Sen o fantazii

"Ach, když už konečně pochopí, že já jsem jiná! Nejsem jako jiné děti! Jsem jiná! Toho už si přece musel někdo všimnout!", za větou následovalo malé vzdechnutí. "Ale, co si to namlouvám. Nikdo si mě nevšimne. Koho by zajímalo, co si ta malá, ukňouraná holka myslí! Nezajímám je a oni nezajímají mě! Od teď už ne! Jednou zmizím a už mě nikdo nenajde a možná si toho ani nevšimnou! Vypařím se jako duch! A víš kam pujdu?", dívka se zasněně podívala ven z okna a pokračovala v psaní. " Půjdu do Své Elgolie! Dnes jsem dočetla jednu knihu! Elgolie je země, kde je jezero, ve kterém když se vykoupeš, omládneš. Je tam i hora a na ní strom a na ten strom když vylezeš a budeš si přát vidět svoje přátelé, uvidíš je, i kdyby byli stovky kilometrů vzdálení.", po téhle větě si Dancy utřela slzy, které ji vytryskly a psala dál. " Ale já bych nechtěla vidět svoje přátele, už i proto, že žádné nemám. A vůbec bych nechtěla, aby v Mé Elgolii bylo nějaké takové místo! Chtěla bych ji najít! Svoji Elgolii, kde by byli dryády, elfové a všichni ti hrdinové knih, které den co den čtu! Tam bych chtěla jednou zemřít!

Ale nemůžu odejít! Alespoň ne teď! Nemůžu to mamince ani tatínkovi udělat! Mají mě rádi. Vím to. Nechápou mě stejně jako ostatní, ale udělali by pro mě cokoliv. Tohle bych jim nemohla udělat, i když si to ze srdce přeji! Rozum říká ne a srdce ano! Je zajímavé, jak se tyhle dvě věci bez sebe neobejdou! A když se rozum spojí se strachem, nikdy nemůžu poslechnout své srdce! Jednou se ale bát toho neznáma nebudu a vydám se na cestu ke Své drahé Elgolii! To slibuji!"

Dancy dopsala a usnula! Zdálo se jí o Její vysněné Elgolii, o faunech, dryádách, elfech a všech jejích hrdinů. (Dětství)

"Ach, už je to dávno, co jsem se ti svěřila se svým tajemstvím a touhou najít Elgolii. Asi chceš vědět, co se stalo? Ztratila jsem tě. A věčně si to budu vyčítat, protože nebýt jedné náhody, nikdy bych tě nenašla a zapomněla na své sny! Ano můj věrný příteli, ztratila jsem tě a ani nevím jak. Jen vím, že jsem zapomněla na svůj sen najít Elgolii! Jak už jsem řekla, věčně si to budu vyčítat! Ale ani tohle nechápu. Jak jsem mohla zapomenou na můj sen? Jak?" zachvěla se. " Ale už je to pryč. Teď začnu znova. Ach, jak se stydím. Tohle jsem přece nemohla udělat, nemohla jsem zapomenout!", po dlouhé odmlce zase psala: " Ale už dost vyčítání. Tohle nepomůže. Už jsem starší a silnější, než jsem bývala dřív. Teď je ta správná chvíle pro hledání mého ztraceného snu!"

Po měsíci

"Vzdávám to! Nenajdu ji! Elgolie je pro mě navždy ztracená! Přestala jsem v ni věřit! Jak se to mohla udělat!", zamyslela se. " Už to chápu! Máma mi říkala, když jsem byla malá, že dospívání je největší trápení! Měla snad pravdu? Opravdu dospívám a tím ztrácím všechny mé dětské sny? Proč? Proč tomu tak musí být?", jen stěží zadržovala slzy. " Můj sen je pro mě navždy ztracen! Nechci nikdy vyrůst! Závidím Petru Panovi a ztraceným klukům. Oni nikdy nevyrostou! Ano, taková by taky měla být Moje Elgolie. Měla by být Zemí, kde nikdo a nikdy nemůže vyrůst! Ale teď chápu, že to nikdy nebude! Jak ráda bych byla tím naivním dítětem, které si myslí, že něco takového jde! Moje země Fantazie musí být pustá! Když jsem byla malá, viděla jsem Nekonečný Příběh a od té doby si myslím, že čím víc sním, přeji si, fantazíruju a věřím v něco, co je nesplnitelné, tak Země Fantazie "vzkvétá"!! Možná je to pravda. Možná je teď Fantazie kvůli mně pustá!" Nejraději bych nežila! Ale na to, abych si vzala život jsem moc zbabělá!" Ale zabila jsem život mému snu!! A on se už nikdy nevrátí! (Puberta)

"Po kolikáté už jsem tě znovu našla? Po druhé? Zdá se mi, že toto je to správné číslo. Znovu jsem tě nalezla a s tebou i ztracený sen! Znovu jsem v něj začala věřit! Ach, jak jen popsat tu radost, která teď ve mně proudí! Znovu jsem se probudila, znovu začala žít! Ale to je teď! Co bylo předtím ještě nevíš! (Stáří)

Po posledním zápisu jsem tě znovu ztratila. No jo, jsem nepořádná a co? Vsadím se, že touhle úchylkou trpí snad všichni. Ten, kdo má vždycky všude čisto a pořádek musí být blázen.

Od té chvíle jsem začala žít nový život. Zamilovala jsem se a vdala. Můj muž byl hodný člověk. Rád četl, jako já. Tím mi byl mnohem bližší než mí rodiče. Byl to můj jediný přítel, jakého jsem kdy měla. Teď už nežije, ale přesto na něj myslím každý den a modlím se k Bohu, aby se měl dobře! On jediný mě na tomhle světě chápal. S ní jsem také měla a stále ještě mám svoje děti! Každý večer jsme jim vyprávěli pohádky, které jsem čítala jako malá a on jim vyprávěl své. Já jsem byla vždycky stejně nadšená jako děti, když měl zrovna ten večer vyprávět příběh on. Četl stejný žánr knih jaký já, ale nikdy nevyprávěl příběh, který jsem znala.", Dancy si hluboce povzdechla a na chvíli se zasnila. "Myslím, že jsem se mým dětem snažila porozumět jak jen to šlo. Ukázala jsem jim cestu, kterou mají jít. Otevřela jsem jim svět fantazie a oni do něj vstoupili a byli vpuštěni dovnitř. Někomu se to třeba nepodaří. "Někdo si musí bránu otevřít i bez pomoci rodičů, tak jak jsem jim to dokázala já. Sama jsem ten svět objevila a svým úsilím jsem otevřela bránu. Mé děti ale rychle dospěli. Než jsem se nadála, byli pryč. Mám čtyři děti. Dva kluky a dvě holky. Někdy mi ty jejich rvačky lezli na nervy, ale teď mi chybí. Potřebovala bych je tady. Už jsem stará a potřebuji pomoct. Kdyby tu byl můj manžel, možná bych jejich pomoc ani nepotřebovala. Ale on tu už není a o mě se nemá kdo postarat. Tolik bych je chtěla naposledy vidět! Říct jim jak je miluji. Můžu jen prosit Boha, aby mi tenhle můj malý sen uskutečnil.

Ten můj velký sen se do teď zdál ztracený. Když jsem byla malá, věřila jsem v něj. V pubertě jsem byla přesvědčena, že je ten sen ztracený a zapomínala. Sice ne tak rychle jako tenkrát, ale pozvolna jsem zapomínala. Mé děti a příběhy mého manžela mi jen nepatrně pootevřely dveře do mých snů, aby v nich později našla i ten o Elgolii. V dospělosti ale neznáte nic než jen povinnost a strach. Povinnost, postarat se o děti, povinnost pracovat, abych uživila rodinu, strach o svou rodinu. To všechno mě nutilo ty dveře zase zavírat.

Teď jako důchodkyně mám zase čas věnovat se tomu, čemu jsem se věnovala když jsem byla malé dítě. Znovu jsem začala číst a dveře se pootevřely natolik, abych jimi mohla projít. Znovu jsem našla Můj Sen. A taky to, jak se k mému snu dostat.

Někdy ti ten způsob jak se k němu dostat povím, ale teď je na to ještě brzy." Ukončila psaní a potřepala rukou. Dancyina ruka už nabyla hladká, tak jako bývala. Měla ji teď vrásčitou a slabou. "Už jsem vážně stará", pomyslela si a šla si lehnou. Po tom psaní byla velice unavená.

"Už cítím, jak to začíná. Musím… musím ti rychle povědět jaký je to ten způsob, jak se dostat ke svému celoživotnímu snu. Jediná možnost, setkat se se svými drahými ve vysněné zemi je zemřít. Ano. Divíš se? Jedině smrt tě osvobodí od toho utrpení. Já už konečně můžu zemřít. Dnes mě navštívili mé děti. Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně ze mě spadlo těžké břímě a mohla jsem lehce odejít na onen svět. Začínám ji pomalu vidět. Jak se ke mně blíží s ostrou kosou a nijakým výrazem ve tváři zahalenou černou kápí. Takhle si představuji smrt. Jediným mávnutím má duše opustí tělo a konečně navštíví tu zemi pro mě zvanou Elgolii.", Dancy se třepala ruka a některá slova byla sotva čitelná. " Už musím přestat psát a připravit se, až si pro mě přijde. Bylo by nezdvořilé přivítat tak váženého hosta tím, že si budu psát deník a tvářit se jako by tu ani nebyla. Ne! Ať už si pro mě přijde jakkoliv a kdekoliv, budu ji vyčkávat."

A smrt opravdu pro Dancy za pár hodin přišla. V černém hábitu si jí museli všichni vážit. Vypadla tak vážně, že z ní šel strach. I Dancy se jí bála, ale zároveň ji už trpělivě vyčkávala. Smrtka ji odvedla z domu a pak zamířila na zahradu. Pak pokynula rukou a naznačila Dancy, aby vstoupila do pruhu světla, který se zatím nějak vytvořil. Dancy do něj radostně vstoupila a pak se ocitla před Zlatou Bránou. U ní stál Svatý Petr v modré kápi v odstínu oblohy. Působil tak čistě a neposkvrněně. Pustil Dancy do ráje. Pro každého byl ten ráj jiný. Pro Dancy to byla její vysněná Elgolie a jakmile do ní vstoupila, omládla a stala se zase dítětem. Pro jiného byl ráj jen místem, kde má od všeho klid a nemusí si s ničím dělat hlavu.

Dancy se splnil celoživotní sen. A ona teď se svým manželem tančila s dryádami a fauny pod měsíčním světlem a "žila" plným douškem. Teď ji tu chyběli jen její děti. Pokud svoji bránu dočista nezavřou, přijdou za nimi a Dancy v to doufala a věřila. Tak pro ni její ubohý život skončil znovuzrozením!! Konečně začala žít!