Ortál světla

Připrav se.
A radši si sedni.
To co se ti chystám oznámit,
Není zcela logické.
Sedíš??????????????????

Tento svět už ani neexistuje. Je to pouhý virtuální obraz našich vzpomínek. Ano, virtuální. Každý se narodil v systému.
Až na Tebe!
Jsi jiný. Ty-ty jsi se nenarodil v systému. Jsi z jiné dimenze. Ano,je to pravda! Nevěříš? Zkus si vzpomenout, co jsi dělal před minutou…
Tvá dimenze je na stejném stupni vývoje. Ortál světla se stane vaší zhoubou. Ty víš, co je zač. Ty-si-to-pamatuješ!

Otevři oči!
Rozhlédni se!
Vidíš mě?
Naši technologii?!

Ty máš šanci nás zachránit. P-O-P-R-V-É!!

My žijeme. Náš svět je zamořen. O-P-Ě-T!

Jsi naše naděje. Ne podruhé, potřetí, ale po prvé…už mnoho z Vás tolikrát zachránilo jiné světy. Nás jste neslyšeli. Čas se mění. I VY!
Zachraň i nás!

Víš co jsem. Jsem virtuální, zvykej si, pár slov budu stále opakovat, žena jménem Casandra. Můžeš mě oslovovat CASÍ. Mé místo měl zaujmout někdo jiný. Někdo s větším vzděláním. Vyslanec, vědec, doktor…Však zvolili mě! A věděli proč! Já si to vše pamatuji… řeknu ti, co bylo špatně. Provedu tě minulostí…

Nemohu ti to říct jednou větou. To nejde! Kde začít, ptáš se? Na začátku. Začnu u jedné světové války. Poslouchej pozorně…. Něco z toho možná budeš potřebovat k záchraně svého světa…

Čtvrtá světová válka

Psal se rok 2051.
Ve válce nebyly pouze biologické zbraně, ale i zbraně označené „Z.H.L”(Zbraně hubící lidstvo). Po té, jež jí předcházela-mám na mysli třetí s.v. - bylo v záloze více zbraní. Tato válka trvala pouze druhý rok, když se to všechno otočilo. Nevím, čí to byla zbraň, která spustila řetězovou reakci, jež vedla k zamoření ovzduší.
To opravdu nevím.
Jediné, co vím jistě, je to, že pár stovek Strážců po předchozích „konfliktech” už nedůvěřovala politickým žvástům. Začali stavět podzemní města. Měly to být atomové bunkry, ale byly předělány na města. Těch měst bylo třicet osm. Při případném zamoření mělo šanci zhruba tři sta tisíc lidí v Evropě a Asii a to nepočítám těch deset podmořských měst, která mohla pojmout další sta tisíce lidí. Při stavění těchto projektů nebylo opomenuto ani na skleníky a přístavy pro lodě (které mimochodem využívají antigravitačních motorů a jsou uzpůsobené jak pro pohyb vzduchu, tak ve vodě).
Nejvíce těch to měst bylo v Evropě(21), Asii(15) a poslední dvě města byla v Austrálii.

Ten příběh
Je pravdivý,
Uložen,
Přeložen,
Vyprávěn…

Generál Garkov je jeden z pěti našich šéfů. Je to dobrý člověk, byl to právě on,co před rokem prosadil zákon, že do měst bude evakuována dvě pětiny všech dětí od tří měsíců po šest let, to samé od sedmi do jedenácti let a poslední pětina byla složena z dětí do šestnácti. Těch dětí, co bylo náhodně vybráno, bylo téměř sto padesát tisíc. Což znamená…téměř třetina zachráněných.
Garkov, jak napovídá jeho jméno je původem Rus, ale od té doby, co vznikla Federace, je rovný jak Francouzům, Angličanům, ale i Čechům,kteří tuto Federaci založili…

„Sergeji,” otázal se hrubě můj dobrý přítel a kolega. „Kdy myslíš, že to začne? A vůbec! Začne to vůbec někdy?!” Podle výrazu čtyřicátníka v tváři jsem poznala, že ta otázka ho nevyvedla z míry, jen ho zaskočilo chování svého podřízeného. „Brzy.” Jeho odpověď byla prostá - jako vždy. Znala jsem ho dlouho a tohle opovržlivé a občas ignorantní chování mi bylo důvěrně známé.
„Tome,” odlovila jsem svého kolegu a položila mu ruku na paži. Jeho reakce mě zarazila. Ucukl a odešel. Věděla jsem, že já bych neměla do toho, co mluvit, ale jedno jsem věděla určitě: byla to i má záležitost. Já měla místo v městech zajištěné. Jeho přítelkyně ne. Nesnesl pomyšlení na to, že bych já mohla žít dál a jeho snoubenka ne. Věděla jsem, jak obejít předpisy, ale tak bych ani jednomu nepomohla.
„Casí,” podíval se na mě generál. „Doufám,že alespoň ty mi věříš.” V jeho hlase bylo téměř znát zoufalství. „Jsem na tvé straně, ale stále stojím za svým názorem. Ty města měly být větší…” To on věděl, ale nemohl to zařídit, alespoň prosadil zákon o polovině dětí v nové společnosti. „Alespoň, že vláda o těch mě-stech neví, oni jsou snad úplně přihlouplí…” zasmál se. „Zaplať pán bůh, že nechali vystavět ty atomový kryty a vápencové úkryty pro civilní obyvatelstvo. Samozřejmě…pro případ nouze, že?” To jsem nevydržela a začala jsem se nezadržitelně smát.
To, že Senát nevěděl o stavění měst pod zemí, byla pravda. Nikdo nechápal, jak to Strážci zařídili, aby se o výstavě nedozvědělo. Byly i nepotvrzené teorie, že areály stavěné v podzemí jsou pro jaderný odpad…tato teorie je však nejpravděpodobnější.
„Je čas začít evakuovat vybrané obyvatelstvo. Podle simulací a nejnovějších zpráv ze Senátu zbývá k pohromě už jen pětadvacet hodin.” Řekl Tom, který se vrátil. Nyní už byl v klidu. „To nestihneme!” křikla jsem a rychle, aniž bych někoho varovala jsem se rozběhla hlavní chodbou k výtahu na povrch. V pod-statě jsem byla jediná, která to všechno mohla zařídit dřív než ostatní. (Podílela jsem se na vytvoření evakuačního plánu.)
Sotva jsem vyšla na povrch, zamířila jsem k hangáru. Pilot už na mne čekal. Má loď je jedna z vylepšených prototypů KL5, takže mne může dopravit na jakékoliv místo na planetě do hodiny. Pilot mě přivítal stejně jako obvykle. „Kam to bude?” „Sheffield. Co nejrychleji, prosím.” Pilot se na nic neptal a startoval. Věděl, že když chvátám, tak nejdřív startovat, nabrat výšku a pak se teprve ptát. „Británie? V Sheffieldu přece nejsou žádní šťastlivci,” podivil se. „Jeden ano.” To stačilo.Zařadil třetí rychlost a vyrazil tam, kam jsem ho požádala. Za pět minut jsme tam byli.
Má KL5 chvíli přelétala nad ulicemi města a hledala místo k přistání a zařazení do normálního provozu. Po chvíli jej našla. Pilot se obratně zařadil do vyznačeného pruhu a namířil si to k jednomu městskému domu. Než jsem vystoupila, pilot-řidič se na mne ještě podíval. „Kolik nás bude odlétat?” „Nevím, to je jedna z věcí, co opravdu nevím.” Vykročila jsem k domu.
Na zvonku stálo: Lilli Tomsnová. Zazvonila jsem. Chvíli se nic nedělo, až pak otevřela mladá zrzavá žena. Nemohlo jí být víc než pětadvacet. Už jsem se nedivila, proč by Tom vyměnil mne za ní-byla těhotná. O tom se mi Tom nezmínil.
„Přejete si?” zeptala se. „Jste snoubenka Toma Fortna?” Znejistěla. „A-ano, stalo se mu něco?” Zatřásla jsem hlavou a odpověděla jsem, aby se nestrachovala. „Ne. Jen si chci s vámi promluvit…”

O půl hodiny později jsme nasedaly do KL5 a vydaly jsme se do jiné části Británie. „Kam to bude dál?” „Grimsby, York, Glasgow, Chester, v počítači je seznam měst a až pojedeme zpět…vemte to přes Cambrige. Musím si tam ještě něco zařídit…”

Za tři hodiny jsme se již vraceli na základnu. Přeprava třiceti lidí byla pro moji osobní loď „drobná” zátěž. Přestože jsem trvala na tom, aby si sebou vzali jen to nejdůležitější, měl každý s sebou velký kufr s věcmi. Sdílela jsem názor mého pilota, že loď bude potřeba spravit. Ta zátěž byla opravdu velká-na osobní plavidlo.
Karl na mé požádání zastavil u jednoho domu v Cambrige. „Hned jsem zpět. Dejte mi pár minut.” Řekla jsem cestujícím. „Pospěšte si…” špitl jeden z nich. Vystoupila a váhavým krokem jsem šla ke dveřím. Zazvonila jsem. Dveře se otevřely a v nich stála jedna stařenka.
„Dobrý den, přeji. Bydlí zde ještě…” nemohla jsem to doříct. Ta žena mně přerušila. „Je mi líto. Už dlouho ne.” „Děkuji.” Poděkovala jsem a vrátila jsem se zpět. Mlčky jsem nasedla a nechala jsem Karla, aby odletěl….
V podstatě bylo logické, že tam už nebude bydlet. Tvrdl, že se odstěhuje hned po mém odchodu a nenechá po sobě ani jednu jedinou stopu, kde se nachází.

Ach Georgi...
***
Z archivovaného záznamu

„Raketa vypuštěna!” informoval Tom Forten Garkova. „Spojené státy udělaly první krok.” Řekl ledovým hlasem Garkov. Američané dlouho připravovali tento útok a proto vše běželo podle plánu. Jenže i Strážci měli svůj plán. „Čína opětuje útok!” vykřikla major Juxtová. „Je to tady.Připravte se.” „Minuta do střetnutí!” „Víte co dělat.Držte se původního plánu.” „Padesát vteřin do střetnutí!” Všichni začali zadávat informace do počítačů a vysílat do měst momentální události z hlavního centra. „Vnější poklopy vzduchotěsně uzavřeny.Vyhlásit poplach?” zeptala se major Juxtová. „Pane?” „Třicet vteřin do střetnutí!” ohlásil operátor.
Generál neodpovídal. Pozoroval obrazovku a mělce dýchal. „Vyhlaste poplach.” Na jeho rozkaz se zapnul poplach. V každém městě se rozezněl stejný pronikavý zvuk. „Patnáct vteřin do střetnutí!”
Nebylo jediného zraku, který by nepozoroval obrazovku. „Deset...devět…osm… sedm…šest vteřin do střetnutí! Tři…dva…jedna…!” Slzy v tváři majora Juxtové zakončily osudný odpočet. Obrazovku zaplnil mohutný výbuch. Velký mrak kouře se vysokou rychlostí rozptýlil do ovzduší. Major si zakryla oči dlaněmi, ale nezačala brečet. Kapitán Forten byl na tom podobně. Měl sice oči plné slz, ale snažil se to překousnout. Nikdo, kdo byl zavázán s někým „z venku”, nesměl pracovat jako Strážce. Buď jeho vyvolený či příslušník založené rodiny musel být nějakým způsobem zavázaný Strážcům, nebo musel odejít a o záchraně si nechat zdát. Každý se provinil proti jakémukoliv nařízení. Ale kapitán měl větší závazky než většina ostatních. Pětina hodností v Centrále Strážců byla zavázána s někým z normálního světa - žádné záznamy neexistovaly… Kapitán Forten očekával potomka …
***

Nadechla jsem se a odešla. Cítila jsem na svých zádech mnoho tázavých pohledů. Neotočila jsem se.Nasedla jsem do služebního výtahu a sjela o pár pater níž. Výtah zastavil v ubytovací části areálu. Prošla jsem chodbou a zastavila jsem se až u dveří s cedulkou: Mjr. C.Juxtová. To byl můj pokoj.
Vešla jsem. Na posteli seděla Lilli - Tomova snoubenka. Odvedla jsem ji nahoru do řídícího centra. Tiše vešla za mnou a rozhlédla se po místnosti. Hodně počítačů, monitorů snad ještě víc a tucet lidí v uniformách, kteří to všechno obsluhovaly. Jeden kapitán rozmlouval s generálem a přitom divoce gestikuloval. Ten kapitán byl Tom Forten. „Tome!” zašeptala Lilli. On ji slyšel. Poznal její hlas. „Lilli! Lásko moje!” otočil se a rozběhl se k ní. Přitiskl ji k sobě a skoro to vypadalo, že už ji nikdy nepustí.
Generál pozvedl levé obočí a odkašlal si. Snoubenci se pustili a otočili se ke generálovi. „Pane,” oslovil ho Tom. „tohle je moje snoubenka Lilli Tomsnová.” Generál to vzal s klidem. Natáhl ruku a představil se. „Sergej Garkov, slečno.” Na to se Lilli usmála a stiskla mu ruku. „Lilli Tomsnová, generále.”
Generál na mne kývl a dál se věnoval své práci. „Nahlaste předběžné škody!” Zasedla jsem ke svému počítači a zadala jsem informace do počítače. Na mém monitoru se zobrazily informace. „Po střetnutí raket mohutný výbuch vypustil velké množství jedovatého plynu do atmosféry. Ten výbuch vytvořil tlakovou vlnu,která…” „Irák vypustil raketu!” „Co se děje?!” vykřikl generál. „Kam směřuje?” Operátor neodpovídal. Měla jsem neblahé tušení. Nechala jsem počítač vypočítat trajektorii dráhy letu irácké rakety a pak jsem se podívala na operátora. „Vypočítejte trajektorii!” křikl generál.
„Letí na nás!”
Na chvíli bylo ticho.
Někdo přepojil letící raketu na hlavní monitor, kde mohli všichni pozorovat, jak rychle letí a na zeměpisné mapě evropského a asijského kontinentu byl vidět její pohyb. Útočná raketa letěla třikrát rychleji, než by měla. Proto její přiblížení netrvalo dlouho.
„Devadesát vteřin!” Hlas operátora vrátil generála do reality. „Připravte obrané rakety!” Snažili jsme se napojit do systému obrany. Nešlo to. Někdo přerušil obvody. „Nemůžu se tam napojit!” řekl jeden z poručíků zoufale. „Sakra! Nedostaneme se tam.” „Musíme, jinak je po nás!” „Sedmdesát vteřin!”
„Máte tam nějakej problém?” ozvalo se z reproduktoru. „Jo, lásko, nemůžeme se dostat do systémového bloku K5, potřebujeme zapojit obrané rakety! Jinak vyletíme do povětří!” odpověděla jsem okamžitě. „Odpojte se z toho dle kanálu, Prcku!” křikl generál. „Ani nápad, šéfe! Jasně, kočičko, někdo si s tím tady hrál!” odpověděl Jan Malý. „Cože?! Můžeš to zapojit? My nezmůžeme nic.” Nedošlo mi. „Ňákej hajzl si s tím tady hrál. Odpojil vás, přeřízl kabely. Manuálně to pude v pohodě. Jen tohle není zrovna můj obor, ale spolehněte se na mě. Kolik jich potřebujete?!”
„Padesát pět vteřin!”
„To je jedno. Jedna bude stačit!” odpověděla jsem s vynuceným úsměvem na rtech. „Nemáme moc času, pospěš si.” „Jasně!” ozvalo se. Pak se z reproduktoru neozývalo nic. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. „Čtyřicet pět vteřin!” To ticho mně ničilo. „Třicet vteřin!” … „Patnáct vteřin!” „Vypadni odtamtud!” vykřikla jsem. „Zmiz!”
„HOTOVO!” v reproduktoru jeho hlas, jak křičel, zapraskal. „Deset…devět,” „Sakra,vypadni od tamtud!” Podpořila mne kapitán Smithová. „…sedm…” „Už jsem na cestě!” odpověděl. Ulevilo se mi, ale věděla jsem, že ještě není v bezpečí. Počítače ukázaly, že raketa byla vypuštěna, i když pozdě, ale přece. „…pět…čtyři…”

***

Jan Malý, hlavní inženýr, zakřičel do malé vysílačky HOTOVO, ale věděl, že už je pozdě. Zbývalo jedenáct vteřin do střetu s iráckou raketou. Obraná raketa dokáže odstartovat do tří vteřin.Jakmile se tato raketa střetne s tou iráckou, vlna výbuchu zasáhne Centrální Středisko ničivou silou. Sice ji nezničí,ale i tak to pro ni bude mít ničivé následky.
Počkal, až se rozsvítí kontrolka o zažehnutí motorů a pak se teprve rozběhl do úkrytu. Ačkoli běžel nejrychleji jak mohl, nevěděl jestli se stihne schovat. Mezi sprintery nikdy nepatřil.

***

Operátor počítal dál. „…Tři…K ZEMI!” Vykřikl a vrhl se na podlahu. Všichni udělali totéž. I já vklouzla pod stůl, přikrčila se a zakryla hlavu rukama.
I přesto, že byla základna v podzemí a měla silnou vrstvu betonu a oceli, byl slyšet mohutný výbuch. Exploze padesáti metrů nad povrchem planety solidně zatřásla s CS-kem (Centrálním Střediskem). Spojení s Janem Malým, zvaným Prcek, se přerušilo.
„Honzo, slyšíš mě!” řekla jsem do vysílačky. Na můj stůl spadlo světlo. Byla to rána, přitáhla jsem kolena k sobě a začala jsem se třást strachy. Začaly okolo mého stolu padat jiskry a světlo zhaslo. Slyšela jsem výkřik, ale čí byl, to jsem nemohla určit. Podlaha se začala třást a pak to přestalo.
Než jsem vylezla z úkrytu, nahmatala jsem třetí zásuvku od shora a vytáhla baterku.
Světlo baterky ozářilo místnost, ale jen na chvíli. Všimla jsem si generála Garkova, ležícího bezvládně na zemi a kapitána Smithové, která se krčila na zemi a držela se za hlavu. Skrz prsty jí vytékala krev. Byla to malá rána, ale silně krvácela. „V pořádku, kapitáne?” zeptala jsem se. Malé přikývnutí bylo odpovědí. Vrávoravým krokem jsem došla k červené krabičce na zdi. Odklopila jsem záklopku a stiskla spínač. V pár světlech to zapraskalo a rozsvítila se nouzová světla.
S operátorem jsem nahodila nouzový generátor a požádala počítač o hodnocení ovzduší na povrchu. Čekali jsme velké zamoření, ale pravda a skutečnost byly mnohem horší. Do vzduchu se dostalo prudkou chemickou reakcí nadměrné množství vodíku, kryptonu a oxidu sírového. Síra rychle napadla půdu a tím způsobila, že do několika dnů odemře téměř 75% veškeré zeleně. Doufali jsme, že se síra nedostane až k horkým pramenům. Jestli by se tak stalo, síra by vlivem vyšších teplot mohla vypouštět do ovzduší nebezpečné dávky oxidu siřičitého. Po výbuchu se síra v důsledku mohutného výbuchu rozptýlila do širokého okolí a díky výškovým proudům se rozptýlí na celý Evropský, Asijský a Africký kontinent během několika hodin, či dnů. Ameriku to zasáhne z obou stran a bude jen otázkou, kdy to zasáhne její vnitrozemí.
Vodík se smíchal s kyslíkem obsaženým v zemské atmosféře a vytvořil velká vodní oblaka. Bylo téměř jisté, že deště budou téměř nepřetržité. Vznikne vodní opar o větší hustotě než mlha ve středozemí Evropy, který prořídne až tak za pár let - nejdřív.
Můj pohled opět sklouzl na generála Garkova. Ležel tam tak bezvládně, byl zranitelný... zkrátka vše, co nebylo součástí jeho charakteru. Takové energické lidi jako je generál jsem tajně obdivovala a zároveň se jich děsila a držela si od nich odstup. Takoví lidé měli vytrvalost a sílu žít, ale když jsem viděla jeho, jak bezmocně leží na zemi... generál byl dobrý člověk a nezasloužil si smrt. Byl příliš důležitý a cenný pro ostatní. Pro ostatní, co přežili. Já osobně bych za něj položila život. Vážila jsem si ho nejen jako přítele, ale měla jsem ho jako otce. Ten první nestál za nic, o tom druhém ani nemluvím.

Tak skončila čtvrtá světová válka,
a začal boj o holý život!

O život v podzemí,
Jelikož jinde se již žít nedalo..

Slovo,
myšlenka,
vzpomínka...
není nikoho, kdo by se usmál