Údolí sněhu

Ať se dívala kamkoli, ať křičeli ze všech sil nikdo se neobjevil. Nikdo nepřišel aby jí pomohl a ani nikdo nezavolal ať je zticha. Všechno by jí bylo milejší než to strašlivé ticho a prázdnota. Bála se zimy, která panovala. Bála se tmy, která jí zahalovala. A bála se ticha, které slyšela.
Ležela na studené zemi, kterou pokrýval sníh. Byla to jedna z planin Severu. Sníh byl všude kam jen pohlédla. Zahaloval skály do té nejčistší běloby. Nechaly jí tu už před dvěma dny. Nejprve se snažila dostat pryč, ale skály okolo údolí sněhu byly až příliš strmé. Pak začala křičet, a i když to věděla stejně bylo hrozné když nikdo nepřicházel.
Údolí Sněhu bylo přírodní vězení pro nejhorší trestance. Jeden moudrý král zakázal tresty smrti už před několika staletími, ale věděl, že na některé trestance nemůže být tak „hodný|“ aby jim dal ubohé celoživotní vězení ze kterého může uprchnout a tak byli odsuzováni k tomuto vězení. Obrovská díra plná sněhu a ticha. Ani vítr přes vysoké skály zde nebylo slyšet – jako by se tady čas zastavil. Dokonce i slunce tady zářilo jen poskrovnu. Spíše podle stínů mohla odhadovat zda je den nebo noc. Nechaly jí zde trošku dřeva a pazourky, ale to už spálila minulý den. Nic zde nežilo aby mohla lovit a nic zde nerostlo aby se mohla pokusit zapálit další oheň. Měla strach s toho co ji zde čeká. Pomalá smrt z hladu a nachlazení. Mohla jenom děkovat, že netrpí žízní, i když každý doušek sněhu, který vypila byl pro ní strašlivým utrpením v krku, který škrábal.
Údolí mělo dvacet kroků na šířku a třicet na délku. Vysoký byla patnáct kroků. Patnáct kolmých kroků.
Pořád nechápala jak se sem mohla dostat. Poslední vězeň, kterého sem poslali byl kníže Raikirach před patnácti lety. Ani tehdy nechápala jak mohli odsoudit jejího otce k tak ponižujícímu osudu a tak vlastně odsoudit celou její rodinu. Dobře si pamatovala jak se její matka zhroutila a její sourozenci, nenáviděli vše na čem se jen objevil symbol království. Když jim před deseti lety zkonfiskovaly majetek nedivila se. Chápala, že král nemůže promíjet chování jejích bratrů. Dva z nich poslal do vězení, ale uprchly. Jí mezitím její sourozenci odvedly do poslední pevnosti, která jim zbyla. Matka v té době na tom byla psychicky hodně špatně a po pár měsících v polo rozpadlé pevnosti po jejích předcích umřela. Dobře si pamatovala zlost v očích její rodiny. Měli za to, že za to mohla ona. Že za to mohla její touha po skončení té nenávisti, kterou cítili proti králi i proti království. Jednoho dne jí její sestra probudila uprostřed noci. Dala jí brašnu s penězi, oblečením a jídlem s tím ať okamžitě odjede k jejich bratrancovi, který se o ní postará. Z jejích slov pochopila, že nenávist jejích třech bratrů a další sestry se obrátila proti ní. Odjela v noci ještě s jedním čeledínem, který jí měl bránit, i když podle jeho chování spíš usuzovala, že to ona by mohla chránit jeho. Další rok strávila u bratrance, který na ní byl milý a všude jí představoval jako svou nevlastní sestru.
Rozbrečela se a cítila jak jí slzy mrznou na tvářích, ale vzpomínky na posledních pár let se jí začaly rojit v hlavě a nemohla je zastavit.
Za dobu co byla u bratrance chodila na plesy a dvorské intriky se pro ní staly denním chlebem. Bavilo jí předvídat co který šlechtic pod svými slovy zamýšlí a zda je tak upřímný jak tvrdí. Vždycky poznala kdo lže a kdo mluví pravdu. Toho velmi využíval její bratrance a ona byla jenom ráda, že mu může oplatit jeho starost o ní. Ale po roce se v králově ložnici objevila dívka, která mu vyhrožovala. Připomněla mu rod Raikirů, její rod, a pak i její bratranec, do té doby velmi vlivný, upadl v nemilost. Neřekl jí, že ho svou přítomností ohrožuje, ale ona to věděla. Odešla potají v noci se stejným čeledínem, který jí doprovázel z pevnosti od její rodiny. Moc dobře věděla kdo navštívil komnatu krále a také moc dobře věděla, že by nikomu nepomohlo kdyby to věděl ještě někdo.
Sníh jí zalézal už úplně všude a zima jí roztřásla nohy. Věděla, že by neměla sedět, ale nemohla už dál přecházet z jednoho koutu svého vězení do druhého. Cítila jak se jí začíná tělo třást zimnicí.
Nechala se najmou jako zloděj v jedné skupince bojovníků společně s čeledínem – jejím nejlepším a nejzatrpklejším přítelem. V jeho černých očích byl stále neklid. Jestli se někdy něco u své rodiny naučila bylo to krást, stejně jako její přítel, který tentokrát opravdu na sebe vzal roli jejího ochránce. Po dvou letech této práce kdy pořád cestovali z místa na místo se vrátili do města jejího bratrance. Nemohla za ním nepřijít a nepozdravit. Na toho měla až moc ráda. Ale když se objevila v noci v jeho pracovně....

Už jsme byli druhý den ve městě – pro naší malou skupinku, bylo nezvyklé zůstávat tak dlouho na jednom místě. My byli děti větru – jeden tu a druhý zase jinde, ale i přes to jim všem tahle malá přestávka jenom prospěla, přeci jenom naše poslední práce byla těžká. Až na Sebastiana nikdo nic nenamítal proti mému návrhu přestávky tří dnů. On dobře věděl co chci udělat. Znal mě až moc dobře. A hned první noc mi zakázal sem jít. Říkal že je to moc nebezpečné. Blázen. Moc dobře jsem věděla, proč nechce abych sem šla. Z jeho černých očí se to dalo přečíst až moc snadno. Kdykoli se na mě podíval zajiskřilo v nich. Nikdo jiný si toho nevšiml a já předstírala, že si toho nevšímám. Byl to můj nejlepší přítel. Nikdo víc.
Potichu jsem vylezla na zeď u Augustýnova hradu a stejně potichu z něj i seskočila. Kradla jsem se zahradou, kterou jsem tak dobře znala. Hodně se mi stýskalo po těchto časech. Tak moc jsem si přála se sem vrátit. A to Sebastian věděl. Jsem blázen.
Potichu jsem přešla ke zdi a podívala se na světlo, které prozařovala z okna bratrancovi pracovny. Pousmála jsem se a vyšplhala rychle k oknu, které bylo jako vždy otevřené. Nakoukla jsem dovnitř a viděla jsem ho jak sedí nad papíry a přemýšlí. Jeho modré oči se dívaly do krbu. A u věčně rozesmátých úst už měl první vrásky. Ale vypadal jinak než jak jsem si ho pamatovala. Jeho oblečení bylo ošoupané a na tvářích měl neoholené chmýří vousů.
Opatrně jsem pootevřela okno. Nevšiml si toho a dál pozoroval plameny v krbu jak si praskají. Vyskočila jsem potichu na parapet a pak dolů do místnosti. Až tehdy vycítil mou přítomnost. Podíval se k oknu a jeho modré oči se otevřely v úžasu. Pak však zavrtěl hlavou a nenávistně se na mě podíval.
Jeho pohled jsem nechápala. Určitě musel být nazlobený, že jsem bez rozloučení odešla, i když jsem zanechala dopis, ale aby mě nenáviděl?
„Ty se opovažuješ vrátit? Po tom co jsi udělala?“ zavrčel nenávistně. Nechápala jsem jeho otázku „Augustýne ....“ nenechal mě domluvit.
„Stráže!“ zakřičel.
Nebyla jsem schopna slova ani pohybu. Jako by jsem najednou ztratila vládu nad svým tělem a jen jsem se mohla dívat do těch milovaných modrých očí, které mě nenáviděli.
„Stráže!“ zakřičel znovu a dovnitř se přihrnulo deset plně vyzbrojených mužů „Konečně si můžete vzít to pro co jste přišli“ nenávist, která čišela z jeho slov mě spoutávala na místě.
„Augustýne...“
„Mlč!“ vykřikl a odvrátil pohled.
Za tu chvilku kdy jsem se chtěla zeptat co se to děje a proč to udělal. Za tu chvilku kdy jsem chtěla aby mi vysvětlil co se to děje. Za tu chvilku kdy jsem se chtěla s toho strašlivého snu probudit mě stráže obklíčili.
Ten největší z nich se přede mě postavil a usmál se úsměvem plným nenávisti. „Jste zatčena“ řekl odporně chladným hlasem.
„Za co? Nemáte právo mě zajmout všechno bylo se souhlasem....“ nevěděla jsem co se to stalo a myslela jsem že možná pro moje povolání, ale pak jsem pochopila, že to nebude kvůli tomuto. A zachvátila mě panika.
Podívala jsem se s prosbou na něj. „Augustýne...“
„Ne Alexo, už ne“ odpověděl. Zbledla jsem. Ale ne proto co mi řekl, ale proto jak mě oslovil. Alexa. Ve vzpomínkách se mi v tu chvíli objevil mladý obličej, který mi v noci přikryl ústa a probudil mě. Tichý hlas, který mi šeptal ať uprchnu. Až teď jsem pochopila proč mě poslali nazpátek. Nebyla to myšlenka pouze mé sestry, byla to myšlenka všech.
Mlčela jsem. Stejně by mi nevěřili a slova byla zbytečná. Usmála jsem se na Augustýna úsměvem, který měl vždycky rád. Ale věděla jsem, že teď je zbytečný. V očích mi nehořeli ohníčky štěstí a ani radosti. Jenom smutku.
„Zúčastníte se soudu?“ zeptal se vůdce strážců. Augustýn přikývl. A pak mě odvedli.

Zakašlala. Měla si vytvořit ze sněhu iglú když měla ještě sílu – proč jí to sakra nenapadlo? Plášť si přitáhla úžeji k tělu. Byla taková zima.

Odvedli mě do vězení. Bylo to strašné. Každý zloděj se vždy bál tohoto místa, ale já ne. Přeci jen jsem nebyla obyčejná zlodějka. Vždy jsem doufala, že můj rod ať na mě bude jakkoli moc rozzlobený mi pomůže ven. Věděla jsem že neudělám nic tak hrozného aby jsem se sem dostala. Až moc pozdě jsem pochopila, že nemusím nic provést aby jsem sem přišla.
Sundali mi mé oblečení a místo něho mi dali dlouhou košili, která kousala z nekvalitní šedé látky. Jen jsem jim v duchu děkovala, že spodní prádlo mi nechali mé.
Dali mě do celi s těmi nejubožejšími vězni jaké jsem jen viděla. Smrděli a měli podobné oblečení jako já. Vězni se na mě chtivě dívali a ostatní z vedlejších cel je podporovali a vysmívali se jim do zbabělců jestli mě nechají být. Bylo mi jich líto. Zvlášť toho co přišel jako první. Mohlo mu být jen o pár let víc než mě – odhadovala jsem takových pět a dvacet. Byl to krátký boj a pro svojí zlomenou nohu a ruku nadával dlouho. Ten další přišel když jsem z nepozornosti na chvilku usnula. Přišli tři a čtvrtý, který měl už zranění obvázané je potichu podporoval.
Byli slabí a nechápali že i žena může být smrtelně nebezpečná. Jednoho z nich jsem nedopatřením zabila a to mi od stráží vyneslo deset ran bičem. Ani jednou jsem nevykřikla a od té doby se mě nikdo ani nedotknul. Až po třech dnech jsem se dostala k soudu. Rozcuchaná špinavá a k mé hrůze i smradlavá.
Přivedli mě do velikého sálu. Procházela jsem mezi největšími šlechtici se kterými jsem dříve chodila na plesy v těch nejdražších šatech a teď jsem před nimi stála v tom nejubožejším oblečení s okovy na rukou. Pro boha co to Alexa provedla? Jako soudce byl samotný král, kterého jsem znala pouze z obrazů. Seděl na trůnu za stolem za kterým seděli dalších šest nejmocnějších šlechticů. Mě předvedli před stůl a nakázali mi ať mám sklopené oči.
Král zabušil kladívkem do stolu aby sjednal klid šlechticů, kteří po mém příchodu začali mluvit.
„Alexandro z rodu Raikirů, jsi obviněna z té nejhorší věci jakou jsi mohla udělat“ pronesl král nenávistným hlasem. „Sklop oči před spravedlností“ řekl šlechtic vlevo krále.
„Spravedlnost nemá být řečena nenávistí“ řekla jsem „Neviní oči neklopí“ zopakovala jsem dvě nejstarší pravidla království.
„Pokora viníka ulehčuje trest“ řekl šlechtic napravo.
„Ti kdo soudí pro jméno a ne pro skutky budiž prokleti“ uslyšela jsem známý hlas za sebou. Sebastiane to ne.
„Tento soud je velkou chybou můj králi“ řekl Sebastian a uctivě sklonil hlavu „tato dívka není Alexa z rodu Raikirů“
„Odejdi“ zašeptala jsem mu když stanul vedle mě „Způsobíš si jenom problémy – moje jméno je smazáno.“ Sebastian ale neposlouchal co jsem mu řekla.
„Tak kdo to tedy je“ řekl král nenávistně. Nemohl ho vyhodit neboť u soudu mohl každý promluvit.
„Tato dívka je Gabriela z rodu Raikirů“ v síni to začalo šumět.
„Gabriela o které mluvíš je mrtvá“ uslyšela jsem před sebou Augustinův hlas, seděl vpravo dvě křesla od krále.
Sebastián se na něj podíval „Stejně jako já, můj pane?“ zeptal se. Augustin se na mě pořádně podíval.
„Z čeho jsem obviněna, můj králi?“ zeptala jsem se a uctivě na chvilku sklopila oči.
I král se podíval pochybovačně „Ze smrti mé nejmladší dcery“ oznámil mi.
Podívali jsme se se Sebastianem do očí.
„Lžou můj pane. Já sám jsem viděl jak má sestra zemřela. A tohle je Alexa, vždyť poznáváte její obličej ne?“ zeptal se další ze šlechticů a omámeně jsem poznala svého bratra. Toho nejmladšího.
Král přikývl „Sešli jsme se tu dnes jen proto abysme ti oznámili rozsudek a ne abysme konali proces“ oznámil všem. „Byla jsi všemi přítomnými porotci odsouzena k údolí Sněhu a padesáti ranám bičem“.

Ležela na sněhu a už nebyla schopná se ani hnout. Tolik bolesti, tolik potupy a proč? Pro hloupou nenávist její rodiny. Pro hloupou po dobu jí a její sestry. Proč jen musela být její dvojče?
Pomalu ztrácela vědomí. Už tu byla čtvrtý den.
Cítila už dlouho jak jí spaluje horečka a otřásá zimnice. Ani modlitby k bohu jí nepomohli. Její mozek si s ní začínal zahrávat – už třikrát se jí zdálo, že vidí jak na úbočí skal někdo stojí a dívá se na ní, ale vždycky to byl jenom výplod její fantazie.
I teď měla pocit jako by na vrcholku skály někdo stál. Jakoby lezl dolů po laně, ale to se jí jenom zdálo. Zavřela oči.
„Ne, nesmíš usnout“ uslyšela v hlavě známý hlas. Otevřela oči, ale nikde nikoho neviděla a tak je zase zavřela. „Gabrielo nespi!“ ale když spánek byl tak lákaví. Zdálo se jí o dvou teplých rukou jak jí vzaly do náruče a přitiskli jí k teplému lidskému tělu. Nesly jí pryč.
„Nespi, prosím“ uslyšela znovu. Usmála se – ten hlas byl Sebastianův. Zdálo se jí jak jí na studené rty někdo dal teplý polibek. Bála se otevřít oči. Věděla, že je otevře a všechno bude jako předtím a jí se přitom tak líbila ta teplá náruč, která jí nesla pryč.
„Gabrielko“ uslyšela krásný hlas. Otevřela oči a viděla jak vzadu za ní na ní mává její matka, kterou objímá její otec. Ale také viděla Sebastiana, který jí nesl.
„Gabrielko, pojď jsem“ uslyšela otcův hlas.
„Gobrielo, to zvládneš. Všechno bude dobrý jenom mě neopouštěj“ slyšela Sebastianův hlas. Chtěla otevřít ústa a něco říct, ale ta byla tak zmrzlá, že to nešlo.
„Gabrielko“ otec jí chytil za ruku a ona uviděla jak z jejího těla vychází zlatavá ruka – její zlatavá ruka „Pojď s námi“ řekl jí otec a podíval se na ní modrýma očima. Odtrhla od jeho studených očí zrak a podívala se na Sebastiana. Jejich pohledy se střetly. Pohledy tak odlišných očí – jedni studené jako led a ty druhé černé a teplé jako oheň.
„Sebastiane“ zašeptala.
„Už to bude dobré uvidíš. Neopouštěj mě, prosím“ po jeho tváři sklouzla slza. Podívala se na rodiče a pak opět ně něj.
„Neopustím“ zašeptala a vědomí jí opustilo.