Městečkem: Lazebníkem

„Už mě to nebaví, rozumíš tomu?“ řekl jsem klidně, ale vevnitř mě to vřelo.
„A co mám říkat já, vždyť se skoro nevidíme. A mě to už taky nebaví, Forne.“
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na svou ženu. „Ano, nemáme na sebe tolik času, kolik bychom chtěli, ale to neznamená, že musíš chodit po hospodách s cizíma chlapama.“
Vena se zamračila. „To nejsou cizí chlapi, ale přátelé. A ty bys měl přestat žárlit, nebo to mezi námi bude ještě horší.“
Povzdychl jsem si: „Musím do práce, je mi líto.“
Pravděpodobně chtěla ještě něco říct, ale já už jsem byl venku z našeho domu.

V lazebnictví jsem ohřál vodu, připravil látkové ubrousky a utěrky a vyleštil zrcadla. Pěnu, kterou jsem používal na holení zákazníků mi kdysi dodával jeden elf, ale ten už do našeho městečka přestal chodit, proto jsem si jí začal vyrábět sám. Stačilo rozdrtit takřka na prášek kaštany, smíchat s vodou a trochou medu. Dohromady to dalo takovou směs, po které až záhadně hladce klouzala má čepel.
Pohlédl jsem na sebe do zrcadla. Už jsem byl starý, padesátka na mě byla více než poznat. „Zářila“ ze mě. Pár šedivých vlasů mi zdobilo moji holou hlavu a vousy mi sahaly až takřka na prsa. Občas jsem si je zastřihával, ale poslední dobou jsem na to kašlal, protože jsem moc dobře věděl, že Veně to vadí.
Poslední dobou jsme se jen hádali a mám takový pocit, že ani jeden z nás neustoupí. Ale rozvést jsme se nechtěli, na to jsme spolu byli až moc dlouho. Skoro třicet let.

První zákazník přišel časně zrána. Neznal jsem ho ani od vidění, což bylo zvláštní, páč já tu většinu lidí znal. Byl to vysoký, mladý muž, na sobě měl bílou halenku a jezdecké kalhoty. Jeho takřka dětský a hoďňoučký obličej zajímavě doplňovala náušnice v uchu. Zvláštní chlap.
Pozdravil kývnutím hlavy a usadil se na dřevěnou židli s měkkým sedátkem. Podíval jsem se na něho do zrcadla a potom seshora na jeho hlavu.
„Co po mě chcete, mladý muži?“ zeptal jsem se s úsměvem. Jeho účes byl dle mého názoru perfektní. Muž mlasknul a mávnul rukou.
„Ale jděte!“ okřikl mě…koketně? Jeho hlas byl zvláštní, takový…lehký, ženský. Zvláštní chlapík.
„Vždyť vypadám jak stará krysa,“ pokračoval. „Prosil bych zastřihnout ty neupravené konečky a roztřepené vlasy. Víte, já si na svůj vzhled potrpím.“
To mi došlo, pomyslel jsem si a pustil se do stříhání. Bedlivě jsem sledoval jeho výraz a vypadal spokojeně, při stříhání jsem si všiml, že mu ještě nerostly vousy. Kolik mu tak mohlo být? Vypadal na dvacet, tedy alespoň na první pohled.
Když jsem skončil, několikrát své vlasy pročechral rukama a poté se usmál. „Vynikající!“ Takřka tu větu vypískl. „Zde máte zlaťák, schopný muži. O vašem umu se dozví všichni moji přátelé!“ dodal nadšeně.
No to se mám na co těšit, pomyslel jsem si, ale navenek jsem se usmíval a vyprovázel svého prvního zákazníka. Byl to patrně nějaký blázen, dát mi zlaťák, když bych za takový střih chtěl maximálně dva měďáky.

Během dne se u mě stavilo docela dost lidí. Bohužel pro mě, bylo léto, takže někteří zákazníci měli upocené vlasy, rád jsem jim tady nabídl, že jim vlasy umyji. Za takovou službu jsem si mohl naúčtovat dva měďáky navíc. U jiných lidí jsem zase bezpečně věděl, jestli kouří často dýmky, nebo ne. Vlasy měli kouřem úplně nasáklé. Já jsem nikdy nekouřil, přijde mi to jako škoda peněz. A také jsem od onoho elfa, co mi vozil pěnu, slyšel, že kouření je škodlivé pro zdraví.

Poslední u mě v lazebnictví byla Minora. To byla místní „čarodějnice“. Lidé za ní chodili, když chtěli vědět, jak se jim bude dařit v příštím životě. Tvrdila jim, že dokáže vidět věci příští, tedy ty, co se teprve stanou. Minora byla už docela stará, ale stále v sobě měla cosi šarmantního. Znali jsme se už léta.
„Jestlipak Forne, víš o té veselce?“ zeptala se mě. Zašmátral jsem v paměti, jestli jsem něco nezaslechl, ale nakonec jsem musel zavrtět hlavou.
„Ta hospodská Lasira si bude brát Derika, toho kováře.“
Zasmál jsem se. „To jsi vyčetla z budoucnosti, nebo jsi to někde zaslechla?“
„Je toho plné město. Problém je, že tebe tyhle drby nezajímají. Ačkoliv to není drb, je to takřka hotová věc.“
„No, o nich dvou jsem něco zaslechl, ale nevím, že se budou brát. Jak jsou spolu dlouho?“
„Moc dlouho ne, ale krouží okolo sebe už roky. Je to vlastně docela romantické. Tak dlouho na sebe čekali, až se dočkali, co myslíš?“
Ano, Minora byla tak trochu romantik. Jenže já veškeré iluze už ztratil. „No, pokud si k tobě někdo z nich přijde pro radu, tak …“ chtěl jsem pokračovat, ale skočila mi do řeči.
„Už se stalo. Dnes za mnou byla Lasira.“ Pohnul jsem Minoře hlavou, abych ji mohl upravit i pravou část účesu.
„A na co se ptala?“
„No znáš to, jestli je bude čekat štěstí, dítě, spokojenost a pohoda a tak dále.“
„To spíš měla jít za mnou, řekl bych jí co jí čeká. Počítám, že jsi jí odpověděla něco v tom smysli, že se nemá čeho bát, že jejich manželství bude bezchybné.“
„Přesně tak,“ usmála se. „Ale já narozdíl od tebe mám určité schopnosti, které mi dávají možnost, tyto věci doopravdy vidět.“
Dokončil jsem její sestřih a pohlédl jí do zrcadla do očí. „Mě jsi tvrdila to samé, pamatuješ? A vyšlo ti to? Ne, nevyšlo. S Venou se hádáme a to jsi slibovala, že budeme šťastní až do smrti.“
Pokrčila rameny. „Někdy to nevyjde, ale popravdě, oba jste si postavili hlavu a ani jeden z vás nechce ustoupit. Je jen na vás, jestli vaše manželství udržíte.“
Rozvázal jsem utěrku, které ji chránila před ostříhanými a spadanými vlasy. „Přestaň s tím proslovem, Minoro. Buď ráda, že ty jsi sama.“ Řekl jsem to, aniž bych o tom přemýšlel. S omluvou v očích jsem na ní pohlédl a chtěl tu omluvu vyslovit, ale ona mě předběhla. „To ty buď rád, že nejsi sám. Pro ty dva, Lasiru a Derika, je ta svatba důležitá, už nejsou tak mladí, potřebují zázemí a domov a rodinu. Oni ještě mají šanci. Jak tak poslouchám tebe, ty a Vena tu šanci už nemáte.“
Zavrtěl jsem hlavou.

Doma mě přivítala tmavá místnost, kde v krbu dohořívala polínka. Neměl jsem hlad, ani se mi nechtělo se mýt, proto jsem ihned zamířil do postele. Vena byla někde pryč, ale mě už to nezajímalo. Rozhodl jsem se, že od ní odejdu. A je mi jedno, že se budu muset odstěhovat, nebo půjde ona. Takhle už to nešlo. Ještě ráno jsem tvrdil, že na rozchod jsme spolu příliš dlouho, ale to není pravda. Nechci zbytek života žít v tomhle prostředí.

Ráno jsem se vzbudil, nepřekvapen tím, že Vena vedle mě neleží. Dnes jsem se rozhodl nejít do práce. Počkám tu na ní.
Mohl jsem se tak věnovat domácím pracem, opravil jsem rozbitou nohu u stolu, vyvětral jsem peřiny a naštípal dřevo, které jsem si sice mohl koupit, ale v létě jsem si dřevo sekal sám. Po vykoupání za městem v potoku jsem vyrazil na trh a koupil si nějaké opečené maso. Zahlédl jsem zde i bylinkáře Samuela. Už je to pár let, co svojí manželku vyhnal z města. Zahýbala mu s jeho přítelem. Zajímalo by mě, kde byla Vena celou noc. Ale bylo mi to jedno. Buď dnes odejdu já, nebo ona.
Z toho rozhodnutí jsem byl tak rozrušený, že jsem ani nesnědl ten oběd. Seděl jsem před domem, sledoval dění před sebou a čekal na ní. Nakonec přišla. Byl už skoro večer. Usmívala se. Nejdříve jsem si myslel, že je opilá, ale mýlil jsem se.

Vena byla krásná žena, dokázala o sebe pečovat i v našem pokročilém věku, i přes dlouhé šedivé vlasy se zdála být poměrně mladá. Ale už to mezi námi nebylo jako dříve.
„Proč tu takhle sedíš?“ zeptala se odměřeným tónem. Takhle to mezi námi bylo už měsíce.
„Čekám na tebe, musím ti něco říct.“
„Opouštíš mě?“ zeptala se s úsměvem. Jak to, že to bere s takovým klidem? A hlavně, jak to, že to ví?
„Spíše bych řekl, že se opouštíme navzájem.“
„Myslíš?“ pozvedla obočí. „Já tě opustit nechci.“
„Ale jdi! A kdes byla přes noc.“
S úsměvem zakroutila hlavou. „Toho neznáš. Ale nic mezi námi nebylo, jen jsem tam přespala.“
„Nechápu, že to bereš s takovým klidem.“
„Čekala jsem to už dlouho, Forne. Není to pro mě překvapení. Byla to jen otázka času.“
Nevěřícně jsem jí sledoval. Brala to tak v pohodě, až mě to rozčílilo. „Jak si to představuješ!“ rozeřval jsem se. „Chrníš přes noc u nějakýho chlapa, potom si klidně přijdeš domů a ani se neomluvíš svýmu manželovi!“
Rozesmálo jí to. Chovala se úplně jinak, než ty roky, co jsme byli spolu. Neudržel jsem se a vrazil jí facku.
Držela se tváře a se slzami v očích mě sledovala. „Tos přehnal,“ řekla tiše. Srdce mi bušilo a já nemohl uvěřit tomu, co jsem právě udělal. Chtěl jsem se omluvit, ale potom mi došlo, že by to nemělo cenu. Zachoval jsem se jako hulvát. Ale zasloužila si to.
„Odcházím. Dneska přespím v hostinci. Jestli chceš odejít ty, sbal si svoje věci, jestli chceš, abych odešel já, zabal prosím věci mě.“
Nic neřekla a já vyrazil po Kamenné ulici k hostinci „U Lasiry“.

Jako vždy tam bylo navečer rušno. Hospodská byla poměrně pohledná žena, nevím proč s tím Derik otálel tak dlouhou. Celé město pozorovalo, jak tihle dva okolo sebe stydlivě a nejistě krouží. Škoda, že už je toho konec. To období před spojením dvou lidí je takové nervózní, ale zároveň vzrušující. A oni to vydrželi tak dlouho. A teď se chtějí brát. Nevědí do čeho jdou a já jim to kazit nebudu. Jen ať si užijí mládí.

Opil jsem se víc, než jsem měl v plánu. Klopil jsem do sebe jedno pivo za druhým, ale naštěstí dříve, než zapůsobilo poslední pivo jsem se dobelhal do pokoje. Až poté, co jsem se svezl na postel, jsem pravděpodobně upadl do bezvědomí, nebo do hlubokého spánku. Probudil jsem se s takovou kocovinou, že v tu chvíli mi přišlo, že už se nikdy nezvednu. Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu pít. Jenže to si člověk slibuje vždycky.
Z pokoje jsem vyšel až v čas večeře. Celý den jsem ležel a i přesto mi nebylo dvakrát do zpěvu. Slyšel jsem, že nejlepším vyprošťovákem je půllitr piva, ale právě na tento nápoj jsem chuť neměl. Na rozdíl od včerejška v hostinci moc lidí nebylo, sedl jsem si k menšímu stolu a mávnutím požádal o jídelní lístek. Lasira mi přinesla kožené desky, ve kterých byla na pergamenech napsána nejrůznější jídla, které zde připravoval kuchař Marek.
Po důkladném výběru jsem si vybral drůbeží játra s bramborami a letní zeleninou. Po chvíli přišla Lasira s velikým talířem plným jídla.
„Tak tady to máte, pane Forne.“ Ta ženská se pořád usmívala. Dokonce i na mně. Poděkoval jsem a pustil se do jídla. Ale řeknu vám popravdě, kdybych věděl, co mě vzápětí potká, ani bych se té večeře nedotkl.
Když jsem položil příbory na takřka vylízaný talíř, vtrhl do šenku hromotluk, o hlavu větší než já a dvojnásobně tak mohutný. Nikdy jsem toho chlapa neviděl, ale i tak mi bylo jasné, že jde za mnou. A taky šel. Cestou shodil několik židlí na zem, bylo mu tak třicet, možná pětatřicet.
„Ty seš Forn?“ zeptal se drsným hlasem.
„Ano.“ Snažil jsem se působit klidně, ale ve skutečnosti jsem se hrozně bál. Nebyl jsem na rvačku s tímhle hochem stavěný a on si rozhodně nepřišel přátelsky popovídat. Chytl mě za límec a neobratně mě táhl k východu. Lasira i Marek se ho snažili zastavit, ale on je odstrčil. Chlap mě vyhodil před hostinec. Ustál jsem to a neupadl na zem, ale to už byl u mě. První rána, kterou mi uštědřil, mířila do břicha. Zlomil jsem se v pase a chytl se za postižené místo. V ústech jsem ucítil chuť zvratek. Vzápětí mě do břicha ještě kopnul. V tu chvíli jsem se už opravdu vyzvracel.
Zvedl mě. Natočil si mě k sobě. „Tak ty budeš mlátit Venu?“ zeptal se. Jasně, hned mi došlo, proč tu je. Byl to její milenec. Takovejhle svalovec. To jsem měl teda o své ženě lepší mínění.
„Nebij mě,“ zažadonil jsem. Ano vím, že to bylo zbytečné, jenže mě už bylo špatně dost.
„Tos uhod,“ zasmál se a vrazil mi takovou pěstí, až jsem se bál, že mi ulomil hlavu. Padl jsem na zem a jazykem instinktivně objel všechny své zuby. Jako zázrakem mi všechny zůstaly, ale čelist mě trochu bolela.
„Nech ho!“ zaslechl jsem za sebou. Ohlédl jsem se a spatřil kováře Derika. Za ním stála Lasira, pravděpodobně pro něj doběhla do kovárny.
Svalovec se zasmál. „Nebo?“ tázavě pozvedl obočí. Derik vyndal ruce, které měl předtím schované za zády. A v nich nesvíral nic jiného, než velké, těžké, kovářské kladivo. Nevím, jestli by ho na svalovce použil, ale jemu stačil jen to, že ho držel. Hromotluk couvl, ale nezapomněl se na mě zlostně podívat.
„Už tě nechám, ale drž se od ní dál.“

Seděl jsem v kovárně na dřevěné židličce a cucal nějakou směs od bylinkáře Samuela. Pomáhalo to na bolavou čelist. Derik se netvářil nikterak nadšeně. Lasira zůstala v hostinci.
„Nic s tím nemáte, Forne. Čelist rozhodně není zlomená, máte štěstí,“ řekl Samuel. Derik založil ruce na prsou a káravě na mě pohlédl.
„Rád jsem vám pomohl, protože vy a on- to nebyl rovný souboj, ale pokud jste uhodil svojí ženu…“
„Lituju toho. Ale ona se nevracela celou noc domů a potom se chovala, jako by se nic nestalo.“
Sam přikývl. „Znám ten pocit, Forne. Jsem sice mladší a méně zkušený než vy, ale moje žena mě taky pěkně vypekla.“
„Já vím. Ženské jsou mrchy,“ utrousil jsem.
„Ne všechny,“ poznamenal Derik. Pohlédli jsme na sebe se Samuelem a on řekl: „To víš že ne všechny, ty máš štěstí, drahý Deriku. Ty máš skvělou ženskou.“
Všiml jsem si jak kovář přikyvuje. Já mu to přál, ale nevěřil jsem v to, že to bude mít s tou svojí lepší.

Vracet domů se mi v žádném případě nechtělo. Šel jsem tedy rovnou do lazebnictví s tím, že tam přespím a ráno budu moci začít pracovat hned po probuzení.
Po městečku se samozřejmě rozkřiklo, že jsem dostal nakládačku od milence svojí ženy. Zákazníci však byli taktní a na nic se nevyptávali. Den pokračoval klidně, když do mého lazebnictví vešel Derik.
„Zdravím vás.“
„Já vás také, posaďte se,“ pobídl jsem ho. Usmíval se. Posadil se na židli a pronesl: „Zítra se budu ženit, pane Forne. Prosil bych tedy oholit a slušně ostříhat tak, abych vypadal co nejlépe.“
Nechtěl jsem mu tu radost zkazit, ale vše jsem si odpustit nemohl. „Jen doufám, že ta vaše žena bude pro vás ta pravá.“
Prudce přikývl. „To rozhodně bude. Miluji ji už dlouho, pane. A až moc dlouho jsme se navzájem vyhýbali, přišli jsme o spoustu drahocenného času, který jsme mohli prožít spolu. A já teď nechci přijít ani o jediný okamžik.“
„Závidím vám.“

Tvář jsem mu oholil do hladka, měl docela tvrdou kůži, bál jsem se, abych ho neřízl a nepoznamenal ho tak na jeho veliký den, ale naštěstí se mi to nepřihodilo. S jeho vlasy, dlouhými až po ramena, jsem si snažil pohrát. O půlku jsem je zkrátil, poté pravidelně zastříhnul a nakonec stupňovitě prostříhal. Účes to byl dle mého názoru perfektní a Derikovi se líbil také. Samozřejmě záleželo i na tom, zda se bude tento sestřih líbit i nevěstě.

Když bylo dílo hotovo, Derik mi zaplatil tři měďáky. Podal jsem mu ruku. „Blahopřeji vám k svatbě, Deriku. Přeji vám v životě hodně štěstí.“
„Děkuji,“ usmál se kovář. „Zvu vás na naší svatbu, pane Forne. Já i Lasira chceme, abyste na ní přišel. Doufám, že nás nezklamete.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi líto, ale zklamu. Přestal jsem na celoživotní lásku věřit, kazil bych vám to tam. Věřte mi, že bude lepší, když nepřijdu.“
Derik si povzdechl. „Kdyby jste si to rozmyslel, jste vítán.“

Zamkl jsem dveře od lazebnictví. Zabolelo mě břicho, patrně mi ten chlap včera narazil žebro. Zajímalo mě, jestli o tom Vena věděla, že mě její milenec jde zmlátit. Doufal jsem, že ne.
Když jsem došel před dům, stála tam. Kožené torny u nohou, stála tam a dívala se směrem ke mně. Došel jsem až k ní. Levou tvář měla oteklou, dal jsem jí větší facku, než jsem myslel.
„Mrzí mě, že tě zbil,“ řekla místo pozdravu.
„Nepovídej,“ zasmál jsem se.
„Opravdu.“ Chovala se jinak, než když jsem viděl naposledy. Byla smutná.
„Děkuju, žes mi sbalila věci,“ řekl jsem a ukázal směrem k tornám.
Zavrtěla hlavou. „Ty jsou pro mě. Stěhujeme se s Holmem pryč.“
„Holm. To jméno se k té tupé hoře svalů docela hodí,“ pronesl jsem ostře. Zamračila se.
„Je to skvělý muž, jen…“
„Jen je hloupější než moje žiletka. Jen si s ním jdi, ale nevracej se, až mu rupne v té jeho hlavě s malým mozkem a zbije tě.“ Řekl jsem to tak hrubě, až mě to mrzelo. Tuhle ženu jsem kdysi miloval. Ale teď to bylo všechno pryč. Láska pohasla a vznikl spíše určitý druh nenávisti a nepochopení. Věřil jsem jí, že nechtěla, aby mě zbil. Ale nechápal jsem, jak může chtít být s takovýmhle…Holmem.
„Chtěla jsem se s tebou jen rozloučit a říct ti, že mě mrzí jak to končí,“ řekla.
„Nashledanou.“
Obešel jsem jí a odemkl dveře od domu. Když jsem je zavíral o hlédl jsem se. Odcházela po Kamenné ulici a po chvíli se k ní připojil onen Holm. Na chvíli mě napadlo, že bych ho mohl zezadu probodnout dýkou, ale potom jsem si to rozmyslel. Kvůli takovému hňupovi jsem nechtěl skončit ve vězení.

Dům byl prázdnější než kdykoliv jindy. Odešla. Její věci byly definitivně pryč. Byl jsem tu sám. Lehl jsem si na postel a uvažoval o tom, že zítra ani nevytáhnu paty z domu. Bude se konat svatba a já nemám v žádném případě chuť na to, abych se díval na něco, v co už dávno nevěřím. Na celoživotní lásku.