Dítě zákonem: Dítě zákonem - třetí část

Dítě zákonem – třetí část

Když jsem celý otřesený vycházel pryč z tohohle doupěte, zaslechl jsem podivný tón. Zastavil jsem se. Něco tam zvonilo! Vrátil jsem se do chodby u vybuchlé místnosti a zaposlouchal se. Šel jsem po zvuku, zvedal trosky roztrhaného kovu, cáry papírů a sutin, až jsem našel zvonící mobil. Malý, praktický, novější typ. Evidentně dost kvalitní na to, aby přežil výbuch ve vedlejší místnosti. Volal na něj jakýsi Medvěd. Zvedl jsem to.
„Ano,“ ozval jsem se co nejvíce neutrálním tónem hlasu.
„Tak co, jak jste tu akci zvládli? Všechno v pořádku? Myslíte na ten zítřek?“ Ten hlas byl docela hrubý, rázný, pevný. Že by jejich vůdce?
„Já…něco se stalo.“ Nevěděl jsem, co mám říct. Nebyl jsem na to připraven. A než abych se prozradil, radši jsem hovor ukončil.
„Něco se děje, musím jít, ještě se ozvu.“ Telefon jsem típnul.

Vyšel jsem na ulici a narazil na zbytek našeho týmu. Velitel Krčmář se na mě podíval podezřívavým pohledem. „Co jste tam ještě dělal, veliteli?“
Pokrčil jsem rameny. „Asi toho na mě bylo moc, veliteli. A potřeboval jsem vyklopit večeři a nechtěl jsem mít u toho diváky.“
Několik členů komanda se zasmálo. Padavka, říkali si patrně. Tím lépe pro mě. Něco tady smrdělo.

Po cestě domů jsem se musel pořádně zamyslet nad tím, co jsem tam vlastně viděl, respektive neviděl. Byla to bouda, ale na koho? A proč? Vůbec jsem tomu nerozuměl a bylo mi jasné, že na to hned tak nepřijdu, pokud vůbec někdy. Ale alespoň jsem disponoval telefonem, pravděpodobně s čísli na Ochránce. V seznamu byla kromě Medvěda i další jména jako například Vlkodav, Jaroslav H., Armory a podobně. Určitě to byla dobrá stopa, ale ještě jsem úplně nevěděl jak jí využít. Musím je dostat, musím ty hajzly prostě dostat.

Jenže dny plynuly a náš případ se nikam nepohnul. Zavolat na nějaké číslo z nalezeného mobilu jsem se zatím nechystal, dokud k tomu nebudu mít důvod nebo horkou stopu. Během těchto dnů jsme s Michalem zatkli další dvě netěhotné, naštěstí nedělaly žádný problém a nechaly se po zatčení uměle oplodnit.
Petřiny třicáté narozeniny přišly mnohem dřív, než jsme chtěli. Jejich oslava byla dost smutná, seděli jsme v obýváku a upíjeli z lahve červeného vína. Plakala a já jí utěšoval.
„Musím se jít udat, Karle, musím. Jinak si pro mě přijdou a odvedou mě.“ Měla pravdu, ale já jí nechtěl slyšet.
„Máme ještě čas, začnou se o tebe zajímat až za měsíc, možná až za dva. Přece vím, jak to tam chodí. Nemáme se čeho bát.“ Takových rozhovorů jsme vedli několik denně a mě už přestávaly bavit. Navíc mě začaly trápit.

V noci, když jsem se převaloval v posteli mě napadla zcela absurdní myšlenka. Hrozná, špatná a hlavně ilegální myšlenka, zejména v mém postavení. Ležel jsem vedle Petry a sledoval jak pravidelně oddychuje a plně jsem si uvědomil, že s ní chci mít svoje vlastní dítě a ne nějakého zmetka ze zkumavky. Celou noc jsem nespal a místo toho uvažoval, jestli to skutečně udělám. Probíral jsem to ze všech stran, zvažoval rizika i možnost úspěchu. Když venku začalo vycházet slunce, byl jsem rozhodnutý.

Na mém osobním telefonu jsem vytočil číslo Medvěda. Chvíli to zvonilo, než mi to zvedl. Nic se neozývalo.
„Medvědě?“ zeptal jsem se.
„Kdo volá,“ odpověděl mi již známý hlas.
„Potřebuji od vás laskavost.“
„Kdo jste a odkud máte moje číslo?“
Povzdechl jsem si. „Jmenuju se Karel a potřebuju od vás pomoct. Potřebuji, abyste schovali mojí ženu. Je netěhotná.“
„Odkud jste vzal na mě kontakt?“ Samozřejmě že byl podezřívavý. To se dalo čekat, zmetek jeden.
„Od Vlkodava,“ vzpomněl jsem si na jedno jméno ze seznamu telefonu, který jsem našel. Byla to sázka do loterie. Chvíli bylo ticho.
„Opravdu? Dobrá. Za jak dlouho se stane oficiální netěhotnou?“
„Za třicet dní.“
„Dobrá. Takže máme ještě nějaký čas. Sejděme se zítra v kavárně, smskou vám pošlu adresu. Domluvíme se na detailech.“
Překvapila mě jeho ochota. „Kolik si mám vzít peněz?“
Zasmál se. „Žádné, mi zachraňujeme lidské životy zadarmo.“ Položil telefon a já poslouchal pravidelný tón. Zachraňují lidské životy zadarmo.

Že bych z celé té situaci měl dobrý pocit, to se říct nedá. Během noci jsem učinil rozhodnutí, které mi možná převrátí život naruby, pokud se na něj přijde. Jenže já nechtěl čekat, nechtěl jsem riskovat. Bylo mi jasné, že Petru začnou během pár dní sledovat a až budou moci, zatknou jí. A toho jsem nechtěl být svědkem.
Smska mi přišla během několika hodin, následující den jsem si vzal v práci volno a ve společenských šatech a s kufříkem v ruce jsem vyrazil do kavárny Slavie. Vypadal jsem jako nějaký podnikatel, kterých tam sedělo desítky. To byl můj záměr. Člověk, se kterým jsem se měl sejít seděl u velikého skleněného okna a pozoroval Národní divadlo. Přisedl jsem si k němu.
„Přišel jste na preso?“ zeptal jsem se. Bylo to heslo, které mi Medvěd poslal předešlý den.
„Ano. Vy také?“ zeptal se mě ten druhý.
„Ne, já na kávu nepiji.“ Chvíli jsme seděli a zírali na sebe. Bylo to poměrně vyhublý muž, tak čtyřicetiletý. Mírně propadlé tváře, krátké strniště ve tváři, černé vlasy byly evidentně odbarvené. Kouřil cigaretu a upíjel kávy.
„Jmenuji se Vlkodav,“ řekl a probodl mě chladnýma modrýma očima. Zarazil jsem se. „A nepamatuji si, že bych vám dával číslo na Medvěda.“ Chvíli jsme tam seděli a já uvažoval, co mu mám říct. Nakonec jsem se rozhodl mluvit pravdu. Víceméně.
„Našel jsem nějaký mobilní telefon pod Václavákem v bývalém úkrytu Ochránců. A tam byla nějaká jména a tak jsem řekl Medvědovi to vaše a doufal jsem, že to vyjde.“
Neustále si mě prohlížel. „Jste polda.“ Řekl to úplně klidně a upil kávy. Mlčel jsem. „Zjistili jsme si to a také jsme si zjistili, že skutečně mluvíte pravdu a máte doma netěhotnou. Ale řekněte mi, jak vám mám věřit, že když vám pomůžeme, že nás dál necháte v klidu, abychom mohli zachraňovat další netěhotné.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že i přes mojí profesi mi chtějí pomoct. Potom jsem se zase vrátil do mého sebejistého postoje. „To je přeci v mém zájmu, nemyslíte? Aby má žena nebyla nalezena a vy nebyli objeveni.“
Přikývl.
„V tom máte pravdu. Pomůžeme vaší ženě, schováme jí u nás a ochráníme jí. Během několika týdnů jí změníme identitu, vy dáte výpověď v práci a odstěhujete se.“
„To nejde!“ zaprotestoval jsem.
„Pokud chcete svojí ženu zachránit, musí to jít. Pokud nás zradíte, nepomůžeme vaší ženě a najdeme si vás a pomstíme se. Nezabijeme vás, to ne, ale zruinujeme váš život takovým způsobem, že se nakonec zabijete sám. Protože ti, kteří nám brání ve vykonávání našeho poslání, budou potrestáni.“
Co to je za blázny? Jen doufám, že Petře skutečně pomohou.
„Tak jak to uděláme?“ zeptal jsem se.

Asi týden poté, co jsem se sešel s Vlkodavem, mě v práci překvapila návštěva ministra bezpečnosti, který měl na starost veškeré složky bezpečnosti v naší zemi.
„Pane ministře, zdravím vás,“ nabízel mu šéf ruku a srdečně si s nimi potřásli. Novináři vše fotografovali, ptali se ministra Beneše i kapitána Bahníka na spoustu věcí, než se nakonec oba důležitě omluvili a odkvačili do kapitánovy kanceláře.
Podíval jsem se na několik případů, které jsme měli za úkol do měsíce vyřešit, ale stejně jsem se nemohl plně soustředit. Ochránci mi poslali zprávu, že jsou ochotni Petru vzít k sobě přesně za čtyři dny a já jí ještě nic neřekl. A o výpovědi z práce jsem se taky nikomu nezmínil.
K mé velké smůle se ministr zastavil i za mnou, což mě jen znervóznilo a zdrželo od práce.
„Pane Beneši, vítám vás ve své kanceláři,“ vstal jsem a s falešným úsměvem ho přivítal. Kapitán za ním udělal takový výraz, který mě přesvědčil, že mé neupřímné přivítání poznal. To mě pobavilo.
„Dobrý den. Slyšel jsem o vás samou chválu.“ Stál tam a naparoval se v naprosto luxusním nemačkajícím se obleku, takové netradiční šedé barvy. Kravatu měl modro rudou a košili světle modrou. Do hladka oholená tvář a nakrátko zastřižené šednoucí vlasy jen dodávaly jeho vzezření na určité důstojnosti. Světle modré oči si mě prohlížely s pozitivním výrazem. Těžko říct, co si tyhle velikáni o sobě vlastně myslí.
„Ano, snažím se dělat svojí práci co nejlépe,“ přikývnul jsem.
„To určitě. A ten váš kolega, tuším že se jmenuje Michal Klam? Kde je?“
„V terénu, pane. Většinou pracujeme společně, ale já dneska čekám na zprávy od pátracího týmu, prý jsou na stopě Ochránců.“ Samozřejmě jsem nyní doufal, že ta jejich stopa je stejně nepodstatná jako předtím.
„To rád slyším. Ačkoliv jsem si vědom toho, že tohle pátrání už trvá docela dlouho. Myslíte, že jste jim nablízku?“
Teď se zatvářil trochu nepřátelsky.
„Doufám v to. Věřte mi, pane, jsou chytřejší než se zdá. Nedávno jsme si mysleli, že už jsme se dostali do jejich úkrytu, ale byla to jen past, uvnitř zemřel celý jeden tým velitele Krčmáře, ten je z pátracího komanda.“ Pozorně jsem sledoval jeho tvář. Ať už se tým jedna vypařil kamkoliv, zajímalo mě, jestli o tom třeba ministr bezpečnosti nebude něco vědět. Ale on se opravdu zatvářil soucitně.
„Ano, slyšel jsem o tom. Poslal jsem rodinám těch mužů finanční náhradu a nějaké dary, ale je samozřejmé, že jim to jejich muže nevrátí.“
Stáli jsme chvíli v naprostém tichu. Toto gesto od něj bylo velmi velkorysé, že se postaral o rodiny zesnulých členů komanda. Vláda v naší republice se prý za posledních padesát let oproti minulým letům prý dost zlepšila a politika nabrala větší sílu a autoritu. Já osobně ten rozdíl necítil, protože jsem se už do takové politiky narodil, ale děda mi občas o minulých letech vyprávěl.
„Takže, pane Vojtěchu, rád jsem vás poznal, kéž bychom takovýchto mužů, jako jste vy, měli víc.“ Ministr se usmál a podal mi znovu ruku.
„Souhlasím,“ přisadil si kapitán a poté společně vyšli z mojí kanceláře. Sedl jsem si do křesla a dopadl na mě tíživý pocit. Za pár dní tyhle lidi zradím.

Ten večer jsme Petře musel všechno říct. Nejdřív hrubě nesouhlasila, brečela a křičela a nechápala, jak jsem to mohl udělat. Já se jí snažil vysvětlit, že je to pro naše dobro. Změníme si identity, odstěhujeme se a budeme žít dál.
„Ale já to nechápu. Jsi policajt? Jak můžeš takhle hrozně porušit zákon? Když se o tom dozvědí, zavřou nás na doživotí nebo zabijí!“ Stála uprostřed pokoje a třásla se. Jistě, bylo to absurdní, ale jinou možnost jsme neměli.
„Chci být s tebou Petro, chci být s tebou a mít s tebou naše dítě. Ty to chceš přece taky. A já nedovolím, aby mezi nás vstoupil nějakej všivej zákon.“
„Ale vždyť celý roky dáváš pozor na to, aby se právě tenhle zákon dodržoval! A po mně chceš, abych ho porušila?“
„Porušíme ho přece společně. Podívej, zavřel jsem spoustu netěhotných a právě proto vím, jak se s nimi zachází. Nechci aby se takhle zacházelo s tebou.“
Chvíli tam jen tak stála a dívala se mi do očí. Byla krásná. „Na kdy jsi se s nimi domluvil?“
„Na pátek.“ Čekal jsem na to, co řekne.
„Dobře. Pokud si myslíš, že je to dobrý nápad a že je to bezpečné…udělám to.“
„Miluju tě, to si pamatuj. A budu pořád s tebou, Peťulko moje.“ Postavil jsem se a objal jí, byl jsem hrozně šťastný, že se takhle rozhodla.

Tu noc jsme brali jakou nějakou zvláštní, nějakou slavnostní. Zároveň jsme se báli toho, co přijde, ale na druhou stranu nám bylo jasné, že jinou možnost nemáme. Pomilovali jsme se. Snad tak, jako ještě nikdy předtím. Nevím, asi jsme si oba chtěli vychutnat přítomnost jeden druhého, než začne ten zmatek a ten chaos, kterých budou určitě následující dny plné. Usínal jsem s rukou přes její pas a užíval si teplo jejího těla a její přítomnosti. Miloval jsem jí, hodně jsem jí miloval.