Dítě zákonem: Změna prozřením - druhá část

Zpráva o masakru ve věznici mě skoro rozesmála. Úplně jsem si uměl představ výraz toho spratka Michala, jak k němu naběhne několik Ochránců a povraždí celý jeho oddíl a jeho. Ještě více mě pobavila zpráva o úniku Karla Vojtěcha. Týdny jsem se z něj snažil dostat, kde se schovávají Ochránci a oni si pro něj přijdou rovnou do vězení. Ještě několik týdnů před tím mě stihl Michal obeznámit zprávou, kdo byla ona uprchlá vězeňkyně.
„Víte, pane ministře. Tu ženu, která nám utekla…nepodařilo se nám jí najít.“ Zase se přede mnou potil a já se ptal sám sebe, proč jsem ho vlastně přijal.
„Výborně, takže máme svědkyni,“ prohodil jsem sarkasticky. „Jak dlouho už po ní pátráte?“
„Čtyři dny.“
Postavil jsem se. „Těžko říct, kde teď může být, ale doufejme, že někde zdechla, jinak někde po naší republice běhá ženská, která toho ví až moc.“
„No, moji lidé jí prý postřelili, když jim utíkala. Takže se možná daleko nedostala. Ale ještě něco jsem vám chtěl říct.“
„Tak povídej Míšo, co to je?“ Tenhle skrček mě vážně přiváděl k šílenství.
„Ta uprchlá…byla to Petra Vojtěchová. Manželka Karla Vojtěcha.“ Zůstal jsem na něj vyjeveně zírat a potlačoval jsem touho prohodit ho oknem mojí kanceláře, které se táhlo přes celou zeď.
„Ty idiote! Ale ať se v žádném případě ten polda nedoví, že je naživu, je to jasný! Sakra obzvlášť teď, když ti zdrhla. Chtěl jsem to na něj vytáhnout až za pár dní a přiskřípnout ho, aby promluvil, jenže ty jsi neschopnej vůl! Teď si toho parchanta hlídejte ještě víc, pokud je ta kráva naživu, možná se ho pokusí jít zachránit!“
„Ano pane!“

A teď jsem koukal na mail, který mi Ochránci poslali včetně nějakého záznamu z kamery, která se ale v té chvíli úplně zastavila, takže nespustila poplach, ale nahrávat mohla. Řekl bych, že to byl jejich záměr, abych viděl, co tam ti hajzlové udělali.
Takže dva lidé, kteří jsou pro mě velikým trnem v oku jsou na svobodě. A pokud je náhoda stmelila dohromady, což pravděpodobně ano, jsou silnější, než jsem potřeboval. Ona ví o tom, co se děje pod věznicí a on ví hodně o mě a o přístupu k vězňům. Jenže já jsem se nebál ani jeho, ani jí. Já byl ministr a ona jen uprchlice a on uprchlík, který se snažil zabránit svým kolegům ve výkonu trestu. Měl jsem navrch. Ale jednu věc bych věděl opravdu rád. Kde mají Ochránci ten posranej úkryt a kdo jim velí. Z toho záznamu se totiž mnoho věcí vyčíst samozřejmě nedalo.

*****

Za tři měsíce, které jsem u Ochránců prozatím strávil, jsem nebyl svědkem ani půlky toho, co museli dělat pro bezpečí a dobro lidí. Za tu dobu jsme zachránil několik žen a zneškodnili jednoho policistu, ale já za prvé nebyl ani u jedné z těch akcí a za druhé jsem o nich moc nevěděl. Vlastně od doby, kdy mě sem přivedli jsem nevystrčil hlavu ven.
„Zatím tě nebylo třeba, Karle, ale tvoje chvíle se blíží. Chystáme velikou akci. Chceme přepadnout celou policejní služebnu.“ Medvěd se usmíval a upíjel kávy.
„Opravdu? A kdy?“
„Tak do měsíce. Zatím ještě sbírám informace o té budově a tak, ale nevypadá to nijak složitě. Jen tam vlítneme, zneškodníme ty, kteří budou dělat potíže a vyhodíme jí do vzduchu. Tím jim zkomplikujeme práci a vyšetřování, což nám bude hrát do karet.“
Tenhle muž žil opravdu jen proto, aby zachraňoval ty nevinné ženy. Opravdu jsem ho obdivoval.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho.
„Prosím?“ pozvedl obočí.
„Jak se jmenuješ doopravdy. Já a Petra po tobě chceme pojmenovat našeho syna.“
Chvíli nic neříkal a poté polknul. „Vašek.“ Byl dojatý. „Už je jasné, že je to syn?“
Přikývl jsem. „Petra to věděla od začátku.“

Přípravy na přepadení policejní služebny probíhaly dlouhé týdny, plánování, rozebírání a konečné zásobování a ozbrojování. Celá služebna měla čtyři patra a sklepení, ve kterém se ale nenachází nic zajímavého. Medvěd využil svých kontaktů a dostal se do služebny a trochu nám vypomohl tím, že společně s Tomášem oklamali bezpečnostní systém.
Já a několik dalších jsme čekali na jejich telefonát, který přišel asi tak pět minut po půlnoci. Ozbrojeni samopaly s tlumičem jsme vběhli do služebny a vypořádali se se strážnými. Stříleli jsme je, zabíjeli. Žádné slitování.
„Běžte do druhého patra, tam mají hlavní počítač,“ hlásil mi do sluchátka Tomáš, který celou akci pozoroval z vedlejšího baráku. „Medvěd se k vám přidá, zabavuje teď pár policajtů v odpočívárně, ještě o vás nikdo neví.“
Přišlo mi to takřka neuvěřitelné, protože i s tlumiči jsme působili dost hluku, rozbíjené květináče, počítači, křičící policisté a podobně. Albert už pomalu pokládal výbušniny a Karásek se pokoušel vydolovat z počítače nějaké informace.
„Do prdele!“ slyšel jsem Tomáše ve sluchátku.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Právě k vám přijelo asi deset policejních aut a vyskakuje z nich snad půlka policajtů z celý republiky!“
„Cože?“ Ostatní chlapi také měli sluchátka, takže všechno slyšeli. „Co budeme dělat?“
„Obklíčili celou budovu, ale vezměte to přes střechu.“
„Tome, je nás deset. Jak to máme vzít přes střechu?“
„Vylezte do nejvyššího patra a tam někde budou dveře na střechu. Medvědě, slyšíš mě? Máš nějakou možnost, jak vám přivolat helikoptéru?“
Chvíli jsem nic neslyšel, jen jsme s chlapama stáli v místnosti a poslouchali, co se bude dít dál.
„Jo mám. Musel jsem vylézt od těch policajtů, už o vás vědí. Běžte na tu střechu. Počkám tam na vás.“
Pohlédl jsem na celou skupinu. „Tak jste to slyšeli. Honem za mnou, ale opatrně,“ zavelel jsem a vyběhl z místnosti. Albert položil další výbušninu a my už jsme se dostali do dalšího patra, kde jsem díky Tomášovým instrukcím bez potíží obešli zbývající hlídače a zabili je. Jenže to už se do budovy dostaly desítky policistů, alespoň tak to tvrdil Tomáš.
„Jsou to nějaký speciální jednotky nebo co, nikdy jsem tyhle uniformy neviděl.“
Ve čtvrtém patře už na nás čekal Medvěd a otevřel nám dveře na střechu. Všichni jsme na ní vyběhli, on mezitím vyřizoval nějaký hovor.
„Zůstanu tady a pokusím se je zdržet. Vrtulník by měl přiletět co nejdříve.“
„Ale Medvědě, co když o tobě vědí? Tohle je celý nějaký divný, věděli o tom přepadení, takže možná vědí i o tvojí totožnosti,“ přesvědčoval jsem ho. On se jen pousmál.
„Neboj se o mě, já se o sebe postarám.“
„Ale Medvědě…“
„Jdi na střechu a zabarikáduj dveře, honem!“
Nechtěl jsem ho poslechnout, ale přikývl jsem a udělal, co mi nařídil.

„Medvěd je zastavil ve třetím patře,“ hlásil Tomáš. My už stáli na střeše, vítr nám čechral vlasy a my vyčkávali na zvuk vrtulníku. Srdce mi bušilo jako o závod a žaludek se svíral nervozitou.
„Někdo mě praštil do hlavy, vůbec nevím co se tu stalo,“ slyšel jsem Medvědův hlas. „Co jsem tu dělal? Byl jsem tu za jedním přítelem.“
Co když mu to nespolknou? Sakra!
„Do hajzlu!“ slyšel jsem Tomáše.
„Co je?“
„Beneš.“
V krku mi rázem vyschlo a roztřásla se mi kolena. Beneš. Byl tady a věděl proč tu je. Věděl o Medvědovi i o mně. Někdo nás prásknul.
„Co to děláte, pane ministře?“ slyšel jsem Medvědův hlas.
„Zatýkají ho!“ vykřikl Tomáš. To už jsem zaslechl zvuk helikoptéry.
„To ne!“
„Zatkli ho a pokračují v prohledávání budovy, část jednotky míří na střechu. To sou nějaký zkurvený vládní agenti nebo co!“ informoval nás Tomáš, my jen vyhlíželi přibližující se vrtulník. Samopalem jsme zaklínili kliku dveří a dva z nás se postavili před ně s připravenými zbraněmi.
„Teď ho posadili do auta a odjíždějí pryč. Sakra Medvěde…strhli mu sluchátko, přestávám mluvit, mohl bych nás prozradit.“
To byla poslední Tomášova informace. Vrtulník přistál, my do něj naskákali, u toho jsme obezřetně sledovali dveře, které se otevřely až když už jsme byli mimo dostřel. V tu chvíli to Albert zmáčkl. Ve druhém patře policejní služebny vybouchly dvě bomby. Nikdo z nás ale nejásal.

*****

„Velitel Krčmář, kdo by to byl řekl.“ Medvěd, jak si trapně říkal ten trouba přede mnou, seděl svázaný na židli, uprostřed studené místnosti nacházející se v Hlubším podzemí naší věznice. Nad jeho hlavou zářilo jen slabé osvětlení, u železných dveří stála dvoučlenná ostraha a jeden hlídač stál těsně u mě.
„Je to opravdu ukrutně absurdní, že ano? My dva jsme se setkali jen jednou, pokud se nemýlím, že?“
Šéf Ochránců nic neříkal, ruce měl svázané za zády k opěradlu židle. Z úst mu tekla krev, to po zásahu hlídače stojícího vedle mě.
„Doufám, že vám nemusím připomínat, že pokud nebudete spolupracovat, tak zemřete.“
Změřil si mě pevným pohledem. „Nebojím se.“
„Vždycky jsem obdivoval hrdinství vykonané pro nic za nic. V knihách a ve filmech jsou stovky hrdinů, kteří za něco bojovali a nakonec zemřeli s dobrým pocitem, že nepromarnili svůj život a pomohli světu stát se lepším. Jenže vaše smrt bude ještě více zbytečná než ta jejich, protože stejně tu vaší havěť najdeme, ať už s vaší pomocí nebo ne. S vámi to bude jen o něco rychlejší.“
„Nepomůžu vám, ať už mi uděláte cokoliv. Nezradím své lidi.“ Na knírku mu pomalu začala zasychat krev, kývnul jsem na hlídače a ten Krčmáře znovu udeřil.
„Povězte mi jednu věc, Václave. Jak jste se stal velitelem přepadového komanda? Musel jste se hodně ohánět, abyste se jím stal. Co vy jste vlastně zač, čím jste byl, než jste se stal Ochráncem?“
Medvěd se na mě podíval a pousmál se. „Velitelem Krčmářem.“
Zasmál jsem se. „Prosím?“
„Ještě před příchodem vaší osoby na post ministra, jsem se stal já velitelem přepadového komanda. Ještě před vyhlášením toho špatného a tyranského zákona.“
„Ten zákon jsme vydat museli,“ zakroutil jsem hlavou. „Svět jde do háje, to přece víte. A všechny země a celá Evropa se nějak musela postarat o to, aby se děti nerodili umírajícím rodičům. Pokud to nevíte, průměrný věk, kterého se dožíváme, je rok od roku nižší.“ Ten špinavý terorista zavrtěl hlavou. Jeho přesvědčení mě překvapovalo.
„Zakazujete lidem spokojeně žít, není to nic jiného než omezování svobody.“
„Je zvláštní, že zbytek světa s tímto zákonem souhlasí.“
„Nikdo s ním nesouhlasí, jen se bojí říci ne. Proti vládě se bojuje těžko, zvlášť když je taková jako ta naše.“
„Pane Krčmáři, uvědomte si, kdo je tady, v tomto momentě, výše v potravinovém řetězci. Já. Takže já budu pokládat otázky vám a nebudeme filozofovat o správnosti světa, ve kterém žijeme!“
Obešel jsem ho a pořádně si ho prohlédl.
„Kolik vám je?“ zeptal jsem se ho.
Pousmál se. „Čtyřicet dva.“
„Takže za chvíli zaklepete bačkorami, je to tak? Řekněte mi, kolik bylo vaší ženě, když jí zastřelili?“ To s ním evidentně otřáslo.
„Třicet. A čekala dítě.“
„Ano, o tom jsem slyšel. Musíte být na tuhle zemi pořádně naštvaný, je to tak?“
„Ne. Jsem naštvaný na její vládu.“
„Takže proto jste se stal jedním z Ochránců? Když vás zradila vláda a zabila vaší ženu? Chtěl jste se jí pomstít?“
Mlčel.
„Proto jste pomohl Karlovi Vojtěchovi utéct z vězení? Byl jste to vy, že ano? Dojal vás jeho životní příběh, který se nápadně podobá tomu vašemu.“
Nic neříkal, ani se nepohnul.
„Počkejte,“ došlo mi najednou. „Vy jste jí našli, že je tomu tak? Našli jste jeho ženu, proto jste zachránili i jeho? Přál jste si, aby se setkali, aby se dočkali něčeho, čeho vy už nemůžete.“ Slzy, které se mu nahromadily v očích mě ujistili, že jsem se trefil.
„Takže vy jste ještě k tomu romantik! Ochránce nevinných a romantik! O takových lidech jsem opravdu jen četl v knihách nebo je viděl ve filmech. Být na správné straně, možná bych vás i obdivoval.“
Můj monolog mě začínal unavovat, proto jsem ho chytl za tváře a natočil k sobě.
„Teď mi povíte, kde sídlí ta vaše skupinka bojovníků za svobodu lidstva a slibuji, že vás na tu svobodu pustím.“
Vytrhl se mi a zasmál se. „Jdi se vycpat, šmejde.“
„Ale no tak? Už se nebudeme bavit jako gentlemani? Tak dobře. Dej mu co proto, ale ať může mluvit,“ nařídil jsem hlídači a zamířil do mé kanceláře o tři patra výše.