Městečkem: Pastýřem

Ruce jsem měl od krve, v ovčíně to mírně zapáchalo, ale já se cítil dostatečně šťastný a spokojený. Právě jsem jedné z mých jehnic pomohl přivést na svět mladou ovečku. Mláďátko se právě nemotorně snažilo dostat k blízkosti své matky. Viděl jsem to už tolikrát a ještě mě to neomrzelo. Přivádět na svět nové tvorečky bylo to nejhezčí na mojí práci.

Vyšel jsem na louku a podíval se na své stádo. Bezstarostně se páslo na rozlehlém prostoru nacházejícím se za městečkem, kde jsem také několik let žil. Jenže potom mě napadlo, že se odstěhuji pryč, ale zároveň se mi z tohoto místa moc nechtělo. Proto jsem se rozhodl, že se stanu pastýřem, lidé sice nevěřili, že sám zvládnu chov dvěstěhlavého stáda, ale jak to tak vypadá, zvládám to bez potíží.

Úplně zezačátku, s výstavbou ovčína, plotu a dalších podstatných věcí, mi pomohl můj přítel Jerom, který nedávno zemřel. Bylo to v zimě a já ještě teď, na jaře, cítil bolest z jeho odchodu. Byli jsme velcí přátelé, ale v poslední době jsme se vídali mnohem méně, než jsme chtěli. Jerom za mnou přišel jen pár dní před jeho smrtí, jakoby tušil, že to je poslední možnost, jak se setkat. Přišel jsem tak o svého největšího přítele.
Ale tak jako s každou životní zkouškou, jsem se i s touhle musel nějak vypořádat. Život šel dál.

Nedá se říct, že město na mně bylo nějak extrémně závislé, ale pravdou je, že mé výrobky a produkty lidé potřebovali. Měli ode mě maso, vydělané kůže, vlnu, občas si někdo přišel pro kosti nebo pro rohy beranů. Nikdy jsem se nenudil, pořád bylo co dělat. A když už jsem někdy měl chvíli čas, vydal jsem se do města. Porozhlédnout se po místě, které se mi již před pár lety zdálo docela hektické.

Prošel jsem bránou a zamířil rovnou po naší hlavní, Kamenné, ulici. Minul jsem hostinec „U Lasiri“ a pokračoval dál. Pár lidí mě pozdravilo, pozdravil jsem je také. Vždy mě potěšilo, když jsem uviděl někoho známého. Na rohu Kamenné ulice stály dvě významné budovy. V té jedné byla jediná kovárna v našem městě, a v té druhé bylo bylinkářství. Vešel jsem do bylinkářství.
Tak jako pokaždé mě praštila do nosu vůně krámku, který ještě před pár měsíci ležel ladem. Majitel, Samuel, se utápěl v alkoholu, kvůli tomu, že mu manželka zahýbala s jiným a nebýt Jeroma, možná by se upil k smrti. Teď ale mladý obchodník vypadal mnohem lépe a svěžeji, než mi Jerom tenkrát popisoval.
„Zdravím, Koride, dlouho jste u mě nebyl,“ pozdravil mě srdečně Samuel.
„Ano, ano. To víte, já si nejlépe rozumím s mými ovcemi. Přišel jsem si k vám jen pro Žluté lístky, některé ovečky se zdají být nemocné a ty lístky by jim mohli pomoct.“
„Není to nic vážného? Protože pokud ano, tak…“
„Ne, nebojte. Mají to skoro každé jaro, stačí jim vyvařit ty lístky a přidat je do žrádla a budou v pořádku,“ ubezpečil jsem Sama. Přikývl a do pytlíku mi nandal několik lžic žlutých listů. Zaplatil jsem a poděkoval. Ale ještě než jsem vyšel z obchodu, otočil jsem se na něj.
„Vím, že bych o tom neměl mluvit, obzvláště proto, že jsem to neslyšel od vás, nýbrž od Jeroma. Ale, je dobře, že jste se dal opět do pořádku. Byla by škoda takového člověka, jako jste vy.“
Samuel se na mě podíval a vypadalo to, že ho ta poznámka dojala. „Za to může Jerom, nikdo jiný.“ Přikývl jsem a odešel.

Bylo to krásné město. Musel jsem obdivovat jeho malebnost a jakousi „skromnost“. Už jsem skoro zapomněl, jak se mi to tu zdálo kdysi hektické, ale tenkrát se tu právě dláždila ona Kamenná ulice a já si říkal, že už to tu nebude jako dříve. Představoval jsem si, jak tu budou projíždět kočáry, obchodní karavany…ale naštěstí tomu tak nebylo. Ale já si už zvykl na svůj domeček za městem a stěhovat jsem se nechtěl. Bylo mi tam dobře, i když někdy smutno.
Prošel jsem si tržiště, zadní část města a domů jsem se vracel až těsně před setměním. Žluté lístky jsem povařil ihned po příchodu, obohatil jimi stravu pro mé stádo a poté jsem se „nakrmil“ i já. Chleba z tržiště jsem přikusoval k ovčímu ragů. To se mi také na mém životě líbí, že si na jídle vždy pochutnám.

Druhý den jsem se probudil s podivným pocitem. Něco nebylo v pořádku. Chvíli jsem nemohl přijít na to, co je špatně, ale potom mi to došlo. S hrůzou jsem otevřel dveře a vyběhl na pastvinu. Většina mých ovcí zcela zkoprněle stála okolo několika mrtvých zvířat. Mrtvé ovce byly celé nadmuté a u úst jsem zahlédl bílou pěnu. Ostatní skot, jakoby byl touto situací šokován. Narozdíl od ustavičného bečení, což bych v této situaci předpokládal, byly zticha.
Rychle jsem k mrtvolám přiběhl. Pod hustou bílou vlnou jsem po rozhrnutí našel červené veliké strupy. Ano, typický příznak jarní nemoci, která mé stádo skutečně postihovala skoro každý rok a na kterou stačily vyvařené listy, jenže tentokrát to bylo něco jiného. Rudé strupy na svých vrcholcích černaly.

Mrtvé kusy, kterých bylo devět, jsem odtáhl mimo ohradu daleko za svojí chalupu. Nebylo by dobré, je teď hned spalovat, potřeboval jsem zjistit, co mým ovcím je. Nechtěl jsem si to zprvu připouštět, ale začínal jsem panikařit. Bylo mi jasné, že pokud něco rychle neudělám, můžou zemřít další kusy mého stáda. Co když se jedná o nějakou hroznou epidemii? Co když mi do rána pojdou všechna zvířata? To jsem nemohl dopustit! I přes mé staré a unavené kosti a ochablé svalstvo jsem se rozeběhl směrem k městu.

Mohl jsem běžet za Samuelem, ten by mi mohl pomoct, ale v nemocích zvířat se spíše vyznal Solomo, jeden ze zdejších řezníků, který ode mě maso odebíral. Celý zadýchaný jsem vběhl do jeho obchodu. V patře takřka nic neměl, museli jste sejít do sklepa, kde bylo mnohem chladněji, tudíž se zde maso uchovávalo lépe. Málem jsem vrazil do nějaké slečny, s omluvou jsem na ní pohlédl a poznal ji. Byla to Lasira, hospodská.
„Promiňte slečno!“ vyhrkl jsem. Zmateně naznačila, jako že to nevadí. Solomo také na mě vylekaně pohlédl, svraštil husté obočí, které výrazně kontrastovalo s jeho holou hlavou.
„Prosím tě, pojď se mnou, Solme, něco se děje s mým stádem.“ V rychlosti jsem mu popsal příznaky záhadné nemoci. Přikyvoval a poté mi rychle dal instrukce svým typickým hlubokým hlasem. „Doběhni zpátky a spal mrtvé ovce, počkej tam na mě, přijdu co nejdříve,“ pobídl mě a slušně se omluvil Lasiře, která stále trochu zmateně sledovala dění okolo sebe. Aniž bych byl nějak protivný vůči mladým ženám, tahle slečinka se mi vždycky zdála poněkud přihlouplá.

Černý dým stoupal k nebi a já s velkou nelibostí mohl jen sledovat, jak bezdůvodně mých devět ovcí spaluje nemilosrdný oheň. Snažil jsem se mezi zbytkem stáda objevit nějaké další náznaky nemoci a bohužel jsem u nějakých rudé strupy skutečně našel. Tato zvířata jsem zavřel do menší ohrádky, která sloužila právě pro podobné účely. S Jeromem jsme ji postavili ten rok, kdy ona běžná jarní nemoc zaútočila poprvé.
Solomo přiběhl poměrně brzy, já už mezitím našel skoro dva tucty nemocných ovcí. V sázce bylo celé mé živobytí, celé moje stádo. Řezník naštěstí neztrácel čas a vešel do vedlejší ohrady s nemocnými zvířaty. Zběžně jich několik prohlédl. Z torny, kterou právě sundal ze zad, vytáhl skleněnou lahev o velikosti běžné flašky kořalky. Díky čirému sklu jsem poznal, že kapalina uvnitř lahve má podivně fialovou barvu.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Mast proti strupům. Tedy, speciální mast, koupil jsem si jí od toho elfa, Firlose, než k nám přestal dojíždět,“ vysvětli rychle Solomo a láhev otevřel. Tekutina byla mnohem hustší než jsem původně předpokládal a řezník ji tak mohl pomalu vtírat ovcím do kůže. Skoro fascinovaně jsem jeho práci sledoval. Mohutné ruce jemně projížděly vlnami a vtíraly mast masírováním do pokožky zvířat. Než mě napadlo, že bych mu mohl pomoci, byl Solomo s prací hotov.
„A teď se podíváme, jestli to byly skutečně všechny,“ navrhl.
Nakonec jsme našli ještě tři nemocné ovce, které jsem potřel už já sám. Mastička nepříjemně zapáchala, ale podstatné bylo, jestli ovcím pomůže.

Seděli jsme u stolu v mojí chalupě a upíjeli kávu.
„Jsem ti nesmírně vděčný, Solome.“ Od doby, co jsme usedli jsem nepřestával řezníkovi děkovat.
„Zatím nemáš proč, Koride. Počkej do rána,“ odporoval.
„Ale kdepak. Zavřel jsi obchod a takřka jsi vyhnal svojí největší odběratelku masa, jen abys mi pomohl. Jsem ti za to vděčný.“
Solom se zasmál. „To je pravda, Lasira se nemohla vzpamatovat. Slyšel jsi ty drby, že má ráda Derika, toho kováře?“
Přikývl jsem. „Podle Jeroma má také on rád ji. Ale to víš, ti mladí to tak všechno nějak moc řeší.“
Řezník se opět zasmál. Jeho smích se mi líbil, byl takový plný, výrazný. „Jsem jen o pět let starší než Derik, ale že bych čekal takhle dlouho…prostě se mi ta ženská líbí, já se líbím jí, tak v čem je problém? Být na jeho místě, zkusil bych to. Při nejhorším by řekla ne, ale jak jsem tak slyšel, v jeho případě by určitě řekla ano.“

Pozorně jsem sledoval Soloma a v tu chvíli mě napadla jedna věc. „Jestli ty jsi na Lasiru také někdy nemyslel?“
Opět se rozesmál. „Ale jdi, Koride, jsi z toho města moc dlouho pryč. Lasira a Derik skončí spolu, tomu nikdo nezabrání. A co se týče toho, jestli se mi líbí…což o to, ženská to je pěkná, ale já mám radši jinačí typy.“ Snažil se to říct rozhodně, ale mě stejně přišlo, že se mu Lasira líbí více, než přiznal. Ale bylo to příjemné, takhle si popovídat, chvílemi se mi dařilo zapomenout na problémy, které postihly mé stádo.

Dalšího dne jsem stával mnohem dříve, než jindy. Vlastně jsem skoro neusnul. Slunce ještě úplně nevyšlo zpoza kopce a já už stál na kraji ohrady. Žádná z ovcí nezemřela, vše se zdálo být v pořádku. Jenže když jsem chtěl zkontrolovat ovce v menší ohradě, zjistil jsem, že strupy nemizí, naopak, přibývají.

„To jsem z toho jelen,“ kroutil Solm hlavou. „Ta mast jim měla pomoci. Je mi líto, Koride, ale patrně se musíš zeptat někoho jiného, třeba…víš co, zeptej se toho učedníka u Derika. Bydlí ve vedlejším městě, tam možná mají nějakého odborníka na nemoci zvířat,“ napadlo nadšeně Soloma.
„Dobrá, moc děkuji!“ zavolal jsem už vybíhajíc schody ze sklepa.

Horko mi bylo ještě dříve, než jsem zaklepal na dveře kovárny. Po chvíli ustalo jedno z cinkání a dveře mi otevřel mladý blonďatý klučina. Za jeho zády jsem spatřil Derika, jak nepřetržitě kuje rozžhavenou ocel. Tohle byla těžká práce. Všiml si mě.
„Zdravím! Co potřebujete, Koride?“ zeptal se nepřestávajíc pracovat.
„Potřebuje na chvíli mluvit tady s chlapcem. Prosím, je to naléhavé!“ zažadonil jsem.
„Samozřejmě, ale moc ho nezdržujte, máme tu spoustu práce, bez něj by to bylo obtížnější,“ zahlaholil kovář. Na chlapcově tváři se objevil úsměv. Vyšli jsme ven.
„Jak se jmenuješ, synku?“ zeptal jsem se, abych ho mohl nějak oslovovat.
„Milus, pane,“ odpověděl slušně.
„Výborně. Milusi, prosím tě, neznáš někoho z vašeho města, kdo by se vyznal v nemocích zvířat? Nejlépe nějakého znalce i neběžných chorob,“ vyhrkl jsem na něj. Učedník se zamyslel. Po chvíli zdvihl prst.
„Vlastně ano. Pan Podek se vyzná v chorobách. Chová ovce a nedávno mu onemocněli nějakou neznámou chorobou a vyléčil je.“
Když řekl to jméno, řekl jsem si, že to není možné. Že není možné, aby Podek žil ve vedlejším městě a já o tom nevěděl. Ale i přes to, jaký jsme s mým bratrem měli vztah, byl mojí jedinou nadějí.

Solom byl tak laskavý a půjčil mi svého koně, abych se co nejrychleji dostal do města za svým bratrem. Na to shledání jsem se netěšil, ale bylo nutné. Celé roky jsme se neviděli. Vlastně, nemluvili jsme spolu takřka nikdy, ani v dětství, ani později. Jenže poté to bylo stále horší a horší. Ale já ho teď potřeboval.
Poznal jsem ho již z dálky. Možná proto, že stál u ohrady s ovcemi nebo proto, že se mi zdál pořád stejný.
Popravdě, třásl jsem se po celém těle, srdce mi bušilo jako zvon. Jak já tohohle člověka nenáviděl…
„Ahoj Podku!“ zavolal jsem z dálky. Otočil se a já se málem bál toho, že zkameněl. Výraz ve tváři měl pořád stejný. Chci moc, chci peníze a je mi jedno, koho tím zklamu. I když zklamu sám sebe, to byl jeho postoj. Skončil jako pastýř ovcí, ale ten výraz měl pořád stejný.
„Koride?“ hlesl překvapeně.
„Ano, jsem to já. Věř mi, že bych tě nenavštěvoval, kdyby to nebylo nezbytně nutné,“ ujistil jsem ho. On měl nevýhodu v tom, že nemohl tušit, že přijedu. Já se na naše setkání alespoň mohl dopředu připravit.
„Co tu chceš?“ Už jsem se lekl, že se změnil! Do hlasu se mu dostal namyšlený tón zdůrazňující-já jsem ten lepší, ten nejlepší.
„Potřebuji pomoct. Moje ovce postihla nějaká nemoc a…“ začínal jsem mu vysvětlovat svůj problém. Mluvil jsem odměřeně a i když jsem věděl, že v sázce je existence mého stáda, tvářil jsem se nezaujatě. Tak jako on. Vyposlechl můj příběh. „A jak ti mám pomoct?“
„Milus říkal, že tvé ovce onemocněli nějakou nemocí a že jsi je vyléčil.“
Přikývl. „To je pravda. Ale já se ptal- jak ti mám pomoct? Mám zapomenout, co se mezi námi stalo? Mám zapomenout, že díky tobě jsem skončil v zaplivané díře jako pasák ovcí? Jsi naivní, bratře.“ Byl stejně arogantní, jako vždy. Ale já byl zoufalý. Nechtěl jsem to dávat najevo, ale uvědomil jsem si, že v sázce je mnohem více, než má hrdost.
„Zaplatím ti,“ nabídl jsem.
„Nechci. Nepomohu ti.“
Vztekle jsem zařval. „Co teda chceš!“
Odměřeně na mě pohlédl. „Abys odtud vypadnul!“

Nevím co jsem si sliboval od toho, že poprosím svého bratra o pomoc. Byl jsem opravdu naivní.
Po návratu domů mě nečekalo nic příjemného. Dvě ovce z malé ohrady zemřely. Ostatní na sobě stále měly ty ohavné strupy. Lehnout jsem si šel s tím, že dnes večer pravděpodobně zase neusnu.

Opravdu jsem nespal, proto mi neunikl podezřelý zvuk ozývající se odněkud ze strany mojí chalupy. Opatrně jsem vstal, sundal ze stěny nabitou kuši a potichu vyrazil do tmy. Tráva byla mokrá, na obloze svítily stovky, tisíce hvězd. A nejvíce ze všech zářil měsíc. Ale já se teď soustředil na něco jiného, než na oblohu. Kolem ohrady s ovcemi se plížila nějaká postava. Neviděla mě, takže jsem pomalu zacílil na její záda. Právě ve chvíli, kdy chtěla přelézt plot, jsem zakřičel:
„Mám tě na mušce! Ani se nehni nebo zemřeš!“ Postava ztuhla. „Otoč se!“ zakřičel jsem. „No tak otoč se!“ zopakoval jsem výzvu poté, co napoprvé neuposlechla. Neuposlechl. Muž se otočil a měsíční paprsky odhalily jeho tvář.
„Podku…?“ zašeptal jsem nevěřícně.

Podek zkroušeně seděl na židli. Snad prvně v životě jsem ho viděl zkroušeného, bezmocného, doběhnutého.
„Co jsi chtěl udělat?“ ptal jsem se o něco hlasitěji, než bylo nezbytně nutné. Jenže já si nemohl pomoct.
„Nic,“ zatloukal.
„Těžko jsi se plahočil takovou dálku, abys tu neudělal nic!“ zakroutil jsem hlavou. „Věděl jsem, že jsi zmetek, ale takovej…“
„Drž hubu!“ okřikl mě. „Nemáš ponětí, co jsem tu dělal, tak mě nech bejt!“
Postavil se proti mně. „A teď mě nech odejít!“
Zasmál jsem se.
„Já jsem tady starší, přítelíčku, byť jen o pár let. Vidím, že nějaké prameny vlasů máš ještě černé, kdežto já jsem od kořenů až ke konečkům bílý. A mladší bude poslouchat staršího!“ rozkřičel jsem se. Takhle jsme na sebe řvali vždycky. V každém věku.
„Pusť mě, nebo…“začínal vyhrožovat. Vrazil jsem mu facku. Velkou, s pořádným rozmachem. Nevěřícně se na mě podíval. „Jak chceš.“

Pěstí mně udeřil do břicha. Nebyla to žádná silná rána, vzpamatoval jsem se i přes svůj věk rychle. Chytl jsem ho za ruku a mrštil s ním ke dveřím od chalupy. I přes agresivitu a vztek, který jsem pociťoval mi sloužil zdravý rozum. Kvůli bratrovi přece nezničím celou svojí chalupu. Vyhodil jsem ho z tepla mého domu do chladné noci a vzápětí jsem ho znovu počastoval fackou. Dýchaní mi začínalo dělat problémy, cítil jsem, jak mi praská v kostech. Tahle bitka nebyl jeden z nejlepších nápadů. To jsem obzvláště pochopil ve chvíli, kdy mi můj bratr dal pěstí. Trefil se někam k oku, bolelo to jako čert, ale já se ještě stihl ohnat. Byla to větší rána, než jsem chtěl. Podek padl na zem. Chtěl se zvednout, ale já si na něj sedl a přitiskl ho k mokré a studené zemi.
„Prohrál jsi! Mladší, rychlejší, ale prohrál jsi!“ vykřikl jsem triumfálně.
„Blbečku,“ vzdychl. „Měl jsi mě nechat jít, teď si to budeš vyčítat.“ Sáhl pro něco do kapsy. Jen na malinký okamžíček mě napadlo, že si sahá pro zbraň. Ale tohle bylo možná horší varianta, než ta se zbraní. Vytáhl lahvičku. Ihned mě napadlo, co to asi tak může být.
„Lék?“ pozvedl jsem obočí. To snad ne!
„Jo. Lék. Chtěl jsem je vyléčit, bratře. Rozhodně jsem ale netoužil po tom, abys o tom věděl. Nejsem takovej zmetek, jak si myslíš. Ale popravdě, spíš mi jde o ty ovce, než o tebe.“
Pomalu jsem se zvedl. Podal mi lahvičku a chytil se za hlavu. Až teď jsem se všiml, že má čelo od krve.
„Proč jsi mi to neřekl hned?“ zeptal jsem se. Jen pomalu zavrtěl hlavou. „Už za mnou nikdy nechoď.“
„Tak počkej! Kdybys mi o tom léku řekl hned, k žádné bitce by nedošlo.“
„Kdybys mě nechal jít, jak jsem chtěl, tak taky ne. Jenže ty si pořád o mě myslíš, že jsem ta největší špína z tohohle světa. A to já ti ve tvých letech odmítám rozmlouvat. Ale v žádném případě nechci, abys měl výčitky svědomí. Kvůli mně to nemá cenu,“ řekl a otočil se k odchodu. Tenkrát jsem si pomyslel, že teď je ten správný moment, pro zlepšení vztahu s mým bratrem. Že bychom se možná usmířil, alespoň ke stáří. Jenže než jsem přišel na to, co bych mu řekl, byl pryč.

Ona nepříjemná událost s bratrem mě poměrně vysílila a zničila. Ne fyzicky, i když natržené obočí stále pálilo, ale hlavně duševně. Můj bratr byl špatný, ne že ne, ale pravdou je, že pokud se vydal uzdravit má zvířata, úplně prohnilý být nemohl. A co se týče jeho utajení - to jen dokazovalo, že jeho mysl je pro normálního člověka záhadou.

Neváhal jsem dlouho a potmě se přesunul k nemocným ovcím. Tekutina v lahvičce byla evidentně mastička, takže jsem jí potřel veškeré puchýře na nemocných ovcích. A doufal jsem, že mastička pomůže. Co se týče následného spánku, moc se toho nezměnilo, tentokrát jsem měl plnou hlavu události s mým bratrem.

Ihned po ránu mi zaklepal na dveře Solm. Nejdříve se podivil roztrženému obočí na mé tváři, z toho jsem se vylhal jako z nešťastné náhody při přelézání ohrady. Pohmožděniny na rukou jsem nijak nevysvětloval. Na otázku, jestli jsem našel onoho pastýře, jsem jednoduše odpověděl že ano a že mi dal lék. Víceméně to byla pravda, i když trochu upravená.
Společně jsme došli k nemocným ovcím. Popravdě, výsledek mě ani moc nepřekvapil. Puchýře se zmenšily, bratr měl pravdu. Nelhal. Chtěl mi pomoct a nechtěl, abych o tom věděl. Solom byl docela překvapený z toho, že neskáču radostí. Nevysvětloval jsem mu, že se cítím šťastný, že se mé stádo začíná uzdravovat, ale že mě trápí něco jiného.

O týden později zmizely z ovcí veškeré známky jakékoliv nemoci, pomohl jsem na svět dalšímu jehněti a popravil jsem několik dalších zdravých kusů. Pracoval jsem dál a byl jsem za to nesmírně vděčný. Bohužel jsem tomu, komu jsem za to vděčný byl, poděkovat nemohl. I když jsem o tom častokrát a dlouho přemýšlel, nejel jsem za Podekem. Respektoval jsem jeho přání, ale i přesto, pokaždé když jsem vylezl na vrchol svých pastvin, rozhlédl jsem se směrem k sousednímu městu, jestli náhodou neuvidím postavu svého bratra, jak se blíží k mé chalupě.

Avšak bratra jsem už nikdy v životě neviděl.