Městečkem: Oddávajícím

V Merijském královstvím oddávaly páry dva druhy lidí. Buďto to byli kostelníci chrámů, které stály v místě, kde se pár oddával anebo takzvaný potulný oddávající. Což jsem já.

Jmenuji se Alen a jsem poměrně spokojený a šťastný muž. Je mi čtyřicet sedm let, jsem šťastně ženatý a máme se ženou spolu dvě již dospělé děti. Práce potulného oddávajícího není nijak náročná. Tedy, když pomineme to cestování. Snažím se vybírat si místa ne moc daleko od mého bydliště, ale občas to prostě nevyjde. A také záleží na tom, jaká vede do onoho místa cesta.

Buďto je to kvalitní, obchodní, králem vystavěná silnice anebo písčitá, bahnitá nebo prašná štreka do nějaké zapadlé vsi. Já právě jel do takové vsi. Už ani nevím jak se to tam jmenovalo, ale nebyl to zas takový konec světa, jak jsem prve čekal. Malé městečko bylo obstavěné hradbami, jako by nějaký nepřítel měl důvod na toto místo útočit. Domy zde byly docela robustní a pěkné, jistě, stály tu i takové ty klasické chajdy, ale jinak se to město zdálo poměrně útulné.

Vjel jsem hlavní bránou. Můj kůň už začínal protestovat a já se mu ani nedivil. Zamířil jsem do prvního hostince, který jsme potkali. Aniž bych se všímal názvu vpadl jsem dovnitř.

Přivítala mě vůně opékaného masa. Čekal jsem, že tu bude narváno, ale ono ne. Všude bylo prázdno, jen odněkud zezadu jsem zaslechl rámus, které pravděpodobně vydávalo třískání nádobí.
„Haló!“ zvolal jsem. Zpoza dveří vykoukl mladý muž s oholenou tváří a se šátkem na hlavě.
„Co potřebujete?“ zeptal se. Ta otázka mě překvapila. Jsem přece v hostinci, nebo ne?
„Jíst, pít a pokoj,“ oznámil jsem.
Kuchař zakroutil hlavou. „To nejde, tento týden máme celou dobu zavřeno. Je to napsáno na vývěsním štítu nad dveřmi. Majitelka hostince se vdává,“ oznámil mi nadšeně kuchař. Zasmál jsem se té ironii.
„Nejmenuje se náhodou majitelka tohoto hostince Lasira?“ optal jsem se.
„Ano, jmenuje. Proč se ptáte?“
„Jsem potulný oddávající. Mám dnes v tomto městečku oddat právě Lasiru a Derika.“

Jistě, mohl jsem přijet dříve, ale nebylo to nutné. Na přípravu obřadu mi stačilo pár okamžiků.
Zaklepal jsem na dveře domu, kde podle všeho bydlel Derik - ženich. Otevřel mi vysoký, svalnatý, upravený muž.
„Vy jste Alen?“ zeptal se. Přikývl jsem. Usmál se.
„Tak pojďte dál, už to mám všechno naplánované.“

Svatba měla být navečer, takřka v noci. Až se zavřou trhy na náměstí, s obchodníky se Derik domluvil a oni odstěhují své stánky z náměstí. Židle se nanosí z Heroldovi hospody, tento výčepní má prý ve slepě desítky židlí, ze kterých právě teď stírá prach. Já, ženich a nevěsta budeme stát na jakémsi pódiu, které vyrobil nějaký místní farmář, tuším jménem Korid. Sám Derik, on je totiž kovář, ukul svatební prsteny, kterými se zpečetí manželství obou svatebčanů. Velkým hřebem večera bude hostina, která se mezitím bude připravovat v hostinci nevěsty. Počítám že onen kuchař, kterého jsem tam potkal už na tomto úkolu začal pracovat.
„Dobrá, zní to promyšleně, ale pamatujte, že se může cokoliv zkazit. Ale také nemusí,“ obohatil jsem ženicha o své zkušenosti.
„Doufám že vše půjde jak má. Mám ale na vás prosbu. Chci, abyste poznal hosty, kteří budou na obřad pozváni. Ostatní samozřejmě budou moci přihlížet, ale my s Lasirou jsme pozvali pár nejbližších.“
„Tak pojďme na to!“ pobídl jsem Derika nadšeně. Víte, dělám tuhle práci už hodně dlouho, ale to nadšení novomanželů mě nikdy neomrzí.

Zdálo se mi, že jsme prošli snad celé město. Poznal jsem spoustu lidí, asi tak třicet, z toho mi v paměti utkvěl jen Derikův nejlepší přítel Samuel, prodával bylinky vedle Derikovy kovárny. Potom mě zaujal Korid, pastýř, který postavil ono pódium. Jinak mi všichni tak nějak splývají. Ale mě stačilo když budu znát ženicha a nevěstu.
Vyslechl jsem si ještě srdceryvný příběh o starším muži, který se včera rozešel se svou ženou odmítl se zúčastnit svatby, poté mi vyprávěl o jakémsi starém opilci, který pomohl Samuelovi dostat se z maléru poté, co se upíjel v hospodě když zjistil, že se mu žena tahá s někým jiným. Panečku, takové malé městečko a kolik se tu děje vzruchu!

Ženichovi rodiče byli již dlouho po smrti a ti nevěstiny také. Takže s přípravami jim pomáhali přátelé. Derikovi pomáhal Samuel a Lasiře, za kterou jsem se stavil vzápětí, místní čarodějka, Minora.
Nevěsta byla poměrně pohledná žena, jistě, díky svému věku neměla zcela ideální postavu štíhlé laně, ale popravdě, na tom vůbec nesejde. Lasira už byla takřka oblečená do bílých hebounkých šatů, které ji obepínaly prsa, ale poté uvolněně spadaly k jejím nohám. Na krku měla náhrdelník s růžovými lístečky a na rukou měla stejné náramky. Byla to krásná nevěsta, Derik bude koukat.

Koukal. Poté, co se přesunuly veškeré židle doprostřed náměstí, kdy se zapálily vysoké louče a kdy se kovářův učedník Milus postavil před pódium, přišel Derik. Oděný v hnědé volné tunice a možná až příliš upnutých kožených kalhotách. Ale seklo mu to. Přišel až k Milusovi, ten mu obřadně předal prstýnky v malém dřevěném pouzdru. Miluse si vybrali novomanželé, jakožto držitele prstýnků. I za tak krátkou dobu,co jsem ve městě zatím strávil, jsem poznal, že mezi kovářem a učedníkem je silné pouto. Derik se postavil přede mě a poté se otočil, aby viděl svojí nevěstu.
Ta se právě ladným krokem přesouvala mezi židlemi s hosty směrem k pódiu. Usmívala se, v hnědých vlasech se jí třpytily jakési kamínky a vypadalo to, jak by jí do pramenů spadly hvězdy. Pochodně ozařovaly její tvář a barva, kterou měla na víčkách zvýrazňovala její krásu. Přišla až k nám a jak jsem řekl, Derik koukal.

Postavili se vedle sebe. Už jsem chtěl začít se svým proslovem, když jsem si všiml muže přicházejícího z jedné z ulic. Byl to starší pán a nesměle se blížil k židlím. Mrkl jsem na Derika a pokynul mu hlavou, ať se na muže podívá. Otočil se. Muž na něj zamával a usmál se. Když se Derik otočil zpátky, zdálo se mi, že se mu lesknou oči. „Přišel i pan Forn, zlato,“ promluvil ke své budoucí ženě. Ta se také na nově příchozího podívala a mírně mu zamávala. Poté jsme mohli začít s obřadem.

Ta slova mě nikdy neomrzela. „Slibte si navzájem, milí svatebčané, že si budete vážit jeden druhého, že se budete milovat, že se budete respektovat, že se nebudete zraňovat, ani podvádět.“
„Slibujeme,“ odpověděli svorně.
„Slibte si, že se budete snažit o co nejlepší život, že se budete chovat co nejlépe k sobě navzájem, i k ostatním.“
„Slibujeme.“
„Slibte si, že se nezastavíte před překážkou, který vám život jistě přinese, ale že se pokusíte tuto překážku překonat.“
„Slibujeme.“
„A slibte si, drazí novomanželé, že prstýnky, které si nyní nasadíte, si nikdy se zlým úmyslem nesundáte.“
„Slibujeme.“
Derik otevřel krabičku a nasadil prstýnek své nevěstě, kam jinam, než na prsteníček. Lasira mu to oplatila.
„A nyní si slibte, že polibek, který si za chvíli dáte, bude patřit mezi nejlepší ve vašem životě,“ pronesl jsem poslední slib s úsměvem. Slíbili a splnili.

Sledoval jsem ty dva a usmíval se. Byla to krása, vidět to štěstí, tu lásku, tu naději. Tančili spolu uprostřed šenku, kuchař Marek, který se byl podívat na obřadu a poté se ujal podávání jídla, seděl teď také u stolu a hodoval s manželkou a svojí dcerkou, kterou choval na klíně.
Bylinkář Samuel nepil žádný alkoholický nápoj, místo toho usrkával čaje, nebo kávy. Pastýř Korid naopak ochutnával veškerou kořalku, kterou tu hospodská Larisa měla. Forn, muž, který se předešlý den rozešel s manželkou seděl trochu stranou, tak jsem se rozhodl, že se k němu přidám.
„Hezký obřad,“ pronesl, když mě viděl přicházet.
„Ano, to byl,“ souhlasil jsem a přisedl si. Nikdy jsem nebyl na chození kolem horké kaše, proto jsem začal mluvit. „Je dobře, že jste na tu svatbu přišel. Derik mi o všem vyprávěl a hodně pro něj znamená, že jste tu.“
Přikývl. Patrně mu nevadilo, že mi Derik vše pověděl. „Vy máte šťastné manželství?“ zeptal se mě. Přikývl jsem.
„Je to vidět. Mluvil jste tak upřímně, tak…hezky. Možná jsem se zmýlil, láska patrně existuje, i ta celoživotní. Možná mi ten dnešek otevřel oči, co já vím.“
„To je dobře, to je dobře. Víte pane, se svojí manželkou jsem již patnáct a let a zdá se mi, že ji miluji den ode dne více,“ usmál jsem se. Úsměv mi oplatil a poté jsme si připili na zdraví novomanželů.

Hostina trvala až do rána druhého dne. Samozřejmě se neobešla bez opilých jedinců, ale ti byli natolik uvědomělí, že domů odešli co nejdříve. Ostatní jen seděli a pili nyní kávu. Já, manželé, Samuel a ještě pár dalších přátel novomanželů. Díval jsem se na to všechno, na ty lidi, na ty občany. Tohle bylo krásné město. Skvělé místo pro život. Věřil jsem, že Derikovi a Lasiře se tu bude dařit dobře.

Prospal jsem se a dalšího dne jsem se po umytí čistě oblékl a vyrazil za Derikem. Otevřel mi a pozval dál, Lasira nám všem udělala kávu. Nastěhovali se oba do Derikova domu, ten Laiřin byl nabídnut k prodeji.
„Zůstaňte ještě, Alene. Neodjíždějte,“ snažili se mě přemluvit, ale já zakroutil hlavou.
„Slíbil jsem svojí ženě, že se vrátím co nejdříve. A jak dobře víte, měl bych to dodržet.“ Zasmáli se.
„Dobrá, ale slibte nám, že až pojedete kolem, stavíte se za námi,“ zaprosila Lasira. Přikývl jsem.

Cestou domu jsem měl hodně času přemýšlet. Je to zajímavé, že jediné co přežije dějiny, co přežije války, bouřky, vichřice, deště a kroupy jsou lidské pocity. A o to jsou silnější, pokud je v nich láska. A láska partnerská, je podle mě největší. Musíte se podělit o sami sebe s tím druhým, musíte se naučit ho poslouchat, vnímat ho. Prakticky cizí osobě se celý věnujete, vemte si, kdybyste onu danou osobu nikdy nepotkali. Byli byste přeci chudší, o hodně chudší. Neznali byste tu osobu, která vám zpříjemňuje život, která je vám oporou a vy jste oporou pro ní, která vás miluje a vy milujete jí. Láska je ten nejúžasnější pocit a pravá, celoživotní láska, je ten nejdelší pocit, jaký může člověk zažít. Ani nenávist, ani chtivost, nic z toho nemá takovou sílu.
Já to věděl, proto jsem byl oddávajícím. Proto jsem radil lidem o lásce, proto jsem spojoval jejich duše. Proto jsem je podporoval a proto jsem jim jejich štěstí přál. Je to krásný pocit, když stmelujete pevným svazkem dva lidi, kteří se rozhodli, že zbytek života stráví spolu. Kteří v to věří tak moc, že ani nepomyslí na to, že se může stát, že to nevyjde, že ani nepomyslí na to, že by někdy mohli být sami.

Já těm lidem pomáhal, aby se jejich sny splnily. A dával jsem jim tu naději. A k tomu bylo zapotřebí, abych občas zalhal. Jak jim, tak i sám sobě.
Slezl jsem s koně. Stál jsem před svým domem. Oddal jsem tolik párů, že chvílemi se mi skoro zdálo, že i já mám ženu, že i já mám někoho kdo mě miluje. Že i já jsem zamilovaný. Namlouval jsem to sám sobě, abych působil upřímněji, když jsem oddával novomanžele.
Otevřel jsem dveře a vstoupil do prázdného domu, do prázdné tmavé místnosti. Nikdo jiný tu nežil, jen já. Byl jsem sám, snad odjakživa. Nikdy jsem nepotkal nikoho, o kom jsem snil. Nikdy mě nepotkalo takové štěstí, jako Derika.
Sedl jsem si na zaprášenou židli a složil obličej do dlaní. Oddal jsem další pár. Další naději pro šťastný život dvou lidí. Měl jsem z toho radost. Ale i já jsem občas sobecky zatoužil po vlastním štěstí.

Přišlo mi zvláštní, takhle tam o samotě sedět. Takhle tam trpět, když jsem bezpečně věděl o místě, kde by mi bylo lépe. Už když jsem tam byl, přemýšlel jsem, proč se tam nepřestěhovat. Obzvláště teď, když je tam volný jeden dům. Rozhodl jsem se.
Naposledy jsem tu spal, tady, v tomhle domě, sám. Bez přátel, bez známých. Až příliš mnoho času jsem ztratil v samotě a smutku. Až příliš dlouho jsem si vymýšlel své štěstí. Tu noc jsem skoro nemohl usnout.

Hned ráno jsem nasedl na koně a vydal se po cestě, kterou jsem nedávno přijel. Mířil jsem tam, do městečka, kde se mi tak líbilo. Kde jsem měl pocit, že je to bezvadné místo. Jel jsem na koni dlouho a rychle, nemohl jsem se dočkat momentu kdy projedu hradbami. Bál jsem se, že koně uženu, ale on statečně nesl mě i mé pokyny k pohybu. Při pohledu na hradby se mi srdce rozbušilo více než je obvyklé. Tohle městečko jsem si skutečně zamiloval.

Zaklepal jsem na již známé dveře, otevřela mi Lasira a z jejího upřímného úsměvu, když mě spatřila, jsem měl skutečně radost.
„Co tady děláte?“ ptala se, když jsem usedal ke stolu s kávou. Derik byl v kovárně.
„Přijel jsem koupit váš bývalý dům, Lasiro. Bohužel vám ho nemůžu zaplatit hned, tak vás chci požádat o splátky…“ chtěl jsem pokračovat, ale ona mě s úsměvem přerušila.
„Samozřejmě, jste tu vítán. A kde je vaše manželka?“
Napadlo mě, že teď je ta pravá chvíle s těmi výmysly přestat. Ale na druhou stranu, nemohl jsem jí zklamat, nemohl jsem pokazit to, v co tihle lidé věřili. Ale už mě nebavilo lhát sám sobě.
„Žádnou nemám, drahá Lasiro, neměl jsem v životě takové štěstí. Lhal jsem, co se týče mého života, ale nelhal jsem o tom, čemu věřím. A vaší lásce věřím.“
Lasira přikývla. „To já také.“

Když jsem šel po Kamenné ulici, minul jsem Lasiřin hostinec, kde jsem byl poprvé, co jsem toto městečko navštívil. Poté jsem procházel kolem Derikovy kovárny a Samuelova bylinkářství. Dále byl Samuelův dům a v zadní čtvrti města jsem viděl bývalé řeznictví, kde ještě nedávno prodával maso řezník Solomo. Minul jsem Heroldovu hospodu, bývalý dům starého Jeroma, štamgasty, který pomohl Samuelovi a vlastně i Lasiře i přesto, že nešťastně byl nucen k pomoci zločincům, kteří ji ukradli pokladnici z hostince.
Mezi malými budovami jsem nalezl lazebnictví, dále jakousi magiku Minoru, zbrojířství a spoustu dalších zajímavých budov a obchůdků. Samozřejmě zde nechyběly ani kasárny, i když pro tak mírumilovné místo mi přišli takřka zbytečné.

A kousek za městem byla ovčí farma, kde nebydlel nikdo jiný než Korid. Vyšplhal jsem až nahoru, abych si prohlédl město z větší výšky. Byl to krásný pohled, slaměné i dřevěné střechy, kouřící komíny, létající ptáci nad městečkem.
„Zdravím vás, Alene,“ ozvalo se zničehonic za mnou.
Otočil jsem se a spatřil Korida, jak kráčí opírajíc se o velikou dřevěnou hůl. „Dobrý den.“
„Viděl jsem vás tu a říkám si, jestli byste nechtěl zajít na oběd. Dělám si k obědu řízky.“
Jindy bych dělal drahoty, ale tentokrát jsem onu nabídku nemohl odmítnout.
„Velmi rád.“

Při cestě domů mě napadlo, jestli bych neměl litovat toho času, který jsem strávil o samotě v mé staré chajdě. Ale poté mi došlo, že toho litovat nemůžu, protože kdybych se přestěhoval již dříve, nenašel bych toto kouzelné místo.
Oddávajícího jsem dělal už jen zde, v městečku. Už jsem se nikam netrmácel přes půlku Merije, ujal jsem se Solomova řeznictví a trochu jsem ho předělal na obchod lásky. Prstýnky, náhrdelníky, šátky s motivy zamilovanosti a lásky. Jak jsem řekl Lasiře, klamal jsem sebe, klamal jsem i lidi okolo mě, ale nikdy jsem na lásku nepřestával věřit.