Kethleen - Kapitola 11. Nemá čas

Její spánek byl neklidný a každou chvíli se převalovala na posteli. Nechtěla vzbudit ostatní, ale sama také nechtěla připustit, že přes veškerou únavu nemůže usnout. Byl pátek večer, nebo lépe řečeno noc.
Ráno si sice mohla přispat, ale ne zase tolik. Jen kdyby se jí podařilo usnout.
Opět se překulila na druhý bok a vytáhla si dlouhé světlé vlasy, které si nechtěně uvěznila pod sebou. Jen si beznadějně oddechla a odevzdaně zírala kamsi do prázdna před sebe.
Tolik se jí chtělo zavřít oči, jen kdyby to šlo.
Kdyby se jí tak podařilo usnout.
Aspoň chvíli,…škemrala v duchu.
Jenže po dalších deseti minutách rezignovala úplně. To nemělo smysl, tak vstala a přehodila přes sebe župan. Byl v barvě její koleje a její vlastní světlé vlasy k němu skvěle ladily.
Sešla opatrně po schodech dolů, kde našla prázdnou společenskou místnost.
Oheň v krbu už sice nehořel, ale to nevadilo, bylo tu i tak teplo a útulno. Velmi se jí tady líbilo, byla to příjemná změna, než co zažila minulý rok.
Avšak i ona podlehla chvilkovému vzpomínání a jen marně přemýšlela, co jí vlastně nyní chybí. Vždyť když loni byla zavřená tam dole, byla vlastně trochu i spokojená, ale nemohla přijít na to „něco“, co ji vždy vyklouzlo, sotva si myslela, že na to přišla.
Jenže odpověď si ji beztak našla sama.
Jen těžko by šlo říci, co přesně se událo s Keth, když se kolem něco malého mihlo a hlučně to dalo o sobě vědět zamňoukáním.
Vyskočila doslovně na místě a srdce jí na chvíli vypovědělo službu. Tak se lekla.
Avšak vzápětí jí ten, kdo ji tak vystrašil vyskočil na klín a nadšeně olízl ruku.
„Stingwe.“ Vyjekla, ale naštěstí nikterak nahlas.
Ostatní i nadále spali a nevěděli o ničem, co se dělo ve společenské místnosti.
„Ty můj malej chlupáči, co tady děláš?“ radostně ho k sobě přitiskla, ale ne moc silně.
I on se přitulil a byl neskonale rád, že ji zase vidí.
Přišel jsem za tebou, stýskalo se mi.
„Jak jsi se sem dostal?“ zašeptala a bleskurychle se ještě ujistila, že tu skutečně nikdo není.
Byla tam jen ona a její kočkodlak s karmínovýma očima.
Jsem přeci kočkodlak. Slastně zapředl.
„Ano to jsi.“ Zasmála se a čechrala mu kožich, což se mu zalíbilo ještě daleko víc. „A on o tom ví?“ strnula najednou, když jí to došlo.
Mourek se jen stočil do klubíčka a urychleně zavřel oči. Byla to jeho malá hra, kterou jí dával najevo, že asi něco provedl, ale že dělá svatouška a o ničem neví.
„Ach Stingwe,“ zaúpěla a s rukou na jeho srsti se zarazila.
Můžeš mu klidně vyřídit, že až uteče příště, to štěstí, že by se dostal až k tobě mít nebude.
Jak jednoduchý a zcela výstižný vzkaz.
Joe využila toho, že je sama a zasmála se tomu. Vážně musela, protože když jí Stingwe předtím olízl ruku, asi měl to „štěstí“, že na sebe upozornil právě jeho. Svého druhého pána.
Snape nebyl až tolik naštvaný, ale nepochyboval o tom, že kočkodlak rozhodně slyšel to, co řekl. Vlastně jeho reakce na to i odpovídala.
Mourek se naposledy otřel o její druhou ruku, plácnul ji ťapkou přes nos a pak zase pelášil pryč. Joe si mohla jen postesknout, jak rychle to bylo. I jí velmi chyběl, ačkoliv měla tu možnost, že jí Snape většinou odpověděl, když se po něm zeptala.
„A já myslela, že spolu vycházíte.“ Neodpustila si trochu ho pozlobit.
Jako vždy využívali přímého spojení přes prsten na její ruce.
Neměla jsi ho tolik rozmazlovat, už jsem ho naučil spát na zemi.
„Chudáček malý, to si dokážu živě představit. Bylo to předtím, nebo po tom, co jsi mu schoval červíky?“ napodobila úspěšně poslední slovo, které kočkodlak rád používal.
Snape raději neopověděl, místo toho se zeptal na něco dalšího.
Co asi dělá nebelvírská studentka uprostřed noci mimo svůj pokoj?
„Třeba čeká popřání dobré noci?“
Vtipné.
„Nemůžu spát.“ Připustila konečně. „Ale ty také nespíš.“ Vyčetla mu ještě malinko.
Mám tu práci. Zavrčel.
„Hmh, už aby byla sobota.“ Povzdychla si.
Nemůžeš se dočkat školního trestu?
„Já se nemůžu dočkat tolika věcí.“ Odpověděla se smíchem.
A jak dlouhý je tvůj seznam? Přišla pobavená zmijozelská otázka.
„Oh, jak vtipné, pane profesore.“ Odpověděla ve stejném duchu.

Tiché, ale rázné zaklepání na dveře uvedlo v činnost muže, sedícího v potemnělé místnosti.
Ihned se rozhořel oheň v krbu a obrazy rozvěšené po stěnách také ožily.
Kdo mohl přicházet uprostřed noci do ředitelny?
Avšak Brumbál věděl. Čekal na ně a zatím sám v klidu přemýšlel a sestavoval plány. Z různých vláken, která představovala životy se snažil rozmotávat to, co někdy jeho „protivník“, Lord Voldemort, tak rád zamotával.
„Vstupte.“ Vyzval je a vstal z křesla, aby je mohl uvítat.
Remus a Siwan přicházeli spěšně a v utajení.
Oba oblečení v černých pláštích s kapucami, nyní však spuštěnými na záda, aby bylo vidět do jejich tváří.
Ta vlkodlakova byla unavená, ale šťastná. Jeho čas přeměny se blížil, ale z neznámého důvodu mu to nijak neubíralo na veselosti.
Siwan byla krásná a záhadná tak, jako vždy. Její tmavé oči na okamžik zalétly fénixovi v rohu a pak k bradavickému řediteli, Albusu Brumbálovi.
„Můj pane.“ Pozdravila jej a pak podle svého zvyku sevřela pravou ruku v pěst, přiložila ji k srdci a poklonila se mu.
Bylo to obřadní a vážné gesto. Ředitel jej přijal a odpověděl ji s úsměvem, který pohladil duši.
S vlkodlakem se pak přivítali méně obřadně, nicméně stejně vřele.
„Jak to dopadlo?“ byla Brumbálova jediná otázka.
To se ovšem na tváři ženy objevil slabý, ale zářivý úsměv. To byla odpověď, víc nebylo potřeba. I ředitel se usmál a ohníčky v modrých očích zaplály.

Další den byla sobota. Den doučování a také den školního trestu.
Avšak kdo by se vlastně těšil?
Dean vyhledal Kethleen ještě ráno, těsně předtím, než se za ní, Gorgianou a Gabrielou zavřely dveře učebny a než je profesor Gwennyd opět okouzloval svými úsměvy. Nestihl jí toho říci mnoho, protože jako vždy přišla pozdě, tak ji jen podal mlčky učebnici na lektvary, ve které měl dřívější poznámky s tím, že se jí bude hodit.
Vděčně mu poděkovala a pak už za doprovodu Gen vešla do místnosti a usadila se na svém místě v přední řadě.
Gabriela byla dnes pobledlá, ale usměvavá. Vzala si sebou zakouzlenou knihu, kterou nenápadně četla, když si myslela, že Han nedává pozor. Jenže ke konci hodiny byla přistižena a její tajemství padlo. Pokrčila tedy rameny a nevinně přijala pokárání.
Nic dalšího a významného se nestalo a tak se tedy o notný kus času později plahočily ke sklepení. Gabriela se s nimi zase mlčky rozloučila.
Joe ovšem neuniklo, že místo někam pryč, zamířila přímo k ošetřovně. Její smutek se o to víc prohloubil, ale teď nebylo dost času, aby to mohla nějak vyřešit, nebo si o tom s ní byť jen promluvit.
Gen opět něco vykládala a Keth se přiměla k tomu, aby jí začala vnímat. Její kamarádka se totiž právě rozčilovala, že na ní mluví už asi po čtvrté a kde asi bloudí duchem.
S úsměvem se na něco vymluvila a už naplno jí věnovala všechnu pozornost. Navíc se jen tak trochu dověděla, nějaké další novinky, co kolovaly ve Zmijozelu.
Těsně před sklepením, ve kterém měly pokračovat ve svém vzdělávání zahlédla Gen své spolužáky, jak na konci chodby odbočují.
Joe je poznala okamžitě, neboť to byl Draco a jeho kumpáni Crabbe a Goyle.
Georgiana si smutně povzdechla a pak spíš sama pro sebe zamumlala něco v tom smyslu, že by šla také raději s nimi, než aby musela trčet v sobotu někde ve sklepení.
Jenže její kamarádce neunikl i další podtón. Bylo v tom něco víc, co to bylo ovšem nemohla tušit.
Byl čas na lektvary a dveře před nimi se právě otevíraly.
Joe se rozbušilo srdce, když si rychle vzpomněla na včerejší večer a jejich rozmlouvání, dokud ji nepřinutil dojít do postele, kde skutečně usnula během tří minut a až do rána se neproudila. Jen mu ještě rozespale zamumlala poděkování a přání dobré noci. I když ráno by bylo rozhodně výstižnější.
Avšak překvapení dne rozhodně neměla končit.
Místo Snapea otevřel někdo jiný a tak se obě dívky setkaly tváří v tvář Siwan. Záhadné bytosti, která byla nyní oblečena v černém cestovním oděvu.
Avšak ne kouzelnickém.
Obě dívky na ní doslova vytřeštily oči a tím ustal veškerý jejich rozhovor.
Kethleen si ji bedlivě prohlédla od hlavy až k patě a neunikl jí jediný detail. Byla to skutečně ta samá Siwan, se kterou se už setkala.
Ale co to? To se jí muselo zdát, nebo snad ne? Ale ne, to se jí nezdálo!
Na kratičký okamžik na ni totiž ta tajemná žena zamrkala, ona věděla naprosto přesně, kdo Kethleen Morganová je. A to se dívce nezamlouvalo ani trochu. Co víc, nezamlouvalo se jí ani to, co řekla potom.
Oblečená v černé, přerušované občasnou stříbrnou sponou a svým magickým přívěškem, pohodila hlavou se spletenými vlasy.
Vypadala jako nějaká postava z fantasy povídky. Měla vysoké kožené boty. Pokryté na špičkách trochou prachu a přepásané drobnými, ale pevnými řemínky. Kalhoty obepínající nohy a pak cosi jako lehkou zbroj. Totiž košili, která byla nahoře povolená, aby nebránila pohybu rukama, ale stažená kazajkou, též trochu ošoupanou a pobitou stříbrnými cvočky.
Poslední věcí, která obě dívky upoutala byl meč připevněný na zádech. Téměř ho nebylo vidět, avšak při důkladném pohledu bylo možné zachytit jeho řezanou rukojeť.
„Vy jdete kvůli tomu doučování.“ Řekla příjemným hlasem a podívala se oběma postupně do očí. U Keth to bylo jen o malinko déle a dívka měla opět pocit, že v tom bylo něco víc. Jako by jí naznačovala, že o ní ví, ale že ji neprozradí.
„Profesor Snape je bohužel zaneprázdněn a nemůže se vám věnovat.“ Další letmý úsměv. „Avšak trval na tom, že hodina bude pokračovat, jeho místo zastoupil někdo jiný. Pod jeho vedením sepíšete své eseje a slečna Morganová bude pracovat poté i na školním trestu.“ Dodala směrem ke Keth.
„Nový profesor na vás nyní čeká v učebně Obrany proti černé magii.“ Dodala ještě na upřesněnou a pak, bez dalšího slova na vysvětlenou se naposledy usmála a zavřela za sebou dveře.
Keth neušlo, že Snape se tam někde mihl, na čem ovšem vlastně pracovali? Nejspíš to bude něco neodkladného pro řád. Ale Siwan? Co vlastně dělá ona? A tady?
„No tohle.“ Zašeptala Gen a ještě pořád vykuleně koukala na dveře.
„On tam má nějakou ženu? A my si to máme jít nehradit někam jinam.“ Žasla.
Když potom spolu kráčely zpět k učebně obrany proti černé magie, její myšlenky doslova plynuly proudem a neopomíjela se o ně dělit s Kethleen.
„Ale stejně nechápu, že nás Gwennyd vůbec pustil pryč. Mohly jsme tam zůstat.“ Řekla na závěr trochu otráveně. „Taky mohl říct rovnou, že budeme psát něco u něj. Ale alespoň jsme ji viděli, co na ni vlastně říkáš?“
„Že je hezká?“ pípla nejistě Keth a zadívala se bázlivě na dívku. Měla vlastní myšlenky a tak nevěděla, co chce její kamarádka vlastně slyšet.
Ta to ovšem vzala s úsměvem. „To teda je, ale vážně to nechápu.“ Zakroutila hlavou Gen. „Vždyť on je tak protivný. To ona vypadala zcela jinak, tak nějak mileji, nezdálo se ti?“
Ale na odpověď vlastně už nečekala.
Dnes už po druhé došly před stejnou učebnu a tak po zaklepání vešly.
Kolik šoků Joe, tedy Keth může ještě dostat za jeden jediný den?
To nebyl Han Gwennyd, kdo je měl „hlídat“, zatímco budou plnit nějaké pojednání do lektvarů. To byl totiž ten poslední člověk, kterého by tu ještě čekala.
Remus Lupin.
Dívky obě sice vstoupily do učebny, ale zarazily se někde v půli cesty a tak jim to Joein tajný přítel pomohl překonat.
„Jen pojďte dál, jste tu správně. Profesor Snape už mi vše potřebné vysvětlil, tak ať neztrácíme čas.“ Řekl dobrácky a nezapomněl k tomu přidat milý úsměv, který dával druhým lidem najevo, že je poslouchá a vnímá. Nebylo to jen zběžné, nebo formální, nýbrž přátelské gesto.
Srdce Kethleen, tedy vlastně Joe se zaradovalo. Kdyby nezapomínala na svou přísnou roli, asi by ho s největší chutí objala, ale to přeci nešlo. Mohla se na oplátku jeho výzvy také jen usmát. Pak postrčit Gen, aby si sedla a sama se také usadit na obvyklé místo.
„Jmenuji se Remus Lupin a v dnešní hodině tedy zastoupím profesora Snapea, který má naléhavou záležitost. A teď, pokud vím, tyto pergameny jsou určeny pro vás. Zadání najdete v první části a až dopíšete teorii, smíte odejít.“ Pronesl mírně a podal oběma dívkám zmiňované svitky pergamenů.
Avšak Snape nikdy nebyl z těch profesorů, kteří by měli zrovna malé nároky, byl jejich obsah skutečně naditý.
Rozhodně to byla práce na nejméně dvě hodiny. To ovšem došlo dívkám již během dvou vteřin, co přehlédly první věty.
Znechuceně si vyměnily zničené pohledy, ale odhodlaně se do toho pustily. Remus je přerušil na začátku už jen jednou a byla to výzva pro Keth. Měla ještě speciální úkol, kterým si měla vynahradit školní trest a i k němu jí předal instrukce na obsáhlé roly pergamenů.
Následující čas už nebylo slyšet nic jiného, než jen škrábání brků a občasné mumlání. To si jen Gen občas stěžovala na to, že to snad nemohl myslet vážně. Ale i tak obě rázně sepisovaly a co se zdálo, hrozilo tu rozhodně menší riziko, že by Keth mohla zase dostat špatné hodnocení. Teorie jí šla přeci jen o malinko lépe než vlastní provedení…
Když později Georgiana dopsala a skutečně už neměla nic jiného na práci, konečně odevzdala svou esej a pak s omluvným úsměvem zmizela a nechala tam ty dva o samotě.
Remus byl zabraný do nějaké velké knihy a jen tu a tam pohlédl na dívky. Skutečně je jen hlídal a protože pracovaly pilně a mlčky, nevyrušoval je. Nejspíš obě věděly co dělat.
Tak Keth měla chvíli čas, aby si dobře rozmyslela, co vlastně chce udělat. Když tedy i ona dopsala svou práci, bylo to už hodnou chvíli po tom, co její mnoholičný lektvar vyprchal.
Byla přeci sobota a původně měla být se Severusem, tak proč by měla brát větší dávku?
A pak…je to přeci Remus a ona má plán.
Její přítel si nevšiml ničeho. Byl začtený do knihy a dívce se občas zdálo, že někdy u toho vážně usnul. Nejspíš byl vyčerpaný, ale byl tak šťastný, to bylo pohnat hned.
Měla radost i za něho, svědčilo to jedině o tom, že i v jeho životě, který byl podle všeho co věděla smutný, znovu vytanulo na povrch něco úžasného.
Nejspíš se jim s Tonkovou také daří dobře.
Keth se malinko usmála a protože i ona měla již dopsáno a navíc i vypracovaný trest, zvedla se a pomalým krokem k němu přišla.
Pro jistotu ještě zakouzlila cestou dveře, aby je opět nikdo nevyrušil, aniž by o tom nevěděli.
Rarach někde uvnitř ní se vesele zatetelil, byla zvědavá, co na to řekne a nemohla se dočkat.
Přešla opatrně k učitelskému stolu, kde seděl a mírně si odkašlala.
„Promiňte pane profesore. Mám hotovo.“ Řekla zcela běžným hlasem, ačkoliv rozrušení a pohnutka byla poznat.
Lupin dočetl slovo a pak jeho mozek rychle zpracoval vše podstatné. Vlkodlak se na místě zarazil a pak se podíval vzhůru.
„To není možné.“ Zašeptal a s tím nejpřekvapenějším pohledem a pak nejupřímnějším úsměvem, při kterém oba zaplavila vlna štěstí se rozesmál.
„Joe, jsi to vážně ty?“ Zopakoval, ale to už se zvedal ze židle, aby jí mohl přivítat pořádně.
„Ano jsem.“ Odpověděla také zvonivě. Ale to už jí svíral v náručí a také se smál.
„Už jsem ani nedoufal, že tě uvidím. Nepoznal jsem tě a pak, ty jsi tady? Nikdo o tobě nic nevěděl no…vlastně od léta. Jen Albus říkal, že jsi v pořádku.“ Vytkl jí jemně.
Opatrně se vyvinula z jeho obětí a pak se společně posadili naproti sobě.
„To by bylo na dlouhé a jiné vyprávění. Ale jsem v pořádku. Nikdo neví, že jsem tady a prosím tě, aby sis to nechal pro sebe. Naprosto pro sebe, čím méně lidí to ví, tím je to snazší.“ Řekla jako omluvu a on rychle přikývl. Chápal to.
Vždyť spolu spolupracovali minulý rok, navíc byli přátelé a znali se navzájem.
„Rád tě vidím.“ Ujistil jí a stiskl jí trochu pravou ruku na důkaz slov.
„Já tebe také.“ Odmlčela se na chvilku. „Ale teď mi řekni, jak se mají ostatní? Co Nymfadora a také co Weaslyovi? Neviděla jsem je a tebe tak strašně dlouho, i když jsem tady.“ Vyzvídala.
„Ale Joe, je to moudré? Totiž ty a tady, nikdo tě nepoznal?“
„Víš to jen ty, profesor Brumbál a Snape, ten mi vaří lektvary jako tobě.“ Dodala žertem.
Vlkodlak se nepatrně zakřenil, ale pochopil, co tím myslí. Prostě jsou na něho oba odkázaní a bez něho by byli asi vyřízení. On pro svůj „malý chlupatý problém“ a ona pro svoje utajení.
„Co vlastně děláš? Totiž, máš všechno co potřebuješ?“ staral se přítel.
„Mám,“ odpověděla se smíchem. „Je to tak zvláštní být zpátky, ale nestěžuji si. Je to úžasné, jen mi někdy chybí prostě se toulat venku.“ Takticky zamlčela první jeho otázku.
Přikývl opět na důkaz pochopení a důvěry. Nemusela mu nic říkat, nejspíš nemohla a bylo lepší, když to on tak přesně nevěděl.
„A co vlastně teď děláš ty? Pracujete s tonkovou společně?“ zeptala se raději a vlastně to byla normální otázka, která neměla mít žádný velký význam. Jenže odpověď na ni byla jako příliv ledové vody. A něco, co strašně zamrzelo, aniž by dívka věděla kvůli čemu, avšak příčinu chápala jistě.
„Pracuji pořád pro řád, tak jako vždy, však víš.“ Vysvětlil prostě a ona skutečně chápala. Opět zachraňoval životy a zahlazoval stopy po ukrytých kouzelnících a mudlech, aby byli alespoň trochu schopni normálního života.
„Když jsi na konci roku zmizela, museli jsme zapojit několik dalších lidí. Vlastně je znáš, na další poradě se setkáte. Máme víc možností, ale pořád to není ideální.“
„To nebylo nikdy.“ Řekla temně s nádechem něčeho víc, ale bohužel také pravdivě. „A ty? S kým pracuješ teď?“
Remus se mohl jen usmát než odpověděl.
Kdyby věděl, jak moc ji to vnitřně zraní, asi by to neudělal a nebo možná trochu mírněji.
Avšak nikdo neví, jak přesně bude reagovat ten druhý, když s ním mluvíte a máte mu říci něco opravdu vážného.
„Siwan prý už znáš. Říkala mi, že jste se potkali na svatbě Billa a Fleur. Ona prakticky také pracuje pro řád, je nám velkou pomocí.“
„Siwan?“ pokusila se nedat Joe nic najevo. Ale další bodnutí u srdce způsobilo, že nemohla už víc promluvit.
„No ano, bylo to dost narychlo. Hodně času strávila pryč, ale je zpátky a všichni jsme rádi. Vlastně jste si hodně podobné. Měly by jste si někdy promluvit, mohla by ti hodně říct, třeba o černé magii a nebo prostě jen tak.“ Řekl měkce a nepostřehl něco, co se jí jen tak tak podařilo pečlivě schovat uvnitř sebe.
Měli by si prý promluvit. Jeho slova jí zněla uvnitř hlavy. Jsme si prý podobné…
Takže Siwan jí prakticky nahradila. V řádu a při práci s Remusem, navíc i teď, když se Snapem pracují na něčem tajném.
Musela na chvíli odvrátit pohled, tohle byla tvrdá rána, ačkoliv dost dobře nechápala proč. Brumbál ji přivedl…
Ano, Brumbál přivedl Siwan „zpět“, jak to nazval Remus, aby jim byla „tou správnou oporou“ a ji – Joe uklidil do Bradavic hlídat Harryho.
To ona přeci měla být tam venku ať už sama, nebo s Remusem. Jenže místo toho ji teď jednoduše nahradili a uklidili někam pryč. Vlastně Brumbálovi na oči.
V jednu chvíli začala i pochybovat o tom, jestli je Harry skutečně ten, kdo je tu hlídán.
„A jak ti je?“ zeptala se, aby se přinutila myslet na něco jiného.
Její vlkodlačí přítel se zatvářil trochu záhadně. Bylo v tom hned několik věcí. Totiž smutek, že se zase blíží úplněk, pak také podivná radost z něčeho, co asi souviselo s přeměnou a nakonec ještě jeden cit, který ovšem měl uvnitř sebe a prakticky nikomu se s ním ještě nesvěřil.
Avšak pouto, které měli tito dva mezi sebou mu nějak podvědomě naznačilo, že jí to říct může. „To Nymfadora.“ Řekl potom o poznání tišeji.
Joe už nepotřebovala slyšet víc. Na její předtím kamenné tváři se rozhostil sladký úsměv.
Dál už mu nic na to neřekla, jen také sevřela jeho ruku a byla v tom skutečná vřelost.
„To je dobře.“ Pípla nakonec.
Také se usmál, ale to už byli přerušeni rázným otevřením dveří a příchodu někoho dalšího.
Severuse Snapea.
Jak to, že ho ovšem Joe neslyšela přicházet? Měla by to poznat, tak proč ne?
Aha, no jistě, asi poznal, že jsou dveře zakouzlené a tak to zrušil složitým kouzlem, které nemohl umět žádný student a pak si jednoduše vešel.
I jeho obličej byl na vteřinu kamenný, pak zabouchl za sebou dveře a také se postaral o to, aby je nikdo nevyrušil.
Otočil se přímo na Joe, která na něho, i s Remusem, doslova hypnotizovaně zírala.
„Slečno Morganová.“ Oslovil ji chladně.
Tentokrát v tom byla skutečná mrazivost, ne jen předstíraný tón, který dokázala rozeznat. Vážně se na ni zlobil.
„Nezapomněla jste na něco?“ zavrčel. „Řekl jsem, že pokud vám dojde lektvar, máte si přijít a ne se tu promenádovat jen tak. Zapomínáte příliš rychle na to, kdo a proč tu jste.“
Joe polkla na sucho a odvrátila pohled. Remus, který ji ještě pořád držel za ruku ji jí jemně stiskl, aby jí dodal odvahy a pak se jí sám zastal.
„Severusi, myslím, že to trochu přeháníš. Byla to jen chvíle a dveře byly zakouzlené.“
Snape si ho prohlédl jen chladným pohledem se stopou citelného opovržení a vzteku.
„Nepokoušej se mi říkat, co mám dělat. Někdo musí myslet, zatímco si jiní a neschopní hrají na domácí mazlíčky.“
Zásah…pomyslela si Joe a jen nelibě cítila to, že se to muselo vlkodlaka-přítele dotknout.
Od dalšího rozhovoru, ať už měl být jakýkoliv je vyrušila ta poslední bytost, kterou by chtěla Joe ještě dnes vidět.
Zase Siwan.
Vešla a potichu zavřela dveře, pak se otočila čelem také k dívce a usmála se tajemně. Opět jakoby říkala, že to nepoví živé duši.
Joe se vnitřně vztekala, ale měla smůlu.
„Profesor Brumbál s vámi touží promluvit. Máte jej navštívit v jeho pracovně.“ Řekla plynule žena a pak ještě dodala: „hned.“
Joe se tedy otočila prudce na vlkodlaka a ten vstal. Naposledy ji objal a tak se rozloučili.
Na odchodu jí ještě Snape zpražil tím, že jí řekl, aby si vzala lektvar.
Jako by to sama nevěděla.
Další jedovatá poznámka obsahovala i něco v tom smyslu, že by neměla zapomínat nikdy a v ničí přítomnosti, co vlastně má za práci. A že si musí dát jednou pro vždy pozor.
Odpověděla mu jen: „Ano, pane profesore.“ S tím vypila další dávku a vykročila pryč.
Za sebou slyšela ještě poslední hádku, než se dveře zaklaply.
„Jsi na ní moc tvrdý Severusi.“ Hájil ji ochranitelsky Remus.
„Nejsem žádný prašivý vlkodlak, abych ji rozmazloval jako dítě.“