Koncov

Ležim na zemi obalený v padáku, bolí mě celé tělo, v hlavě mě mlátí kladivo, omdlívám...

Jmenuji se Matěj Slotaš, je mi 24 let, pracuju ve zkratovně jako měřící technik a o víkendu si pro zlepšení rozpočtu přivydělávám na smeťáku jako hlídač, což mi taky umožňuje si domů vzít někdy i docela veliké (a těžké) zajímavosti a konstrukční materiál na pokusy. Finančně jsem na tom dobře na poměry v ekologií posedlé Evropské unii, což mi umožnilo koupit si samotu v hlubokých lesích i s těmi lesy, kde mě nikdo nekontroluje a neotravuje, takže si tam můžu dělat téměř co chci. V době, kdy se energie váží zlatem, lidi jezdí draze a výpadky jsou běžné nemám problém s energií, mám totiž svoje zdroje a v pohodě si jezdim na staré ale spolehlivé a krásné Jawě-ČZ 950, náklady vozim v Trabantu na vodík a do práce jezdim služebnim Priusem. Asi 10 větrných elektráren z autoalternátorů, 1 sluneční článek, který jsem dotáhnul ze smetiště a zprovoznil, vodní kolo s dynamem na místním potoce a pro případ nouze dva stabiláky na dřevoplyn a na bionaftu mi dodávali dost energie, než jsem objevil...

Tyto zdroje jsou od teď jen zástěrka, protože ve skále za chalupou ve svojí dílně mám docela šílenou věc, která by se dala nazvat "generátor s řízenou časoprostorovou deformací" krátce RCPD generátor. Přišel jsem na to vlastně náhodou, když jsem pro jedny filmaře, kteří neměli rádi počítačové modelování, vytvářel hezky vypadající efekt zapnutého energetického generátoru. Ten generátor mi při dolaďování výbojů, aby byly víc "ústa-otevírající" a "na zadek posazující", najednou odprásnknul a zkratoval měnič a trafo, roztavil přívodní kabely, vyyvařil baterky, co jsem měl jako rezervu, a taky hlavní rozvodná deska to odnesla. Týden jsem potom jel na stabiláky, než jsem to opravil, a přišel na to, co to způsobilo a jak to uregulovat. Jeden jel na bionaftu, druhý na dřevoplyn, takže energie bylo dost. Nakonec jsem tu šílenou věc vyladil a napojil na energetický rozvod svojí chalupy. Energie to má neomezeně, nedá se to odprásknout a při zkratu se i ty nejsilnější kabely jednoduše vypaří. Byla to velká náhoda že mi to fungovalo, protože pro zažehnutí deformace je totiž potřeba vytvořit najednou elektrický, magnetický a gravitační impulz a navíc vytvořit tlakovou vlnu, a to všechno najednou a jednotlivá pole musí být kolmo na sebe v osách x, y, z. Naštěstí stačí přiblízením elektrod zapálit oblouk v silném magnetickém poli, takže zbývá gravitace a mechanická síla a to zařídí pohyb hmoty elektrod a prudké zahřátí vzduchu v oblouku. Pokud se to správně nastaví, tak vzájemné účinky všech sil roztrhnou časoprostor a vytvoří pulzující deformací. Proč deformace pulsuje a jak se řídí, to ještě musim pořádně prozkoumat. Deformace pulsuje 50-krát za sekundu a generátor vytváří 220V, takže neni problém provozovat normální stroje. Hlavně že to funguje. Tato technologie spolu s obrovskými pozemky a vlastnoručně postavenou automatickou zemědělskou technikou mi umožňovaly mít nulové náklady a ještě tuny přebytků (a kilowatty energie) rozdávat sousedům. Takle jsem žil až do teď...

14.9.2015

Dneska jsem měl volno, protože zase byl výpadek a bez energie zkratovna prostě nejede, tak jsem se byl podívat do muzea, jestli tam nemaj nějaké zajímavosti. Měli tam nějakou starou knihu, která byla otevřena zrovna na straně, kde byla nějaká divná mapa. Pod knihou bylo napsáno "Mapa cesty do ráje - 1462". Na tu mapu jsem se podíval a hned mi to docvaklo - to je hvězdná mapa a cíl je nějaká planeta! To mi dlouho vrtalo hlavou jak by se tam tehdejší lidi dostali a jak o tom věděli, když neměli vesmírné lodě. Co když jim tu mapu dal někdo, kdo vesmírnou loď měl a koho považovali za zjevení nebo boha? Naštěstí jsem si tu mapu vyfotil, protože druhý den už tam ta kniha nebyla a místo ní byl nějaký opis Bible. Musim vymyslet způsob, jak se tam dostat, podívat se co tam je, a ten pitomý RCPD generátor mi v tom pomůže, zbývá jen sehnat nebo vymyslet dostatečně rychlý pohon, podporu a ochranu života a mnoho dalších věcí, abych postavil funkční loď a nějak se tam dostal.

26.11.2015

Prošel jsem internet, patenty a archivy, Navštívil jsem různé vynálezce podivných technologií (některé i fungovaly - jako mě), ale nikdo neměl to, co jsem potřeboval nebo se o to nepodělili. Nakonec jsem skusil, jestli mě řízená časoprostorová deformace ještě něčim nepřekvapí. Zjistil jsem že RCPD nemusí být jen generátor, ale i mnoho dalšího a nejlepší je, že se to dá kombinovat s generátorem, takže odpadá výkonná rozvodná síť s dráty metrového průřezu všude po vesmírné lodi. Postupně jsem objevil přesně prostorově řízenou antigravitaci, libovolně tvarované silové pole s libovolnými vlastnostmi, a "trhač sloučenin" který z CO2 dělal kyslík, takže už mi nic nebránilo začít stavět vesmírnou loď...

18.10.2016

Tak jsem konečně dokončil vesmírnou loď, měl jsem sice menší problém, ale díky němu je to lepší. Problém byl v tom, že když už jsem konečně dokončil nosnou konstrukci lodi, všechny paluby i vnější izolaci a pancíř, tak jsem přišel na to, jak pomocí RCPD a silových polí trasmutovat prvky, libovolně je tvarovat i libovolně měnit jejich vlastnosti. Díky tomu jsem získal téměř nezničitelný materiál, který může mít různé vlastnosti jako průhlednost, supravodivost nebo i pravý opak. Pojmenoval jsem ho korodium, protože za přítomnosti RCPD vytváří na povrchu vrstvu rzi. Díky tomu jsem musel všechny pracně svařené nosné konstrukce upálit, a místo nich řízenou časoprotorovou deformací s plamenem navařit korodiové. Práce to byla šílená, ale teď konečně je všechno hotovo a můžu letět. Hyperpohon jsem otestoval pomocí samonaváděcích testovacích raket, antigravitace funguje, zdroj energie taky, tak neni už co řešit. jdu do strojovny, přehodim nožový přepínač do polohy "start", poklesne jas světel až úplně zhasnou a nic, startovací baterie šly do věčných lovišť. Rozsvítim si baterkou, vezmu kliku, roztočim setrvačník nouzového startu, rozsvítila se mi kontrolka nabuzení dynama, tak znova nahodim start a čekám. V startovaném generátoru se zapálil elektrický oblouk, zapojily se elektromagnety a silný elektromagnetický puls vyvolal v generátoru dělovou ránu takové síly, že jsem leknutím vzal hlavou korodiovou zeď, ale hlavně že generátor naskočil. Pomocí prvního generátoru jsem spustil i ty další, zapojil jsem samorestartovací a dálkově-ovládací obvody a šel jsem na můstek. Na můstku mám velký panel plný tlačítek zapnutí/vypnutí, měřících přístrojů, různých podpůrných obvodů a hlavně počítačové ovládání, které mají všechny systémy, abych nemusel stát najednou u hromady panelů. zapnul jsem počítačové ovládání a začal zapínat jednotlivé systémy: antigravitace vniřní, vyrovnávání zrychlení, dělič CO2, drtič odpadu, deanihilátor jídla a pití z energie, silové pole ochranné, silové pole nárazové, svislé "zvedací" motory, hlavní motory, hyperpohon a ještě jsem propojil počítačové řízení s hlavním počítačem na tučňákách. Usadil jsem se do křesla, bouchnutím o ovládací panel jsem spustil holografické ovládání a počkal jsem, než tučňáci naběhnou.

Kontrola disku, spuštění jádra, spuštění procesů, přihlášení pomocí holografické klávesnice podepřené silovým polem pro pohodlí, start X-window a konečně - holografické ovládání lodi. Tak, teď vyrovnám gravitaci a mírně přidám... hotovo. Loď se pomalu zvedá od země, z vyrovnávacích motorů vychází fialově svítící ionizovaný vzduch. Ok, tak spustim hlavní motory, ať jsem rychle pryč a nikdo mě tu nevidí s vesmírnou lodí, ještě by si mysleli že mě odneslo UFO. Hotovo. spuštění hlavních motorů z nuly na plný atmosférický tah silně škublo s lodí, celá se začala třást, ale podle výhledu z oken i podle hodnot na obrazovce loď letí pod mírnym úhlem nahoru a docela silně zrychluje, což je dobře. Dojdu k oknu a podívám se ven na večerní krajinu. Krajina se pomalu vzdaluje, vidim blízké město, po chvíli i Prahu a nakonec vlétám do mraků. Vyletěl jsem z mraků a to vám přeju aspoň jednou vidět tu nádheru letět velkou rychlostí nad mraky za západu slunce, vyvolává to zajímavé myšlenky... Nakonec jsem proletěl bez větších potíží do výšky, kde létají letadla, takže teď už zase můžu zrychlit loď. Nastavuju další stupeň zrychlení, nastavuju let kolmo nahoru a přemýšlim, co asi prožívají v této fázi letu astronauti v raketoplánu bez vyrovnávání gravitace a za šíleného třesu a rachotu...

Jsem mimo atmosféru, na zemi je krásný pohled, voda, atmosféra, svítící města... V této vzdálenosti časoprostorová deformace kolem lodi, ze které čerpá energii hyperpohon, už nemůže uškodit, tak nastavuju výpočet dráhy do cíle. Co bych asi dělal bez mapy hvězd a navigace, kterou jsem stáhnul, když jsem hacknul počítače NASA, a podle které jsem nakonec naprogramoval tu svojí přesně na míru cestování hyperprostorem. Podle toho, co jsem zjistil z testovacích raket, jsou tři režimy hyperprostoru - meziprostor, kde je vidět do normálního prostoru, ale je možné letět nadsvětelnou rychlostí, potom normální hyperprostor, kde objekty i jevy v normálním prostoru jsou zjistitelné jen obtížně a nemají na něj vliv (ani na loď), a nakonec nadhyperprostor, kam se ale s tak velkou lodí a primitivním hyperpohonem "na stykač a odporník" nedostanu, protože bych ze sebe vyklepal duši a už moc silnou deformací bych už asi roztekl hypermotory, ale možná ne, jedna raketa se roztekla, druhou to roztrhalo a třetí fungovala normálně. Hyperpohon jsem nakonec udělal jako 6 hyper-trubek kolem lodi - 4 jsou provozní a 2 jsou rezerva. Každá trubice nasává časoprostor před lodí, kroutí ho do šroubovice a na konci zase vypouští pryč. Točící se časoprostor v podobě šroubovice šroubuje loď dopředu, jako kdyby byla maticí na závitové tyči. Nejlepší je, že výsledná časoprostorová deformace ruší časové účinky rychlostí kolem rychlosti světla, takže neni problém letět jakoukoliv rychlostí, ale nad rychlostí světla už moc rychle stoupá spotřeba energie, takže je lepší přejít do meziprostoru. V normálním prostoru stoupá potřebná energie s čtvercem rychlosti, v meziprostoru lineárně, v hyperprostoru je konstantní a v nadhyperprostoru neni potřeba dodávat žádnou energii. Výpočet je hotový, hodnoty jsou v pořádku, ale trvá to věky. Bude potřeba lepší počítač, než staré Pentium 3 v osmikilu. Spouštim hyperpohon - teď! Stisknul jsem tlačítko, cvaknul stykač, ozvala se dělová rána, loď se začala silně třást začal odpočet do cíle. Automatický obranný systém při těch otřesech zavřel okenní štít, takže hyperprostor neuvidim. Loď zrychlila na rychlost světla, přešla do meziprostoru a hned potom do hyperprostoru. Hyperpohon je zapnutý, stabilní a funkční...

Po chvíli se hypermotory navzájem synchronizovaly a loď se přestala třást, ale touhle rychlostí bych tam letěl roky, takže musim přibudit hyperpohon. CVAK! Další stupeň na odporníku, další rána, tentokrát už je loď v hlavním hyperprostoru, zvýšení rychlosti všechno se zase třese, tak to šlo přes dalších 23 regulačních stupňů, při druhém už jsem si vlezl do sítě - síť na pružinách má na můstku silně se třesoucí lodí něco do sebe... Nakonec chuťovka na závěr, vyřazení odporníků a přímé připojení buzení hyperpohonu na zdroje energie. Ta rána se mnou pořádně zahoupala, poteměly světla, počítač se seknul, ale navádění hyperpohonu a odpočet do cíle na něm naštěstí závislé nejsou. Když na poslední stupeň bych tam byl za tři dny, tak teď tam budu ani ne za čtvrt hodinky, všechno tu rachtá, doufám že něco někde neupadne, musim si to hlídat. Hyperpohon má vlastní téměž neomezený zdroj energie, ale ten se špatně reguluje, takže jsem vymyslel "buzení hyperpohonu". Neni to nic jiného, než z vnějšku napájené elektrody, které řídí sklon závitů deformovaného prostoru a taky jeho otáčky. Funguje to jednoduše: větší sklon a větší otáčky deformace dá vyšší rychlost lodi. Taky mám vyvedný pár elektrod, které silným elektickým impulzem přepínají prostor-meziprostor-hyperprostor-nadhyperprostor a možná, že je ještě něco dalšího, ale to bude potřebovat silnější zdroj energie. Jak jsem tak přemýšle o funkci a vylepšení, tak cesta rychle uběhla...

Tak jsem to nakonec vydržel, odpočet je v nule, hyperpohon se reverzoval a brzdí o moc rychlejc než zrychloval, rychle ho přenastavuju, dělám korekci a ještě chvíli čekám, potom se konečně hyperpohon zabrzdil a loď přešla do meziprostoru. Restartoval jsem počítač a spustil jsem navigaci. Cílová hvězda je přímo přede mnou, různé detekční přístroje od radaru po kamery začaly hledat planety. Taky jsem zjistil, že s vyřazeným odporníkem jsem letěl nadhyperprostorem, proto ten ještě horší třes a seklý počítač. Takže restart a čekat, než nabootuje systém, to je doba. Bohužel automatický obranný systém už na začátku cesty zavřel okna korodiovými okenicemi, takže jsem nic neviděl, průhledné korodium nekoroduje, ale zase toho v porovnání s pevnym korodiem moc nevydrží, pořád je ale lepší než sklo. Chtěl bych vidět, jak vypadá hyperprostor.

"Detekce zkončena" se mi ukázalo na obrazovce, takže se dozvim, kolik tu je planet. Zadávám výběr "detekovaná tělesa", třetí planeta by měla být ta pravá, detektor zjistil 12 planet, takže nastavuju směr, zapínám odpočet a automatický naváděcí a přistávací program. Po chvíli loď vystoupila z meziprostoru a letí směrem k planetě. Po chvíli se spustí zvedací motory, loď vstupuje do atmosféry a já konečně otvírám ten pitomý zaseklý předokenní štít, a vidim planetu stejnou jako Země, jen kontinenty má jinak a moře je míň, taky nevidim žádná města ani známky civilizace. Zapínám rádiostanici, ale slyšim jen šum vesmíru a bouřku řádící na planetě. Postupně sestupuju atmosférou, ale pořád nevidim žádné známky pokročilých životních forem, jen hustý les stromů podobných těm pozemským, nějakou zvěř, a to je všechno, co se dá zjistit dalekohledem. Teď je tu ale problém, ta blbá loď nezpomaluje, sakra, vypnout automatiku, ono to nejde, posraný stykač ze šrotu, než se k němu dostanu, tak jsem všude kolem po kouskách, beru padák, odvírám dveře a skáču z lodi. Ten blbej padák se otevřel jen z části, padám na zem a pak... Ticho.

Ležim na zemi obalený v padáku, bolí mě celé tělo, v hlavě mě mlátí kladivo, omdlívám... A potom se probouzim, nic moc se mi nestalo, jen jsem ssebou říznul do trávy, zvedám se, rozhlížim se, kam spadla loď, ale nikde jí nevidim. Na loď jsem naštěstí namontoval nouzový vysílač, který se zapne, když někdo vezme padák, takže teď vytahuju přijímač z baťohu od padáku a jdu k lodi. Cestou vidim různá zvířata, některá stejná jako na zemi a některá neznámá. Zajímalo by mě, jak se sem dostaly pozemské stromy a zvířata. Vidim něco jako křížence prasete, krokodýla a slepice, běží to ke mě s otevřenou hnusnou tlamou plnou zubů! Prásk! Bleskově jsem vytáhnul z kapsy kolejnicovou elektromagnetickou pistoli a střelil jsem to do tlamy, nikam jinam to ani nešlo. Celé se to rozprsklo na cáry masa včetně stromu, co stál za tim. Ta pistole je fakt silná a díky RCPD generátoru a reanihilaci nábojů se o střelivo bát nemusim. Myslim že bude grilovanej prasoještěr. Zbírám maso (už teď grilovaný) do baťohu a jdu k lodi, kterou nacházim i s jezerem, na jehož druhé části leží v písku. Projdu kolem jezera, zkontroluju loď. Nevypadá, že by se něco rozbilo, jen je zase seklý počítač, přes otevřené dveře sem nateklo trochu vody a příď asi budu muset znova natřít barvou. Budu muset ještě vyměnit ten pitomý stykač. Stát se mi to bez korodiového přeplátování, tak je loď teď tady všude kolem. Po kouskách.

Teď mě napadá, že bych to tady měl nějak pojmenovat, taky na loď jsem zapoměl. Loď se bude jmenovat třeba... Rambajz pro to, co vydržela a planetu si zatim pojmenuju Koncov, protože je na konci mojí cesty. docela by mě zajímalo, kam zmizeli ti lidi, co se měli "vrátit do ráje", asi je sežrali prasoještěři. Musim to tu pořádně prozkoumat. Vrátim se na Zemi a tuhle planetu prohlásim za svojí, myslim, že to nebude problém, když už si někdo přivlastnil měsíc a mars a teď je rozprodává. On ale nemá vesmírnou loď...