Královna pocitů: 1. část

V mrtvolném tichu, které se rozléhalo potemnělou vesnicí, nebylo slyšet vůbec nic. Ptáci odlétli jinam, vítr si vzal dovolenou a ani hmyz jakoby výjimečně neměl zájem někoho otravovat, možná že nebylo koho. Ozývaly se jen kroky jedné osoby. Pomalu a zlehka se vzdalovaly, až ani je už nebylo slyšet. Bylo pouze ticho.
Najednou, kdesi v koutku snad nejtemnější uličky, se co si pohnulo. Opatrně a vyděšeně se to začalo zvedat a zase to zpět sebou cukalo, bojící se, že bylo spatřeno. Po chvíli se to konečně postavilo a sházelo ze sebe pár hadrů, které nebyly částmi jeho garderoby. Odstrčilo si všechny vlasy z obličeje.
Nyní bylo poznat. že je to děvče. Vyhublá a vystrašená dívka.
Zděšeně vyšla z uličky a co chvíli se rozhlížela po náznaku nebezpečí. Ale nikde nikdo. Jen domy tu stály jeden vedle druhého, vybledlé a chladné. Otevřela dveře nejbližšího, který se zdál být ze všech nejzachovalejší.
Dveře zavrzaly a pomalu, jako by se jim nechtělo, se pohnuly. Nakoukla dovnitř a vešla. Když pohlédla na zem, úlekem vyjekla a rukou si překvapeně zakryla ústa.
Na zemi tam leželi lidé. Vypadali jako mrtvý. Třesoucí se rukou zkusila jednomu z nich puls.
Ten člověk žil! Ale přesto jakoby nežil. Vůbec se nehýbal, jen hleděl někam v dál. Co tam však mohl vidět, bylo pro děvče záhadou.
Rychle se vstala a vyběhla z místnosti. Utíkala pryč, pryč z vesnice, pryč od té hrůzy. Doběhla do nedalekého lesa. Začala klopýtat, unavená z běhu se svalila pod jedním ze stromů. Tam se dala do usedavého pláče.

O patnáct let později.

V malém domě na kraji lesa bydlela žena, o které kolovaly pověsti. Lidé z blízké vesnice často slýchávali odtud různé podivné zvuky, z kterých se jim ježily chloupky v zátylku. Jeden vesničan si, když byla bouřka, všiml, že do onoho domku uhodil blesk! Ale on nezačal hořet! To bylo korunou všeho, poté již nikdo nepochyboval, že ta žena je čarodějnice, a nikdo se tam ani neodvažoval přiblížit.
Bylo to měsíc, co vesničani, k jejich údivu, neslyšeli z toho strašidelného domku žádné kvílení, když do vesnice přijel podivný cizinec. Prý slyšel pověsti a o místní čarodějce, a že by ji chtěl vidět. Všichni ho přemlouvali, aby tam nechodil, že ho čarodějka uhrane, a kdoví co ještě mu udělá. On však nedbal jejich rad a k večeru se vydal k domu čarodějnice.
Šel opatrně a při každém zvuku se ohlížel, kdyby náhodou bylo něco pravdy na varováních, které dostal. V domě se svítilo. Neslyšně otevřel dveře. V malé místnosti u ohniště se nad kotlíkem skláněla asi třicetiletá žena.

„Pojď dál a zavři za sebou dveře,“ řekla, aniž by se ohlédla.