Dítě zákonem: Dítě zákonem - čtvrtá část

Ráno jsem si v práci dal horký zelený čaj a podíval se na email, zda tam budou nějaké zprávy o vyšetřování ohledně Ochránců, když mi zadrnčel telefon. V něm se ozval Vlkodav.
„Pane Vojtěchu, myslím, že vaši ženu raději přijmeme už dneska, vypadá to, že se trochu změnila vyhláška. Patrně o tom nic nevíte, ale policie teď může zatknout netěhotné hned den po jejich třicátých narozeninách.“
Úplně mi v tu chvíli vyschlo v krku. „Cože? Ale jak to, že o tom nic nevím? Vždyť, já jsem velitel policejní skupiny…“
„Já vím, co máte za funkci, ale věřte mi. Prostě to tak je, máme u vás svého informátora. Bude nejlepší, když se co nejdříve dostavíte na již zmíněné místo.“
„Dobře!“ potvrdil jsem. Tahle situace se mi nelíbila. Co je to za nesmysl, že se zničehonic změnila vyhláška? Neměl jsem ale čas spekulovat nad tím, jak to vlastně je. Musel jsem Ochráncům věřit. Ihned jsem vytočil Petřino číslo.
Její tón hlasu byl úplně jiný, než jindy. „Miláčku,“ řekla do telefonu. Vypadalo to, že je jí do breku, hlas se jí zlomil.
„Petro, co se děje?“ rozbušilo se mi srdce a zpanikařil jsem.
„Kájo…já…já jsem těhotná.“
Zůstal jsem sedět jako opařený. Do hlavy se mi nahrnulo množství myšlenek a pocitů. Radost, štěstí, úleva a další, které jsem nebyl schopen identifikovat.
„Jsi si jistá?“
„Ano, dneska jsem byla u doktora. Je to tak. Já…měl by jsi zavolat těm Ochráncům a říct jim, že už jejich pomoc naštěstí nepotřebujeme. A ty nemusíš dávat výpověď v práci.“
„Dobře, dobře…to je skvělá zpráva, Péťo. Za chvíli budu u tebe.“
„Cože?“
„Co se divíš, musím tě vidět…já…jsem štěstím bez sebe.“
„To já taky. Tak přijeď co nejdřív, těším se na tebe.“

Kapitánovi jsem zalhal, že jdu do terénu a vyrazil jsem do ulic. U silničního obchodu jsem koupil láhev nealkoholického vína a s úsměvem nechal prodavačce stovku kreditu dýško.
Snažil jsem se jet povolenou rychlostí, ale chtěl jsem být u Petry co nejdříve. Budeme mít děťátko, konečně! Celý ten strach ze mě opadl, celá ta tíže z toho, že se budeme muset skrývat před zákonem. Vyjel jsem z Prahy a po chvíli zahnul k naší ulici. Před naším domem stálo policejní auto.

Se špatným pocitem jsem došel až ke vchodovým dveřím. Byly otevřené. Rychle jsem vběhl dovnitř a zakřičel jsem. V místnosti bylo pět policistů. Stáli okolo Péti, která ležela na zemi. Jeden jí právě praštil obuškem a druhý jí kopl do břicha.
„Nechte jí, je těhotná!“ zakřičel jsem a skočil na jednoho z policistů. Někdo mě odstrčil a praštil něčím do hlavy, zapotácel jsem se, ale podařilo se mi tu ránu ustát.
„Nechte jí! Je nevinná!“ Jeden z nich jí praštil obuškem do hlavy poté, co se pokusila vstát. Zakřičela, z hlavy jí tekla krev a lepila její hnědé vlasy ke tváři.
„Ty svině!“ zakřičel jsem , ale to už do mě jeden z těch hajzlů střelil elektrický náboj. Celým tělem mi projel silný proud a já už se tentokrát skácel k zemi. Ležel jsem tam bezmocně a sledoval, jak ještě jednou kopli do mojí ženy. Potom mi uštědřili ještě jednu elektrickou ránu a já upadl do bezvědomí.

Navštívil mě ministr Beneš osobně. Opět v kvalitním obleku a kravatě. V tomhle prostředí vypadal jako šašek, stál za plexisklovou stěnou a prohlížel si mě.
„Jak se vám tu líbí, pane Vojtěchu?“ Neodpověděl jsem. Seděl jsem na posteli a díval se na špičky svých černých bot.
„Váš právník se dostaví zítra, ale počítám, že vás z toho nedostane. Chystal jste se setkat s Ochránci, poté jste bránil policejní složce ve výkonu trestu…nechápu váš postoj. Vždyť jste velitel těch, na které jste se vrhl.“ Zasmál se.
„Co je s mojí ženou?“ zeptal jsem se, ale oči jsem neodtrhli od špiček mých bot.
„Je mi líto, ale musím vám sdělit, že na následky zranění způsobené při zatčení, zemřela.“
Zatnul jsem obě ruce v pěst a zavřel oči. Byla těhotná a oni jí zabili. Z očí mi vytryskly slzy, ale nezvlykal jsem. Byla mrtvá, zabili jí.
„Ale bránila se fest, to prý ano. Je mi to líto.“ Ministr se nepatrně usmál. Vyrazil jsem proti němu a udeřil do skla mezi námi.
„Hajzle!“
„Až se uklidníte, pane Vojtěchu, měli bychom si promluvit o vaší ilegální činnosti. Slyšel jsem, že jste byl ve styku s Ochránci.“
„Jak o tom vlastně víš, ty hajzle?“
„To je jedno. Řekněte mi, kde je najdeme a váš trest bude menší, možná se z toho dostanete úplně.“
Díval jsem se mu do očí a přál jsem si, aby ten bastard přede mnou zemřel.
„Jak o tom všem víš?“ zeptal jsem se znovu zlomeným hlasem.
Usmál se. „Popravdě, ta akce s vaší ženou se trochu vymkla kontrole. Původně měla posloužit jako zdroj k vašemu vydírání, protože my jsme věděli, že o Ochráncích víte něco více, než říkáte. Jenže celá ta situace se poněkud zvrtla, ale díky vaší reakci a útoku na policisty jsem dostal druhou šanci na vydírání. Řekněte mi, jak se spojím s Ochránci a budete volný.“
„Kdybyste mě pustil, zabil bych vás,“ procedil jsem mezi zuby.
„Tím bych si nebyl tak jistý. Odstěhoval byste se a na všechno zapomněl. A dokonce byste byl poučen, že porušovat zákon se nemá.“
Stál jsem tam a díval se na něj nepřetržitě dál. Nenáviděl jsem ho a chtěl jsem ho dostat do rukou. A to se mi povede jedině v té chvíli, pokud budu svobodný. Ochránce jsem přece už nepotřeboval a teď mi mohli pmoct, tím, že bych je udal. Ale…pak jsem si představil Petru, jak by se tvářila, kdybych udal ty, kteří nám chtěli pomoct.
„Pane ministře, seru na vás.“ Zatvářil jsem se, jak nejpevněji jsem to dokázal. Moje reakce ho na chvíli vyvedla z míry, ale vzápětí se vrátil do své sebevědomé usměvavé polohy.
„Vy sám patrně nejlépe víte, jakými prostředky z vás ty informace dostanu. Je jen na vás, jestli je chcete podstoupit. Nevím, proč ty zmetky kryjete, slyšel jsem o vás, že vaším životním krédem je hlavně dodržovat zákon a pořádek a ne se stavit na stranu teroristů.“
Ano, to měl pravdu. Bylo tomu tak, než moje Petra měla třicáté narozeniny.
„Seru na vás,“ zopakoval jsem pomalu.
„Jak myslíte.“ Otočil se a odešel.
Lehl jsem si na vězeňskou postel a uvažoval o tom, jak se všechno zkazilo. Péťa měla pravdu a já jí neposlouchal, měla se přihlásit dřív, než se stala netěhotnou. Tuhle chybu si budu vyčítat do konce života. Ale vypadá to, že ten život nebude nijak dlouhý.