Muž v černém: Jeskyně

I.
„A prší a prší a prší…“ povzdechl si Tom a hodil do ohně další klacek. „Hrozně to čoudí! To dřevo je mokrý!“
„Tak ber to suchý!“ promluvil jeho druh, John.
Seděli v tmavé jeskyni, kterou ozařovalo jen světlo od ohně. Obloženi svými batohy vyčkávali až uschnou. Déšť je překvapil na cestě. Vůbec to nečekali, protože když vyráželi nebe bylo jasně modré. Měli štěstí, že už byli blízko svého cíle, když se spustil liják. Byli promoklí na kost. Teď už naštěstí trochu oschli.
V jeskyni se rozhostilo ticho, do kterého zazníval jen praskot ohně, pleskot kapek na kameny a šumění deště. Plamenná záře barvila stěny do ruda a vrhala na zdi dlouhé poskakující stíny obou kamarádů sedících kolem.
Najednou se na zdi vynořil nějaký další stín a stále se zvětšoval. Ozvaly se kroky a vzápětí nato se jeskyní rozlehl výkřik.
„Au! Zatraceně! Že já jsem sem vůbec lezl!“
Stín trochu zavrávoral. Tom s Johnem se zarazili. Pak pomalu otočili hlavy a zadívali se na sebe. Oba se ptali na stejnou otázku, kde se tady ten člověk vzal.
Za chvíli se muž vynořil ze tmy. Ještě trochu vrávoral, ale pak svůj krok zpevnil. Byl celý v černém a tmavé vlasy měl trochu rozcuchané. Do obličeje mu vidět nebylo.

II.
Muž se zastavil. Zůstal stát tak šikovně, že oheň ozařoval celé jeho tělo, ale obličej stále zůstával v temnotě.
Tom nenápadně sevřel klacek a John promluvil:
„Kde jste se tady vzal? Není vám zima? Pojďte si sednout k ohni!“
Muž se ani nepohnul.
„Ten klacek můžete odložit, Thomasi. Neublížím vám,“ řekl klidně.
„Vy víte, jak se jmenuju?“ vykoktal Tom.
„Jistě, vím kdo jste a co tu hledáte.“
„Opravdu?“
„Jistě, přišli jste sem hledat poklad, který se zde podle pověsti má nacházet.“
„A nachází?“ vyhrkl dychtivě John.
„Jistě, ale moc bych vám to neradil. Jeskyně si svůj poklad moc dobře hlídá… jak jste před chvílí mohli vidět… nebo spíše slyšet…“ dodal trochu kysele.
„Hlídá? Jak hlídá?“ ptal se nechápavě Tom.
„Staví do cesty nejrůznější překážky, aby zabránila průchodu a nalezení pokladu. Je plná nebezpečí, například valící se kameny a propasti…“
„Nikde se o tom nepíše.“
„Protože se zatím nikomu odtud nepodařilo dostat…“
„Co o tom všechno víte?“ ptal se se zájmem John.
„Celkem nic, jen to, že tady ten poklad zanechal jeden pirát se svojí bandou. Chtěl ho zde ukrýt tak, aby ho nikdo nikdy nenašel. Proto udělal spoustu opatření. Už jsem o nich mluvil. Nestačilo mu ani, že je jeskyně pod vodou…“
Oba přátelé se na něj nechápavě podívali.
„…Totiž dříve byla pod vodou. Ale jak už jsem řekl, tohle mu nestačilo a tak ještě jeskyni zaklel pro případ, že by se někomu podařilo přes všechna ta nebezpečí a nástrahy dostat… Nikdo nemá šanci ten poklad získat. A že je to poklad! Má nedozírnou cenu. Je to největší poklad na světě!“
„Opravdu?“ Johnovi se zablýskalo v očích. „Tome, jdeme! Nemůžeme dopustit, aby nám ho někdo vyfoukl!“
„Nechoďte tam! Nevrátíte se!“
„Ale vrátíme!“ prohlásil John. „A i s obrovským jměním! Uhněte!“ sebral batohy a odstrčil muže stranou. „Můžete tady zatím uhasit ten oheň, nebo u něj počkat!“
„Ale…“ vykoktal ještě muž, ale to už oba kamarádi zmizeli ve tmě.

III.
Postupovali dlouhou vlhkou chodbou čím dál hlouběji do jeskyně.
„Zatraceně! Už toho mám dost!“ postěžoval si Tom, když mu na hlavu spadla další kapka. „Jsem už úplně promáchanej!“
„To snad vydržíš, ne?“ prohlásil John a nepřestával postupovat chodbou. „Kvůli takový prkotině to přece nevzdáš! Ten poklad za to stojí!“
Šli dál. Najednou Johnovi baterka zablikala a zhasla.
„K čertu! Ještě tohle!“ zanadával a jal se hrabat v batohu. „To už nemáme žádnou baterku?“
Tom jen pokrčil rameny.
„Sakra! Teď abysme šli potmě!“
Nicméně jim nezbýval nic jiného. Opatrně našlapovali a šmátrali před sebou rukama. Najednou se ozval výkřik. John se prudce otočil. Tom seděl na zemi a držel si nohu.
„Proboha, co zase děláš?“
„Na něco jsem šlápl a teď mám něco s nohou…“
„Prosímtě! Vstávej!“ Najednou se však zarazil. „Neslyšíš něco?“ zaposlouchal se.
„Jakoby se něco valilo…“
Za chvíli se za rohem vynořil obrovský balvan.
„Zatraceně! Tome, musel jsi něco spustit! Dělej! Zdrháme!“
Popadl Toma za ruku a pomohl mu vstát. Dali se na útěk. Balvan se valil pořád za nimi. John byl několik metrů před Tomem. Najednou se ozval tlumený výkřik.
„Do háje!“
V tu chvíli Tom zakopl a odkutálel se ke stěně.
„Johne! Co se děje?“
„Spadl jsem do propasti! Nemůžu se dostat ven! Hrozně mě bolí ruce! Už se asi neudržím! Musíš mi pomoct, Tome!“
„Hned! Už jdu!“ odpověděl Tom.
Než se však stačil zvednout minul ho ten šutr a málem ho přimáčkl ke zdi.
Než se vzpamatoval, kámen zahnul za roh. Celou chodbu naplnil strašný řev, který jakoby čím dál víc přicházel z dálky. Za pár vteřin se ozvala hromová rána. Tom se rychle vyškrábal na nohy a rozeběhl se za balvanem. Málem však taky spadl do propasti. Naštěstí se včas zarazil. Opatrně si lehl na okraj a nahlédl do černé temnoty.
„Johne?!“ zvolal roztřeseným hlasem. „Johne?!“
Nikdo se však neozýval. Z propasti jen vanul chladný vánek Tomovi přímo do obličeje.
Tady už nebudu ani minutu! pomyslel si Tom, zvedl se a během se vypravil zpátky. Už se blížil k ohni, který pomalu dohasínal. Najednou se ozvala hromová rána a krápníky, které lemovaly vchod do tábořiště obou kamarádů, se sjely v jednu pevnou stěnu.
Tom se na ni vrhl a začal do ni bušit a křičet. Najednou se ozval další rachot. Tom se prudce otočil a spatřil, jak se k němu pomalu sunou obě postranní stěny a navíc ještě jedna protilehlá, která tam předtím vůbec nebyla. Tom začal řvát ještě více než předtím v naději, že se někdo ukáže a pomůže mu. Třeba ten tajemný muž.
Volal však marně. Nikdo se neukázal. Stěny se k sobě přibližovaly stále více, až nakonec s bouchnutím sklaply a křik ustal.