...stále nerozumím

Vždycky jsem si přála poklidný život v malém domku s dvě dětmi a s milovaným mužem. Ale nikdy se mi nic takového nevyplnilo. Můj život skončil mnohem dříve než začal. Sotva jsem se osamostatnila přišla osudová nehoda.
Ten den byl jako každý jiný. Ráno vstát, jít do práce a z práce domů, jen domů jsem nedošla. Srazilo mne nákladní auto. Než stihla přijet sanitka zemřela jsem. Nečekal mne však žádný tunel se světlem na konci, ale malá holčička s nepřirozeně bledou tváří. Usmála se na mne, ale nebyl to veselý dětský úsměv, ale chladný úšklebek. Rukou ukázala kamsi v dál. Pokynula mi, ať tam jdu. Vydala jsem se tedy tam. Pak si nic nepamatuji.
Probrala jsem se na chladné písečné pláži. Slunce právě vycházelo a začínalo stoupat po nebi. Rozhlédla jsem se pořádně okolo mě. Nikde nikdo. Město v dáli ještě spalo. Zvedla jsem se a přešla k moři. Chladná voda mi začala omývat bosé nohy. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala. Nemohla jsem si rozpomenout na to co se dělo, jen na nehodu jsem si matně vzpomínala, ale na těle jsem neměla jedinou ranku či stopu po tom, že by se mi něco stalo. Jen má kůže měla jinou barvu než dříve. Už nebyla zlatavě hnědě opálena, ale byla bledá, jakoby nikdy nespatřila slunce.
Začala jsem se rozpomínat na své dětství, jakoby to byla vzpomínka z dřívějšího života. Na matku a otce, na své deváté narozeniny, kdy jsem dostala obrovský dort a poníka. Krásný dětský sen, mít poníka. Den kdy jsem složila zkoušku dospělosti a pyšný výraz rodičů nikdy nezapomenu.
Motýl s podivnými křídly prolétl kolem mne. Podívala jsem se za ním a spatřila jsem mladou ženu jak vede holčičku za ruku směrem k moři. Kousek od moře rozložili deku a maminka si na ni lehla.
Ani jsem si nevšimla, že slunce je již vysoko na obzoru, byla jsem příliš zabrána do minulosti. Sledoval jsem holčičku s copánky jak si hraje ve vlnách. Z ničeho nic ji jedna vlna strhla hlouběji do moře a dívenka zmizela pod vodu. Vyděšeně jsem to sledovala. Pohlédla jsem na její matku, ale ta spala a neměla tušení o tom co se děje. Rozběhla jsem se do moře a snažila se jí najít ve vodě. Po chvíli jsem ji spatřila, jak se snaží udržet na hladině, ale neměla dostatek sil a neustále se propadala pod hladinu. Natáhla jsem se po ní a vytáhla ji nad vodu. Pomohla jsem ji na břeh. Usmála se na mě, a aniž by něco řekla, věděla jsem, že mi děkuje. Otočila se a utekla k mamince.
Něco bylo divného. Jakoby věděla, že pro ni přijdu, jakoby mne znala. Ale proč nic neřekla, proč se jen usmála a utekla?
Sedla jsem si do písku a pohlédla k nebi. To co jsem spatřila bylo neuvěřitelné. Nic nádhernějšího jsem neviděla. Skrz pár mráčků na nebi jsem spatřila tisíce hvězd ačkoliv byl den a já je vidět nemohla. Viděla jsem překrásný svět, jež byl nebyl podoben světu v němž jsem se nacházela. Byla tam láska a porozumění. Byl to svět o kterém jsem vždy snila, ale tam nahoře byl reálný. Skrytý běžným očím lidí. Toužila jsem se dotknout té krásy, ale bála jsem se, že bych ji zničila, narušila její pohodu a rovnováhu.
Pohlédla jsem zpět na dívku. Prohlížela si mě a pak také pohlédla k nebi, jakoby mi říkala, také to vidím. Nerozuměla jsem ničemu co se kolem mne teď děje.
Blížil se večer a já stále nerozuměla. Vstala jsem a přešla k dívce. Hleděla na mne svými nádhernými kukadly, měla velké oči orámované hustými řasami, byla jak panenka. Zase usmála a ukázala na nebe. Pozvedla jsem zrak a spatřila to nač ukazovala.
Spatřila jsem svůj život, celý život, zpětně. Promítal se tam jako pohádka v kině. Vedraly se mi slzy do očí. Pochopila jsem co se mi snažila naznačit. Můj život již dávno skončil. Už jsem nebyla tou co dříve.
Nevím kdo jsem, procházím světem a pomáhám dětem, když jsou v nebezpečí. Jejich rodiče mne nevidí, nikdo mne nevidí, jen ty děti, které jsou ještě malé a až vyrostou tak na mne zapomenou, ale to je můj úděl. Žít v zapomnění a jen teď. Pro tuto chvíli. Jsem jakýsi anděl bez křídel, osamocený světem a odsouzený žít sám. Tak jak jsem žila svůj život. Jednou, až přijde ta pravá chvíle, půjdu tam kam mohou jen ti, co naplnili svůj život. Já zatím se budu toulat tímto světem a pomáhat. A žít bez života.
Třeba se jednou potkáme a já budu moci odejít. Budu moci vstoupit do toho nádherného světa, jež mohu zatím sledovat jen ze země a toužit potom být zase mezi vámi.