Poslední z rodu Liebhaber - 2 kapitola

„Co se stane?“ chtěl vědět Sirius. Z toho, co mu jeho svěřenkyně právě řekla, mu běhal mráz po zádech. Věděl, o její empatii, ale o schopnosti předvídat budoucnost nevěděl.
„Já nevím. Byl to sen, ty se rychle zapomínají.“ Pokrčila rameny.
„Susan,“ chytil ji za ramena. „zkus si vzpomenout. Co se stane a kdy?“
„Copak já vím?“ křikla tiše dívka a nevěřícně zatřásla hlavou. „Kletba, či co! Byl to jen záblesk, já opravdu víc nevím.“
„Promiň.“ Řekl Sirius, nevěřícně na ni hleděl a mračil se.
„Co se děje?“ Zeptala se Susan starostlivě. Neznala ho, když se mračil.
„Víš, Susan, já tu dívku znám. Je to velmi chytrá mladá čarodějka a navíc kamarádka mého kmotřence.“ Pokýval hlavou a vysvětloval dál. „Harryho, vzpomínáš, jak jsem ti o něm vyprávěl?“
„Vzpomínám.“
„Hermiona a Harryho další kamarád Ron mu minimálně dvakrát zachránili život a možná mu ho ještě zachrání, ale potřebuje žít, aby mu mohla pomoci. Zaslouží si něco na oplátku. Víš, ona pomohla Harrymu, tak bych chtěl i já pomoci jí.“ Řekl Sirius a čekal na její odpověď. Susan sice kývla, že rozumí, ale vůbec se jí jeho plány nezamlouvaly. Se svou mocí, kterou měla a stále se jí nedařilo ji dobře ovládat, získala i jisté vědomosti plynoucí z jejího podvědomí. Slovo jako kauzalita vyplouvalo na povrch stále častěji a ona se sama a velmi rychle naučila nezasahovat do věcí, které viděla. Jen občas zapomněla a snažila se pomáhat, kde to šlo. Aby byla aspoň trošku užitečná. A vlastně díky své pomoci se ocitla o patro níže s poleptanými pažemi a velmi ošklivou vyrážkou, která se naštěstí začínala pomalu hojit.
„Siriusi, nemohu ti pomoci, té dívky je mi líto, ale třeba se z toho dostane… Někdo se rozhodne jinak a to bude stačit ke změně celé budoucnosti.“ Pokusila se z toho zamotaného myšlenkového chuchvalce vymotat. „To, co se děje má svůj důvod. Smrt někoho pomůže jinému a narození také něco změní. Není možné diktovat, kdo má žít nebo umřít. Kdo má žít, žít bude, protože je k tomu předurčen. Kdo má zemřít, zemře, protože je to tak dáno.“
Sirius naslouchal jejím slovům a nevěřil vlastním uším. Třináctiletá dívka měla v tomto směru velmi dospělé názory, on sám by to snad nedokázal říci lépe. Jenže musel také uznat, že má pravdu, zřejmě z vlastní zkušenosti věděla, co říká. Ale zkusit to musel. „Dobře. Ale zkus o tom trochu přemýšlet, ano?“
„Siriusi!“
„Jen přemýšlet, ano?“
„Dobře. Ale já už k tomu své řekla. Nebudu u toho a asi nikdo nepozná, až se ta situace stane. Možná ani já ne. Budeš ji chtít ochránit a tím ji tomu nebezpečí vystavíš.“ Vysvětlila klidně, ale pak začala pomalu křičet. „Proč myslíš, že jsem tady? Protože jsem chtěla se nechat pocákat tím sajrajtem? Ne, ani za nic! Chtěla jsem té paní pomoct! Byla bezmocná a … pomatená. Otevřela to, ale vytrhla jsem jí to z rukou pozdě, schytala jsem to taky. Bolí to a dost, takže ne děkuji. Já už pomáhat nebudu!“
Sírius zvedl ruce v obraném gestu a kývl. „Dobře.“ Pohlédl na Susan a viděl, jak moc ji to trápí a jak ji trápí on sám. „Myslím, že už půjdu. Rozrušil jsem tě, promiň mi.“
Susan vycítila, jeho upřímnost v tom, co říká a usmála se. „Dobře. A zařídíš toho učitele? Už se nemůžu dočkat.“
„Neboj, pošlu. Za pár dnů je tady.“ Přikývl a chytil ji za ruku. „Ten čas, co tu strávíš, uteče mnohem rychleji, když budeš mít co na práci.“
Zvedl se a došel ke dveřím pokoje.
„Pozdravuj Harryho.“ Řekla rychle ještě, než zmizel.
„Budu. Měj se, děvenko.“ Zamával jí na rozloučenou.
Neměla z něj zrovna dvakrát dobrý pocit, nevěděl, co se mu honí v hlavě za myšlenky, ale rozhodně to nebyly čisté myšlenky. Byly hodně citově zabarvené a to stačilo.
„Já už svoje řekla, tak co po mě chce?“