Městečkem: Řezníkem

Skopové maso, které jsem před chvílí přivezl do svého řeznictví na káře od pastýře Korida, jsem pořádně prosolil a uložil do dřevěných kádí se slabým solným roztokem. Maso tak vydrželo dlouho čerstvé a nekazilo se. To samé jsem udělal i s hovězím a vepřový. Zamazané ruce od krve jsem utřel do zástěry a vydal jsem se k pultu, u kterého stál první dnešní zákazník. Nebyl to nikdo jiný, než majitel jedné z místních hospod, Herold.
„Ahoj Solme,“ oslovil mě zkráceným tvarem mého jméno.
„Zdravím tě, Herde,“ usmál jsem se. „Co si budeš přát?“
Byla to víceméně řečnická otázka, protože Herold si u mě nakupoval začátkem každého týdne stejné množství masa. Když jste šli do hospody k Heroldovi v neděli, mohli jste si být takřka jisti, že si tam nebudete moct dát nic k jídlu. Nic nezbylo.
„Tak jako vždycky. Vždyť mě znáš, raději zákazníky opíjím pivem, než jídlem.“
Přikývl jsem a už jsem porcoval první kusy masa. Herold rozevřel plátěný pytel, který si vždy nosil s sebou a já do něj kousky masa hodil.
„Slyšel jsem, že Jeromovy ovce měly nějakou nemoc, doufám, že to není nakažlivé?“ ptal se s úsměvem na tváři. Moc dobře totiž věděl, že bych nikdy nikomu nic špatného neprodal.
„Samozřejmě, že je to nakažlivé. Upozorni konzumenty tvých jídel, že se jim po snězení pokrmu udělá nepříjemná vyrážka.“
Zasmáli jsme se, Herold se rozloučil a odešel. Řeznictví byla zajímavá práce, můj otec byl řezníkem a naučil mě znát zvířata, jako zná dřevorubec stromy. Na první pohled poznám stáří, kvalitu masa i tučnost zvířete. Nerad jsem se něčím kdy vytahoval, ale přes dobytek jsem byl machr.

Tak jako každé pondělí jsem čekal ještě jednoho pravidelného zákazníka. Lasiru. Vedla hostinec a v pondělí ho zavírala, aby mohla nakoupit potřebné suroviny. Nakoupila toho vždy hodně a navíc, vidět takovou krásnou a milou ženskou v mém obchodě, to byla nádhera. Jenže dnes se neukázala. Napadlo mě, že bych se za ní mohl někdy v hostinci zastavit.

K večeru jsem řeznictví zavřel a vydal se domů. Bydlel jsem sám takřka na kraji městečka, na opačné straně, než byla Kamenná ulice. Žil jsem tady od narození a nestěžoval jsem si. U mého baráčku byla studna, u které jsem se v tak vlahý jarní večer s radostí umyl a poté jsem ve světnici snědl čtvrt bochníku chleba a ovčí sýr. S topením jsem se obtěžoval jen v zimě, moje deky z ovčí vlny byly dostatečně teplé. Já toho Korida nemít, patrně bych v noci zemřel zimou a hladem.

Další den jsem po ránu nezamířil k řeznictví, ale k hostinci „U Lasiri“. Vešel jsem a zaregistroval zde jen jednoho hosta sedícího u stolu a pijícího, co jiného než pivo. Lasira stála za barem a patrně přerovnávala sklenice, když zvedla hlavu, aby se podívala na nového hosta.
„Ahoj.“
Pozdravil jsem jí a přisedl si k baru.
„Dáš si něco?“ zeptala se. Vypadala nějak upraveněji než jindy. Oční víčka měla obarvená světle růžovou barvou a celou tvář měla takovou výraznější.
„Pivo.“
Načepovala nápoj a korbel postavila přede mě. Netvrdím, že jsme byly s Lasirou nějací přátelé, ale zdála se mi nějaká nesvá, taková nemluvná. Tak jsem začal mluvit já.
„Nebyla jsi si včera pro maso, mají tvoji hosté co jíst?“ zeptal jsem se s pobavením ve hlase. Těkajíc očima na mě pohlédla.
„No, já nemohla. Stavím se u tebe dnes.“
Pozvedl jsem obočí. „Aha. A copak jsi měla za práci, žes nemohla?“ ptal jsem se zvědavě.
„Trochu jsem tady uklízela. Derik mi tu pomáhal.“ Tak Derik? Že by spolu něco měli? Zajímalo mě to, ale vyptávat jsem se moc nechtěl.
„A jak se má Derik? Dlouho jsem ho neviděl. To víš, já v kovárně nic nepotřebuju a on zase nic nepotřebuje ode mě,“ pronesl jsem opobaveným hlasem. Tak nějak jsem to měl v povaze, že jsem se rád smál.

„V pořádku. Jen má teď hodně práce. Je hodný, že mi tu pomohl.“
Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale prostě jsem se jí na to chtěl zeptat.
„Vy spolu chodíte?“
Zarazilo jí to. No aby ne, pravdou je, že zas tak moc jsme se neznali. Ale ač se někdy Lasira zdála jako jemná žena, uměla být taky docela ostrá a svérázná. Pohlédla na mě a pevně pronesla:
„Sice ti do toho nic není, ale nechodíme. Jsme přátelé. Dobří přátelé.“
„Jasně, omlouvám se.“
Ten Derik byl trouba, vždycky jsem si to myslel. Ale teď to bylo evidentní. I když celý město vědělo o tom, že tihle dva se mají rádi, ani jeden nic na toho druhého nezkusil. Jak říkal Korid, ti mladí to všechno moc řeší.
Přišlo mi zbytečné, aby taková ženská jako Lasira byla sama. Tak nějak mě něco napadlo.
„Nešla by jsi se mnou někdy na večeři? Nakupuješ u mě maso už léta a prakticky vzato jsme se ještě nikdy pořádně nepobavili,“ navrhl jsem.
Udiveně se na mě podívala. „Proč ne, ráda,“ usmála se. „Máš pravdu, vztah mezi dodavatelem a odběratelem by měl být ten nejlepší.“
Nic jsem si od toho nesliboval, ale v ženské společnosti jsem už dlouho nebyl. A Lasira, vím že se opakuji, je skvělá žena. Dopil jsem pivo, nechal na stole stříbrňák a s rozloučením jsem odešel z hostince.

V řeznictví jsem prodal jednu celou krávu, jeden z místních bude slavit na tržišti šedesátiny a chce zdarma podávat hovězí pečené kousky. No, nevím, jestli z jedné krávy „uživí“ celé město, ale počítám, že všichni na tu slávu zvědavý nebudou. Hovězí už mi začalo docházet a farmář z vedlejšího města měl přijet až pozítří, tak doufám, že vystačím.

Následující den se nemělo dít nic menšího, než ona večerní schůzka s Lasirou. Možná bych měl být nervózní, ale díky tomu, že jsem od toho nic moc nečekal a taky možná díky zralému věku, jsem se cítil docela klidně. Práce mi šla od ruky, i přesto, že ke mně chodil takřka jeden zákazník za druhým. Hovězí mi došlo až těsně před tím, než jsem zavřel. Teď jen zbývalo doufat, že farmář přijede včas.
Před vyzvednutím Lasiri v hospodě jsem se samozřejmě umyl a převlékl do nejslušnější tuniky, která se u mě doma nacházela. Plánovali jsme jít do restaurace „Káně“. Ne, že bych chtěl pomlouvat Heroldovu hospodu, ale tenhle podnik byl přeci jen o něco málo luxusnější.
Lasira, kterou jsem vyzvedl v hostinci, už byla připravená, práci za ní vzal kuchař Marek. Optal jsem se ho na jeho dítě a ženu, s úsměvem mi odpověděl, že se oběma daří dobře.

Cestou do restaurace jsme se bavili jen o běžných, pracovních záležitostech. Já se svěřil s obavami docházejícího hovězího, Lasira zas čekala na dodávku piva. Z pivovaru ji měli dovézt dva sudy už dneska.
„Káně“ byla velice pěkně zařízená restaurace, dřevěné stoly pokrývaly bílé ubrusy, v krbu hořel oheň, na každém stole stál malý svícínek. Usadili jsme se k jednomu ze stolů a chopili se jídelního lístku, napsaném na tenkém pergamenu.
Žertovně jsem zavrtěl hlavou. „To by mě teda zajímalo, odkud berou to maso, když ne ode mě.“
Lasira se zasmála. „Já jim ho prodávám za vyšší cenu, než za něj platím u tebe.“ Zasmáli jsme se. Takhle začal můj nejpříjemnější večer za poslední roky.

Jídlo bylo výborné, obsluha rychlá, až mi připadalo, že na naše městečko je ten podnik příliš nóbl. Kromě nás zde byl jen jeden pár. Cestou zpátky jsem zažertoval, že jsme možná měli štěstí, když jsme „Káně“ navštívili teď, protože to vypadá, že brzy zkrachuje.
Tak nějak jsem očekával, že se Lasira bude cítit nesvá, ale nebylo tomu tak. Povídali jsme si jako přátelé, o všem možném, o rodině, kterou jsme ani jeden z nás neměli, o vztazích, které jsme neprožívali. Řeč přišla i na Derika.
„Víš, Solome, než umřel pan Jerom, stavila jsem se za ním a on mi řekl, abychom s Derikem dlouho nečekali. Ale popravdě, my jsme přátelé, i když si celé město myslí, že tomu tak není.“
Přikývl jsem. „Ano, to si celé město myslí, to je pravda. Takže ty k němu nic necítíš? Jen přátelství?“
„Přesně tak. A on ke mně cítí to samé.“
Došli jsme až k jejímu domu. Bylo mi jí líto, zcela očividně se jí Derik líbil, ale nechtěla si to přiznat. Mohl jsem jí dát pusu, mohl jsem jí něco naznačit. Ale neudělal jsem to.
„Tak dobrou noc, Lasiro,“ popřál jsem jí. Usmála se. „Taky dobrou,“ řekla a odemkla dveře.

Pomalu jsem se blížil ke svému domu a bránil tomu pocitu, který se mi rodil ke konci večera v hlavě, aby mě ovládl. Bohužel ten pocit mě obtěžoval i celý druhý den. Tenkrát jsem se ho snažil přebít myšlenkami na něco jiného, ale moc se mi to nedařilo. Ale moc dobře jsem věděl, že tohle jsem musel nechat plavat.

Do řeznictví ten den přišel člověk, který u mě snad ještě nikdy nebyl, ale přece jen, od vidění jsme se znali.
„Dobrý den,“ pozdravil Derik. „Zdravím,“ odpověděl jsem bodře. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych mi nebylo jasné, proč za mnou kovář přišel. Kvůli masu to jistě nebylo. Ale šel na mě chytře, to se musí nechat.
„Víte, Solome, chtěl bych nějaký kus lehce upravitelného masa. Lasira mi říkala, že jste šikovný řezník.“
„Tak to jí vyřiďte, že jí děkuji. Bohužel, hovězí mi došlo, farmář co mi maso dováží měl dneska přijet, ale ještě se tu neobjevil. Mohu nabídnout skopové, neboli maso z ovce nebo vepřové, neboli maso z prasete.“
Derik se pousmál. „Ano, vím co je skopové a vepřové maso.“
„Nechtěl jsem vás urazit, já například nepoznám kovadlinu od podkovy,“ zasmál jsem se. Odlehčit atmosféru se mi však nepovedlo.
„Takže, dejte mi dva plátky třeba toho…skopového. Z nějakého měkkého kusu.“
Vytáhl jsem tedy skopovou kýtu a ukrojil dva plátky masa. Zabalil jsem ho do prosoleného pytle a podal jej kováři. Teda, ruce ten chlap měl pořádný.
„Poprosím dva měďáky.“
Bez okolku peníze vyskládal na stůl. „Ještě jsem se chtěl zeptat, i když mi do toho prakticky nic není. Vy chcete s Lasirou chodit?“
Tedy, takhle přímočarou otázku jsem od něj nečekal. Přišlo mi to trochu komické, přece jen, byli jsme chlapi, žádní mladíci a on na mě vychrlí takovýhle dotaz?
„Odpovím vám stejně vlezlou otázkou. Jak dlouho vám bude trvat, než Lasiře řeknete o svých pocitech k ní?“
Jako bych to ani neříkal já. I přes pocit, který mě ráno ovládl, jsem tohle řekl?
Derik se na mě podíval pohledem plným zmatku. „To nevím,“ řekl jen. „Děkuju za maso.“ Ještě než stačil vyjít z mého sklepa, zavolal jsem na něj: „Tak na to nečekejte moc dlouho!“

I když jsem měl v hlavě zmatek, kvůli svým osobním záležitostem, nemohl jsem zapomenout na to, že nemám žádné hovězí maso. Druhý den farmář také nepřijel a já tak musel polovinu zákazníků zklamat. Nedalo mi to a po práci jsem vyrazil do kasáren. U vchodu hlídal jeden voják, podle mého názoru takřka usínal. Měl recht, v tomhle městě se nikdy moc násilí nedělo.
„Promiňte, nemáte nějaké hlášení nějakého přepadení, nebo tak něco? Čekám na farmáře z vedlejšího města, měl mi dovézt maso a ještě nepřijel.“
Voják se na chvíli zamyslel. „Vlastně ano, kousek od města přepadli jeden vůz bandité. Je mi líto, ale muž, který ho řídil byl zabit. A zboží uloupeno. Na cestě nyní hlídkují královské stráže, silnice je tak bezpečná.“
Ta zpráva mě ohromila. Ani nevím, jestli jsem vojákovi poděkoval. Zabili ho? Dovážel mi maso pět let a já ani neznal jeho jméno, říkal jsem mu prostě farmář.
Doma jsem pomalu žvýkal tvrdý chléb a vzpomínal na toho veselého chlapíka. Měl ženu, syna. Byla to hrůza. Nejraději bych ty bandity vykuchal a rozporcoval!

I když jsem věděl, že falešné naděje jsou zbytečné, vyrazil jsem do vedlejšího města za farmářovou rodinou. Věděl jsem, kde bydlí, protože jsem u něj už jednou byl, když jsme se spolu domlouvali na tom, že mi bude dodávat maso. I když to bylo pět let, ten dům jsem si pamatoval. Veliký, střecha porostlá mechem, kamenné stěny. Velmi krásný dům.
Zaklepal jsem na robustní dřevěné dveře.
Po chvíli mi otevřela farmářova žena. Z jejího opuchlého obličeje mi bylo jasné, že její manžel byl skutečně onen vozka, kterého zabili bandité.

„Je to nespravedlnost, můj muž pracoval od rána do večera, rozvážel maso po nejbližším okolí. Nezasloužil si, aby ho zabila banda bezcitných hejsků. Není to správné…“ vzlykala jeho žena, Celia. Krátké, hnědé vlasy měla sčesané dozadu, z modrých očí ji kanuly slzy. Byl jsem z toho celý špatný, ale chtěl jsem jí vidět, nějak jí pomoci, pokud by to šlo. Vím, byl to nesmysl, ale kdyby farmář nejel ke mně, nikdy by ho ti bandité nepřepadli. Vyčítal jsem si to.
„Zaplatím vám za to maso,“ řekl jsem po chvíli. Samozřejmě to odmítala, ale to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat. „A slibuji vám, že se pokusím vyburcovat královské stráže našeho města, aby se ty bandity pokusili najít. Nesmí přeci zůstat bez trestu.“
Celia chvíli kroutila hlavou, ale nakonec mi poděkovala. „Jsem vám vděčná, Solome.“

Tentokrát jsem šel přímo do kasáren. V budově byla snad jen jediná chodba, ve které bylo množství dveří. Vešel jsem těmi s nápisem – velitel – a až poté mi došlo, že jsem ani nezaklepal. Voják se právě věnoval talíři s kusem masa a nevypadal, že ho můj vpád do jeho kanceláře nějak zvlášť naštval.
Na velitele vojáků se mi zdal poněkud obtloustlý, mastné vlasy a neupravené vousy jen dotvářely názor, že tento muž jako velitel vůbec nevypadá.
Přece jen zvedl oči od svého oběda. „Co potřebujete, občane?“
„Víte, rád bych vás o něco požádal. Mého známého nedávno přepadla prý nějaká skupina banditů. Měl ženu a syna a já myslím, že by takovéhle činy měly být potrestány,“ trochu se mi klepal hlas. O smrti se nikdy nemluví lehce.
Velitel se naoko zamyslel, ale poté zavrtěl hlavou. „Říkám to nerad, ale na to nemám lidi. Už teď tu stezku hlídá stráž a já mám lidi jen na obranu tohohle městečka. Navíc, hledat skupinu banditů je jako hledat jehlu v kupce sena.“
„Ale…“ chtěl jsem pokračovat, ale velitel mě přerušil.
„Souhlasím s vámi, že by měli být potrestáni, ale na tohle já jsem malý pán,“ pokrčil rameny. I když jsem věděl, že má pravdu, ta viditelná neochota mě přeci jen rozčílila. Naštěstí jsem byl dostatečně vyrovnaný člověk nato, abych mu namístě nepřerazil nos.

Nechtělo se mi, takhle to nechat. Slíbil jsem Celie, že se pokusím udělat, co se dá a pomůžu bandity dopadnout. Jenže sám jsem pochytat skupinu vrahů nemohl. Proklínal jsem lenost velitele i když jsem věděl, že má vlastně pravdu. Nikdo s tím prakticky nemohl nic dělat, lidé co zabíjejí pro peníze tu vždycky byli a vždycky budou. Byla to ta největší špína a havěť a brali to, na čem ostatní tvrdě pracovali. A nejhorší je, že zabíjeli bezbranné lidi.

V noci jsem moc nespal. Rozhodl jsem se, že hovězí prozatím od nikoho jiného brát nebudu, abych uctil farmářovu památku. Druhý den v obchodě jsem se cítil jako tělo bez duše, ačkoliv jsem byl stále zdrcený osudem farmáře, nemohl jsem z hlavy vypudit myšlenku, která přepadla večer po schůzce s Lasirou.
Najednou mi došlo, že to takhle nemůžu nechat. Co když si teď myslí, že s ní chci začít chodit a brání tak rozkvětu jejího vztahu s Derikem? Bylo by myslím hloupé, aby se vzdala nadějného a dlouho všemi očekávaného vztahu díky mylné domněnce, že se jí pokouším „ulovit“. Rozhodl jsem se, že po práci se za ní vydám.

V hostinci bylo docela narváno, Lasiře pomáhal Marek, roznášeli společně piva a kořalky, na jídlo evidentně nebyl čas. Usmál jsem se na oba dva, trpělivě jsem se posadil k baru a vyčkával, až na mě bude mít Lasira čas. Po chvíli skutečně měla chvíli volno a s úsměvem mě přivítala.
„Ahoj!“ řekla nahlas, aby přehlušila hlahol v šenku. „Pivo?“ zeptala se. Jen jsem přikývl. Vypadalo to, že s prací teď bude mít chvíli pokoj.
Když mi podávalo pivo, řekl jsem jí o té hrůzné historce s farmářem. Sdílela mé zděšení nad tou zprávou, i znechucení nad velitelem vojáků. Ačkoliv jsem jako první nezvolil zrovna nejvhodnější téma, bylo mi jasné, že jí musím něco říct.
„Lasiro, chci se tě jen zeptat…co Derik?“ Ano, zajímalo mě to. Nahodila otrávený obličej.
„Ale vždyť víš, že jsme…“
Nenechal jsem jí to doříct. „Ano, hezká lež. Lasiro, poslouchej mě. Ty máš ráda Derika, on má rád tebe. Mnohem víc, než jako přátelé, všichni to vědí, všichni to pozorují už několik let! Vy dva na sebe z nějakého důvodu neustále čekáte, i když jeden druhého máte vedle sebe. Měla by jsi poslechnout Jeromovu radu a říct to Derikovi. Neodkládej to dlouho, protože neopětovaná láska může vymizet.“
Nemohl jsem uvěřit tomu, že to říkám. Zrazoval jsem sám sebe, svoje pocity, své myšlenky.
Lasira se už přestala tvářit tak jako obvykle, když jsme se bavili o Derikovi. Teď se poprvé otevřela. „Máš pravdu,“ řekla jen.
Poté musela čepovat pivo dalšímu zákazníkovi.

Ten večer jsem si dal jen o pár piv více, než jsem chtěl. Naštěstí jsem se před Lasirou úplně neztrapnil, protože motat jsem se začal až když začalo působit poslední pivo, to už jsem byl na cestě domů. Smál jsem se sám sobě, jak jsem hezky Lasiře a Derikovi pomáhal a sám jsem se užíral. Měl jsem hroznou náladu, smutnou, veselou, tragickou, šťastnou. Přemýšlel jsem o svém životě, o tom, že jsem sám, bez ženy, bez dětí. Ale na další stranu mám přátele, práci, střechu nad hlavou. Už jsem se nemohl dočkat, až se z téhle nálady vyspím.

Ráno bylo přívětivější než jsem čekal, alespoň co se týče bolení hlavy a houpání žaludku. Co se týče pocitů jsem na tom byl podobně. Ten pocit, který se ve mně nedávno objevil, byl ten nejprimitivnější. Láska. Zamiloval jsem se do Lasiri. Nechtěl jsem, aby se to stalo, nechtěl jsem, abych se zamiloval do ženský, která patřila někomu jinému. Obdivoval jsem sám sebe, že jsem ty dva dával dohromady i přesto, že jsem jí chtěl mít pro sebe. Možná toho jednou budu litovat, ale teď se mi to zdálo správné.

V ten den jsem prodal v řeznictví veškeré zbývající maso. Zavřel jsem obchod, doma jsem si všechno na čem mi záleželo zabalil, koupil si nové sedlo na koně. Chtěl jsem odtud odjet. Miloval jsem to tu, ale bohužel jsem miloval i osobu, která tu žila a kterou jsem nemohl mít. Navíc mi tak nějak došlo, jak bych mohl Celii, vdově po farmáři, pomoci.
Ještě, než jsem vyrazil z městečka, nemohl jsem neobejít všechny známé a přátele. Jen stručně jsem vysvětlil proč odjíždím a zároveň jsem je ubezpečil, že se nevidíme naposledy. Jako poslední zastávku jsem plánoval u Lasiri. Když jsem se blížil k jejímu hostinci, již z dálky jsem jí poznal. Jsem je poznal.
Derik a Lasira stály před hostincem a líbali se. Okolo jdoucí lidé se usmívali, někteří dokonce i tleskaly. Všichni to viděli, všichni věděli že tihle k sobě patří.
Pomalu jsem přijel až k nim. I když mi to rvalo srdce, usmíval jsem se.
„Loučím se, přátelé.“
Lasira na mě pohlédla, Derik mi podal ruku. „Děkuji vám za všechno, Solome. Ať jedete kamkoliv, přeji vám šťastnou cestu.“
„Kam jedeš?“ zeptala se žena, kterou jsem miloval.
„Tam, kde mě potřebují,“ usmál jsem se a popohnal koně. Ještě než jsem projel bránou, otočil jsem se a zamával.

Loučení s Koridem bylo těžké, jemu jedinému jsem se však svěřil se svými pocity. Dobrosrdečně se usmál a neodpustil si pobavenou poznámku. „Vy mladí, vy všechno moc řešíte.“
Na rozloučenou jsme se objali a mě poté už nic nebránilo v tom, abych se rozjel do vedlejšího města.

Celia se divila, když po otevření dveří spatřila moji tvář. „Bandity jsem nedopadl, ale myslím, že vám mohu pomoci jinak. Se zvířaty to umím, budu se dál starat o vaší farmu, pokud tedy mé služby využijete. Nechci nic víc, než střechu nad hlavou a abyste mi pomohla zapomenout na mé určité myšlenky. A já vím chci pomoci zapomenout na hrůzy, které vám přinesly minulé dny.“
Nejdříve překvapená žena s úsměvem přikývla.

Možná to bude znít neuctivě vůči Lasiře, ale naštěstí se mi na ní podařilo zapomenout, než začalo léto. S Celiiou se nám dařilo dobře, farmu se mi dařilo provozovat a dokonce i její syn Josh si na mě zvykl. Bral mě jako kamaráda, který pomáhá jemu a jeho matce s hospodařením.
Co se týče, Celii, trvalo poměrně dlouho, než jsme k sobě získali plnou důvěru, ale nakonec se z nás stali velmi dobří přátelé. Rmut po smrti jejího manžele jí ještě docela neopustil a já na ní nechtěl v žádném případě tlačit. Musela se s tím vypořádat sama a já jsem byl ochoten na ní do té doby počkat.