Městečkem: Bylinkářem

Seděli jsme před domem s mojí ženou Margaretou a sledovali scenérii před sebou. Slunce právě zapadalo a ozařovalo tak celé městečko před námi. Bydleli jsme na kraji tohoto útulného města a milovali jsme to tu.
„Je dobře, že jsi dneska odešel dříve z práce,“ řekla Margareta a políbila mě na tvář.
„To ano,“ uznal jsem. „Ale zítra musím vstát opravdu brzy, Firlos přijede dříve než jindy. A prý ti mám vyřídit, že se ani nestaví na oběd, protože bude mít opravdu naspěch.“
Marg se zasmála. „Chudák, pořád ho těmi obědy přecpávám a on se poté nemůže ani hnout. Co jsi si u něj objednával?“
„Pár léčivých bylin, několik pytlíků kávy a hlavně čaj. Derik mi vypil během roku celý pytel toho Energického čaje. Musím říct, že jsem měl o něj opravdu starost,“ přiznal jsem. Derik byl kovářem a poslední rok z kovárny takřka nevycházel. Nakonec z něj vypadlo, že vyráběl meče pro samotného krále a jako omluvu za rok, kdy jsme se prakticky neviděli, nám věnoval měšec zlaťáků. A nejen nám, všem svým přátelům a lidem, kteří peníze potřebovali. Z té výplaty mu zbylo jen několik stovek a ty věnoval do zlepšení kovárny a samozřejmě, pro zlepšení svého bydlení.
My s Margaretou jsme žili spokojeně, jeden s druhým, ale Derik byl sám. Ačkoliv se poslední dobou až okatě zmiňuje o hospodské hostince „U Lasiry“. Má žena, jakoby mi četla myšlenky, se zeptala:
„Jak to je vlastně mezi Derikem a Lasirou? Mají spolu něco?“
„Vždyť víš, jak o ní mluví Derik dlouho. A jakožto nezávislému pozorovateli, když je spolu vidím, tak se mi zdá, že i Lasiře není Derik lhostejný. Ale plést se jim do toho nebudeme, viď má drahá? Jsou to dospělí lidé, ať si to vyřeší sami.“
„Jistě,“ řekla Marg samozřejmým tónem.
„Opravdu?“ podivil jsem se.
„Ale ano, prosím tě. Nejsem přece taková, abych se pletla do záležitostí jiných lidí.“
„No dobře.“

Druhý den jsem vstával opravdu brzy. U studny za domem jsem si opláchl obličej a ze spíže si vzal krajíc chleba. Marg jsem nebudil a rovnou jsem zamířil k obchodu. Naštěstí bylo právě léto, takže po ránu bylo teplo. Když jsem dorazil k bylinkářství, Firlos už tam stál.
Byl to poměrně vysoký elf, spanilou tvář ohraničovaly blonďaté dlouhé vlasy, typické špičaté uši byly propíchnuty několika náušnicemi. Alespoň něčím se lišil od běžných obyvatelů Elfí země.
„Zdravím tě!“ zahalekal jsem z dálky. S úsměvem na mě pohlédl a ihned se skláněl k torně, kterou měl položenou na zemi mezi nohama. Vytáhl z ní několik pytlíků a podal mi je.
„Moc se ti omlouvám, ale opravdu dnes spěchám,“ podával mi zboží s omluvou na rtech.
„Margaret je z toho smutná, že dnes nemá pro koho vařit.“ Firlos se zatvářil rozpačitě. „To mě…mrzí. Snad příště.“
„Jasně. Tak děkuju za zboží. Přijdeš zase příští týden?“
„Ano. To už by měly dozrát Rudé květy. Tak nashle, Samueli.“
Podali jsme si ruce a Firlos odešel.

Ačkoliv už v tomto obchůdku pracuji přes deset let, vždycky mě ta vůně praští do nosu. Veškeré ty bylinky, prášky, čaje, kávy, rostlinky a kdoví co ještě. To všechno vydávalo směs vůní, která každého, kdo do této místnosti vešel, musela zaskočit.
Nové zásoby od Firlose jsem srovnal do poliček a regálů a poté jsem zkontroloval ostatní produkty. Vše vypadalo že je v pořádku, jen Zelený elfí čaj už začínal pomalu černat. Ty nejhůře vypadající lístky jsem vyhodil a čaj postavil do popředí s tím, že ho dnes budu nabízet. Elfí čaj byl totiž zvláštní v tom, že nebyl sušený, nýbrž čerstvý. A to mělo samozřejmě tu nevýhodu, že mohl shnít. Proto bylo nutné ho co nejdříve prodat.

Do obchodu přišel první člověk. Byl to Derik. Pozdravili jsme se, já jsem ze skladu přinesl židle a posadili jsme se. Samozřejmě u mě v obchodě nechyběla pícka, na které jsem před chvílí uvařil vodu. S Derikem jsme si dali kávu, od té doby, co pil jeden šálek Energického čaje za druhým, nemůže čaj ani vidět.
„Tak jak se ti daří? Co Milus, pořád u tebe pracuje?“ zeptal jsem se ho na učedníka, který se k němu připojil před rokem a na chvíli odešel, ale později se opět vrátil.
„Ano. A musím říct, že mu to jde lépe a lépe. Tedy, na mistra mého formátu nemá, ale snaží se.“ Derik se zase usmíval. Dlouho jsem ho tak neviděl. Ta zakázka pro krále ho ničila. Teď už zase dělal ve svém tempu.
„A co Lasira?“
„Nevím, dlouho jsme se neviděli. To víš, já z kovárny moc často nevycházím a ona z hostince také ne. Co dělá Margaret?“ změnil raději téma.
„Počítám, že právě teď se zbavuje pocitu smutku, že nemá pro koho vařit oběd. Firlos spěchal, ani se u nás nezastavil. Dneska měl nějak napilno.“
V klidu jsme si vypili kávu a dál vedli konverzaci, než musel Derik odejít do kovárny a já zůstal v obchodě sám.

Seděl jsem na židli celé hodiny. Od rána do oběda nepřišli žádní zákazníci, mohl jsem si tak skočit pro jídlo na tržiště, kde nějací kuchaři grilovali pláty jakéhosi masa. To maso chutnalo skvěle, i když přesně nevím co to vlastně bylo. Samozřejmě jako na potvoru, když jsem si chtěl oběd v obchodě v klidu sníst a přinesl jsem si ho na listu až tam, stál u dveří zákazník. Maso jsem nevyhodil a i když jsem věděl, že je to nevhodné, přivítal jsem onoho potenciálního zákazníka s kouskem masa v ruce.
„Dobrý den pane, jen jsem si skočil na oběd,“ vysvětlil jsem a otevřel jsem muži ve středních letech dveře od svého obchodu.
Muž vešel dovnitř a jal si prohlížet mé zboží. Položil jsem maso na pult a začal se mu věnovat.
„Můžu vám nějak poradit ohledně toho, co hledáte?“
„Popravdě, sháním nějaký dobrý čaj. Slyšel jsem, že tu máte nějaký z Elfí země.“
Měl jsem štěstí. „Ano, máme. Zrovna dneska přišel elf, který mi ho sem nosí právě z Elfí země. Doporučil bych vám tento Zelený čaj. Je úplně čerstvý a je vynikající.“
Muž se naklonil nad pytlík s čajem, kterého jsem se potřeboval co nejrychleji zbavit a přičichl k němu. „Nezapáchá to hnilobou?“ zeptal se.
Rozesmál jsem se. Za ta léta jsem měl pobavený smích již naučený. „Promiňte, že se směji pane. Ale čaj z Elfí země a hniloba – to nejde dohromady. To je jeho specifická vůně. Vždyť říkám, ten elf ho přinesl dneska.“
Muž na mě pohlédl. „Počkejte, vždyť já dneska elfa viděl. Ale myslel jsem, že se mi to zdá. Brzy ráno jsem se vracel domů a potkal jsem ho na Kamenné ulici.“ Kamenná ulice byla jediná kamenná ulice v našem městečku. Vedla sice k východu z města, ale Firlos věděl, že cesta vedlejší ulicí je kratší. Kdyby šel od mého obchodu po Kamenné ulici, znamenalo by to, že šel k nám domů. Že by si to přeci jen rozmyslel?

Zeleného čaje jsem tomu chlapíkovi nakonec prodal tři plné lžíce. Půlka hnijícího pytlíku byla pryč. Radost z obchodu však nepřebila mé pravděpodobně nesmyslné obavy, že Firlos byl dnes u nás doma. Co by tam dělal, když dnes ráno tak spěchal? Říkal jsem si, že to nechám plavat a počkám do příštího týdne, jak se bude Firlos chovat. Vždyť si ten chlápek jen mohl myslet, že viděl elfa, pár lidí jim podobní jsou.

K mé spokojenosti jsem druhý den prodal zbytek Zeleného čaje. Našel jsem další produkty nutné k brzkému prodání a vystavil je na pult. Ranní káva mi pomohla se probrat a já v obchodě trochu poklidil. Poté jsem vyšel ven a rozhlížel se po městečku. Můj obchůdek byl prakticky na rohu, kde se otáčela Kamenná ulice směrem k mému domovu. Vedle mě napravo byla Derikova kovárna a nalevo začínaly hradby. U nich stálo několik domků. Pokud byste šli Kamennou ulicí směrem od mého obchodu doleva a pořád rovně, nenarazili byste na nic menšího než na hostinec „U Lasiri“. Poté zde bylo Solomovo řeznictví, Weigovo zbrojířství, Minořina magická věštírna a spoustu dalších zajímavých míst. Já tohle městečko miloval. A svojí práci taktéž. Dokonce i to mlácení kladivy do ocele z vedlejší budovy mě nerozčilovalo, spíše naopak. Jistě, když sem Derik přijel a zařídil si vedle mě kovárnu, trochu mě ten randál vyrušoval, ale teď…když přijdu do práce, cítím se klidný teprve tehdy, když zaslechnu zacinkání kladiva o ocel.

Večer jsem se vrátil domů po docela úspěšném dni. Po městě se rozmohla každoroční letní chřipka, lidé si kupovali léčivé byliny a někteří strašpytlové i masti proti morové nákaze. Každý rok to je stejné. V létě je epidemie letní chřipky, úpaly a falešné mory. Na podzim přicházejí opravdové chřipky, v zimě angíny a zápaly plic, na který ovšem mé byliny ani masti bohužel moc nepůsobí a na jaře se lidé vzpamatovávají ze zimy. Do toho tak jednou za měsíc přijde někdo se specifickým přáním a často si také lidi chodí pro kávu a pro čaj.
Margaret byla tak hodná a připravila mi koupel. Byla to skvělá žena. Milovali jsme se takřka od té chvíle, co jsme se poprvé setkali. A já si dovolil představit, že by něco měla s Firlosem! Byl jsem cvok, i kdyby tomu tak bylo, nevymýšlel by si Firlos, že musí spěchat. Vždy, když mi dodal zboží, šel za Marg na oběd…na tom nebylo nic divného.

Ale přeci jen mi to nedalo a příští týden, co mi přinesl Firlos nové zboží jsem se ho vůbec na nic neptal a poté, co odešel jsem ho sledoval. Bylo to ponižující, já vím. Nevěřil jsem svému příteli a své ženě, ale i tak to bylo zvláštní. Firlos si mě nevšiml, zaťukal na naše dveře, Marg otevřela a přátelsky ho objala. Poté ho pozvala dál. Styděl jsem se, když jsem se plížil k oknu našeho domu, ale nelíbilo se mi, jak se Marg včera chovala. Když jsem zalhal, že Firlos možná nepřijde, byla z toho smutnější než obvykle. A dnes, když jsem Firlosovi řekl, že Marg miluji stále více a více, tvářil se rozpačitě. A jak jsem vzápětí zjistil, oba pro to měli důvod.
Nakoukl jsem oknem do naší ložnice. Leželi spolu v posteli. A milovali se. Tedy, nevím jestli se milovali, ale skutečně to spolu dělali! Nevěřícně jsem se otočil a utíkal do svého obchodu, kde jsem se zavřel a s bušícím srdcem a třesoucíma se nohama jsem nemohl ten obraz, jak Firlos leží na mé ženě, dostat z hlavy. Takřka hystericky a hlavně chaoticky jsem se začal přehrabovat v policích, až jsem našel to, co jsem potřeboval. Listy Božího znamení. Přes poetický název to byla obyčejná uklidňující droga. Rozžvýkal jsem jeden list a sedl jsem si na zem. Po chvíli byl svět o něco přívětivější a veselejší a za nějaký čas jsem se začínal usmívat a usnul jsem.

Probudilo mě až bouchání na dveře. Nemotorně jsem se zvedl z podlahy a držíc se za hlavu jsem zamířil ke dveřím. V nich stál Derik a zdál se mi nějaký vyplašený. Když mě viděl, zarazil se. „Ty jsi spal?“
„Ano, co potřebuješ?“ zeptal jsem se nevlídně a ustoupil, aby mohl jít dál.
„Víš, že si tebe a Marge vážím, Samueli, ale mám pocit, že se Margaret plete do něčeho, do čeho by se plést neměla. Pozvala mě a Lasiru na večeři.“
Tušil jsem to. Věděl jsem to, že se do toho bude plést. Znal jsem jí až moc dobře. Ačkoliv, zas tak dobře asi ne. Nikdy bych nečekal, že se bude za mými zády s někým pelešit.
„V čem je problém?“ ptal jsem se. Derik na mě zíral a nevěřil tomu, co slyší.
„Ty souhlasíš? Chápeš, že takhle udělá ze mě a z Lasiri páreček, přitom my jsme pouze přátelé.“
„Ale vždyť ty jí máš radši, než přítelkyni, tak o co jde?“
„Přece o tom, že nechci, aby se mi do života pletl někdo, po kom to nechci. Rád půjdu na večeři s Lasirou, ale ne k vám, cítil bych se jako někde na pranýři. Okukovali byste mé počínání a tokání a to já nechci!“ rozzlobil se Derik. Bolela mě z něj hlava ještě víc, ještě pořád jsem se trochu cítil jako ve snu.
„No tak tam nechoď.“ Rozhovor skončil. Derik se na mě nejdříve tak podivně díval, ale potom rezignovaně odešel. Asi pochopil, že dneska se mnou nebude žádná řeč.

Domů jsem dnes nešel. I když bych si vystačil se svými bylinkami, chtěl jsem zapomenout na skutečnost někde jinde, než ve svém obchodě. K Lasiře se mi nechtělo, byl bych nerad, aby mi plán mojí manželky rozmlouvala ještě ona, tak jsem zamířil k Heroldovi. Vedl malou hospůdku takřka na druhém konci našeho malebného městečka.
„Same!“ vykřikl Herd když mě uviděl. „Dlouho jsi u nás nebyl!“
„Zdravím Herolde. Tak to neprodlužujme a polož přede mně tuplák piva. Mám tu sebou spoustu peněz a chci se opít tak, aby měla Marg bezesnou noc!“ zakřičel jsem na celý lokál. Banda primitivů, kteří se tu ožírali každý den, se rozesmála. A já teď byl jedním z nich.

Pamatuji si křik. A mlácení dveřmi. A slova jako „Prase!“ , „Dobytku!“ a podobně. Já byl naštěstí úplně mimo, takže jsem své manželce neoplácel její nadávky. Nemohl jsem skoro mluvit. Nepamatoval jsem si ani, kdy jsem se naposledy takhle zřídil. Myslím že nikdy. Avšak vzpomínal jsem si na to, čím jsem začínal. Pivo, pálenka, tvrdší kořalka Heroldovy výroby a potom tu zajímavě dlouhou a klikatou cestu až domů, k mé ženě, pelešnici. Jak já jsem byl zklamaný a zničený. Moje žena mě podváděla. S elfem. S přítelem.

Dnes byla vůně mého obchodu ještě intenzivnější. Bolest hlavy se zvětšila, ruce se mi nepatrně třásly, po podívání do zrcadla jsem se lekl té bledé osoby co na mě kouká s pytli pod očima tak velkýma, jako byly pytlíky Energického čaje, který jsem si vzápětí uvařil.
Jako naschvál jsem měl tento den v obchodě frmol. A jako naschvál jsem musel lézt na židli, abych se dostal k nejvyšším patrům police, což mi dělalo značně nevolno. Nebylo mi špatně jen z těch litrů alkoholu, které jsem včera vypil, ale i z toho, jak se mi před očima hroutil celý život. Myslel jsem, že mám zázemí, dobrou práci, přátelé a milující ženu. A popravdě, teď si nejsem úplně jistý, co mi z toho zbylo.

S Marg jsem poslední dny takřka nemluvil. Ona byla stále uražená, kvůli tomu jak jsem přišel onehdy domů a já se sní bavit nechtěl. Netuším, na co jsem vlastně čekal, ale ještě jsem jí nechtěl říct, že o všem vím. Prostě jsem chodil do práce a zase z práce, prohodili jsme spolu jen pár slov a tím to haslo. Zlom přišel až ve chvíli, kdy k nám skutečně přišli na večeři Lasira s Derikem.

Bylo zajímavé vidět, jak jsou z toho oba nesví. Jindy bychom tuhle situaci s Derikem probrali, ale já na to neměl náladu. Měl jsem svých starostí dost a jemu jsem je říct nechtěl. Neměl jsem v plánu očernit manželčino jméno, než to bude nutné.
Margaret mi před jejich příchodem řekla, že se pokusí chovat ke mně normálně, ale že ať si pamatuji, že je na mě pořád naštvaná. Napadlo mě, jak si to vůbec může dovolit být na mě naštvaná, když spí s cizím chlapem v naší posteli. Ale nakonec jsme se dohodli, že budeme působit jako šťastný pár.

Usedli jsme ke stolu. Marg se vyznamenala, upekla kuře, připravila brambory a opražila zeleninu. Od místního vinaře koupila víno loňského ročníku a moc krásně prostřela stůl. Lasira z toho byla unešená, Derik byl nervózní. Ale seklo mu to, dlouho jsem ho neviděl takhle čistě oblečeného, naposledy na mojí svatbě s Marge. A to je už pět let zpátky.
Přišlo mi až okázalé, když Marg začala mluvit o partnerském životě nás dvou.
„Víte, je nesmírně důležité, mít partnera, na kterého se můžete spolehnout, kterému věříte. Kterého milujete a on miluje vás. Je to krásný pocit.“
Jak moc jsem jí miloval, tím víc jsem nemohl uvěřit, jak tohle dokáže. Takhle všem lhát. A samozřejmě, nesmíme zapomenout na to, že ačkoliv Derik i Lasira se měli rádi, sami si nic ještě nezačali, takže tohle byl taková pokus o jejich spojení. A Marg si to evidentně dnes dala za cíl.
„A co ty, Lasiro? Nemáš někdy potřebu nějakého muže?“
Lasira polkla a rozpačitě se usmála. „Někdy,“ přiznala. Marg pokývala hlavou.
„Nedivím se ti. Žena potřebuje muže, to je jasné. Ale Samueli, musím se ti přiznat, že je někdy těžké být sama doma, když jsi celý den v práci. Ale za to, že jsi můj životní partner, mi to stojí.“ Usmála se na mě.
Tím samozřejmě chtěla Lasiře naznačit, že i když bude žít s Derikem, jakožto s kovářem, nebudou mít na sebe moc času, ale že to i tak stojí za to.
Derik chtěl patrně nějak změnit téma, proto se Marg zeptal: „A co vlastně děláš, když jsi sama doma?“
„No, různě poklízím, chodím po nákupech. Díky penězům, které jsi nám věnoval, jsem koupila několik nových svršku pro Sama i pro sebe. Znovu ti musím poděkovat. Jsi moc šlechetný, Deriku.“
Derik se usmál. „Ale ne, to by udělal každý.“
„No jak myslíš. No, dále se snažím třeba číst nějaké poučné knihy, pracuji na zahrádce…“
Chtěl jsem to vydržet, opravdu ano, ale skočil jsem jí do řeči. „A pelešíš se s Firlosem!“ vypadlo ze mě.
Marge na mě vyvalila oči, Derikovi zaskočilo a Lasira se zmatně dívala po všech přítomných.

Sledoval jsem Margaretiny oči. Mrzelo jí to. Hrozně moc. Poznal jsem to. Tvářila se strašně zraněně, hrozně ztrápeně a mučednicky. V očích se jí objevily slzy. „Jak…“ chtěla se zeptat, ale zradil jí hlas.
„Sledoval jsem ho. Myslel jsem, že jsem blázen, když si myslím, že bys mě s ním podváděla, ale měl jsem pravdu.“
Derik s Lasirou seděli jak přibytí. Ani se nehnuli, pravděpodobně si hrozně přáli, aby tu teď nebyli.
„Omlouvám se. Já…nechtěla…ale…“ nemohla nic říct. Ponořila obličej do dlaní a plakala. Derik si situaci uvědomil jako první. Jen se na mně podíval a poté i s Lasirou odešli. Zůstali jsme s Marg u slavnostně prostřeného stolu sami.

„Jaks mi to mohla udělat?“ ptal jsem se na to, co mě nejvíce zajímalo.
„Nevím. Asi jsem zblblá, ale…je těžké být celé dny sama doma.“ Nevěřil jsem tomu, jak se snažila obhájit své sprosté chování.
„Zklamala jsi mě. Hrozně jsi mě zklamala. A zranila. Jak to trvá dlouho?“
Zavrtěla hlavou. „To ti nemůžu říct.“
„Řekni mi to,“ pronesl jsem klidně.
„Nemůžu,“ trvala na svém.
„Řekni mi to!“ zakřičel jsem na ní. Byl jsem hrozně vzteklý.
„Rok.“ Řekla to takřka neslyšně. Rok. Rok. Představil jsem si, jak je dlouhý rok. Hrozně dlouhý. Náhle mi před očima proběhly veškeré rozhovory, které jsem s Marg a s Firlosem během toho roku vedl. Kdy mi lhali a podváděli mě.
„Proč mi Firlos řekl, že má naspěch, když to bylo úplně normální, když k nám chodil na oběd. Proč najednou ta lež?“ ptal jsem se dál.
„Víš, má tě rád. A nevím proč to tak udělal. Možná chtěl, aby tě nic nenapadlo, ale…já nevím proč to udělal. Já, nemám pro to omluvu. Strašně se stydím.“ Bylo mi ji líto. Vždyť jsem jí miloval. Ale ta bolest, kterou ve mně vyvolala, byla obrovská.
„Táhni,“ zašeptal jsem. Pohlédla na mě. „Kam?“ zeptala se vyděšeně. „To je mi fuk. Táhni třeba k tomu elfovi. Tenhle dům je můj, koupil jsem ho já dřív než jsme se vzali. A já tě z něj teď vyhazuju!“ řekl jsem ostře. Moje slova mi lámala srdce, ale jinak to nešlo. Nemohl jsem jí ani vidět. Zranila mě. Zlomila mi srdce.

Je zajímavé, jak se vše v našem městečku šířilo rychle. Marg odešla hned tu noc. Nevím kam a nezajímá mě to. Občané se na mě dívali se smutným a soucitným pohledem, pár nejbližších známých mě poplácávalo po zádech. Bylo mi to trapné, museli vědět, proč odešla. Ale nemohl jsem s tím nic dělat, bylo to poměrně malé město.
Když jsem dorazil ke svému obchůdku, který byl teď mojí největší láskou, uviděl jsem před ním stát Firlose. Nejdříve jsem myslel, že se mi to zdá, ale nebylo tomu tak. Ten elf tam stál. Ten elf co spal s mojí ženou tam stál!
Nepodařilo se mi ovládnout vztek. Rychle jsem k němu přišel a chytil ho za tuniku ze speciálního elfího materiálu.
„Co tu děláš!“ zakřičel jsem na něj. Díval se na mě pohledem, který mi dal jasně najevo, že on o tom neví.
„Co se děje?“ ptal se vyděšeně, i když mu to už muselo dojít.
„Vím o tom. Vím, že jsi mi chodil za ženou. A věř mi, že teď mám sto chutí ztrhat ti ty tvoje náušnice z těch tvejch posranejch elfích uší!“ rozkřičel jsem se.
Firlos patrně nevěděl co říct. Držel jsem ho pod krkem a on se na nic nezmohl. To mě snad rozčílilo ještě víc. Vší silou jsem ho chytl za krk a mrštil s ním doprostřed ulice. „Táhni z tohohle města a nevracej se sem! Nebo splním to s těma náušnicema. A až s ní budeš mluvit, řekni jí, že jí přeju lepšího chlapa než jsi ty. Takovýho bastarda, kterej chodí za ženou svýho kamaráda, jí vážně nepřeju. A teď táhni!“ zakřičel jsem a sehnul se pro kámen u schodů. Zvedl se a začal utíkat, když jsem ho po něm mrštil. Trefil jsem ho do nohy, zakopnul, ale utíkal dál.

Po tom, co se po městě rozšířila i tahle historka, jsem častokrát dostával v hospodách zdarma pivo, nebo kořalku. Chlapi mě na ní pozvali a chtěli slyšet, jak jsem toho elfího bastarda vyhnal z našeho města. Nenechával jsem se dlouho pobízet a vyprávěl jsem to pěkně dopodrobna. Svůj obchod jsem přestal zásobovat elfími rostlinami a já tak byl nucen poněkud změnit nabídku. Ještě v zimě jsem neměl jasno, co vlastně budu prodávat.
S Derikem jsem se viděl jen párkrát, na konci zimy mě zval k sobě na Svátek konce roku, ten den se nepracovalo a člověk měl být se svými přáteli nebo rodinou. On ho prý slavil s Lasirou. S díky jsem odmítl a zeptal se, jestli s Lasirou chodí. Zavrtěl hlavou.
„Víš, i když jsou ženský mrchy, měl bys to zkusit, kamaráde. Bejt sám, není příjemný,“ obohatil jsem ho o své nedávno nabyté moudro.
„Kde budeš trávit Svátek ty, Same?“ zeptal se mě starostlivě.
„Herold bude mít otevřeno. S pár chlapama si uděláme bezva večer,“ ubezpečil jsem ho.
„Kdyby sis to rozmyslel…“
„Není to sranda? Než jsi ho začal trávit s Lasirou, chodil jsi k nám. A teď zveš mě, abych ho strávil s tebou a s ní. Ale mě bude dobře u Herda. Věř mi.“
„Tak tedy, ať je ten příští rok pro tebe lepší, než ten letošní,“ popřál mi.
„ No to doufám. A ty koukej dát Lasiře konečně pusu,“ mrkl jsem na něj.

Poslední den v roce byl vynikající. Pili jsme už od rána, Herold pil s námi a ani už nevím, kdo nám večer čepoval piva a naléval kořalku, ale záblesky paměti naznačují, že jsme se možná dokonce obsloužili sami. Vypili jsme toho spoustu a já tak zapomněl na ten hrozně osamělý poct, který jsem ještě ráno měl. A ten den jsem přišel na to, že chodit k Heroldovi má jisté kouzlo. Člověk si dá pár piv, a hned se cítí lépe.