Zakázené zamilován 6.díl

Políbil mne, nevím přesně, co jsem čekala, ale at už to bylo cokoliv, tonhle polibek mé očekávání milionkrát předčil, ještě nikdy jsem se necítila tak krásně a tak slabě.
Na půl mysli jsem si uvědomovala, že mu jen vysím v náročí, v tuhle chvíli jsem byla slabší než novorozeně. Chvli mi trvalo, než jsem si uvědomila co se stalo, zmateně jsem se podívala na Pettera, jehož pohled nebyl o moc klidnější, vzal mne do náručí a začal se omlouvat
,, Promin, nemyslel jsem, že to bude mít takový účinek, stává se to běžně, ale takhle silný to ještě nikdy nebylo "
Byla jsem mírně vyvedená z míry, teprve jsem si uvědomovala sama sebe a snažila jsem si jeho slova přebrat správně. To co mi řekl jsem pochopila, až když jsme stáli u mně před domem a Petter mne stavil na zem.
S vypětím sil sjem se dobelhala ke dveřím a opřela se o zvonek, potom jsem ještě otočila hlavu, abych se s Petterem mohla rozloučit alespon pohledem, všude bylo prázdno a ticho, jako by tu nidky nebyl, nechápala jsem, jak mohl takhle rychle odejít, právě jsem se chystala přetočit zpět čelem ke dveřím, když mne něčí ruka stáhla do domu. Potom ž si pamatuju jen tmu.
Probudila jsem se s pocitem těžkých zad, něco mne na nich strašně tlačilo, tak jsem se převrátila na břicho a zavrtala hlavu do polštáře, u nosu mi přístálo černé pírko. Vyskočila jsem na nohy a při tom se pořádně praštila do hlavy, strop byl příliš nízký a tak mne znovu srazil k zemi. Odlezla jsem z postele a namířila si to rovnou do koupelny, zamkla jsem za sebou dveře, zhluboka se nadechla a podívala jsem se do zrcadl.
,, Do prdele"
Za mímy zády vykukovali dva pahýlky černého peří, hodila jsem lopatkama a peří se rozletěla do stran, ted jsem stála před zrcadlem v plné své kráse. Nijak mne to ale netěšilo, křídla se snažím nepoužívat, jsou sice praktická, ale trvá 24 hodin, než je možno je zase skrýt, takže po tu dobu se musím držet pryč ode všech, a to úplně. Obykle si sednu na nějakou skálu, kde se lidé bojí ukázat a nebo jen tak lítám do vyčerpání sil. Právě jsem přemýšlela co budu dělat dnes, když se domem rozlehl přísný výkřik .
,,CHRISTÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍN!!!"
,, Co je Tome ?"
,, No hurá už jsi vzhůru"
Tom vzal za kliku a párkrát zkusil otevřít, potom praštil do dveří a posadil se na schody naproti koupelně.
,, Co si sakra včera vyváděla ?"
,, Promin, trochu jsem přátáhla, Petter je spolužák, našel mě jak sem ležela na louce a vzal domů"
,, Neviděl nic ?"
,, Ne neboj se "
,, Dobře, budeš snídat ?"
,, Ne díky, nemám hlad, jedla jsem včera večer, proč myslíš že jsem byla na tý louce ?"
,,Fajn, budeš doma, nebo se nemám starat ?"
,, Ta druhá možnost, mám dneska už něco v plánu, ale k večeru bych se tu mohla ukázat"
,, Hmmmm"
Zvedl se a odešel.
Stála jsem v koupelně opřená o dveře a přemýšlela, kdy asi se mohla křídla objevit. Nějak jsem na to nemohla přijít a tak jsem ze sebe sundala špinavé věci ze včerejška, a vymněnila je za volné kapsáče a tílko s volnýma zádama, jiné bych asi ani mít nemohla. Otevřela jsem okono, vystrčila hlavu, rozhládla se, jestli není nikdo na blízku a vylezla ven, chvíli sjems eděla an střeše a potom jsem vyrazila k nebi.

Tom je můj přítel, žijeme spolu už 5 let, skvěle si rozumíme a máme se rádi, párkrát už jsme se chtěli vzít, ale pokaždé jsme dopěli k názoru, že je to zbytečné a tak spolu jen stále chodíme, nevím co bych si bez něho počala, mohu mu říct vše , jen to co naše zákony zakazují si musím nechat pro sebe.
Míjím Nějaký veliký hotel s bazénem na střeše, raději poletím ještě trochu víš.
Když sjem asi po půl hodince doletěla k opuštěnému útesu, snesla jsem se dolů a sedla si na okraj. Chvíli jsem tam seděla a zírala do vody, než jsem zaslechla křupnout větev, prudce jsems e otočila a s bušícím srdcem čekala, co se z lesa vynoří, nedej bože, aby to byl člověk, asi bych ho musela zbít ještě před večeří.
Z lesa vakoukla černovlasá hlava a po chvíli vylezl celý člověk.
,,A sakra" Řekla jsem téměř neslyšně, ale dotyčný se otočil mím směrem a zkameněl.
,, Christin ?"
Tak s tímhle sjem vůbec nepočítala, až moc náhod najednou, couvla jsem po útesu směrem k vodě, neodvážila jsem se promluvit.
Co tu sakra dělá, třeba se mi podaří mu namluvit že to byl jenom sen, rychle jsem se tedy otočila a skočila dolů, než stačil doběhnout na kraj útésu rotáhla jsem křádla, jedním schodila kládu, která od spadnutí neměla stejně daleko a rychým úhybem jsem zaletěla pod okraj skály.
Když kmen s plesknutím spadl do vody a tichem se rozlil bolestný víkřik mého jména, rozletěla jsem se k lesu, kde jsem vyčkala, než okolo neproběhl Petter a potom jsem se opět vznesla ...