Dítě zákonem: Změna prozřením - první část

Dveře se rozevřely a do mojí kanceláře vstoupil Michal, malý hubený prevít, kterého jsem povýšil do pro něj naprosto úžasné funkce. Hlídal spodní patra vězení. Vězení, které se zvenku a prakticky i zevnitř tvářilo jako úplně normální budova pro zadržené kriminálníky, ale jen ti zasvěcení věděli, co se děje ve spodních patrech. A tenhle Michal si myslel, že mu důvěřuji právě díky tomu, že jsem se s ním podělil právě o tohle tajemství.
„Pane ministře, přišel jsem vám nahlásit, že jsme přijali dalších pět žen.“ Stál tam jako pravítko a tuhle nudnou a nezajímavou zprávu mi ohlašoval až příliš nadšeně.
„No dobře, tak jim odejměte čipy a pošlete je dolů.“
„Ano pane, to už je zařízeno. Já jen…že…že,“ koktal. A já už věděl, že něco podělal.
„Tak co se stalo, Michale?“ Opřel jsem se do křesla a podíval se z okna na rušnou ulici.
„I přes veškerá opatření a i přes pravidelné týrání vězenkyň, které jim má zabránit k obraně a k útěkům…“
„Sakra já vím, proč ty ženy týráme. Tak už to vyklop!“ Už mě začínal štvát.
„Jedna z nich utekla.“
Vyvalil jsem na něj oči. Byl ze mě nervózní a měl i strach, což mě docela pobavilo. Ale jinak jsem běsnil a byl vzteky bez sebe.
„Jak, utekla? Co mi to tady povídáš a odkud utekla?“
„Z cely předběžného zadržení. Tedy, při převodu do Hlubšího podzemí.“
„Do Hlubšího podzemí? Takže v Mírném podzemí už byla?“
„Ano.“
Vymrštil jsem se z křesla a dopochodoval až k tomu pidižvíkovi přede mnou. „To se ze mě děláš blázny nebo ne? Takže viděla ostatní ženy? Viděla co se s nimi děje?“
„Ano,“ zašeptal Michal. Musel jsem se chvíli vydýchávat.
„Tak co tady čumíš? Koukej jí chytit, jinak bude kecat o všem co tady viděla a nemusím ti snad říkat, že to by blo sakra špatný!“
„Ano pane ministře, ano. Hned to zařídím,“ poklonil se Michal a vyběhl z mojí kanceláře. Pro uklidnění jsem praštil do zdi, až se osypala omítka, ale nepomohlo to.

*****

Když nás poprvé odvedly dolů, myslela jsem si, že se mi to zdá, že jsem v nějakém hororovém sci-fi filmu. Ale nezdálo se mi to. Vedly nás spoutané úzkou prosklenou chodbou, díky ní jsme mohly vidět místnosti okolo sebe. Na lůžkách tam ležely desítky žen, těhotných žen. Některé právě operovaly, jiné tam jen tak spaly. V další místnosti ženy pracovaly u nějakých počítačů, o něco dále ženy cvičili a ještě dál se těhotné ženy musely tlačit v malinkaté místnosti, ze které si vždycky jednu vybral ozbrojený člověk v bílém plášti a někam jí odvedl.
„Co se to tady děje?“ zeptala jsem se, ale odpověď jsem ani od jednoho ze svých hlídačů nečekala. Zbývající čtyři ženy si taky prohlížely ten hrůzný obraz před sebou.
„Kam nás vedete?“ Žádná odpověď.
Místo toho jsme vešli do nějaké bílé místnosti s lehátky, na němž byly gumové řemínky a nějaké dráty. Jeden z hlídačů mě hrubě položil na lehátko a i přes můj odpor mě připoutal. Během těch minulých dnů, kdy jsme byly nuceny běhat bosy po chodbách v předběžných celách, kdy nám vrážely facky jen tak pro radost, kdy do nás kopali a plivali na nás hlídači, se mi nepodařilo ten odpor vyvolat moc velký. Navíc mnou ještě projel elektrický šok, který mě úplně dorazil.

Ležela jsem na zádech a někdo mi vzal pravou ruku.
„Dovolte madam, abych vás zbavil toho elektrického prevíta, kterého máte v ruce.“ Otočila jsem se a pohlédla do tváře černovlasého muže s bílým pláštěm na sobě.
„Říkala jsem jim to už předtím, ale já jsem těhotná.“ Nemohla jsem skoro mluvit, ale nezdálo se mi logické, aby mě zajali i přesto, že čekám dítě.
„My to víme, proto vám teď vyříznu onen čip, aby se na to nepřišlo,“ usmál se úlisně muž.
„Cože?“ Můj údiv skončil ve chvíli, kdy mi ten bastard vrazil do ruky ostrou tenkou kudlu. Sestra, která se tu objevila kdoví odkud, k ráně přiložila hadičku a ta mi začala odsávat krev.
„Víte, je to jen takové bezpečnostní opatření. Dříve se čipy vězenkyním neodoperovávaly a jedna z nich dostala bláznivý nápad a pomocí toho svého, který si vyřízla z ruky, si nějak sestrojila hračku, pomocí které se jí podařilo dostat se ven. Vlastně, skoro. Během cesty výtahem vykrvácela.“
Ležela jsem dál na lehátku a skučela bolestí.
„Navíc v blízkosti těch přístrojů v dolech to trochu dělá paseku.“
V dolech? Co se tu děje?
„Ale nebojte, jakmile porodíte, nebudete se muset o doly zajímat.“
Když mi silou vytáhnul čip z ruky, mlasklo to a vytryskla krev. Sestra mi zápěstí oblepila nějakým obvazem a hadičku z něj vedoucí mi pomocí jehly nastrčila do druhé ruky.
„To abyste nám neomdlela,“ mrkl na mně doktor nebo co on to byl zač.

Takhle připoutanou mě nechali ležet ještě několik hodin. Sledovala jsem jak chodbou, kterou sem přivedli i mě přivádějí další ženy, které v mají v očích strach a bojí se toho, co vidí za sklem. Byly tu těhotné ženy. Viděla jsem je, ale nechápala jsem, jak je to možné. Proto jsem prakticky ani nemyslela na Káju, protože mi hlavou teď běžely úplně jiné myšlenky. Ten doktor mluvil o nějakých dolech, které se asi nacházejí ještě pod tímto patrem, které už teď je v podzemí. A já jsem rozhodně nechtěla, aby mě tam odvlekli.

Odpoutali mě a zase spoutali do elektrických pout. Vedli mě pouze dva hlídači, šli jsme chodbou úplně sami, ale bylo mi jasné, že tu někde musí být kamery nebo nějaký bezpečnostní systém. Ale to jsem v tuhle chvíli stejně nemohla změnit.
Když to jeden z nich nejméně čekal, praštila jsem ho pěstmi do obličeje, druhý už skoro zmáčknul tlačítko na poutech, ale já ho nakopla mezi nohy. Svalil se k zemi, to už se mě ten druhý snažil zezadu chytit, ale já jsem se sehnula a on padl na zem. Kopla jsem ho do obličeje. Rychle jsem vzala jednomu z jejich pistolí a bez dlouhého rozmýšlení jsem je zastřelila. Vzpomněla jsem si na Káju, který vždycky tvrdil, že ženy, které zajímal mnohdy předvedly až obdivuhodné schopnosti. Jestlipak o tomhle ví, o tom, jak se se ženami po jejich zatčení zachází. Věřila jsem, že ne.
Běžela jsem tam, odkud mě odvedli a opatrně kráčela krok za krokem. Nevím, jak jsem to v té chvíli udělala, ale neovládla mě ani nervozita ani strach, jen to nutkání dostat se ven, utéct z jejich spárů. U výtahu hlídali dva, zastřelila jsem je. Nastoupila jsem do něj a zmáčkla tlačítko do nejvyššího patra. Podívala jsem se na sebe v zrcadle a viděla tam zmlácenou brunetu s modřinami po celém těle v průhledné košilce. Výtah zastavil.

V téhle době se už budovou rozezněl poplach a já vyběhla chodbou doleva. Neslyšela jsem nikde žádné kroky, otevřela jsem nejbližší dveře a dostala se na střechu. Byla hluboká noc. Pouta mi bránila v plném pohybu, ale i tak jsem riskla sešplhat po okapu, který se nacházel na jedné straně. Byla jsem tři patra nad zemí.
Na střechu vtrhli policajti právě ve chvíli, kdy jsem začala slézat po okapu dolů. Urazila jsem pár centimetrů, než po mě začali střílet. Urazila jsem dalších pár. Slyšela jsem svištící kulky i nadávky policistů, ale snažila jsem se to nevnímat. Trefili mě.
Letěla jsem vzduchem a dopadla na tvrdý chodník. Měla jsem takový pocit, že se mi rozskočí hlava a že mi upadne ruka. Začala jsem plakat, ale zvedla jsem se a začala utíkat. Nevím kam, nevím jak daleko jsem to zvládla ani nevím jak jsem to celé mohla přežít. Ale přežila. Vzpomínám si jen na to, jak jsem upadla do bezvědomí a probudila se ve studené tmavé místnosti se sympatickým mužem sedícím u mě.

*****

„Tak o tomhle nic nevím.“ Seděl jsem u Petry a poslouchal její hrůzyplné vyprávění. Takže sem se dostávaly zatčené ženy. A jakto, že se zavíraly i ty těhotné?
„Svině,“ utrousil Medvěd. Všichni jsme seděli v jeho místnosti a užívali si tepla a kožených křesel, která se sem nedávno dali.
„Jsem tvým dlužníkem, Vlkodave. Nebýt tebe, ty šmejdi by mě našli a zabili.“ Nikdy jsem takhle Petru neslyšel mluvit. Vždycky mluvila tak jemně a slušně. Tiskl jsem její ruku a děkoval štěstí, které jí pomohlo dostat se z toho hrozného nelidského vězení.
Vlkodav řekl něco jako, že to nestojí za řeč, ale to se mýlil. Zachránil Petře život. A to mu nikdy nezapomenu.

Nechali jsme jí odpočívat, Vlk se o ní staral a já doufal, že je natolik zodpovědný, jak by být měl a nenechá se unášet minulostí.
„Svět se změnil, ale Hypokratova přísaha zůstává stejná,“ uklidnil mě Tomáš, když jsem trochu nejistě vyjádřil nahlas své pocity. Tomáš mi byl ze všech tady asi nejsympatičtější, mladý muž, hnědé krátké vlasy, špičatý nos a poměrně pohledný obličej, který mu ale v tomto podzemním světě nijak nepomáhal. Tady to měli všichni stejně těžké, ať už to byli krasavci nebo ne.
Celý komplex, ve kterém jsem se nacházel, bych nemohl projít ani během několika dní, ale věděl jsem, jak se dostat ven a do jídelny. Ta byla docela veliká a proto se v ní pořádaly kromě jídel i veškeré schůze. Poté tu bylo několik ložnic pro netěhotné, které se tu ukrývaly a Ochránci se je snažili co nejdříve navrátit do normálního života. Jednou jsem pozoroval Vlka při práci. Nejdříve ženě umrtvil injekcí ruku a poté ji vyoperoval čip. Jeden z Ochránců, který se vyznal v technice, čip vložil do počítače a přeprogramoval ho. Daná žena se tak stala matkou, alespoň pro čtecí zařízení. Když Vlk právě na čtečce ověřoval změněné údaje, zatřásl jsem se.
„Copak, nechceš se dívat, jak ho budu dávat zpátky?“ zeptal se jízlivým tónem.
„Ne, jen…vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem tuhle čtečku taky používal.“
Vlk si odfrkl. „Dobře, že to tebou otřáslo.“ Podíval se na mě a zahleděl se mi do očí. Nikdy mi neodpustí, co jsem mu udělal, ale začínal mě brát mezi Ochránce.

Další místnosti tu byly Hlavní místnost, která se nacházela takřka hned za vchodem a poté Medvědova místnost, které jsem prostě říkal velín i když ve skutečnosti to žádný velín nebyl. Pak tu samozřejmě byly ložnice pro samotné Ochránce a místnosti s počítači a s vodovodem a tak dále. Technická četa den co den zútulňovala tenhle úkryt a po kompletním osazení žárovkami a lampičkami se začala soustředit na kovové plechy, kterými začala pokrývat stěny.
Během té doby, kdy stihla obložit půlku prostoru, kde jsme se nacházeli, jsem se stihl seznámit se spoustou Ochránců i s dalšími chodbami a místnostmi. S Petrou jsme si vynahradily tu doby, kdy jsme spolu nebyli. Hladil jsem jí často bříško a doufal, že dítěti se nic nestane.
„Už jsi přemýšlel o jméně?“ zeptala se mě jednou.
„Vždyť ani nevíme, jestli to je kluk nebo holka,“ usmál jsem se.
„Víš, mohli bychom ho pojmenovat po Vlkodavovi. Nevíš jak se doopravdy jmenuje?“
„Vím, Michal.“
Petra se na chvíli odmlčela. „To je škoda, takové jméno našem synovi dát nemůžeme. Co kdyby ses zeptal Medvěda, jak se jmenuje?“
„A jak víš, že to bude kluk,“ zeptal jsem jí a pohlédl do těch krásných očí.
„Cítím to.“

Vyšel jsem z naší ložnice, už neležela na lůžku pro nemocné, ale normálně fungovala. Dokonce měla vložený i zcela nový čip, s jiným jménem, protože nám bylo jasné, že najít jí policie, její jméno budou mít kvůli jejímu útěku zavedeno.
Okolo právě procházel Vlkodav. Ani se na mně nepodíval.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.
„Jak je Světlušce?“ zastavil a zeptal se mě.
„Dobře. Ale jmenuje se Petra, to přece víš.“
„Na to si nezvyknu, znám jí jako Světlušku, a to už tak asi zůstane.“ Nevím, ale Vlkodav se mi zdal mnohem víc nepřátelský než třeba Vlk, který k tomu měl o dost větší důvod.
„Vadí ti, že jsem u vás?“ zeptal jsem se ho.
„I kdyby, Medvěd ti věří.“
„Na to jsem se tě neptal.“
Povzdechl si. „Nevěřím na tvojí náhlou proměnu, to je všechno.“
„Na mojí náhlou proměnu?“
„Ano, byl jsi svině a teď už nejsi? Jenom kvůli tomu, že ti málem zabili ženu? Už jsi přece dávno musel vědět, jaký svinstvo děláš nebo ne? Když jsi přicházel domů k ženě, kterou jsi miloval, jsi si musel uvědomit, že jsi hajzl!“
Měl samozřejmě pravdu. Ve všem. „Já vím. Ale změnil jsem se, opravdu. Nevím jak. Prostě to tak je, a jsem lepší, věř mi.“
„I kdybych ti věřil, ty, které jsi zavřel nám to nevrátí. A Moniku taky ne,“ řekl Vlkodav a pokračoval v cestě.
„Ani si neumíš představit, jak mě to mrzí,“ zvolal jsem.
Nic neřekl a šel dál.