Muž v černém: Narozeniny

I.
Linda – obyčejná sedmnáctiletá dívka, která měla už za týden oslavit osmnáctiny. Měla velké plány. Chtěla uspořádat ohromnou párty, kde chtěla mít všechny své přátele a snad i nepřátele. Už se o tom zmínila rodičům a ti ji všechno odkývali.
Konečně ten slavný den nastal.
Ráno se Linda probudila velice brzo. Okamžitě vyskočila z postele a hned běžela dolů do kuchyně. Rozrazila dveře a vpadla dovnitř.Za stolem seděl její taťka a četl si noviny, mamka stála u dřezu a myla nádobí. Klasické ráno.
Linda se úplně zarazila.
„Kde je moje výzdoba? Kde je moje oslava?“ spustila překvapeným tónem.
Mamka se otočila od dřezu a taťka vykoukl za novinami.
„S tátou jsme se dohodli, že se nic pořádat nebude…“
„Jak to? Proč? Vždyť jste mi to slíbili!“
„Nejspíše to způsobí dost hluku a všude tu bude nepořádek. Takovou ostudu si nemůžeme dovolit…“
„Ale to není ostuda! To je oslava!“
„Oslavu mít budeš, ale jen takovou malou… pozvala jsem několik svých kamarádek a…“
Dál už Linda neposlouchala. Práskla dveřmi a plná vzteku utekla do svého pokoje.

II.
Linda tam seděla celé odpoledne a dopoledne. Asi v jednu hodinu přišla její máma a začala bušit na dveře.
„Lindo! Otevři! Naši hosté už přišli!“
„Ne naši, ale tvoji! Já nikam nejdu!“
„Hned půjdeš dolů nebo uvidíš!“
Začala do dveří mlátit jako pominutá: „Koukej vylízt, nebudeš mi dělat ostudu!“
„Děláš si ji sama, tím jak tu řveš!“ ozvalo se za dveřmi.
Máma však neztrácela trpělivost a tak to Linda za chvíli vzdala a vyšla ven.
Když sešla dolů, matčiny kamarádky už seděly na gauči a popíjely čaj. Linda je všechny přejela kyselým pohledem a po pár zdvořilých uvítacích frázích se zabořila do křesla a koukala se z okna. Zatím se odněkud vynořila její máma a v rukou nesla album. Sedla si mezi své kamarádky a začaly v něm listovat.
Panebože! To je ale vopruz! pomyslela si Linda.
Najednou se u dveří ozval zvonek. Linda se zvedla, že půjde otevřít, ale její matka ji zarazila.
„Jen klidně seď, nenech se rušit, ty jsi oslavenec… já půjdu otevřít.“
Zvedla se a šla ke dveřím. Linda na ně sice neviděla, ale jasně poznala, že je to její nejlepší kamarádka. Nastražila uši. zaslechla, jak se ptá, jestli by Linda nešla ven, protože chtějí oslavit její narozeniny. A pak slyšela svoji mámu, jak říká, že nemůže, protože mají zrovna návštěvu. Dveře se zaklaply.
Tak to už je vrchol! Linda z křesla úplně vyletěla.
„To si snad ze mě děláš srandu, ne?! Nejdřív mi zničíš celé narozeniny a teď mě tu ještě budeš držet jako ve vězení?! Já tě tak nenávidím!“ vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.
Asi za deset minut z něj vyběhla s batohem na zádech. Pod schody ji zarazila její máma.
„Kam si myslíte, že jdete, mladá dámo?“
„Pryč! V tomhle teroru nebudu už ani minutu! Uhni!“
„Jak to se mnou mluvíš?“ rozčertila se a jednu Lindě vypálila. Ta se při té ráně poroučela na zábradlí. Lindě se zle zablýsklo v očích.
„Ty…!“ zařvala a plnou silou strčila do matky. „Uhni mi z cesty! Už mě konečně přestaň srát!“
Vyběhla ze dveří a zmizela ve křoví, které stálo hned u domu.

III.
Linda utekla z domova. Rozhodla se jít ke své kamarádce, která bydlela kousek za lesem. Šla pěšky. Autobusem jet nechtěla, protože neměla na lidi náladu. Vzala to tedy zkratkou přes les. Byla asi v polovině, když se začalo stmívat. Nakonec se úplně setmělo.
„Že já si, kráva, nevzala baterku!“ prohlásila nakvašeně a dál se brodila houštím. Teď, když byla tma, slyšela každý zvuk jasně. Už si pomalu zvykal na praskání větví a hučení větru v korunách stromů, když do toho všeho zaznělo nelidské zachroptění.
Linda se prudce otočila. Nikde nic. Pokrčila rameny a dala se znovu do chůze.
Najednou ji něco prudce porazilo na zem. Linda na sobě cítila jen hromadu slizu. Po krátkém boji se ji podařilo vyprostit. Dala se na útěk. Slizoun supěl za ní.
Asi po třiceti metrech narazila do nějakého člověka. Chytila ho za sako.
„Prosím! Pomozte mi!“ zasípala a klesla na zem, ale pořád ho držela za klopy, což způsobilo, že se muž musel sehnout. „Honí mě nějaká příšera! Je to hrozně odporný stvoření!“
„Klid, klid, uklidněte se, Lindo,“ promluvil muž vyrovnaným hlasem.
„Vy mě znáte?“
Zakýval hlavou.
Linda se rozhlédla kolem.
„Kde je ta příšera? Co to je vůbec zač?“ ptala se roztřeseně.
„Ona se za chvíli objeví. Pokud jde o to, co to je zač, tak je to něco jako klekánice. Pronásleduje děti a mladé lidi, kteří se po setmění zdrží venku. Jejich masem se pak živí. Obývá především tmavé lesy a vy jste pro ni byla snadná kořist…“
Linda úplně zbledla.
„Prosím vás, pomozte mi!“ zasípala.
„Pomůžu vám. Vrátím čas. Asi tak do doby, kdy jste se rozhodla utéct.“
„Dobře, ale jak to…“
Nestačila to doříct. Muž luskl prsty a ona usnula.

IV.
Když se Linda probrala, ležela v trávě a nad ní povlávaly větve stromu.
Postavila se a vyšla z lesíka ven. Před ní se tyčila vesnice, jak ze středověku. Najednou se za domkem objevila starší žena v hrubé plátěné sukni. Za ní stáli dva muži ve zbroji. Za nimi byl celý zástup vesničanů.
„To je ona! To je ta čarodějnice!“ žena ukázala prstem na Lindu, která nechápavě stála naproti nim. „Podívejte, jak je oblečená!“
Než se Linda vzpamatovala, už se na ni vrhli a odvlekli ji do žaláře.
Domů se už nikdy nevrátila. Do smrti (což netrvalo dlouho) zůstala ve středověku. A to jenom kvůli chybě toho tajemného muže, který špatně vrátil čas.