Lovec lovců upírů: Kapitola I. - část 2.

Seděla jsem tehdy v koutku otcova obchodu a se zájmem pozorovala zákazníky jak přicházejí, nakupují a zase odcházejí... Poznávala jsem mezi nimi tu a tam někoho z místních obyvatel, také několik otcových obchodních partnerů, ale i neznámé dobrodruhy z různých koutů Aurionu (tak se jemenuje kontinent, na kterém se příběh odehrává; pozn. autorky). Vždycky mě bavilo přemýšlet o úžasných dobrodružstvích, které ti potulní hrdinové musejí zažívat, a představovala jsem si, jaké by to bylo ocitnout se na jejich místě. Zároveň jsem si však bolestně uvědomovala, že něco takového není a asi nikdy nebude možné.
Bylo už pozdě odpoledne, když zacinkal zvonek nade dveřmi a dovnitř vešla žena v kožené vestě, jezdeckých kalhotách a vysokých botách. Přes sebe měla přehozený cestovní plášť a u pasu meč. Vlasy měla navzdory všem společenským zvykům krátce střižené, spíše jako muž, ale oplývala zvláštní nedbalou elegancí, jakýmsi vitřním kouzlem osobnosti, které mě něčím hrozně přitahovalo.
Otec si ji změřil dost nesouhlasným pohledem, vzápětí však nasadil neutrální výraz a pokynul jí na pozdrav. Žena něco rychle zadrmolila svéráznou severštinou a otec odešel pro zboží do zadní části obchodu.
Udiveně jsem si ji prohlížela. Když si všimla, že ji pozoruji, přišla blíž a zadívala se do mých ustrašených očí. Pak promluvila naším jazykem.
"Nemusíš se mě bát," řekla vlídně. "Jakpak se jmenuješ?"
"Gwen," špitla jsem nejistě..
"Vidím hluboko ve tvých očích smutek. Proč? Tví rodiče jsou bohatí, máš zajištěnou budoucnost, manžela, zázemí... Co bys chtěla víc?" zeptala se a zamyšleně se na mě dívala. Rozhlédla jsem se, jestli je otec z doslechu.
"Svobodu," hlesla jsem. "Jezdit na koni, toulat se divočinou, bavit se s kým chci, dělat co chci... Je toho tolik."
"Ale život dobrodruha není žádný med," namítla cizinka. "Znamená to spoustu nebezpečí, nejistoty. Někdy nemáš kde spát a nemáš co jíst, nemůžeš se pořádně umýt. Nikdo se o tebe nestará. Jsi si jistá, že bys chtěla žít zrovna takhle?"
"Vy jste dobrodruh, že?"
"Ano," přikývla žena.
"A jak se jím můžu stát? S tím by rodiče nikdy nesouhlasili."
"Jestli si jseš opravdu jistá, že chceš odejít a opustit své rodiče, lidi co znáš, svůj domov a svou minulost, tak jdi za svým cílem. Pamatuj si, že každý dokáže změnit svůj osud, když opravdu chce. Ale dobře si to rozmysli, protože takové rozhodnutí je nevratné, tak abys nakonec nelitovala."
Vtom se otec vrátil se zbožím v rukou, cizinka zaplatila a odešla. Už jsem ji nikdy nepotkala, ale její slova se mi navždy vryla do paměti.

Jak jsem tak seděla před zrcadlem a upravovala si límeček šatů, vzpomněla jsem si na ta slova.
"Každý dokáže změnit svůj osud," pomyslela jsem si, utřela slzy a pevně, rozhodně vykročila ze dveří...