Poslední z rodu Liebhober 2. kapitola

„Můžeš mi to, prosím zopakovat?“ řekla Susan a nevěřila vlastním uším.
„Nemůžu tě odsud dostat. Nevím jak.“ Odpověděl Sirius.
„To není možný!“ Rozhodila bezmocně rukama a začala přecházet po místnosti. „Člověk, který dokáže udělat úplně všechno, co si umane, neví jak mě odsud dostat?!“ Kdyby byla naštvaná, dalo by se to snést všechno mnohem lépe, jenže zoufalství vše jenom zesilovalo. „Sedm let, sedm dlouhých let jsem tady zavřená. Přes půlku mýho života. Chápeš to, Siriusi? Chápeš to? Připadám si tu jako ve vězení, nic jsem neprovedla, tak proč jsem pořád tady?“ Zastavila se u okna a tiše se rozbrečela. Počítala s tím, že už brzy půjde domů. Vlastně k Siriusovi domů, ne k ní. Do domu svých rodičů se vrátit nemohla. Zemřeli tam všichni její příbuzní, jak by tam mohla žít? Navíc ani neví, co se s domem stalo. Stojí nebo byl zbourán? Vlastně jí to bylo jedno. Tehdy jí bylo šest let. Teď jí je třináct.
Sírius k ní přišel, objal ji a pohladil po vlasech. „Děvenko moje, já vím, jak se cítíš. Ale nemůžu teď nic dělat. Odsud tě nejméně ještě dva roky nepustí a s tím nic neudělám.“
Susan se mu vytrhla a nařkla ho: „Nechceš s tím nic dělat, to chceš říct? Tobě je úplně jedno, co se mnou bude, co?“
„To není pravda, Susan a ty to víš. Bude lepší, když tu ještě zůstaneš. Poslední dva roky, slibuju ti to.“ Přísahal a v tu chvíli si plně uvědomil, jaké to bude mít důsledky. Té dívce utíkal drahocenný čas, než si kletba vybere svoji daň. Po psychické stránce na tom nebyla dobře, jako empatička znala pocity ostatních, muselo ji to mučit a navíc všechno to, co prožila. Neovládala svoji moc. Neveděla jak, nikdo ji to dosud neučil. Všichni její moc potlačovali pomocí kouzel. „Seženu ti učitele, bude sem za tebou chodit a učit tě všemu, co se učí v Bradavicích. Brzy začne další rok, měla bys to všechno dohnat.“
„Učitele?“ Susan se narovnala a trochu pookřála. „Opravdu? Ale oni mi to nedovolí. Nesmím používat kouzla.“
„To se neboj, já to zařídím.“ Usmál se a rozhlédl se po místnosti. Chtěl vidět, co nakreslila nového. Její obrazy se mu velmi líbily. Procházel její kresby, rozebíral je s ní, ale u jednoho se zarazil. Ta tvář mu byla povědomá.
„Kdo je to?“ zeptal se a zkoumal tvář dopodrobna.
„Nevím. Tahle se mi zdála. Má krásné oči. Upřímně doufám, že to byl jen sen.“ Vysvětlila.
Sírius si mnul bradu a pak si vzpomněl. „Víš ty vůbec kdo tohle je?“
„Ne, měla bych?“
„Tohle je Hermiona Grangerová. Kamarádka ze školy, kamarádka mého kmotřence.“
Susan se na ni zadívala a tiše špitla: „Tak to mi jí je líto.“