Poslední z rodu Liebhaber - 3 kapitola

Z hodin se stávaly dny a z dnů se brzy stal týden. Susan stále očekávala příchod slíbeného učitele, nebo třeba pouhý dopis, ve kterém by jí Sirius objasnil, kdo to vlastně má být a kdy výuka začne. Důkladně se sama připravovala na nemocniční studium tím, že se snažila koncentrovat. Hledala místa vhodná k meditaci a již zcela zapomněla na své nedávné zranění. Paže se jí hojily a vyrážka ustupovala. Sice pomalu, ale hlavní bylo, že léčitelé přišli na způsob jak vyhojit rány, které se hojit přirozenou cestou nechtěly. Jeden mladý léčitel jí naznačil, že za pár dnů se bude moci vrátit zpět na oddělení.

Když ji přišel navštívit druhý den, našel ji ve chvíli, kdy byla ponořena do absolutní meditace. Neslyšela ho přijít, nepocítila jeho údiv a vůbec jako by nereagovala. Jen seděla, oči zavřené a pomalu dýchala. "Mohu vás vyrušit, slečno?"

Susan zhluboka vydechla a pomalu otevřela oči. "Jistě, že můžete." zvedla hlavu a pohlédla na něj ze země. Ten posed jí byl příjemný, tak se jí nechtělo tuto polohu příliš měnit.

"Rád bych si s vámi promluvil, jestli vám to nebude vadit." začal nesměle. Na tomto oddělení byl nový a Susan cítila, že se jí trošku bojí.

"Ano jistě." Zvedla se a usedla s léčitelem ke stolu. Nalila si hrnek s čajem a dlouze se napila. Sledovla očima léčitele a čekala. Cítila jeho rostoucí nervozitu a tak raději uhnula pohledem. Zřejmě mu to bylo velmi nepříjemné. "Můžu vám nějak pomoct?" zeptala se a odložila hrnek zpět na stůl.

"Ano, vlastně ano. Celý den o vás přemýšlím." řekl nesměle.

"O mě? Ale prosím vás. Čím jsem si to zasloužila?" usmála se a pokusila se trošku nadlehčit tíživou atmosféru.

Léčitel se usmál a již uvolněně odpověděl. "Víte slečno,"

"Susan."

"Prosím?"

"Žádná slečna, jen Susan." vysvětlila. Neměla ráda, když jí někdo říkal slečno, připadala si staře.

"Dobře," kývl léčitel a přistoupil na její návrh. "Susan, přemýšlel jsem nad tím, co vám je. Jestli jsem správně pochopi,l jste ze čtvrtého patra a tady jste pouze kvůli té nehodě. Je to tak, že?" Přikývla. "Ale nechápu, co vám je. Nepřijdete mi nevyléčitelně nemocná. Paměť máte zachovanou a nějaké vážné fyzické poškození nevidím, samozřejmě krom těch drobných jizviček, co máte na čele." Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. "Cítím se trochu trapně, ale mohla byste mi váš stav lépe vysvětlit? Nějaké informace jsem nalezl ve vaší složce. Myslím empatii a to jak necháváte explodovat jakékoliv předměty."

"Takže, vy chcete tedy vědět, co se mi stalo, že jsem tady? " zeptala se Susan na upřesněnou.

"Ano, přesně tak."

Susan si ho prohlédla a pocítila jeho nejistotu. V její složce bylo uvedeno pár jejích abnormálních schopností, ale naštěstí o obrazech z budoucnosti nikdo nevěděl. Krom Siriuse. Snažila se to utajit, tušila, že by ji někdo mohl využít. Bála se. Pokud by si ale měla vybrat mezi využíváním jejích schopností a léčebnou, tak sama nevěděla, ke které variantě by se přiklonila. Možná i k té první variantě. Přece jenom troška vzrušení neuškodí.

"Měla jsem nehodu." řekla k začátku a potom mu vysvětlila vše, co věděla o vyvraždění rodiny a o pentagramu.

"Jak se to ale projevuje?"

"Mám křeče, záchvaty, nesnesitelné bolesti. Občas přichází bezvědomí a absolutní vyčerpání. Jsou týdny bez problémů, ale jindy to je se mnou špatné. Nevím, podle čeho se to řídí, ale někdy mi jde o život." ušklíbla se.

Léčtel nevěřil svým očím. Z toho, co slyšel, pochopil, že ona vlastně umírá, ale nedokázal pochopit, čemu se směje. Susan se náhle zatočila hlava a sevřel se jí žaludek, to se jí však během tohoto dne dne nestalo poprvé. Asi něco špatného snědla.. "Není mi dobře, můžete mne nechat na chvíli o samotě?" zeptala stěží. Léčitel kývl, poděkoval za rozhovor a ještě než odešel, pověděl jí, že se brzy za ní ještě zastaví a také jestli ráda hraje šachy.

Nejmladší z rodu Liebhaber se postavila a rozešla se k posteli. Chtěla si lehnout, aby ta nevolnost pominula, ale k posteli nedošla. Zastavila se, chytla se za břicho a zasténala. Přepadla ji nesnesitelná bolest a křeče. "Pomoc." Zašeptala se slzami v očích a pokusila se bolest rozdýchat, ale bylo to ještě horší. Otevřela mysl a pokusila se najít nejbližšího člověka, který byl poblíž. Proč jsem ho poslala pryč?! Celá se roztřásla a kolena se jí podlomila. Upadla na zem a přitom si strhla obvaz z levého předloktí. Křeče postupně zachvátily celé její tělo, nemohla dýchat. Tím, že otevřela mysl pro svoji záchranu, si příliš nepomohla. Vycítila veškerou bolest pacientů z oddělení, strach, radost, zoufalství. Všechny pocity, které v tu chvíli kdokoliv pociťoval na tomto patře a možná nejen zde.

Bolest na hrudi a v mysli se nedala vydržet. Bolest ostatních a její samotná byla k nevydržení. Přála si, aby to už skončilo. Ležela na zemi, třásla se a dusila. Nemohla si nijak pomoci. Slzy jí stékaly po tvářích, celé tělo ji bolelo…

Bolest náhle pominula, nebo ji přestala cítit? Bolest avšak nepominula na vždy, ale na kraťoučký okamžik, jen aby mohla přijít ještě silnější než prve. Susan se nadechla a když ji popadla druhá vlna bolesti, zavřeštěla tak, že to snad musel slyšet každý. Křeče se vrátily a s ní i bolest desetkrát silnější.

Síly ji opustily a ona se propadla do milosrdné nicoty.

Našli ji v krvi bezvládnou. Rána na ruce krvácela a i obvaz na druhé ruce byl nasáklý krví. Celý obličej byl krví také pokryt. Měla krvavé oči, ústa i nos.

"Honem. Sežeňte Schrenka. Jedině on jí pomůže." Zavřeštěla jedna sestra na ostatní.

O několik hodin později

Sirius dostal zprávu jako jeden z prvních. Jakmile to jen šlo, dorazil do nemocnice u svatého Munga. O půl hodiny za ním dorazila jedna žena, objala ho a pokoušela se ho uklidnit. Nikdo jim nic neřekl, také nikdo nic nevěděl.

Již pět hodin se léčitelé pokoušeli pomocí lektvarů a kouzel stabilizovat její stav a zahojit vzniklé rány. Nebylo jisté, zda přežije a pokud ano, mohlo se stát, že bude mít trvalá poškození.

Po další hodině odešlo z jejího pokoje mnoho lidí. Nakonec vyšel známý léčitel Schrenk. Sirius ho zastavil. "Žije?"

Léčitel se na něj podíval a zeptal se: "Vy jste kdo? Jste příbuzný?"

"Jsem její poručník." Vysvětlil Sirius nevrle, chtěl vědět, jak na tom Susan je. Odpovídat na hloupé otázky bylo maření času.

"Žije. Prozatím." Oznámil mu Schrenk. "Byl to silný záchvat. Není jisté, zda to přežije, další dva dny budou kritické. Uvidíme později."

"Prozatím? Jak prozatím? Co tím chcete říct?"

"Jestli jsou vyšetření správná, tak její životní energie již téměř vyprchala, když jsme ji našli. A prozatím se to nemění. Musíme teď čekat. Jděte domů, tady jí stejně nepomůžete."

Sirius měl vztek. Nejraději by do někoho praštil. "Můžu ji aspoň vidět?"

Schrenk zatřásl hlavou. "Je mi líto. Teď vás k ní nepustím. Potřebuje absolutní klid a hlavně žádné emoce. Nevíme, co by se mohlo stát, kdybyste se tam objevil ve stavu, v jakém jste." Vysvětlil starší muž. "Nevíme jestli i v tomto stavu může nevědomě využívat své empatické schopnosti. Mohlo by jí to ublížit."

Žena, která stála vedle Siriuse, ho chytila za ruku. "Pojď Sirie, půjdeme domů. Vrátíme se, slibuju."

"Nikam nejdu, zůstanu tady, kdyby něco potřebovala." Odporoval, ale bylo mu to marné. Žena mu sevřela jemně ruku a smutně se na něj podívala. Až se probudí, bude chtít vidět někoho, kdo nebude na smrt unavený. Tak pojď se mnou domů…"

Sirius naznal, že jeho žena má pravdu a nechal se odvést domů. Ale ještě než vyšli z nemocnice, tak si vzpomněl na jejich poslední rozhovor o Hermioně a o učiteli, který ji bude učit. Učitele již našel, uvolil se k tomu jeho dobrý kamarád, ale teď se bude muset výuka o nějaký čas odložit. A Hermiona mohla být stále v nebezpečí.

Poprvé se zamyslel nad tím, jak ji z nemocnice dostat. Pokud to samozřejmě přežije.

O dva dny později

Na pokoji dvacet dva bylo ticho a klid. Jediná pacientka, která obývala tento pokoj, zázrakem přežila svůj nejtěžší záchvat, který ji kdy postihl. Spala, již dva dny byla v bezvědomí a velice pomalu získávala zpět svoji životní energii. Byla pod neustálým dohledem, protože se kdykoliv mohl nastat obrat k horšímu a mohla by zemřít. Všichni se snažili, aby se uzdravila. Bylo jí přece jenom třináct roků a mnoho lidí ji mělo rádo a zároveň ji litovalo. Sice dle všech předpokladů se její stav začal zhoršovat a bylo téměř jisté, že zemře, ale za jak dlouho, to nikdo nemohl určit.

Sirius u ní seděl a držel ji za ruku. Doufal, že se brzy probudí. Do jejího pokoje vešel jeho přítel a pohlédl na dívku. "Tak mladá a silná, je jí škoda." Řekl. Sirius zvedl hlavu a smutně se usmál. "Máš pravdu, Remusi. Ale ona se z toho určitě dostane. Už se lepší."

Remus Lupin si vzal židli a přisedl si. Chvíli seděli tiše, ale pak se Remus zeptal: "Co Kate? Jak jí je? A co ty jak to zvládáš?"

"Jde to, já se z toho dostanu. Teď jde hlavně o Susan. Ale Kate to nese statečně. V noci pláče do polštáře a myslí, že o tom nevím. Snažíme se oba." Řekl tiše Sirius. "Moc se na to malinké těšila a na tom, že se to malinké narodilo mrtvé, už nikdo nic nezmění. Stalo se, tak prosím, už to nech být."

Remus se mu omluvil a slíbil, že už o tom nebude mluvit, hlavně ne před Kate.

"Nehádejte se." Zašeptala Susan, jejich emoce ji donutily se probudit.

"Susan, jsem rád, že tě slyším." Usmál se Sirius a políbil ji na čelo.

"Dobrý dne, Susan, já jsem Remus Lupin, váš učitel."

Susan jen souhlasně zamručela a než usnula, zašeptala: "Dostaň mě odsud!"

Sirius se potichu zvednul a poprosil svého přítele, ať jde s ním na chodbu. "Původně jsem chtěl, aby zůstala tady, ale teď… Dokážeš to zařídit?" Sirius se začínal o svoji svěřenkyni bát.

"Pokusím se o to. Ale je to na tvou hlavu."

"Samozřejmě. Ale čiň rychle." Kývl Sirius a když jeho přítel odcházel, přemýšlel nad tím, jak na tohle připraví svojí ženu.