Dítě zákonem: Ochránce posláním - druhá část

Velitel Krčmář, tedy vlastně Medvěd, mi vysvětlil to, že nemá takovou pravomoc, aby mě mohl dostat z cely jen tak. Varoval mě, že celá akce bude o dost nebezpečnější, než se možná zdá, ale že se pokusí snížit veškerá rizika. Chtěl mi pomoct. Člověk, po kterém jsem léta slídil a přál si jeho dopadení, člověk, o kterém kdybych teď řekl Benešovi, tak mě určitě pustí na svobodu a nechá mě do konce života být. Člověk, který ačkoliv jsem právě jemu celou tu dlouhou dobu stěžoval práci, se mě chystal zachránit.
„Proč?“ zeptal jsem se ho jednou.
„Co proč?“
„Proč mě zachraňujete? Co z toho budete mít?“
„Budu mí jistotu, že o nás nic nepovíte. Navíc teď, když o nás víte více než kdokoliv jiný.“
„Kdybyste mě teď zabil, budete to mít jednoduší.“
Pohlédl na mě. „Já nevinné lidi zachraňuji, nezabíjím je.“
„Nejsem nevinný. To vy víte.“
Povzdechl si. „Prostě k tomu mám určitý důvod. Ale věřte, že pokud mě podvedete, pane Vojtěchu, moji lidé vás najdou a pomstí se. To je vám doufám jasné.“
„Samozřejmě. Neplánuji vás podvést, vždyť vy jste moje propustka na svobodu.“
„Jsem rád, že si to uvědomujete,“ zasmál se.

Plán byl z mého pohledu příliš jednoduchý. V noci si pro mě přijdou. Medvěd, jakožto velitel Krčmář nějak zabaví ochranku, ostatní Ochránci se postarají o zbytek, vyřadí kamery a bezpečnostní systémy a vysvobodí mě. Ovšem pokud se něco, cokoliv, zkazí nebo nepovede, bude to znamenat veliký problém. Proto jsem stále nemohl pochopit, proč mi chce Medvěd pomoct.
Bylo asi půl druhé ráno, když se na druhé straně plexiskla oddělující mě od vězeňské chodby objevila neznámá tvář nějakého muže. Chvíli se hrabal v ovládacím panelu dveří a ty se za chvíli otevřely. Vešel dovnitř.
„Já jsem Tomáš, těší mě.“ Podal mi ruku a já jí stiskl. Ochránce. Ještě před několika týdne bych ho na místě zastřelil. Teď jsem ho považoval za přítele.
„Musíme pryč, honem.“
Následoval jsem ho a vyběhl z cely. Ačkoliv, nevyběhl, spíše jsem se o to pokusil. Opravdu mě zřídili, hajzlové jedni. Ostatní vězni spali a nevšímali si mého úprku, cestou jsme se spojili s dalšími Ochránci, kteří Tomáše informovali o tom, že systém je dočasně vyřazený a my se tak nemáme čeho bát. Šlo to až příliš hladce, než aby se to povedlo. Taky se to úplně nepovedlo.
„Kurva stůjte!“ zařval někdo za námi. Zastavili jsme se. Byli jsme čtyři, já, Tomáš a dva další Ochránci.
„Pusťte ty bouchačky na zem a otočte se!“
Ten hlas jsem poznal. Moji zachránci položili zbraně na zem. Pomalu jsme se otočili na Michala, který tam stál uprostřed chodby a mířil na nás samopalem.
Náhle se celá chodba rozsvítila. Za Michalem se ozvalo několik kroků, desítky kroků. Běželi směrem k nám a během okamžiku se zpoza rohu vyvalila skupina asi deseti policajtů.
„Kájo, ty vole, takže takhle je to? Spojil ses s Ochráncema, no to se podívejme?“ smál se Michal.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem a ustavičně přemýšlel, jak se z téhle situace dostat.
„Co myslíš? Mýho parťáky zavřeli a i když to nedává žádnej smysl, šoupli mě sem.“
„Ty hajzle!“ zařval jeden ze dvou Ochránců. „Jak si moch?“
„A hele, nějak jsem si tě nevšiml. Překvapený, že mě vidíš?“
Zmateně jsem se rozhlížel okolo sebe a nechápal, co se děje.
„Zradil jsi nás. Ty bestie jedna!“ zakřičel Ochránce a vyrazil k Michalovi.
„Ne!“ zakřičel Tomáš, ale to už byl Ochránce u něj a snažil se mu vrazit pěstí. Jenže Michal se vyhnul a praštil Ochránce do žaludku.
„Abych to vysvětlil,“ začal Michal a klečel na bezmocném Ochránci, „nebavilo mě už hrát na obě strany. Bylo na čase vybrat si jednu z nich a já jsem i vybral tu silnější.“
„Tys byl Ochránce?“ zeptal jsem se zcela šokovaný.
„Přesně tak. Dostal jsem se mezi ně tak snadno…a pak už šlo všechno jako po másle. Jenže jsem se ještě nestačil seznámit s jejich velitelem. A to jsem potřeboval, abych se potom stal jeho katem. Byl bych slavný a známý a Beneš by mě povýšil a já už bych nemusel běhat po Praze a chytat špinavý netěhotný ženský. Jenže pak jsem se začal bát tebe, Kájo, protože jsi jim byl na stopě, i když nevím přesně jak. A toho jsem se bál. Proto ten malý podraz s tvou ženou.“
„Cože?“
„Ale neměla zemřít, to opravdu ne.“
Stál jsem tam a nevěděl co se právě stane. Tomáš mě chytl za loket, abych nic neudělal, ale já jsem si přál rozmačkat Michalovou hlavu a ukopat ho k smrti.
„Možná tě napadá, že si myslíš, že nemám takovou pravomoc, ale…stačilo se svěřit přímo panu Benešovi se svými obavami ohledně tebe a tvých vědomostí o Ochráncích a toho, že tvé ženě bude brzy třicet. A pak se to všechno tak nějak seběhlo. Tebe zavřeli a mučili a já se mezitím musel dál babrat s Ochráncema a zjišťovat o nich co nejvíc.“
Vstal z Ochránce, chytl ho pod krkem a přimáčkl ke zdi. I přes svojí titěrnou postavu byl Michal vždycky dost silný. Hlavní samopalu mu mířil na záda.
„Jenže hra je teď u konce, prozradil jsem se. Ale nemám z ničeho strach, myslím, že po mých přesvědčovacích metodách se rozmluvíte o vašem novém úkrytu a vašem šéfovi nebo se mýlím?“
Odtáhl Ochránce odezdi, odstrčil ho na podlahu a spustil palbu. Tělo se začalo zmítat pod těžkými a rychlými dopady kulek.
„Hajzle!“ zařval Tomáš, ale tentokrát jsem ho chytl za ruku já, to samé udělal i další Ochránce. Policajti za Michalem na nás namířili samopaly. Michal se na nás usmál.
„O jednoho šmejda míň. Teď půjdete se mnou a povíte mi všechno o tý vaší zavšivený organizaci, která tak kurví život všem vládním složkám.“
Když v tom se ozval další dusot kroků, tentokrát za námi.
„Co se to…“ podivil se Michal a nařídil policistům, aby se nás chopili a připravili se na nově příchozí. Sledoval jsem prostor před sebou, ruce mi surově svíral jeden z policajtů a já s bušením v hrudi a s vyprahlým hrdlem čekal na to, kdo vystoupí zpoza rohu. Po jeho příchodu se mi úlevou podlomila kolena.
Medvěd.
Michal veledůležitě předstoupil před toho vysokého muže na jehož tváři se nezrodila ani malinká známka nejistoty. Když procházel okolo mrtvého člena Ochránců, na chvíli jsem zahlédl v jeho očích nepopsatelně velikou lítost, ale vzápětí zmizela. Jeho lidé byli zajati deseti policisty a on měl sebou jen pět Ochránců, opět převlečených za přepadové komando.
„Veliteli Krčmáři, co tu děláte?“ zeptal se Michal podezřívavě.
„Dostali jsme zprávu o připravované záchraně nějakého vězně, vidím, že už je o vše postaráno.“
„Dostali jste zprávu? A od koho?“ Michal byl primitiv, byl hrubý a svým způsobem i hloupý, ale převézt se snadno nenechal.
„Mám svého informátora a popravdě, nejdříve jsem tu informaci nepokládal za věrohodnou…no jak vidím, mýlil jsem se. Nyní dovolte, abych se všech zajatých ujal.“
„Co prosím?“ zasmál se Michal. „To jsou moji vězni. Zatkla je moje jednotka, která byla uznána ministrem Benešem jako hlavní jednotka vězeňské služby,“ pronesl povýšeně Michal.
„To je vskutku záviděníhodný post.“ Medvěd se zatvářil neoblomně. „Nemusím vám připomínat, jaké máte pravomoci, že ano?“
Michal byl ale neústupný. „Zavoláme ministrovi, ano? Ať rozhodne pod čí složku spadá.“
Medvěd zavrtěl hlavou. „Chcete volat Benešovi v půl druhé ráno?“
„Proč ne.“
Medvěd si povzdychl. „Dobrá, zavolám své ženě že se to tady malinko prodlouží,“ utrousil jako by nic, vzdálil se o pár kroků, ale jeho lidé zůstali na místě. Ještě dříve než Michal stihl vytočit ministrovo číslo, se z chodby přiblížili další kroky. Další Ochránci. Bylo jich asi deset, zaujali bojové postavení, první řada si klekla a druhá se postavila za ní.
„Vzdejte se po dobrém nebo budeme střílet!“ zakřičel Medvěd a namířil zbraní na Michala. Ten se zcela zmateně rozhlížel okolo sebe.
„To nemůžete Krčmáři! Zbláznil jste se?“
„Ne. To vy. Chcete mi bránit v mojí práci? Když teď postřílím pár policajtů, kteří hlídají věznici a jejich nadutého momentálního velitele a dopadnu přitom tři Ochránce, myslíte, že mě Beneš pochválí nebo potrestá?“
„Jak víte, že to jsou Ochránci?“ Ten Michal se prostě nedá tak jednoduše přechcat.
„Jak jsem řekl, dostal jsem zprávu.“
Teď už bylo jasné, že dojde ke střelbě. Michal byl fanatik a i když nemohl tenhle souboj vyhrát, zavelel k útoku. To už se ale dala do pohybu desetičlenná skupina za námi a zpacifikovala většinu policajtů. Ozvaly se výstřely, někdo mě srazil k zemi. Na chvíli jsem tak ležel, ale potom jsem se zvedl. Medvěd právě stál u Michala a pistolí mu mířil na hlavu. Na zemi leželi všichni policisté, poslední dva ještě dostali elektrické šoky od Ochránců. Jeden z nich kulhal. Všichni jsme to přežili. Zatím.
Medvěd vší silou tlačil hlaveň na Michalovo čelo, ten se svíjel na zemi, někdo ho postřelil do ruky.
„Tomáši, pojď sem,“ zavelel šéf Ochránců.
„Jsem tady.“
„Jak tenhle bastard zabil Jonáše?“ Tomáš popsal smrt Ochránce, kterého Michal před pár okamžiky zastřelil. Medvěd přikývl, sáhl po samopalu a zvedl Michala ze země. Ten se snažil nějak ho odprosit, po tvářích mu tekly slzy a neustále opakoval, že to musel udělat.
„Chcete se ho ještě na něco zeptat, Vojtěchu,“ pohlédl Medvěd směrem ke mně.
V tu chvíli mě nic nenapadlo, i když těch otázek by bylo spoustu. Zavrtěl jsem hlavou.
Medvěd odstoupil od Michala a zamířil na něj samopalem. „Aby se ti dostalo vysvětlení, ty hajzle, já jsem velitel Ochránců a ti, kteří zneškodnili tvojí posranou ochranku, jsou moji lidé. A tady pan Vojtěch se k nám doufám po dnešku přidá také.“
Michal se na mě podíval. Z očí mu čišela taková nenávist, jakou jsem u něj neviděl ani ve chvíli kdy kopal do nějaké netěhotné, kterou jsme společně zatýkali.
Medvěd zmáčkl spoušť. Krev zbarvila stěnu, u které Michal stál, on se po ní svezl a dopadl na zem. Šéf Ochránců ještě střelbu několikrát zopakoval a poté zbraň odhodil.
„Vemte Jonášovo tělo, pohřbíme ho, jak je naším zvykem. A ty policisty…ty musíme zabít, viděli mě a já bych ještě rád chvíli využil toho, že jsem velitel Krčmář, i když to každou chvíli asi praskne.“ Povzdechl si. „Účel světí prostředky, že ano.“
Stál jsem tam a sledoval toho muže, který právě vyřknul rozsudek smrti nad deseti lidmi, kteří by ho při první příležitosti zabili, kteří by se mile rádi pořádně obuli do nějaké netěhotné, zmlátili by zcela nevinnou ženu, a on byl z toho úplně zdrcený. Nikdy jsem nemyslel, že by tomu tak mohlo být, ale začal jsem velitele Ochránců obdivovat.