Poslední z rodu Liebhaber - Prolog

Byl krásný zimní večer, nebe plné hvězd a ulice pokryté sněhovou přikrývkou. Vskutku ideální čas pro jakékoliv chvíle strávené s rodinou, či přáteli. Vskutku ideální čas pro vraždu. Vraždu snad ani ne! Čas pro hotový masakr.

V malém rodinném domku, kdesi v Anglii právě probíhala oslava v kruhu přátel rodiny Liebhaber. Malé Susan bylo ten den šest roků. Vyrůstala v láskyplném prostředí, plném blízkých přátel a hodných lidí. Jenže kdo tehdy přemýšlel o tom, že se její krátký život rázem změní v noční můru.

V životě ji měly čekat první kouzla, noví přátelé a velké věci. Bohužel však to vše a ještě mnohem víc jí mělo být odepřeno.

Ten osudný večer stála s čelem přitisknutým na skle a se zájmem pozorovala hvězdy a sníh, jež se odrážel světlo měsíce. Právě začala hrát její oblíbená písnička, otec k ní přiběhl, vyhodil ji do vzduchu a začal s ní tančit v rytmu krásné hudby. Všichni se smáli, povídali si, nebo tančili také.

Ozvala se rána. Výkřik. Všichni strnuli. Teta Flo padla mrtvá k zemi. Místnost byla plná zmatku, křiku a vyslaných kleteb. Kletby létaly do všech stran. Irigové byli všude. Vraždili, mučili a zohyzďovaly těla rodiny Liebhaber. Otec rychle předal dceru své ženě a zařval: "Mdloby na vás!"

"Crucio!" vykřikl někdo a vzápětí se ozval nářek plný bolesti.

"Imperia! Vyřikl jeden z Irigů a hned na to se otočil strýc a s očima plnýma bolesti zavraždil svého bratra.

Náhle místnost zalilo oslnivé světlo a vše náhle vybuchlo. Adriana se svojí dcerou proletěla oknem a dopadla do sněhu před domem. Mezitím, co sníh se barvil krví, dům se otřásal. Záblesky a řev umírajících neutichal.

Až nakonec vše ustalo. Už nikdo nekřičel.

Adriana se z posledních sil zvedla, postavila na nohy svoji dceru a zašeptala. "Zůstaň tady!" a vrávoravě se rozběhla zpět do domu. Všude byla cítit krev. Viděla svého muže, sestru, bratry a švagry, své přátele a vedle nich i mrtvé Irigovic vrahy. Uprostřed místnosti byl nakreslen modrý pentagram.

"Mami, já se bojím." Zašeptala zkrvavená dívka stojící přímo za svojí matkou.

"Jdi pryč, Susan, jdi ven!" zašeptala Adriana.

Místnost zalila modrá záře a ozval se tichý šepot. V tom matka zasténala a než se jí podlomila kolena, vykřikla: "Uteč, Susan…"

Susan se na patě otočila a utíkala ke dveřím. Nestihla to. Záře ji pohltila.

Nocí se ozval žalostný křik…