Válka myšlenek

Rozhovor s prof. Miroslavem Sídelem, autorem knihy Souboj myšlenek

--Kde jste nacházel inspiraci k dílu?--
Četl jsem knihu Richarda Dawkinse z roku 1976. Jmenovala se Sobecký mem. Myšlenka replikujících se informací mne natolik zaujala, že jsem se rozhodl vytvořit z nich víc, než jen „myšlenky“.

--Vaše memy ovšem myslí…--
Ano, jsou z nich de facto živí tvorové.

--Živí de facto? Co jim chybí k tomu stát se živými de iure?--
Definovat život je samo o sobě těžké. Způsobilost k tomu uznat, že něco je živé, rozhodně není vlatní člověku. Lidské myšlení je příliš omezené na to, abychom byli schopni určit, co žije a co ne.

--Stále užíváte slov myšlenka, myšlení. Není to právě ono „memování“?--
Záleží na dané situaci. Když jsem řekl, že člověk není schopen rozpoznat život, vytvořil jsem mem. Někdo si ho vryje do paměti, i když třeba podvědomě, ale tento mem ho již ovlivní. Ovšem kdybych si tuto myšlenku nechal pro sebe, nemohla by se šířit a žádný mem by nevznikl.

--Ve vaší knize popisujete civilizaci, jako soubor memů, kteří zvítězili nad svými protivníky. Je tomu opravdu tak?--
V podstatě ano. Když se rohlédnete kolem sebe, zjistíte, že ona civilizace jsou jen nápadité, ve své kategorii výjimečné myšlenky, které byly schopny se prosadit.

--Děkuji za rozhovor.--

Bylo půl osmé. Profesor právě sledoval televizní zprávy a ukusoval domácí jablečný koláč, když zazvonil telefon. Rozčileně odložil talíř, ztlumil zvuk televize a snažil se najít na psacím stole v hromadě papírů telefon. Konečně zvedl sluchátko a unaveným hlasem se představil.
<> zaznělo mu v odpověď.
„Promiňte, kdo volá?“
<>
„Poslyšte, nemám náladu na nějaké-“
<>
„Ano, to jsem,“ připustil profesor, „ale stále nevím, proč voláte.“
<>
„Řekl bych, že to nemáte v hlavě v pořádku. Teď, když dovolíte-“
<>
„Co tím myslíte?“
<>
„Ano, to vím.“
<>
„Jistě. Tak pracují psychowalkmany. Dvě frekvence, jejich rozdílu se mozek přizpůsobí.“
<>
„A proč byste to dělal?“
<>
Sídel se zamyslel. Má přistoupit na tuhle stupidní hru? Při nejhorším může vždycky zavěsit. A pak ho napadlo ještě něco. Hbitě sáhl po tužce a papíru a začal si dělat poznámky. To je aspoň námět na knihu!
„Dobrá… tak postupně. Jak jste došel k závěru, že jste otrok?“
<>
„Jistě jistě… Tak dál. Když to uděláte, tím v podstatě uznáte, že jste otrok. Vzdáte boj.“
<>
Asi neviděl Gladiátora. „Proč vlastně chcete, abych vás přesvědčil?“
<>
“Já vyhrál dřív. Jste ovlivněn mou knihou.“
<>
„Čeho tím chcete docílit? Hrajete si na Boha? Rozhodujete o osudu všech, přitom jste slabý jedinec, v tak obrovském kolektivu neznamenáte nic!“
<>
„Tak co po mě chcete? Mám apelovat na vaše city? Že láska stojí za zachování a kdesi cosi?“
<>
„Jistě, mám být kreativní. Jenže já nevím, co bych vám na to měl říct, čím bych vás měl obměkčit.“
<>
„Já to nemám vzdávat? A co vy?“
<>
„Jenže vy nechcete, aby ta vaše prohrála. Nechápu vás. Jedna má myšlenka vás tak moc ovlivní a druhou si nutit nenecháte?“
<>
Velmi blízko. Ano, Sídel cítil, že podstata mu o chlup uniká. Jen se natáhnout…
<<Čas vypršel. Sbohem, profesore.>> Ozvalo se zapraskání, neznámý zavěsil. Sídel váhavě položil sluchátko. Podíval se na hodinky. Poslední, co si stačil uvědomit, bylo, že je skoro osm. Hlavou mu projela tupá bolest způsobena nepříjemným tónem, který vnímal nejen ušima, ale i vibracemi zůbů a vnitřních orgánů. Pak se mu svět rozplynul v blaženosti nevědomí.