měl podobnou cestu jako on. Byl před Maiou. Vyšel si to do kopce ke svému domu. Jeho dům byl všem ostatním trochu vzdálený. Kdysi dávno ho koupil Petrův otec. Peter byl s domem velice spokojený. Bylo tam ticho, byl daleko od všeho dění. A měl krásný výhled na moře. Byl před ním. Prohledal si kapsy. V jedné našel nedojedenou svačinu, když se vezl ve voze a v druhé byl přívěsek pro Akromu. Už napřahoval ruku po klice. Když tu si všiml že dveře jsou pootevřené. Peter vytasil svůj meč a pomalu otevřel dveře. Udělal pár kroků do předsíně. Nikde nikdo. Pomalu šel dál. Mířil si to k obývacímu pokoji. Stoupnul si mezi dveře a uviděl Akromu a dalšího Anděla.
„Akromo? Co ty tady....“ řekl a podíval se na druhého Anděla
„Petere, konečně jsi tady. Tohle je Serra.“ Ukázala Akroma na Serru. Ta kývla hlavou a usmála se. Peterovi se zatočila hlava a udělalo se mu mdlo. Posadil se na křeslo. Vidět dva anděly během jednoho týdne je prostě moc.

„Petere, je ti něco?“ zeptala se starostlivě Akroma a klekla si k jeho nohám a dívala se mu do tváře.
„Ne, všechno je v pořádku jen se mi udělalo trochu nevolno.“
„Počkej chvilku udělám ti čaj.“ Akroma se zvedla a zamířila si to do Peterovi kuchyně.
„Počkej, nikam nechoď a raději se obě dvě posaďte a řekněte mi co se tady děje. Nikdy sem žádný anděl nepřilétl a najednou jsou tady dva.“ Akroma a Serra se posadili naproti Peterovi.
„Víš, ze země odkud pocházím já a Serra, se moc od vašeho neliší. Jako tady Vládnou králové, u nás vládnou, jak vy říkáte, bohové. Pro nás to jsou prostě vyšší bytosti s nadpřirozenou silou. A mi Andělé jsme jejich sluhové, otroci. Mnozí si to neuvědomují ale je to tak. Jsme jako majetek, často se dělá že si nás bohové vyměňují za něco jiného. Jsme to co vy děláte s dobytkem. Ale nedávno se stalo že naši paní zabili. Tady Serře stihla udělat rituál, který ji osvobodil z otroctví. Stal se z ní padlý Anděl. Ale já jsem ten rituál nepodstoupila. Po pravdě ani nechci.“ dořekla Akroma a zadívala se do podlahy. Slovo si vzala Serra.
„Šli jsme se pomstít tomu kdo zabil naši bohyni. Byl to Ragur bůh zabíjení. Porazila jsem velkou část jeho poddaných. A tak Akorma měla skoro volnou cestu k Ragurovi. Setkala se s nim a bojovala. Jenže, bohové jsou silnější než jakýkoliv anděl. Prohrála a on jí sebral všechnu energii. Je z ní obyčejný smrtelník. Teď hledáme způsob jak jí její sílu vrátit.“ po místnosti se rozlehlo ticho.
„Co teď budete dělat?“ zeptal se Peter když mu začalo být ticho značně nepříjemné.
„Nevíme, tak kde jsme měli domov se vrátit nemůžeme.“ řekla Akroma
„Tak buďte tady, jak dlouho chcete.“ řekl Peter
Akroma zvedla hlavu a Serra vyvalila oči. „To by jsi vážně pro nás udělal?“ zeptala se Akroma
„Proč ne? Bude mi ctí, když tady budu mít dva anděly.“ usmál se
Peter se zvedl a šel připravit postele k noc lehu. Měl jednu manželskou postel i když žádnou ženu nikdy neměl a jeden gauč na kterém seděli Akroma se Serrou. Serra se zvedla a šla před dům podívat se na moře, které obklopovalo celou Madiutu. Akroma šla za Peterem do ložnice. Našla ho právě jak bere nové povlečení. „Petere?“ zeptala se Akroma
„Ano? Tady jsem.“ Akroma vešla do ložnice a objala ho. Peter se nejdřív lekl že se jí něco stalo ale v mžiku pochopil že je mu za něco vděčná. Objal ji také. „Děkuji ti, že jsi nás tu nechal. Co bych si bez tebe počala a začala v Peterovo obětí plakat.
Chvilku tam takhle stáli v obětí.
„Kde jsi vlastně byl?“ zeptala se
„Ve městě, u generála abych mu řekl o situaci která tady je a...“
„Co?“ zeptala se Akroma
„Něco pro tebe mám.“ řekl Peter a vyndal z baťohu zlatostříbrný náhrdelník.
Akroma vyjekla.
„To je pro mě?“ Peter přikývl „Je nádherný.“ připla si ho.
„Děkuju“ a políbila ho
„Petere, co mám dělat? Potřebuju zpátky svojí sílu. Jenže, já nevím jak.“
Peter si Akromu přitiskl víc k hrudi aby jí dal najevo že je u něj v bezpečí.
„No, měla by jsi začít tedy nějak posilovat. Běhat, cvičit. A podobně. Abys měla fyzickou sílu.“
„Akroma ho pustila z obětí. Podívala se na něj. „Jak se mám mezi lidmi pohybovat?“
Peter se zamyslel. „No budeme to tutlat do poslední chvilky.“ Usmál se
„Můžou mi ublížit.“ Řekla Akroma
„Myslim že tady v Maiou jsi v bezpečí. Jsou tady hodní lidé.“
Mezi nimi to utichlo. Až nakonec Peter promluvil. „Pojď před dům, zkusíme jakou máš sílu v rukou. Taky je moc málo místa.“
Peter vyběhl z domu a Akroma za nim. Před domem stála Serra a s pobaveným výrazem se dívala na Akromu s Peterem.
Akroma vytáhla svůj obouruční meč. Už tolikrát se s nim vrhla do boje, už tolikrát jí upadl na zem a na čepeli nebylo ani jedno škrábnutí, ani jeden zub.
„Tak Akromo, teď uchop meč jednou rukou a natáhni ji dopředu.“
Akroma tak udělala. Meč držela necelých pět sekund a pak ho musela pustit. Vyzkoušela to třikrát. Levou rukou, pravou a pak i oběma. Nikdy to nevydržela déle než minutu.
„Jsem slabá.“ Zasténala Akroma
„Neboj, tvoje síla se ti vrátí.“ Podržel jí Peter.
„Akromo. Myslim že důležitá věc by bylo mít sílu ve křídlech. Zkus se vznést.“ Řekla Serra vyletěla do vzduchu.
Akroma začala mávat křídlama a vyskočila. Padla na zem. Zkusila to znova. Ale zase spadla.
„Jdu se někam poohlídnout.“ Řekla Serra když se nemohla na Akromi pokusy už dívat.
„Jsem obyčejná slabá žena.“ Zasténala Akroma vytrhla ze země kus trávy a hodila s nim o zem.
„Nejsi obyčejná. Já vím že ty to zvládneš. Ty jsi uvnitř silná. Jen tu sílu dostaň ven. Nech jí ať tebou projde.“ Řekl jí Peter a díval se jí do očí.

Během několika dnů se Akroma viditelně zlepšila. S obouručním mečem švihala skoro stejně dobře jako to bylo dřív. Jen to lítání. To lítání bylo pořád stejný. Máchala křídly jak nejlíp mohla ale pořád stála na zemi.
Serra pořád někde poletovala. Serře, od té doby co se z ní stal padlí anděl, docela haraší.
Peter se sblížil s Akromou a spolu chodili do lesa na hlídky. Příšery pomalu dostávají celý les. A tak na každé hlídce jim jde o život. Peter se taky dozvěděl že tři místní hlídači, kteří mají rozdělený rajony, už jsou po smrti.
A i ve vesnici Maiou to začalo šuškat. Že prý Peter má doma harpie obří netopýry a podobné věci. A taky se kolem jeho domu začalo hodně chodit. Vždycky když šel po vesnici. Všichni se na něj dívali zastavovali ho na kus řeči.
Byl krásný večer. Slunce právě zacházelo a na nebi se začali dělat červánky. Akroma se postavila proti slunci a nechala se unášet teplými pozdními slunečními paprsky. Došel k ní i Peter, objal Akromu kolem boků. A dal jí hlavu na rameno. Ucítil krásnou vůni Akromyných vlasů. Byla to zvláštní nepopsatelná vůně. Úplně ho očarovala.
„To slunce krásně hřeje že?“ řekla Akroma a otočila na Petera hlavu.
„Ano, a ten západ je nádherný.Vždycky když nemám večer co na práci tady stojim a dívám se na něj.“
Oba tam stáli a dívali se na zapadající slunce. „Petere?“
„Ano.“ Ozval se
„Miluji tě.“ Řekla Akroma a podívala se na Petera.
Peter byl tou odpovědí vyveden z míry ale nenechal na sobě nic znát.
„Miluji tě Akromo.“ Oba se otočili aby si viděli do obličeje.
„Opravdu moc.“ Dodal Peter.
Akroma ho vzala za tváře a políbila ho. Když se jejich rty dotkly. Akroma začala mávat štěstím křídly.

4.

Další den, se Peter rozhodl že by mohl jít do vesnice. Nakoupit jídlo a popovídat si s pár lidmi.
„Chtěla bych jít s tebou.“ řekla Akroma
„Víš že to nejde. Rád bych, ale mohly by ti ublížit.“
„Ale taky nemuseli.“ dodala Akroma
Peter se zamyslel. „Možná, by to bylo dobře, že by o tobě věděli.“
„Je to riskantní. Ale já bych to ráda podstoupila. Už mě nebaví pořád sedět v doma.“
Peter k ní k přistoupil dal jí ruku na tvář. „Já opravdu nevim. Bojim se o tebe.“
Aroma se pousmála. „Nemusíš, jsi tam přece se mnou.“
Na nic nečekala. Vzala na sebe kávovou zbroj. Připla si meč. Hodila na sebe černý hábit a šla s Peterem do vesnice.
„Petre? Co myslíš jak se ke mně lidi zachovají?“
Peter se zamyslel. „Těžko říct. Myslím že z tebe naši mniši budou mít radost.“ Řekl pobaveně
„Mniši? Kdo to je?“ zeptala se
„Snad uvidíš sama Akromo.“ Usmál se Peter
Oba prošli kolem křoví kde Akroma se Serrou pozorovali lidi. Akroma si na to vzpomněla a jen se potichu zasmála. Šli po cestě kterou tady udusávali koně různých prodejců, farmářů kteří mají nedaleko svoje pole. Akroma uviděla první domy. Jen se dívala s vykulenýma očima. Pohled ze shora se nedá rovnat s tím co viděla teď. Na pravý straně byla dřevěná chata z dubového dřeva a střechou ze slámy. Okna byla zevnitř špinavá. Budova byla oplocená dřevěnými prkny. Akroma se schválně šla podívat až k plotu. Musela si stoupnout na špičky, aby viděla do zahrady. Ta byla porostlá vysokou trávou. Bylo vidět že v domě už nikdo nebydlí. Z každý strany domu byla jabloň každá z nich měla letos slušnou úrodu. Jablka byla krásně červená, jako skoro podzimní listí, které se válelo po trávě. Akroma se na to mohla dívat celé hodiny. Ale Peter ji chytil za ruku a odtáhl pryč. Celou cestu Akroma pohazovala hlavou ze strany na stranu. Nechtěla by jí něco uniklo. Támhle byl pastevec který vedl svoje ovce na pastvu. Támhle na stromě bylo zase plno zpívajících ptáků. A nejvíc byla vzrušená když k Peterovi přiběhl velký vlčák. „Pohlaď si ho.“ Řekl Peter
„Myslíš? A neublíží mi?“ zeptala se váhavě.
„Ale kdepak. Andy nikdy nikoho nekousl.“ Řekl s úsměvem a pohladil vlčáka po hlavě.
„Andy?“
„Ano, tak se jmenuje.“
„Vy dáváte jména zvířatům?“ divila se Akroma
„Ano. Na tom nic divného není. Tak si ho pohlaď.“ Pobízel Akromu
Akroma chvilku váhala ale když viděla jak to psisko na ní vyvalilo oči. Nemohla ho nepohladit. Pes jí dokonce ruku olízl.
„On mě olízl.“ Zaječela Akroma radostí.
Peter se jen začal smát. A v hlavě si řek. „Tak málo stačí ke štěstí.“
Šli dál. Na náměstí se Akroma zase zastavila. Tolik lidí pohromadě nikdy v životě neviděla. Koukala na ně jen s otevřenou pusou. „Tak pojď řekl Peter. A odvedl jí pryč.
„A kam vůbec jdeme?“ zeptala se
„Nejdřív ti ukážu, kdo to jsou ti mniši.“
Peter vedl Akromu pryč od centra vesnice až došli na místo plné dubů a bříz. A někde v zadu byl schovaný kostel. Přišli k němu blíž. Tenhle kostel byl jeden z mála budov která byla zděná. Byla celá natřená na bílo. Jen střecha a kostelní věž byla nabarvená na červeno. Pak si Akroma všimla nádherných oken. Byla zbarvená do různých ornamentů a každá část byla jinak barevná. Peter dostal Akromu stěží před vrata. Otevřel, a na ně se vylil studený proud větru. Když vešli, na Petera začala působit ta tajemnost tohoto místa. Zato Akroma se cítila skoro jako doma. Až na ty různý obrazy kolem a na ty všechny možný barvy. „Tady se mi to docela líbí. Co se tady děje?“ zeptala se
„Tady, někteří lidé uctívají boha.“
„Boha? A jakého?“ zeptala se udiveně.
„Víš mi lidé máme jen jednoho. Bůh který nás stvořil. Modlíme se k němu za to co nám daroval, aby nás ochraňoval. Je to jako náš všemocný strážce.“
„Aha. Tak to jsem netušila že máte jen jednoho.“ A dál si prohlížela celou budovu.
„Akromo. Pojď sem.“ Zašeptal Peter z druhý strany kostelu. A však ho Akroma lehce slyšela kvůli ozvěně. Hned za ním přikráčela. Všimla si že s ním je ještě jeden muž v červeném hábitu a s kapucou na hlavě.
„Dobrý den otče.“ Řekl Peter
„Dobrý den synu. Odpověděl muž.
Pak se otočil na Akromu.
„Dobrý den i tobě dcero.“ Pozdravil i jí
„Dobrý den.“
„Co tě přivádí Petere?“ zeptal se muž
Peter se podíval na Akromu. Ta si jeho pohledu všimla a jen pokývla.
„Otče, chtěl bych ti představit. Akromu. Je to.“ Tady se Peter zastavil
„Ano? Je to co?“ pobízel ho muž
„Je to anděl.“
Akroma v tu ránu sundala kapuci. Její fialové vlasy se ve světle z oken a svícnů na stranách budovy krásně leskli. Pak si sundala celý hábit a natáhla křídla.
„Můj ty bože!“ vyjekl muž
„Jak dlouho Petere? Slyšel jsem že se o tobě říká že něco doma schováváš.“
„Už několik dnů.“ odpověděl
Mnich se tentokrát obrátil na Akromu. „A co vy tady pohledáváte? Neměla by jste být jinde? zeptal se
„No vlastně ne. Byla jsem vyhnána z naší země. Nic špatného jsem neudělala. Jen, jsem nepadla do oka nějakým….bytostem.“ dořekla
„Ach tak. Tak já tě tedy tady vítám.“
„Děkuji.“ Poklonila se
„Otče prosím aby tohle bylo jen mezi námi. Nechceme aby se o tom někdo jiný dozvěděl.“
„Jistě Petere.“ Odsouhlasil muž
„No mi už musíme jít. Musíme toho ještě hodně co udělat. Nashle.“ rozloučil se Peter. Akroma na sebe navlekla hábit a i ona se rozloučila.
Když byly venku z kostela a z dohledu toho muže, Akroma promluvila. Tak tohle byl mnich?“
„Ano, tohle byl mnich.“
Peter s Akromou si to šli rovnou na tržiště. Tam bylo daleko víc lidí než na náměstí. „Akromo drž se mě. A nepouštěj mě. Tady by ses mohla lehce ztratit.“ Upozornil jí Peter a chytil za ruku. Oba šli rovnou k obchodu kde prodávají chleba. Peter tam rovnou jeden koupil. A pak koupil Akromě jeden pamlsek. Akroma to sečkal do pusy. „Co to je? Je to moc dobré.“
Tohle? To je karamel. Dobré co?“ Akroma jen přikývla a cucala karamel dál. Když měli všechno co potřebovali pomalu se vraceli zpátky domů. Akroma zase vyváděla jako malá holčička běhala od domu k domu, trhala květiny a čichala k nim. A když byly kousek za městem, chvíli si hrála i se psem Andym. Konečně byly doma. Peter vybalil věci na stůl a Akroma si sedla do křesla. „To byl den.“ Řekla šťastně. Moc se mi tam venku líbilo. zopakujme si to někdy že?
„Určitě ano.“ Řekl Peter a podíval se na Akromu.
Když zrovna a Peter krájel chleba kdosi zaklepal na dveře. „Akromo, rychle se schovej.“ Akroma se zvedla a zaběhla do špajzu. Peter zatím otevřel dveře. Mezi nimi stály tři muži. Jeden byl holohlavý a měl přes obočí jizvu. Jeho tělo bylo vypracované, vypadal velice silně. Další muž měl delší vlasy byl hubené postavy. A ten třetí vypadal jako by měl na hlavě kožich od černé ovce. Byl velice špinaví a velice vysoký.
„Dragu, Braufe, Minueli! Co vy tady sakra děláte?“ zeptal se Peter, jeho hlas zněl velice rozčileně. Tihle tři byly zdejší bojovníci. Každý měl svůj rajon na hlídání a ani jeden neměl Petera v oblibě. Jednou se i Drag popral s Peterem v hospodě.
„Ty tu někde máš anděla. Přiznej to srábku!“ promluvil hlubokým hlasem Drag
„A hlavně nám nekecej!“ dodal Minuel
„Anděl kde by se tu vzal?“
No něco nám řekl Mnich v kostele.“ Řekl Drag a všichni se začali chechtat.
„Co jste mu udělali?“ řekl Peter rozzlobeně a už šahal po rukojeti svého meče.
„Ale! Takže ho tu máš, pusť nás dovnitř!“ Rozkázal Drag a rozrazil dveře.
„Ven z mého domu! Tady nemáte co pohledávat!“ Peter se neudržel a vytasil svůj meč.
Všichni tři na něj pohlídly. „Srábek by se chtěl prát.“ zase se všichni tři zasmáli. Jak si přeješ. Drag si sundal ze zad svoji sekeru a Brauf s Minuelem svoje meče. Zaútočili, Peter vykryl jeden úder po druhým. Snažil se je dostat před dům, aby mu v něm neudělali velký svinčík. To se mu povedlo. Zase zaútočili Tentokrát Drag říznul Petera do ruky. Rána začala krvácet. Peter si kleknul, meč nemohl v ruce udržet. Levou rukou si držel ránu.Drag ho vzal za vlasy. „Tak co je tady ten anděl nebo není?“ zeptal se. Z jeho hlasu už šla slyšet netrpělivost
„Není tu žádný anděl.“ Zasténal Peter.
Drag se usmál, pustil Petera. „To se ještě uvidí. Chlapy jdeme!“ zavelel Drag a všichni šli prohledat Peterův dům. Ten se tam připlazil. Ale pozdě. Chlapy už byly na odchodu. „Ten mnich nás napálil. Tohle mu nedaruju.“ Řekl Brauf a odešli pryč. Peter se připlazil ke špajzu. Dveře byly otevřené ale nikdo v nich však nebyl. Uslyšel další kroky. Hbitě vytasil dýku kterou měl připlou na své noze. „To jsem já. Co ti to udělali?“ Byla to Akroma
„Je ti něco? Jsi v pořádku?“ Zeptal se Peter
Já jo, utekla jsem oken když jsi je vylákal před dům. Ale ty moc dobře nevypadáš. Akroma ho posadila do křesla. „Kdybych měla svojí sílu, mohla bych tě lehce uzdravit.“
„To nic není. Je to jen škrábnutí.“ Utěšoval ji a taky sám sebe Peter
Akroma mu podala desinfekci a kus obvazu. Peter si ránu zavázal. „Vidíš. Nic to není. Nemusíš si dělat starosti.“
„Petere, ty jsi obětoval svůj život za můj.“ Akroma ho pohladila po vlasech.
Bylo to jako když na Petera foukne teplý vánek. A nakonec ho políbila. „Děkuji“ dodala

Serra každý den oblítávala celý ostrov, tak tiše a tak rychle že jí nikdy žádný oko nespatřilo. Nebo možná že spatřilo, ale z tak velký dálky a výšky v jaký Serra létala, se zdála být velká jako splašená vrána kterou právě vyhnal jaký si farmář, aby mu nežrala úrodu.
Serra potřebovala svobodu a tu si dokazovala lítáním. Milovala lítání. Jako milovala svobodu. Po tom co se z ní stal padlý anděl se velice změnila. Jak fyzicky tak i psychicky. Často z dálky pozorovala tábor těch odporných příšer, o kterých se zjistilo že patří Ragurovi. Nenáviděla je, jako nenáviděla jeho.
Serra viděla že se ta něco děje. Že se příšery formují a připravují na útok. Bylo jich mnoho, možná víc než celé vojsko které mělo království připraveno na obranu.
Rozhodla se, že to trochu lépe prozkoumá. Nebála se. Věděla že ona je velice silná a žádná jiná bytost by jí nemohla porazit.
Přistála vedle obrovského šedého kamene. Byl o půlku větší než Serra a tak se za něj mohla krásně schovat.
Už věděla že příšery mají velice dobrý zrak a tak nechtěla nic riskovat. Samozřejmě že by je všechny porazila. Ale nechtěla se zbytečně unavovat předem vyhraným bojem. Sem tam vykoukla a zase zalezla za kamen. Tábor byl od ní necelých pětiset metrů daleko. Serra uviděla temného anděla. V tu chvíli si vzpomněla na událost v senátu. Kdy se do ní a Akromy dva naváželi. Nebála se jich. Věděla že teď už jsou oproti ní slabí.
Chvíli tam obhlížela terén a všechny ty stvůry. Náhle uviděla druhého temného anděla jak se baví s jednou stvůrou a s prvním andělem. Jeden z nich nakonec zařval. :Jdeme na ty andílky.“ Vznesli se a odletěli směrem k Maiou. Serra věděla že je zle. Ale taky věděla že je daleko rychlejší než všechny temní andělé dohromady. Vznesla se a rychle pospíchala za Akomou. Letěla velice rychle. Rychleji než kdy letěla Akroma. A to byl letec první třídy. Letěla chvíli. Vesnice Maiou byla necelých čtyřicet kilometrů od tábora. Už viděla Peterovo dům. Střemhlav se snesla a ten kousek doběhla k vratům. Jako každý večer Akroma a Peter se dívaly na západ slunce.
„Akromo!“ zaječela Serra
„Serro. Co se děje?“
„Jsme v nebezpečí. Letí sem temní andělé. Dva temní andělé. Musíš se jít ukrýt. Letí přímo sem.“
Akroma v tu chvíli nevěděla co dělat. Stála na místě jako přikovaná a v obličeji jí šel vidět strach.
„Pojďme do vesnice. Tam se jim na chvíli ukryjeme.“ Navrhnul Peter
Když už Akroma a Peter udělali první krok Serra je zastavila. To nejde. Blíží se sem vojsko těch příšer.“
„Co?“ řekl Peter
„To snad ne? Musím hned evakuovat celou vesnici.“
„Půjdu s tebou.“ Řekla Akroma
„Serro?“ zeptala se váhavě Akroma
„Jo, jdu taky.“ Odpověděla
Všichni běželi z kopce, teda až na Serru ta těla.
Doběhli na náměstí. Bylo teď jedno že je vidí plno lidí. Peter došel k jedné malé dřevěné budově. Uvnitř byl zvon stůl, židle, a zbraně jako meče, sekery a vidle. Zazvonil na zvon. Byl to poplašný zvon. Zvonění bolelo v uších. A dlouho po posledním zvuku ho stále slyšeli uvnitř hlavy. Za nedlouho se seběhli lidé z vesnice před budovu.
„Občané, není čas na vysvětlování. Blíží se sem vojsko příšer. Musíme ihned odejít pryč.“ Řekl Peter
Lidé ještě v davu vykřikovali koho to má po bocích. Ale na to neodpověděl. Jestli lidé nejsou moc hloupí tak to poznají sami. Čekal deset minut na to aby si lidé zabalili věci pak zavelel odchod. Všichni rychle běželi pryč. Malé děti seděli se svými otci a matkami na koních. Někteří seděli ve vozech někteří šli pěšky.
Náhle ze vzduchu Serra zakřičela „Temní andělé!“ Akroma a Peter se podívaly na oblohu. A vážně. Andělé vletěli plnou rychlostí do Serry. Ta je lehce odrazila od sebe. Střemhlav sletěla na zem a popadla Akromu. „Musíme odletět. A to hned.“ Řekla Serra
„Petere!“ zakřičela ze vzduchu Akroma
„Tak a kam teď?“ řekla Serra
Akroma zapřemýšlela. Sice se nemohla zbavit myšlení na Petera ale pokusila se. „Já, Nevím. Nikde se neschováme.“
Serra byla velice zpomalená. A temní andělé už jí byly zase v patách. Bleskurychle změnila směr. Věděla že nedaleko od ní je mlha kterou se dostane pryč. Už už byla hlavou v mlze když jí jeden z temných andělů chytil za nohu. „Serro“ zaječela Akroma
Bála se a věděla že by neměla žádnou šanci proti andělovi. Ne teď když je slabá a neumí lítat.
Serra na nic nečekala. Vzala Akromu a hodila s ní do mlhy. „Leť, leť!“ řvala Serra, kterou táhly temní andělé k zemi. „Serro!“ zaječela Akroma.
Ale teď se musela soustředit na to co jí Serra řekla. „Leť, leť.“ Přehrávala si Akroma v hlavě. Sem tam mávla křídly ale jinak plachtila. Mlha se začal rozpouštět a uviděla svoji rodnou zemi. Byla úplně jiná, zdevastovaná Ragutovou silou a chtíči po moci. Uviděla jak před bránou jsou další temní andělé. Připraveni ji ihned zničit. Akroma nemohla nic dělat. Byla vysláblá z letu a rukama musela vyvažovat aby nespadla a nezabila se. Zavřela oči a čekala až doletí k andělům a jeden z nich jí zasáhne čepelí. Jeden z temných andělů se už napřahoval. A když udeřil, trefil se do prázdna. Akroma tam prostě nedoletěla. Temný andělé se dívaly všude kolem. Ale nikde nebyla.
Akroma otevřela oči. Bylo jí divné že se jí nic ještě nestalo. Stála v místnosti plného ohně a světla. Kulatá místnost. Kolem stěn hořel oheň a uprostřed místnosti také.
„Konečně jsi sem dorazila.“ Čekal jsem na tebe už nějakou tu chvíli.“ Řekl mužský hlas v místnosti. Akroma se otočila. Tam stál muž ve žlutočerveném plášti.
„Fizen“ řekla Akroma a poklonila se.
„Co tady dělám? Proč jste mě sem přenesl? Dole za chvilku začne válka a já jsem tady. Měla bych být dole u..“
„U Petera.“ Dořekl za ní Fizen
„Ano.“ odsouhlasila
„Jsi tady abychom tě zbavil tvých pout, co ti tvá majitelka nestihla sundat.“ Řekl bůh
„Nemá to cenu. Jsem moc slabá.“
„Kdyby to nemělo cenu, nechal bych tě abys vletěla tomu andělovi přímo na jeho čepel.“ Řekl klidným hlasem Fizen
Akromě se při té představě neudělalo zrovna nejlíp.
„Dobře nesmíme ztrácet čas. Stoupni si do toho ohně uprostřed místnosti. Neboj se nepálí.“ Akroma ho poslechla a mlčky se tam postavila.
„Tak a teď se musíš uvolnit.“
Akroma se zhluboka nadechla dvakrát si poskočila, kývla na Fizena že může začít.“
Fizen nadzvedl ruce. Čim více byly ruce víš, tím větší byl plamen. Akroma sledovala jak jí plamen pohlcuje. Když byla celá v jednom plamenu začal Fizen pronášet jaká si slova. Oheň na stěnách se přibližoval blíž k plamenu uprostřed místnosti. Přibližoval se pomalu. Akromě přebíhaly všechny možné vzpomínky. Vzpomínala na Savaru a na chladnou vraždu Raguse.
Dále se jí vybavil první den na zemi. Pak jak sledovala ty příšery a jak jí trefily do hlavy. Nakonec si vzpomněla na Petera jak se o ní staral. Plamen ze zdi se dotknul plamene v jakým byla Akroma. Mnohonásobně se zvětšil. Chvílemi to vypadalo že celá místnost je v jednom ohni. Fizen dával ruce pomalu dolů. A tedy i plamen šel k zemi. Na místě kde byla Akroma stála úplně nová Akroma. Tahle měla na rozdíl od té druhé ohnivě zbarvenou zbroj a stejně zbarvená byla i rukojeť meče, čepel byla stříbrná a lesklá až to bolelo v očích. Byla vyšší, vlasy se jí zabarvily do oranžova. Byla také na pohled silnější. Její pera na křídlech už nebyla bílá ale byla to pera orlí.
„Tak Akromo, jsi osvobozena od kletby a od otroctví. Už nejsi anděl. Nyní jsi víc než to. Jsi ohnivý Anděl, první svého druhu. A tyk doufám že jediný. Nikdy jsem nechtěl aby andělé byly otroky. A teď jdi konat svoji povinnost.
„Páni, to..to nejsem já.“ Řekla udiveně Akroma
„Ale jsi. A teď dost zírání na sebe a leť!“ nařídil Fizen
Akroma se chtěla odrazit, ale než to udělala otočila se na Fizena. „A co vy? Co bude s vámi?“
„Já budu tady. A padnu za to v co věřím. Pokusím se ti odklidit cestu od temných andělů. A teď už konečně jdi!“
Akroma se vznesla. Byl to báječný pocit zase létal. Bylo to lehčí, její křídla nebyla nějak zvlášť namáhána. Rychlostí blesku byla nad městem. Měla chuť se podívat co zbylo z jejího domu ale nemohla se jen tak zastavit. Za sebou slyšela Fizena jak mluví na nějakého Anděla. „Už jsi slyšel, že oheň je dobrý sluha ale špatný pán?“
Akroma vletěla do mlhy a nechala ze sebou celý svůj domov jaký kdysi opustila.

Peter vedl většinu lidí z vesnice a mířil si to přímo do Hoartag, hlavního města Bylo to trochu dál ale nikdo z lidí necítil únavu. Šli celý den bez jakéhokoliv odpočinku.
Peter zapřemýšlel co asi ty příšery mohly udělat s vesnicí Maiou.
Už byly nedaleko hlavnímu městu. Všicni vběhly do brány. Jen Peter stál před nimi a házel hlavou na každou stranou.
„Musim rychle najít svůj oddíl. „ říkal si
Pbíhal před branou. Nikde nikdo. Jen malé děti hrající si před branami. Nic netušili o stvůrách a oválce. Peter jim tu klidnost záviděl. Možná že dneska všichni i tyhle děti zemřou. A oni si tu jen tak hrajou a smějí se. Peter odtrhnul pohled od dětí a běžel také do brány. Utíkal až za generálem u kterého nedávno byl, aby nahlásil stav. Zaklepal na dveře a otevřel. Nikdo tam nebyl. Běžel zpátky ven, rovnou ke kasárnám. Měl štěstí. Zrovna se tam seřazovali oddíly.
Vběhnul do jednoho. A zařadil se. Podíval se kolem sebe. Byl v tom správným. Uviděl Draga a Braufa, Minuel tu z nějakých důvodů nebyl.
„Ticho!“ rozkázal generál
„Příšery se rozhodly že na nás zaůtočí. Vesnice Maiou a Kullen se jako jediný zachránili. Vesnice, Oumbeherd, Tinaia, Apila, byly zničeni i s obyvateli. Vojáci. Je čas abyjsme se těm zrůdám postavili. Všichni nasedněte na koně!“ rozkázal a sám si sednul na černého koně. Generál ho pobídl ke cvalu. Kůň se pohnul. Všichni udělali to samé. Všechny oddíly se spojili do jednoho. Bylo to velké vojsko. Na pětiset metrů šlo slyšet dupání kopyt a klepot plechu. Nikdo ani jednou nepromluvil. Všichni vzpomínaly na svoje nejbližší.
Peter vzpomněl na Akromu. „Akromo. Kde asi jsi?“ řekl si pro sebe Peter
A vzpomínal jak jí naposledy viděl. „Petere!“ křičela.
A pořád to slyšel. Zavřel oči a soustředil se na dusot kopyt. Pořád nic. Pořád slyšel jak Akroma na něj křičí „Petere!“ A pořád „Petere!“ Mohl se z toho zbláznit.
Cesta mu připadala jako věčnost ale na koni tam byli velice rychle. A už v dálce viděli ohořelá domy a na cestě mrtvé lidi, kteří nestihly utéct nestvůrám. Byla to jatka. Všude po zemi se válely údy a vnitřnosti. Písek byl z většiny červený a prosáklý od krve. Mnoho vojákům se z toho neudělalo dobře až z toho zvraceli. Příšery si nevybíraly. Na jedné straně ležel muž. Měl v obličeji vystrašený výraz. Příšery na něj zaútočily ze zálohy když to zrovna nečekal. Na druhý straně cesty ležela žena, která svírala v ruce mále batole. Snažila se ho chránit do posledního dechu. Peter dostal na příšery velkou zlost. Už chtěl být na místě. Už chtěl švihat mečem a sekat jim hlavy, probodávat je, slyšet jejich sténající řev. Tedy byli na poli vedle vesnice. Tady rolníci ještě nic neposekaly. Ale země byla udusaná. Bylo vidět že tady někdo nedávno procházel. Nikdo nevěděl jestli to byli lidé a nebo příšery.
„Připravte si zbraně.“ Zaječel generál. A vytasil svůj meč.
Pomalu pokračovali po poli. Vál studený vítr, který atmosféru ještě více znepříjemnil. Peter uslyšel šumot. Jako když je myš ve slámě a hrabe tam. Podíval se po vojácích. Ti to také slyšeli a otáčely se. „Támhle!“ zaječel nějaký voják. Hned jak to dořekl. První levá strana padla z koně a na místě byla mrtvá. „Útok!“ zavelel generál. Všichni vojáci začali řvát. S napřaženými meči se vrhli na příšery. Vtrhli do jejich linií jako když projede nůž máslem. Začal nelítostný souboj. Peter i přes zraněnou ruku si vedl velice dobře. Jedna příšera ho shodila z koně, pak se připravovala že na něj skočí. Peter instinktivně dal meč před sebe. Ozval se výkřik který chtěl Peter slyšet. Příšera se při skoku nabodla na jeho meč. Vojáci uslyšeli jako by něco nad nimi létalo. Peter se podíval nahoru. Poznal to z Akromy vyprávění. „Temní andělé!“ zaječel. Pomalu ustupoval z centra bitvy. Temné anděly málo kdo dokázal zastavit. Když se na ně vojáci vrhly. Přišli o život. Anděl je oproti člověku velice rychlí. A mnohem silnější. Jeden Anděl se objevil i před Peter zachvátila ho vlna strachu. Podíval se kolem sebe. Nikdo na něj neútočil nikdo si ho až na Anděla nevšímal. Na něco stoupnul. Peter se podíval pod nohy. Byl to generálův meč. A nedaleko od něj našel i jeho mrtvolu. Tekla mu krev z pusy. Z toho usoudil že byl probodnut. Peter vzal ze země druhej meč. Náhle měl dvě zbraně. Přestal ustupovat Andělovi. „Tak pojď!“ řekl
Anděl vytáhl svůj obouruční meč. Byl celý černý jak rukojeť tak i čepel. Napřáhl se na úder a seknul. Peter raději uskočil. Kdo ví co jeho meč dokáže. Znova seknul. Jen taktak se ráně vyhnul. Dvakrát seknul Peter. Dokázal Anděla seknout do ruky. Vyděl jak mu vytéká krev. Podíval se na meč. A kus čepele jakou ho zasáhnul byla rozežraná a spálená. Jako by měl v sobě ten anděl nějakou žíravinu. Anděl znova seknul, mířil Peterovi na hlavu. Ránu vykryl svým mečem. A generálovo mečem Anděla probodl. Andělova krev nemohla tak rychle rozežrat meč a tak ocel meče zasáhla důležité orgány. Peter pustil meč. A napřímil se. Anděl začal rotovat a nakonec se rozprášil.

Akroma letěla přes mlhu. Nikdy předtím z ní nevyletěla tak rychle. Když uviděla Madiutu zastavila se a létala na místě. Podívala se na svoje ruce. „Páni.“ Řekla s údivem a rozletěla se k vesnici Maiou.
Už viděla první obrysy nestvůr. Podívala se na Peterův srub. Byl v plamenech. „Petere.“ Řekla
Nestvůry z výšky vypadali jako mor. Jako černej mor který se šířil po metru a chtěl napadnout vše živé co na Madiutě bylo. Podívala se víc doprava. Tam uviděla leskle stříbrnou skvrnu. Byly to vojáci. Jejich brnění se lesklo od zapadajícího slunce. Akroma na nic nečekala a rozletěla se přímo tam. Letěla střemhlav dolů. Do očí jí foukal studený vítr až jí oči slzely. Ale nezastavila se a letěla dál. Dvacet metrů nad zemí se zastavila a švihla svým ohnivím mečem do vzduchu. Meč vytvořil ohnivou vlnu která smetla polovinu první řady nestvůr.
Vojáci se podívali co to bylo. „Hele Anděl! Přišel nás zachránit!“ zařval voják
Peter se v mžiku otočil „Akromo?“ zeptal se nejistě
Akroma ho neslyšela a ani by se mu věnovat nemohla. Měla na zády 2 temný anděli kteří ji chtěli zabít. Poradila si s nimi velice snadno. Ani netušila jak to vlastně udělala ale z andělů nezbylo nic.
Díky Akromě začali vojáci vyhrávat a ničit příšery. Už se začali radovat z vítězství. „Sláva andělovi!“ řvaly vojáci na Akromu.
Noc byla ten den velice černá. A k nenadání se ještě začernilo. Z nebe pomalu sestupoval černý kouř a po vláknech se přibližoval k zemi. Vojáci utichli.
Černý kouř se dotknul země a všechno co bylo v jeho dosahu bylo odhozenou tlakovou vlnou.
Kouř se začal zhmotňovat do lidského obrysu. Akroma už tušila kdo to bude. A tak přiletěla o trochu blíž. Byl to Ragur

5.

Ragur udělal pár kroků kupředu.
„Kdo jsi?“ zeptal se jeden bojovník
Ragur na něj pohlédl jako na odporného brouka. „Ty se opovažuješ ptát kdo já jsem!“
Ragur natáhl ruku ze který v mžiku vylétl proud fialového světla, které zasáhlo bojovníka přímo do hlavy. Bojovník spadl na zem, křičel bolestí. Kůže a vlasy mu slézaly z kostí, nakonec z něj zbyla sedící kostra v rytířský zbroji.
Bojovníci odstoupili. Nevěděli co mají dělat. Jestli utéct nebo bojovat. Tak či tak by to znamenalo smrt pro většinu a později pro všechny.
Akroma na nic nečekala, střemhlav se snesla k zemi a pokusila se seknout Ragura přes hlavu. Ten však znova natáhl ruku a ránu paprskem vykryl. Pak natáhl druhou ruku a anděla se octl nad zemí. Nemohl se pohnout.
Ragur se díval andělovi přímo do očí. „Znám tě.“ Řekl
„Já tebe taky. Ty vrahu!“ řekla Akroma chraptivým hlasem.
Ragur vyvalil oči. „Akromo! Ten starej blázen Fizen ti pomohl vrátit sílu. Pche ubožák.“ Zasmál se.
Jak Peter viděl Akromu v nesnázích na nic nečekal. Najednou se zvláštní bytosti nebál. Zatmělo se mu před očima. Vzal svůj meč a rozběhl se proti němu. S hrozivým výkřikem vyskočil a seknul. Jenže Ragur je příliš rychlí. Pustil Akromu a tlakovou vlnou odrazil napřáhnutého Petera k útoku zpátky na místo.
„Opovážlivče!“ zařval a v rukou se mu začala formovat fialová koule.
„Petere pozor!“ zaječela Akroma a bokem narazila do Ragura. Koule minula Petera a ostatní vojáky a letěla kam si do nebe.
„Je čas sluhové moji. Vyvrhelci, vrahové a zloději!“ zaječel Ragur
Z nebe se vynořilo plno temných andělů. Všichni si to mířili na vojáky. Začal další boj ocel řinčela a i peří lítalo. Ragur se zaměřil na Akromu. Šel pomalu k ní a každý kdo po něm zkusil zaútočit či šíp vystřelit byl mrtví dřív než Ragur jeho šíp či ránu vykryl.
„Tak Akromo, teď ty a já!“ řekl
Akroma vyletěla do vzduchu a rychle odletěla co nejdál od vojáků. Přistála vedle lesa kam s Peterem chodila kdysi hlídat.
„Mě neutečeš Akromo! Nikdy mi neutečeš!“
Anděl vytasil červenostřibrný meč a rozlétl se proti Ragurovi. Ragurovi se v ruce objevil jeho černý meč a ránu vykryl. Sotva udržel rovnováhu. Další nálet. Tomu se Ragur vyhnul a paprskem trefil Akromu, která spadla na zem. Nic jí nebylo jen neudržela rovnováhu. Vstala.
Ragur poslal na Akromu další paprsek. Akroma nastavila meč špičkou proti paprsku. Čepel začala hořet a ze špičky vyšel silný proud plamene, který paprsky zničil. „Vidim že jsi silná. Ale nejsi dost silná abys zničila i mě!“
Ragur obrovskou rychlostí byl u Akromy a kopnul jí do břicha. Pak znova dal ránu do obličeje a znova a znova. Akroma ztěžka oddýchávala pak únavou spadla na zem. Ragur k ní přišel s mečem v ruce. „Konec Akromo. Tady tvoje role končí.“ Usmál se a seknul.
„Nééé“ zaječel jaký si hlas. Ozvalo se řinčení oceli. Ragurův meč byl blokován Peterovým.
„Zase ty!“ rozzuřil se Ragur
Peter neodpověděl a zaútočil. Ragur ránu lehce vykryl a škrábnul Petera do pravého ramene.
Zaječel bolestí.
„Já jsem bůh, já jsem vládce Madiuty!“ řval na něj
Peter se na něj otočil. Oba se k sobě rozběhly. Pak se jejich meče střetly. Peter volnou rukou dal pěstí Ragurovi do obličeje. Pokusil se mu dát rukojetí svého meče ránu do za krk. Ragur lehce uhnul a fialovím paprskem trefil a odhodil Petera.
„Néééé!“ Ječela ještě unavená Akroma. Pokusila se vstát. Ale spadla. A znova, zase spadla. Bílá mlha se nad ní ocitla a utvořila postavu která jí někoho připomínala. Najednou zapomněla na Ragura, na Petera a na celou válku která byla kolem ní.
„Serro.“ Pošeptala.
Mlžná postava přikývla hlavou.
„Pomůžu ti.“ Řekla Serra
Mlžná postava se rozplynula a utvořila tentokrát siluetu Akromy. Postava se přibližovala k Akromě a postava do ní vstřebala. Akroma cítila novou energii. Postavila se.
Ragur zatím šel dodělat Petera.
„Ragure!“ zařvala „Jen ty a já!“
Ragur se rozzuřil hbitě natáhl ruku ze který vyletěl fialoví paprsek. Akroma se vyhla.
Vyletěla do vzduchu a posílala na něj plno ohnivích koulí. Ragur je ničil jako by nic. Akroma se proti němu rozletěla. Ragur se rozběhnul a vyskočil. Srazily se a vyvolali ohnivou tlakovou vlnu.
Oba švihaly mečema, odráželi útoky vyvolávali na sebe kouzla. Ragur se pokusil Akromu bodnout. Ta jeho pokus vykryla a dala do toho takovou sílu že se Ragurův meč roztříštil. Ragur se jen díval na střepy svého meče.
Akroma necítila s nim slitování. „Tohle máš za Savaru!“ sekla Ragura do břicha. „Tohle za Serru!“ sekla ho přes rameno. „Tohle je za Fizena! A sekla ho přes nohy.“ Ragur se skácel k zemi. Klečel tam a smál se. „Mě nemůžeš jen tak zabít!/“ smál se dál. Akromyna čepel začala znovu hořet a žhnout. Ragura probodla. Obtočila se a setnula u hlavu.
Když se hlava oddělila od těla všichni jeho příšery i andělé se rozprášili v popel.
Ragur ležel bezvládně na zemi. Tělo i hlava která ležela o kus dál začali mizet a to místo celé zčernalo. Akroma běžela k Peterovi.
Ten ležel na zemi, sotva oddechoval. „Petere, budeš v pořádku“
Peter se jen usmál a odkroutil hlavou že to není pravda. Akroma se rozbrečela.
Peter se z posledních sil nadzvednul. Otřel jí slzy a pošerpal do ucha. „Pořád budu s tebou.“
To byla jeho poslední slova. Oči měl otevřené a úsměv na tváři. Bylo vidět že umíral šťastný.
„Petere?“
Akroma věděla že se právě vydal na další cestu ve které s nim nemůže pokračovat. Řekla nad nim cosi v andělském jazyce. Odletěla.

Bylo brzo ráno. A Akroma stála na místě kde stávala s Peterem. Za ní stál Peterův dům. Byl ale zničený a spálený. Akroma utrousila slzu. „Pryč se vzpomínkami.“ Vzala náhrdelník který měla od Petera. Chvilku se na něj dívala. Pak ho pustila ze srázu do moře. „S bohem Petere.“ Zašeptala.
Naposledy se otočila. Uviděla jeho dům. „S bohem.“
Akroma natáhla křídla, odrazila se, a letěla kamsi do dálky.