Na pokraji - část první

Ticho. Ve Slumech něco strašně neobvyklého. Ale ne tady v okrajových oblastech. Policie drží téměř neustále hlídky a v noci platí stanné právo. Kdo vystrčí hlavu na ulici, může o ní jednoduše přijít. Už se to stalo. Ne že by to úřady viděly rády, ale pokaždé podobné případy skončily úplným osvobozením policisty. A pak že neexistuje spravedlnost.

Policejní auto, obrněné monstrum vybavené dvěma gatlingy, deset centimetrů tlustým pancířem a narvané nejmodernější technologií, co se dá sehnat za státní peníze, zpomalilo u pozdního chodce. Rozsvítily se reflektory a jeden z gatlingů si muže vzal na mušku. Ten s klidem pokerového hráče sáhnul do kapsy kabátu a ukázal na světlo policejní placku. Hlídka v autě mu jen kývla a během chvilky zmizela za rohem. Muž se zastavil a zaposlouchal se do ticha noci. Z druhé kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. S viditelným uspokojením vychutnával nikotinový dým a do vzduchu pouštěl kolečka namodralého kouře. Měl čas. Musel ho mít. Znovu nasál vražednou zplodinu a zahleděl se směrem ke Slumům. Rty se mu začaly pohybovat v tichém monologu: "Pět, čtyři, tři, dva, jedna." Zpoza křižovatky se vyloupl další z obrněných policejních vozů. Znovu u něj zastavil a on ho opět odmával plackou. Když auto zmizelo za rohem, muž jen odhodil nedokouřenou cigaretu a rozběhl se směrem k centru Vnitřního Města. "Tři minuty dvacet. Bude to těsný," prolétlo mu hlavou, když zmizel v jedné z postranních uliček.

O půl bloku dál stál terminál Ústřední banky. V noci pracoval jen v úsporném režimu, to ovšem tomuto konkrétnímu zákazníkovi nevadilo. V ruce se mu objevil laserový skalpel – obvyklý nástroj chirurga. O něco méně obvyklý pro někoho, kdo chce vybrat peníze z terminálu. Rychlým řezem odstranil část pancéřování bankomatu a před jeho zrakem se objevila změť drátů, čipů a další počítačové techniky. S urputně zamyšleným výrazem se v té změti začal hrabat. "Tady to je. Dvě minuty deset. Bude to sakra těsný," zašeptal a zašmátral v kapse kalhot. Vytáhl odtamtud tenký kabel. Jeden konec zapojil do nitra terminálu, druhý si z nepříjemným výrazem ve tváři zasunul do spánkového přijímače. Naposledy se rozhlédl po prázdné ulici a pak se ponořil do Sítě.

Vznášel se nad obrovskou mapou města. Zadíval se do středu a před očima se mu zhmotnila hlavní budova Ústřední banky. "Dvě minuty." Zapnul maskovací program a vstoupil do budovy. Nepozorovaně prošel kolem několika strážných programů a dostal se ke dveřím, nad nimiž se skvěl nápis - Trezor, nepovolaným vstup zakázán. Ušklíbl se a prohlédl si zabezpečení prvního firewallu. Kódový zámek. Spustil dešifrovací program a omrknul halu banky. Jeho příchod nikdo nezpozoroval. "Když to půjde podle plánu, zjistěj to až za dvacet minut… a to budu dávno zpátky ve Slumech." Tiché pípnutí mu dalo signál, že je cesta volná. Rychle otevřel dveře a proklouzl dovnitř. "Minuta, čtyřicet devět."

Další dva firewally byly zabezpečeny stejnou metodou a tak přes ně proklouzl bez sebemenšího zaváhání. "Už jen jeden! Minuta dvacet. To bude hračka." Poslední myšlenka ho však ihned přešla, když před sebou spatřil kolosální poslední překážku. Obrovské trezorové dveře, bez kódového zařízení. Místo toho tam byly klasické kombinační zámky. "Shit!" Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Čas byl proti němu a on to dobře věděl. "Program, kterej to protočí během pár chvilek a dostane mě dovnitř. To je ono." Přivřel oči a plně se soustředil na vytvoření softwaru. "Mám to!" Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Tiché cvak, cvak, cvak jeho náladu povzneslo do ještě vyšších končin. "Padesát sedm. Času dost, abych to vybral třikrát." Opřel se do dveří a ty se trochu pootevřely. Jeho mysl ihned zaregistrovala přítomnost dotekových a zvukových senzorů. Naštěstí na tuhle překážku byl připraven. Krycímu softwaru to zabralo asi pět sekund, než se mu podařilo vyřadit dotekovou podlahu. Opatrně vstoupil dovnitř trezoru.

Z sebeuspokojení ho vyrušilo tiché zavrčení. "To si ze mě děláte prdel?!" V rohu trezoru, na jakémsi vyvýšeném místě mimo dosah dotekových senzorů, seděl pes. "Pátrací program přímo v trezoru a navíc takhle zastaralej? Kdo tady, sakra, navrhoval zabezpečení?!" Neměl čas. Sáhnul do pouzdra pro pistoli a vypálil na psa. Zásah jeho útočného viru pátrací program rozstříkl po zdech trezoru. To se ovšem neobešlo bez hluku. Zvukové senzory okamžitě vyhlásily poplach. "Shit! Shit! Do kelu s tím!" Strašlivá rána za jeho zády znamenala jediné. Trezorový firewall se zamkl a nepropustí nikoho ani ven ani dovnitř. Pokud se samozřejmě nezadá administrátorské heslo. "No nic, vezmu aspoň ty prach…" Trvalo to jen jedno mrknutí. Viděl hromady peněz, malé trezorky s drahými kovy, cennými papíry i jinými vzácnými komoditami. A pak tam náhle nebylo nic…jen holé bílé stěny, jeden roh trochu oprsklý rudou sprškou zbytků hlídacího psa. "Skvělý," zamumlal se znechuceným výrazem, pevně skousl zuby a vytrhl si kabel z hlavy.

Bolest byla tak strašná, že mu na chvíli zatemnila zrak. "Dvacet tři sekund," ozval se mu v mozku jeho vlastní hlas. Program na měření času. "Zklapni!" zasyčel a zašmátral kolem sebe. Zachytil se terminálu a vytáhl se na nohy. Zrak se mu pomalu vracel a stejně tak i racionální uvažování. "Fízlové tu budou maximálně do dvaceti sekund. Do Slumů to je rovnejch třicet. Sem v hajzlu… Ale radši chcípnout, než se nechat zavřít!" Téměř poslepu a v zběsilé rychlosti schoval všechno vybavení do kapes svého černého kabátu a rozklopýtal se ulicí směrem k domovské čtvrti. Šlo se mu těžce, každou chvíli se musel opřít ramenem o zeď, aby neztratil rovnováhu. "Dese… řekl jsem, abys zklapl!"

Kus za ním se ozvalo zaskřípání kol. A je to tady. Ani se neohlížel, podle jekotu sirény bezpečně poznal policejního obrněnce. Přidal do kroku. "To nemůžu v životě stihnout," prolétlo mu hlavou.
"Jménem zákona stůj!" ozval se za ním hlas z policejního megafonu.
"Trhni si, fízle," zabručel si pod vousy a neúnavně postupoval směrem k Slumům.
Nad hlavou mu náhle zahvízdala sprška střel z policejního gatlingu. Dopadly na jeden z domů ve Slumech a podle malých výbuchů, které kulky způsobily, bylo jasné, že policie nepoužívá standardní munici. "Jasný, výbušná munice. Zásah do malíčku urve celou ruku. Skvělý vyhlídky." I když v myšlenkách už pomalu rezignoval, tělo stále pokračovalo v chůzi. "Mohl bych mu hacknout zaměřovací systém, o by pak byl v pr…" Tok myšlenek byl uťat palčivou bolestí a ohlušující explozí. Poslední věc, co si uvědomil, byl jeho beznohý trup a velice rychle se přibližující stěna jedné z budov. A taky malý rudý nápis, hlásící GAME OVER!

Dvanáctiletý chlapec si sundal helmu pro vstup do virtuální reality. "Tak, už sem hrál lepší hry. Tahle je podle mě plná bugů. A navíc to, že policajti používaj výbušný střelivo? Na to přišel nějakej blázen, ne?" obrátil se na svého o rok mladšího kolegu.
"Podle mě je to nejlepší hra o Rebelovi, co kdy vyšla. Skvělý je to, jak tam můžeš hacknout cokoliv. A kdybys byl rychlejší, zachránila by tě pomoc ze Slumů. Tak jako se to stalo ve skutečnosti, když se Rebel pokusil tu banku vykrást," odvětil mu.
"Tss, blbost. Co by ty trhani provedli s policejním obrněncem? Myslím…" načal svou teorii starší chlapec, ale do řeči mu skočil někdo třetí.
"Myslím, že byste se měli sbalit a jít domů. Zavíráme, kluci," ozval se tichý hlas majitele herny.
"To už je tak pozdě? Máma mě zabije," zatvářil se mladší z chlapců rozmrzele.
"Tak pojď, vypadneme." Kluci se bez rozloučení zvedli a zmizeli do šera velkoměsta. Majitel za nimi zamkl dveře, vypnul všechny virtuální helmy a spustil alarm. Oblékl si černý kabát, nasadil tmavé brýle a naposledy se zadíval na setmělou hernu. "Čas sehnat další námět pro hru." Pousmál se, sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret.