Dítě zákonem: Ochránce posláním - třetí část

Pomalu jsem vešel do místnosti a rozsvítil světlo. Bylo tu docela teplo, což bylo jedině dobře, protože žena, která tu ležela teplo potřebovala. Sedl jsem si k její posteli a lehkým dotykem se jí dotkl. Probudila se a promnula si oči.
„Jak vám je?“ zeptal jsem se.
„Ujde to.“ Zívla. „Jen mě trochu bolí hlava.“
„Aby ne. Přinesl jsem vám něco na pití.“ Podal jsem jí lahev vody.
Opatrně se posadila na postel a opřela se o zeď. Napila se vody. Byla to krásná žena. I přes modřiny ve tváři, které se jí den ode dne hojili víc a víc, i přes vyholené místečko na hlavě. Našel jsem jí asi před dvěma týdny. Ležela na chodníku, celá od krve a s rozbitou hlavou a postřelená. Pomohl jsem jí a i přes prvotní nesouhlas Ochránců jsem jí dostal až k nám, kde se na ní podíval Vlk. Byl to lékař, jeden z nejlepších, jakého jsme měli. Zjistil, že ta žena trpí dočasným výpadkem paměti, ale že ta by se jí měla vrátit buďto časem anebo navrácením se do míst, kde žila před tím úrazem.
Vlk právě vešel do místnosti a pozdravil nás. Byl dost malý, měřil tak metr a půl, nosil hranaté brýle, což nebylo jako módní doplněk, ale že je opravdu potřeboval. Krátký černý sestřih jen podtrhovaly jeho profesy. Prostě lékař na první pohled.
„Tak Světluško, jak se dneska máte?“ zeptal se ženy. Jelikož si nepamatovala ani své jméno, museli jsme jí dočasně nějak pojmenovat. A Světluška se líbilo nám všem.
„Cítím se lépe, děkuji,“ usmála se žena.
„To rád slyším. Ještě pár dní se o vás budu starat a poté vás můžeme pomalu seznamovat s místem, na kterém vás Vlkodav našel, třeba si na něco vzpomenete.“
Přikývl jsem. Opravdu to bylo zvláštní, našel jsem jí zmlácenou, s polámanými kostmi a hlavně, bez čipu. Ten jí někdo velmi nevybíravě odoperoval.
„Možná to nebudou příjemné vzpomínky, ale těch se nezbaví nikdo z nás. To tak prostě je. Tak Vlkodave, pojď, necháme Světlušku, aby si odpočinula.
Rozloučil jsem se s úsměvem se ženou a vyšli jsme se Vlkem z pokoje.
„Je krásná, že?“ zeptal jsem se ho.
Zasmál se. „To ano, ale co ty víš, kdo to vlastně je, může to být třeba prostitutka.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Na to nevypadá.“

O několik minut později, když jsme seděli s Vlkem v jídelně a přemýšleli o tom, že už možná půjdeme spát, se do místnosti nahrnuli naši lidé, včetně Medvěda. Albert byl postřelen, takže se ho Vlk ihned ujal s pinzetou v ruce a Medvěd přišel ke mně.
„Řekni mi, Vlkodave, proč jsi mi to neřekl dřív? Kdybych o Vojtěchovi věděl, nemusel by dneska umřít Jonáš!“ Křičel. A to dělal pouze v tom případě, kdy byl zničený a smutný.
„Cože?“
„Ano. Když jsme tam vtrhli, byl tam ten Michal, kterej se k nám přidal asi před půl rokem. Naštěstí se nepotkávám s každým Ochráncem a to nám v první chvíli zachránilo prdel, ale pro Jonáše už bylo pozdě. A můžeme být rádi, že to odnesl jen on, jeho oběť nebyla zbytečná. Zachránili jsme tady pana Karla a ten, jak doufám, bude pro Ochránce přínosem. Hlavně po tom, co zjistí…“
Jenže to se od Alberta odvrátil Vlk, aby se podíval na nového člena a upustil pinzetu na zem.
„To seš ty?“ pronesl hlasem plným zloby a vyrazil proti Vojtěchovi. Ten se nestačil vůbec bránit a už ležel na zemi. Všichni přítomní se ho snažili odtrhnout, ale on už se napřáhl a vrazil Vojtěchovi pěstí.
„Ty hajzle, pamatuješ si na mě!“ křičel Vlk, ale to ho už čapli dva z nás a odtáhli jej.
„Sakra co to děláš?“ zeptal se Medvěd a pomohl nováčkovi vstát.
„To je ten parchant co…co zabil Moniku.“
To snad ne! Monika byla Vlkova láska. Zemřela, když on a jím vybraná skupina měla zneškodnit jednu policejní jednotku na zatýkání netěhotných a Monika byla použita jako volavka. Jenže jeden z těch policajtů jí zastřelil a než se naši stačili pomstít, přijely policejní posily.
V jídelně teď bylo naprosté ticho. Ani Medvěd nic neříkal. Karel Vojtěch se pomalu zvedl a otřel si krev vytékající mu z úst.
„Říkal jsem vám, že nejsem nevinný. Věděl jste, že jsem zabil.“
„Ale nevěděl jsem koho.“ Medvěd tam stál jako opařený. Upřímně, nechápal jsem, proč toho muže zachránil, proč riskoval životy těch, kteří se na jeho záchraně podíleli.
Vlk se teď právě vzpíral v Tomášových rukou, ale ten ho pevně držel a uklidňoval ho. Vojtěch stál před námi jako zpráskaný pes.
„Já se omlouvám. I když vím, že to nemůžu nijak odčinit, omlouvám se. Stál jsem na špatné straně, na silnější straně. Ale pokud můžu, chci se přidat k vám a pomoct vám. Vím o bezpečnostních složkách této země hodně, i když tady váš šéf toho ví ještě víc, ale proto jste mě sem přivedl nebo ne?“ pozvedl obočí a podíval se na šéfa.
„Ne, proto ne. Zajměte ho a spoutejte.“ Dva z nás Medvěda poslechli, Vojtěch se ani příliš nebránil.
„Poradíme se a poté se rozhodneme, co s vámi bude dál. Zabil jste jednoho z nás a to vám těžko odpustíme.“

„Já hlavně nechápu, proč jsi ho zachránil,“ kroutil hlavou rozezleně Vlk. Sedělo nás tu pár, já, Medvěd, Vlk, Albert, Tomáš, Jarda, Armory a ještě dalších pár lidí.
„Chtěl od nás pomoc a my mu tu pomoc slíbili. Jenže před tím, než nám stihl předat svojí ženu, zabili jí policisté. I přesto, že byla těhotná, to jsem se dozvěděl, když ho šoupli do vězení. Tenkrát jsem ale nevěděl, o koho přesně jde…“
„Sakra Medvěda, nemůžeš se nechat unášet svojí minulostí!“ rozkřikl se Vlk.
„O to nejde a i kdyby…ty se jí nenecháváš unášet?“ Medvěd se zamračil. Věřil jsem tomu, že Vojtěcha nezachránil jen kvůli tomu, že si musel prožít to samé jako on sám. Jeho ženu také zabili. A to byla v prvním měsíci. Policajti se na to vůbec neohlíželi a zastřelili mu jí před očima.
„Karel Vojtěch by mohl posílit naše řady a pomoct nám. I když z něj teď bude veřejně hledaná osoba, pro nás to není problém. Vyměníme mu čip a poupravíme tvář. Na to ale bude stačit jen změna sestřihu, nemusíme mu vyrazit všechny zuby, Vlku.“
„To měl být vtip? Zabil mojí přítelkyni, byl bych ho zabil, kdybyste mě neodtrhli.“
„To je mi jasné. Ale jeho to mrzí. Je si vědom svojí chyby a chce jí napravit. A já mu věřím.“
V místnosti zavládlo ticho. Sledoval jsem Medvědův odhodlaný výraz. Ne, ne. Měl k tomu ještě jiný důvod.
„Nelíbí se mi, že zabil jednoho z nás, Vlku, ale my ho opravdu potřebujeme, alespoň teď, když je celá situace tak hektická potřebujeme někoho dalšího, kdo se vyzná v policejní strategii. Já už si příliš dlouho na velitele Krčmáře moct hrát nebudu.“
Seděli jsme tam ještě asi hodinu, než jsme se plně rozhodli.

*****

Byl jsem úplně překvapený z toho, jaké výčitky se mě zmocnili poté, co na mě vyjel ten Vlk. Zabil jsem mu ženu, kterou miloval. I když v sebeobraně, zabil jsem jí. A zachránil Michala. Teď bych to udělal naopak, kdyby to šlo, jenže tenkrát, ještě před pár týdny…jsem byl na jiné straně. A to nejen kvůli smrti Petry, ale kvůli všemu. Pochopil jsem a prozřel jsem, že Ochránci nás skutečně zachraňují. Dávají lidem naději a bojují proti silnému nepříteli a vůbec nic z toho nemají. Pouze dobrý pocit. Chtěl jsem zažít takový pocit. Někdy. Jednou.
Kovové dveře se otevřely a do mého provizorního vězení se dostalo trochu umělého světla. Stál v nich Tomáš.
„Pojď se mnou.“

Byl jsem nervózní, ale doufal jsem, že mě přijmou. Opravdu jsem chtěl mezi ně. Stál jsem před asi padesáti Ochránci. Medvěd předstoupil přímo přede mě.
„Opravdu toho lituješ?“ zeptal se mě.
„Lituju. Kdyby to šlo vrátit, vrátil bych to.“
Medvěd přikývl. „Pamatuješ, co jsem ti řekl v tom vězení. Podrazíš nás a my si tě najdeme.“
„Nepodrazím vás.“
„Dobře. Pak vítej mezi námi.“
Podal mi ruku a já jsem jí stiskl. Opravdu jsem ho obdivoval.

Společně s Medvědem,Tomášem a Vlkodavem jsme seděli ve velitelově místnosti a popíjeli kávu, já čaj.
„A kolik vás tu vlastně žije?“ zeptal jsem se.
„V tomhle úkrytu tak okolo pěti set. Ale po celé republice mnohem víc.“
Přikývl jsem. „Jo a Medvěde, co se stalo tenkrát v tom bunkru? Jak to tam bouchlo?“ Opravdu mě zajímalo, jakto, že tam po explozi nebyly žádné mrtvoly. Vzápětí se mi dostalo vysvětlení.
„Sakra,“ ozval se Vlkodav. „Teď jsem si na něco vzpomněl. Že ty jsi našel tady Tomášův telefon?“
Přikývl jsem. „Nějaký mobil jsem našel, to je pravda.“
„Takže tobě jsem to volal. A já jsem si říkal, co jsi tam dole dělal tak dlouho. Teda takovouhle náhodu bych asi opravdu nečekal. Vlastně jsme se poznali mnohem dřív, než jsem si původně myslel a ani jeden jsme o sobě nic nevěděli. Sakra, mohli jsme si ušetřit spousty starostí,“ zachmuřil se Medvěd.
„Víš, tenkrát bych tě asi podrazil,“ řekl jsem tiše a podíval se mu do očí. Zamyšleně přikývl.
„Je dobře, že teď už ne.“

První noc v úkrytu Ochránců byla velmi zvláštní, prakticky jsem nespal. Nejdříve se mi zdála molitanová postel dost nepohodlná, ale nakonec mi došlo, že nemůžu spát díky myšlenkám na celou tuhle noc a dny minulé. Mučili mě dlouhé týdny a já si pořád nadával, proč jim nic neřeknu, když by mi to mohlo pomoct. A potom přijde sám vůdce Ochránců a dostane mě z cely ven i za cenu velikého rizika. Dozvím se pravdu o Michalovi a vlastně i o sobě.
Převaloval jsem se dál v posteli a přemýšlel o hnusných věcech, které jsem v životě a u policie udělal. Vzpomínal jsem na Petru a na to, že zemřela mojí vinou a vinou Beneše a Michala, kteří zosnovali ten obrovský podraz na mně a na mojí krásku jen aby se zbavili mně a mého vyšetřování. Hajzlové. Jeden z nich už byl mrtvý. Zajímalo by mě, jestli se dočkám smrti i toho druhého.

Následující den, kdy jsem se probral nevyspalý a polámaný, mě ihned ráno oslovil Medvěd u snídaně. Vlastně jsem byl rád, protože v jídelně, na těch železných lavicích a u železných stolů byla dost zima. A ani to jídlo, nějaké granule s mlékem, nestálo za moc.
„Víš, ještě tu nejsme úplně zabydlení,“ vysvětlil Medvěd, když jsme kráčeli stísněnou chodbou, tentokrát neobalenou žádnými kovovými pláty. Vypadalo to tu jako v dole.
Došli jsme až ke dřevěným dveřím. Vešli jsme do malé místnosti s postelí a skřínkou. Medvěd se na mě podíval a usmíval se. „Já jen doufám, že je to ona.“ Nevěděl jsem co myslí, než jsem se podíval na osobu spící na posteli.
„To…“neměl jsem slova. „Jak si…“ jen jsem stál na místě a sledoval tu spící ženu.
„Takže je to ona? Je to tvá žena, Karle?“ ptal se Medvěd. Do očí se mi nahrnuly slzy. A jemu také. Díval se na mě a já na něj. Nevím co mě to v tu chvíli napadlo, ale objal jsem ho. „Děkuju.“
Poplácal mě po zádech. „Neděkuj mi, já jí nenašel.“
Odtáhl jsem se od něj a zavrtěl hlavou. Oběma nám tekly slzy po tvářích. „Ne, děkuju za to, že jsi mě vysvobodil z toho vězení. Proto jsi to udělal? Věděl jsi, že jsem její manžel?“
„Doufal jsem v to,“ přikývl a otřel si hřbetem ruky slzy z obličeje. „Mluv ale na ní pomalu, ztratila paměť.“
„Dobře,“ přikývl jsem a popotáhl. Pomalu jsem přistoupil k Peťulce a pohladil jí po tváři. Opravdu to byla ona. V obličeji měla několik modřin, ale jinak byla nádherná jako vždycky.
Vzbudila se a otevřela oči. Chvíli na mě překvapeně koukala, hnědé oči se jí ale vzápětí rozzářily.
„To ne…“ vzdychla. „Karle?“
Přikývl jsem. „Ano, jsem to já Peťulko moje. Jak jsi se sem dostala?“
„Já…nevím, ale…vím kdo jsi ty. Nic si nepamatuju, ale tebe ano. Jsi můj manžel, jsi můj Kája!“ rozesmála se objala mě okolo krku. Sklonil jsem se k ní a přitiskl jí k sobě.
„Nemůžu tomu uvěřit, jsi naživu. Jsi naživu,“ opakoval jsem a vychutnával si přítomnost mojí lásky.

*****

Když jsem se chystal vejít do Světluščina pokoje, vyšel z něj Medvěd. Obličej si otíral do rukávu. Očividně ještě před chvíli plakal.
„Co se děje?“ zeptal jsem se vyděšeně, bál jsem se o Světlušku.
„Vůbec nic, Míšo, vůbec nic.“ Málokdy mě oslovoval pravým jménem. Něco se muselo stát.
„Tak co se stalo?“
„Ale…zase jednou jsem měl v něčem pravdu, Míšo. Proto stojí za to, abychom dál bojovali proti zlu a zachraňovali další a další lidi. Kvůli těm příběhům, které můžeme zachránit. Já o svojí ženu přišel, ale on,“ ukázal za sebe, „on jí zase našel. A já byl u toho, když se setkali. Cítím ten nejšťastnější pocit, jaký jsem v posledních letech zažil.“
Medvěd odešel a já úplně nepochopil, co mi právě řekl. Zaklepal jsem na dveře a vešel jsem. Seděl tam Karel. Na Světluščině posteli. Drželi se za ruku, oba se usmívali a plakali.
„Co se to děje?“ zeptal jsem se a díval se na ženu, kterou jsem miloval, jak se drží s tím bývalým policajtem za ruku.
„Vlkodave, tohle…tohle je moje žena. Chápeš to? Já myslel že…že…a ona je přitom v pořádku. To tys jí našel, je tomu tak?“
Přikývl jsem. Ihned vstal a objal mě.
„Děkuju ti, děkuju. Tohle máš u mě navždycky. Nikdy ti to nezapomenu.“
Objímal jsem toho bastarda, který zabil Vlkovu dívku a kvůli kterému zemřel Jonáš a díval jsem se na Světluščin dojatý výraz a úsměv. Karel Vojtěch se stal jedním z nás, jedním z Ochránců. A já si nejsem úplně jistý, jestli se mi to líbí.