Městečkem: Štamgastem

Dneska jí to zase ohromně slušelo. Chodíval jsem sem takřka denně a jí to takřka pokaždé ohromně slušelo. „Vypadáte pořád překrásně, Lasiro,“ pochválil jsem hospodskou. Byla to krásná ženská, zralá, žádná vychrtlina, ani žádnu tlusťoška. Dlouhé hnědé vlasy měla dneska rozpuštěné, moc jí to seklo. Mou poznámku okomentovala podobným lhostejným stylem jako vždy, ale vzápětí přede mně postavila korbel piva. Upil jsem pěny.
„Dlouho jsem vás tu neviděla, pane Jerome. Je všechno v pořádku?“ zeptala se mě. Byla to dobrá ženská.
„Všechno. Děkuji za optání. Jen vás teď často podvádím u Herolda, chodím tam za kamarády. A posledních pár týdnů tam chodí i Samuel z toho obchodu s bylinkami. Než se úplně opije tak občas vypráví i zajímavé historky.“ Lasira se však zatvářila smutně. „Po tom, co se rozešel s ženou to s ním jde z kopce. V obchodě skoro není a celkově o sebe přestal dbát. Derik se o něj bojí.“
„To je ten váš přítel?“ zeptal jsem se trochu nevhodně. Ale co, jsem muž ve starších letech, na zvědavost mám věk.
„No, ano. Jsme přátelé,“ zamumlala. Raději jsem upil piva a dál se na nic nevyptával. Chodíval jsem sem rád, ale pokaždé, když tu jsem, svíral mě pocit úzkosti a výčitek svědomí. Měl jsem slečnu Lasiru moc rád, ale jsou to necelá dva roky, kdy jsem jí hodně ublížil.

Hostinec „U Lasiry“ vykradli nějací holomkové. A já jsem je přitom viděl. Nemohl jsem spát a procházel jsem se naším městečkem, když v tom jsem je spatřil. A oni uviděli mě. Vyhrožovali a tvrdili, že mě zabijí. Já jim nabídl něco jiného. Že pokud mě nechají žít, tak jim povím, kde hostinská ukrývá pokladnici. Jak už jsem řekl, býval jsem tam často a jednou jsem si všiml, kam Lasira své úspory ukládá. Nechali mě tenkrát jít, ale řekli, že jestli cokoliv povím, vrátí se a zabíjí mě. Co jsem měl dělat?

Večer jsem zase zašel k Heroldovi. Lasiře jsem to neřekl, ale Herd čepoval lepší pivo. Jedno jsem si objednal a usedl ke stolu, kde už seděli Fred a Vail. A, jak tomu bývalo od loňského léta, Samuel. Už měl za sebou zřejmě několik piv, protože mluvil o tom, jak odtud vyhnal elfa, co mu spal se ženou. To, že tím pádem vyhodil dodavatele léčiv z Elfí země mu nedocházelo. Nebo mu to docházelo, ale bylo mu to jedno. A to se mi na něm líbilo. Kašlal na ostatní lidi. Lidi ho zklamali, tak jako kdysi mě a on se teď topí v alkoholu, tak jako kdysi já. Vlastně jsme si docela podobní. On má peníze, já mám peníze. On chlastá, já chlastám. Jeho podvedla žena, mě podvedla žena. Měl jsem toho chlapa rád.

Jenže pokojnou atmosféru narušil místní kovář Derik. To byl takový statný chlap, tmavé vlasy měl až po ramena, ve tváři takový ten drsňácký výraz.Vešel do hospody, nic si neobjednal a snažil se Sama přemluvit, ať s ním odejde.
„No tak, Samueli, pojď se mnou. Pomůžu ti, tak už toho pití nech a pojď se mnou!“ tlačil na něj.
„Ale ne…“ mumlal Sam „Mě je dobře. Nech mě…bejt. Já mám svůj život a…táhni.“ Mávl rukou, aby tím svého bývalého kamaráda odehnal. Bylo mi toho Derika docela líto. Ženskou neměl, v práci byl od rána do večera, kámoš se mu užíral v hospodě. Ale takovej je život. Ten si s lidma nehraje. Život je prevít a je na každým, jak se s tím svým vypořádá.
Derik nakonec zdrceně odešel, Fred i Vail se mu smáli a já vlastně také. Na to, abych mu pomohl jsem byl moc líný a starý. Já už se angažoval dost, pomáhal jsem tátovi, bráchovi, přátelům i švagrovi a k čemu to bylo? Žena mi utekla, tátu zabil nějakej bastard, brácha mě okradl a o švagra jsem nestál. Nejlepší je, starat se sám o sebe a o chlast. A pokud se k tomu můžete dívat na pěkný ženský, jako je Lasira, tak je to ještě lepší.

Ačkoliv jsem si o sobě vždycky myslel, že mě nikdy nic nebude omezovat, poslední dny jsem si nemohl nestěžovat na to, že mi praská v kloubech a než se po ránu postavím, trvá mi to dost dlouho. Místní felčar mi doporučil nějakou mastičku, kterou jsem si koupil u bylinkářky, ale ta Samova byla lepší. Ale Sam ten obchod patrně už neotevře. Je jaro, zavřel ho někdy loni na podzim a od té doby se ožírá v hospodě. A já tu mastičku potřeboval. Slíbil jsem si, že ho večer o ní poprosím.

Lasira byla krásná ženská. Bože, ten Derik byl hlupák, že už to na ní nezkusil. Celý město vidí, jak ti dva kolem sebe krouží takřka od té doby, co sem ten kovář přijel. Na jednu stranu to bylo děsně romantický, ale na stranu druhou spíše pošetilý. Evidentně se líbili jeden druhýmu, tak proč to nezkusit? Ačkoliv jsem už nechtěl pomáhat lidem, těmhle možná ještě pomůžu.

Večer jsem to zkusil na Samuela. Přišel jsem k Herdovi schválně dřív, abych stihnul Sama neopilého a nabídl mu, že koupím tu léčivou mast.
„Nepřipomínej mi to, Jerome. Já do toho krámu už nechci ani páchnout,“ odsekl a kopl do sebe Heroldovu kořalku.
„Ale já jí potřebuju, mládenče. Ta mast, co prodává ta babka je sice dobrá, ale ta od tebe je lepší.“
„Jenže ta je od toho bastarda Firlose. Víš co? Když po tý masti tak toužíš, zítra ti od krámu přinesu klíč a ty si pro ní dojdeš, co ty na to?“
„Souhlasím.“

Jak slíbil, tak splnil. Večer mi klíč skutečně přinesl a já se další den ráno vydal k jeho obchodu. Zmerčil mě Derik stojící před kovárnou. „Co potřebujete?“ zahalekal na mě.
„Sam mi dal klíč, ať si v jeho obchodě můžu najít léčivou mast. Potřebuji ji na klouby, po ránu mám vždycky pocit, že je to moje poslední.“
Kovář se zasmál. „Jasně. Pozdravujte ode mě Sama. A zkuste mu domluvit, vždyť…“
„To ne, synku,“ skočil jsem mu do řeči. „Do toho já se motat nebudu, promiň.“
Odemkl jsem a vešel do malé, zaprášené a páchnoucí místnosti. Bylo vidět, že tu dlouho nebyl. V policích jsem se přehraboval hodnou chvíli, což mě docela unavilo, ale nakonec jsem našel to, co jsem hledal. Elfí mast. Už jsem se nemohl dočkat, až si jí potřu své staré končetiny.

Musel jsem se usmát, když jsem se vracel domů okolo kovárny a okolo hostince „U Lasiri“. Celé město vědělo, že ti dva se mají rádi. Ale nikdo je nenaved, aby do toho skočili po hlavě. Takhle jen okolo sebe kroužili a považovali jeden druhého za přítele. Bylo to zábavné.

Mastička pomohla, nohy i ruce mě přestaly bolet a cítil jsem se zase o něco hbitější. Ale věděl jsem, že to s tím pohybem nesmím moc přehánět. Podíval jsem se po svém pokoji a říkal jsem si, že žiji docela klidný život. Ráno vstanu, jdu se podívat na krásnou Lasiru, vypiju pár piv, na večer jdu k Herdovi na pivo a na kořalku. Popovídám si s Fredem a Vailem o nových drbech našeho městečka a občas k nám přijde i bard, který rád zapěje pár písní. Najedl jsem se vždy buď na tržišti nebo v hospodě. Peněz jsem měl dost, abych s tím vyžil do konce života. Pracoval jsem jako kůň, nyní jsem si života užíval. I přes veškeré špatnosti, které se mi v něm přihodily, jsem se cítil spokojený. A šťastný.

Další den jsem se u Lasiri nestavil. Místo toho jsem zašel za starým přítelem Koridem, který měl za městečkem farmu. Byla to docela dlouhá štreka, po Kamenné ulici a ještě dál. Člověk prošel hradbami a musel jít dlouho do kopce. Když jsem dorazil na širou pláň, otočil jsem se a pohlédl na městečko. Bylo to zvláštní, jaké mělo kouzlo. Malé, hospodářsky takřka bezvýznamné městečko, ohraničené kamennými masivními hradbami, jako by se jednalo o nějakou velmoc. Lidé v něm žili spokojeně, všechno co potřebovali, tu měli. Miloval jsem to místo.
Došel jsem až k nízké, nevelké chalupě ohraničené dřevěným plotem. Všude po stráni se procházely a pásly ovce, kterým v útěku také bránil dřevěný plot. Zaklepal jsem na dveře od chalupy. Po chvíli mi otevřel Korid.
„Jerome!“ vykřikl nadšeně. To se mi na něm líbilo. Neskrýval nikdy své pocity, vždy jste věděli, jestli se na vás zlobí, nebo vás rád vidí.
„Zdravím tě, měl jsem přijít už dávno,“ začal jsem omluvou, ale on se jen zasmál a objal mě.
„Pojď dál, právě si dělám ovčí guláš. Zvu tě na oběd. A než se to všechno uvaří, budeš mi vyprávět co se děje nového.“
Korid byl hrozně sympatický chlapík jen o pár let mladší než já. Bílý plnovous i vlas vypadal na ovčí farmě docela stylově. Loveckou chatu měl kousek dál od chalupy, kde vydělával ovčí kůže a jinak s mrtvými ovcemi nakládal. Má to tady pěkné, to se musí nechat.

Korid měl na sobě hnědou zástěru, která chránila jeho šaty před nechtěným zašpiněním. Vypadal docela legračně, s tou vařečkou v ruce míchající pokrm v omláceném hrnci. Přiložil do pece pár polen a šel si ke mně sednout. Popíjeli jsme spolu kávu, kterou měl doma ještě od Firlose. Samozřejmě nevěděl o tom, proč už k němu elf nechodí, musel jsem ho tedy poučit o novinkách.
„Cože? Margaret podváděla Samuela s Firlosem? To snad ne,“ kroutil nevěřícně hlavou Korid.
„Ano, podle Sama to trvalo celý rok. No a Sam manželku samozřejmě vyhodil. Jenže Firlos měl tu drzost ho navštívit v obchodě a Sam se prý neudržel a hodil s ním na ulici a začal mu vyhrožovat, že jestli se někde vrátí, vyrve mu náušnice z uší.“ Ta představa byla docela pobavující. Korida to taky rozesmálo.
„To je hrozné,“ řekl vzápětí. „Ta Marg je mrcha, chudák Sam, vůbec si to nezasloužil. A teď tedy chodí po hospodách?“
Zakroutil jsem hlavou. „Bývá jen v jedné. U Herolda. Ženský jsou mrchy, já to říkám pořád.“
Korid na mě pobaveně pohlédl. „Co ta tvoje Lasira, pořád za ní lezeš?“
„No, ano,“ přiznal jsem. „Ale ona je jiná než ostatní. Derik, ten kovář, ne a ne jí pozvat na schůzku. Je to žabař, já na jeho místě…no to už je dávno, co Koride?“ navedl jsem téma na staré časy.
„To je,“ potvrdil.

Ovčí guláš byl vynikající. Korid k němu navíc podával elfí chleba. Firlos našemu městečku dodával dost věcí, možná byla chyba, že ho Sam vyhodil, ale na druhou stranu se mu nedivím.
„Vynikající, Koride.“ Guláš byl opravdu výborný, musel jsem ho pochválit.
Byl jsem už skoro na odchodu, když mi došlo, že se Koridovi musím s něčím svěřit. Tížilo mě to více než jsem zprvu myslel.
„Okradl jsem Lasiru.“

Vyprávěl jsem mu celý příběh. Vysvětlil jsem mu, že v tu chvíli jsem měl strach o svůj život, a to s tou pokladnicí bylo první, co mě napadlo. Jistě, patrně ta situace šla vyřešit i jinak, ale v tom momentě mě nic lepšího nenapadlo.
„Chápu tě, Jerome, ale myslím, že by jsi to Lasiře mohl říct. Myslím, že to pochopí.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, ne. Ona si už tak o mě myslí, že jsem chlípný stařík a takhle to vypadá, jako bych se jí mstil za to, že mi po mých komplimentech většinou odsekne. Ale takový já nejsem, ona je to opravdu krásná ženská. A hlavně správná ženská.“
Koridova vousatá tvář se pousmála. „Jsi pořád stejný. Snažíš se předvádět, jak je ti vše lhostejné, ale poté se objeví nějaká žena a ty jsi z ní paf.“
„Víš, že máš skoro pravdu? Ale já jí zradil a to mě ničí. Snažím se na to nemyslet, ale někdy mě to přepadne a nejde to zastavit. A jako by to nestačilo, v kloubech mi praská jako když kácíš strom a s příchodem léta mě bolí hlava. Jsem už starý, Koride,“ postěžoval jsem si.
„Počítám, že proti věku nic nezmůže ani elfí mast.“ To se mi taky na něm líbilo. Byl vždy upřímný a nikdy nesnažil nikoho uchlácholit, pokud v to nevěřil.

Celé léto jsem trávil u Herolda. Samuel tam seděl od rána do večera, pil jedno pivo za druhým a dokonce tam přespával. Na židli nebo na zemi. Chudák chlap. Ačkoliv jsem si to přiznával nerad, vypadalo to, že přichází moje chvíle. Hlava mě bolela více a více a tělo mě už moc neposlouchalo. Byly rána, kdy jsem musel ležet hodiny v posteli, než se mi povedlo vstát. A já chtěl na tomhle světě ještě něco dokázat, než zemřu. Bylo to zvláštní, ze dne na den jsem mu chtěl pomoct. Samuelovi. Říkal jsem si, že ho v tom nechám, ale když jsem se nad tím zamyslel, rozhodl jsem se, že mu pomůžu.
Přišel jsem k němu. Zapáchal, oči měl úplně bez výrazu, mastné vlasy mu takřka stékaly po tváři. Byl z něj žebrák, žebrák s penězi.
„Vstávej!“ nařídil jsem zostra.
Pohlédl na mě nepřítomným pohledem, následující úšklebek byl pravděpodobně úsměv. Zápach z jeho úst jsem cítil i já, a to jsem stál nad ním.
„Ani…náhodou,“ řekl pomalu. Vrazil jsem mu facku. Rychlou, prudkou, až mi zapraskalo v kloubech. Chtěl vstát, ale to se mu nepodařilo, vzápětí se sesunul zpátky na židli.
„Říkám ti vstávej a pojď se mnou!“ nařídil jsem mu podruhé a pro mě naposledy. Naštěstí poslechl a v opileckém deliriu se vymotal z Heroldovy hospody.

Dovedl jsem ho až k něm domů. Bylo hrozné horko, cestou dvakrát zvracel. Mě taky nebylo úplně dobře. Dotáhl jsem ho až ke studni u jeho baráku a vytáhl vědro plné vody. Polil jsem ho a znovu jsem vědro naplnil. Takhle jsem to udělal asi čtyřikrát, poté jsem se bál, abych ho neutopil. Do jeho domu jsme se dostali jednoduše, bylo odemčeno. Blbec jeden, ani nezamykal.
Svlékl jsem ho a položil do postele. Byl celý vyhublý a docela špinavý. Takhle nějak jsem vypadal jednu dobu i já. Došel jsem se podívat, co má k jídlu a skoro všechno jsem vyhodil. Buď to smrdělo nebo hnilo nebo co já vím ještě. Nakonec jsem objevil starý neplesnivý elfí chleba. Jistě, patrně nebude chtít něco od elfa, který mu dělal do ženy, ale myslím, že si nemůže vybírat.

Večer se probral. Seděl jsem u jeho postele se sklenicí vody a chlebem. Nejdřív to vypadalo, že neví kde je, ale potom se vrhl po chlebu a vodě. Byl střízlivý, zajímavý pohled.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě.
„Chci tě vysekat z života, kterej si nezasloužíš,“ řekl jsem vážně. Rozesmálo ho to.
„Ty? Ale jdi, vždyť ty se staráš jen sám o sebe. A máš recht, Jerome. Proč bysme se měli starat i o další lidi. Stejně nás jednoho dne všichni podvedou.“
„Všichni ne,“ opravil jsem ho. „Derik, Lasira, Marek, další tvoji známí a přátelé. A nemyslím tím Freda a Vaila, to jsou jen ochlastové. Měl by ses zmátořit. Vedeš bylinkářství, nemůžeš nechat celé město na holičkách.“
„Už se stalo.“
„Ano, ale můžeš ho zase začít provozovat. Pracuj, najdi si ženskou a zapomeň na tu mrchu, která tě podvedla!“
Smutně na mě pohlédl. Ach ne, ten pohled znám. Vídával jsem ho kdysi dávno, když jsem byl mladší. „Já jí pořád miluju,“ řekl.
„Tak toho musíš nechat jako první,“ řekl jsem drsně a poručil mu, ať se vykoupe.

Nevím, jestli to byl dobrý nápad, někomu se takhle plést do života, ale když jsem pomáhal Samuelovi, pomáhal jsem vlastně celému městu. Vešli jsme do jeho obchodu s bylinkářstvím. Venku už začínal podzim, dříve než všechny ostatní roky. Ale v tom krámě byla ještě větší zima.
Otevřel okenice a do místnosti se tak dostalo světlo. Všechno bylo zaprášené, zboží smrdělo hnilobou a zkaženinou.
„Všechno je to už v háji,“ konstatoval Samuel. Měl pravdu. Ale musel to napravit.
„Tak to přeber sakra! Vyhoď to nepoužitelný a prodávej to použitelný. Přichází zima, Same, lidi potřebují masti a bylinky, nejen ty elfí. Budou ti vděční, když se dáš znovu dohromady. Rádi tě uvidí zase při životě. A Derik obzvlášť. Je to tvůj přítel a nechce tě vidět jako nějakého ožralu.“ Já sám jsem se divil, co mi to vychází z úst. Taková moudra jsem ještě nikomu nikdy neřekl. Sam se také tvářil překvapeně. Ale já věděl proč to tak je. Stával se mnou. Pomalu ale jistě zažíval to co já. A já si dodnes pamatuji výraz mého nejlepšího přítele, když jsem na něj křičel ať táhne pryč, že už ho nechci nikdy vidět. Chtěl mi pomoct a já ho zahnal. Od té doby jsem ho neviděl.
Samuel si patrně všiml výrazu v mé tváři. „Udělám to. Znovu otevřu bylinkářství.“
Přikývl jsem a vyšel před obchůdek. Ušel jsem pár kroků a zaklepal na kovárnu, ze které se ozývalo jak jinak, než cinkání oceli. Otevřel nějaký mladý kluk.
„Zdravím, je tam Derik?“ zeptal jsem se. Mládenec přikývl. „Mistře, máte tu návštěvu.“
Upocený kovář byl překvapený, že mě vidí. Nikdy jsem u něj ještě nebyl.
„Vedle v obchodě je člověk, kterého pravděpodobně mile rád uvidíte,“ usmál jsem se. Derik na nic nečekal a došel před bylinkářství a otevřel dveře. Nakoukl jsem dovnitř a viděl dva staré přátele, jak se objímají. Nikdo to neviděl a já to nikdy nikomu nepovím, ale dojalo mě to k slzám.

Ležel jsem v posteli, zimu jsem už skoro ani necítil. Umíral jsem, věděl jsem to. Felčar mi sice přinesl svazek listů, které mám žvýkat, ale já už se se životem rozloučil. Byl jsem šťastný. Něco jsem přeci jen ještě dokázal.
Samuel se u mě stavil včera. Za všechno mi děkoval a nechal mi tu elfí nápoj, který by mi měl pomoci. I přes tu bolest, kterou mu elf způsobil, mi přinesl léčivo od něj. Dále mi s radostí oznámil, že obchod znovu funguje a lidé ho zase rádi potkávají a blahopřejí mu, k tomu, že se dostal zpátky z toho opileckého stylu života.
„Víš Jerome, a já jim vždycky povím, že za to vděčím jen tobě. Nikomu jinému. To ty jsi mě z toho dostal, bez tebe bych se užíral v hospodě a pil bych jedno pivo za druhým. Zachránil jsi mě.“
Usmál jsem a zavrtěl hlavou. „Derik by pro tebe udělal to samé. Jenže ty jsi ho neposlouchal. Já věděl, jak na tebe musím. Lidské zkušenosti jsou jedna z mála věcí, kterou ti nikdo nemůže vzít. Bohužel i bohudík.“
„To je pravda,“ řekl.

Teď jsem tu ležel sám. Za oknem sněžilo a já sledoval vločky padající na parapet mého okna. Proč to trvá tak dlouho? Proč už jsem nezemřel? Nemám už na co čekat. Ale to jsem se spletl. Do pokoje vešla Lasira.
Pomalu si sedla ke mně na postel, chytla mě za ruku a pohlédla do očí. Měla krásné oči.
„Jak vám je?“ zeptala se.
„Dobře,“ zalhal jsem.
„Nezlobím se na vás. Pan Korid mi řekl o té pokladnici. Měl jste mi to říct, nikdy bych vám to nezazlívala.“
Nejdříve jsem byl na Korida naštvaný za to, že to Lasiře řekl, ale vzápětí jsem mu za to byl vděčný.
„Omlouvám se vám, slečno. Byl jsem zbabělec. Měl jsem se jim postavit a zabránit jim v té loupeži.“
„Ale kdepak, zabili by vás. Neodpustila bych si to. Nechci, abyste zemřel.“ Její hlas se zlomil v pláč.
„Nebrečte, slečno. Jsem starý, tak to chodí.“
„Omlouvám se vám, Jerome. Vždy jste byl na mě milý a chválil jste mě. A já vás vždy…odbila.“
„A já se vám nedivím. Jsem jen starý štamgast, musel jsem vám lézt na nervy. Na tom nezáleží, pro mě znamená hodně to, že jste za mnou přišla. Děkuji vám za to,“ řekl jsem upřímně.
Slzy jí stékaly po tváři. Otřel jsem jí je. Měla krásnou, hebkou pleť.
„Jsem šťastný za to, když vidím Samuela, jak se postavil na nohy kvůli mně. Hřeje mě to na srdci, ale ještě jednu věc bych si přál, než zemřu.“
„Jakou?“ zeptala se šeptem.
„Chtěl bych vidět dva lidi, kteří se milují, spolu. Nemyslím tím hned teď, ale v budoucnu. Chci, abys řekla Derikovi, že ho miluješ. Věř mi, má tě také hodně rád.“
„Jak to můžete vědět?“ zeptala se nejistě.
„Jsem starý, ale ne slepý. Děkuji ti za návštěvu. A teď už jdi, nechci abys mě viděla úplně zesláblého.“
Naposledy se mi podívala do očí a poté mě jemně políbila na čele. Horké rty a vůně ženy. To byly úplně dvě poslední věci, po kterých jsem před smrtí toužil.