Dítě zákonem: Změna prozřením - třetí část

Po návratu do úkrytu nikomu z nás nebylo moc do zpěvu, ale všichni jsme věděli, že musíme co nejdříve vypátrat kam Beneš Medvěda odvezl. Přišli jsme na to, že se ho bude chtít snažit udržet na živu, aby z něj dostal nějaké informace, takže po zjištění místa, kde ho vězní, bychom se mohli pokusit o jeho záchranu.
Všichni jsme se nacházeli v jídelně a snažili se nějak vyřešit vzniklou nepříjemnou situaci.
„Někdo nás pravděpodobně zradil, protože mi přijde dost divné to, že o nás vláda věděla,“ nadhodil jsem. Nevím, proč jsem mluvil zrovna já, u Ochránců jsem byl nejkratší dobu. Ale asi to bylo tím, že jsem si hrozně přál, abychom Medvěda zachránili. Abychom zachránili muže, který toho kvůli mně hodně riskoval.
Chvíli bylo ticho, ale nakonec se ozval Tomáš: „To nemusí být pravda. Mohli se na nás nějakým způsobem napíchnout a vysledovat náš plán. Nechce se mi věřit, že by někdo z nás zradil. Mezi námi není nikdo nový, všichni si můžeme důvěřovat.“
„Všichni ne,“ zvedl oči od stolu Vlkodav. „Ty jsi tady novej, Karle. A býval jsi policajt. Co když se ti zachtělo vrátit se ke svým bývalým kolegům a prásknout své nové přátele.“
„To snad nemůžeš myslet vážně? Vděčím vám za to, že jste zachránil mně a Petru. Mrzí mě, že mi pořád nevěříš.“
Vlkodav si odfrkl. „V tom případě nás neměl kdo zradit. Měli bychom se zaměřit na přípravu záchranné akce, protože Beneš je psychopat a Medvěda dlouho naživu nenechá.“
Padaly nejrůznější návrhy, od těch zcela nemyslitelných po ty trochu proveditelné. Když vtom promluvil Vlk.
„Co Petra?“
„Cože?“ pohlédl jsem na něj tázavě.
„Petra byla ve spodních patrech vězení a počítám, že tam někde drží i Medvěda. Kdybychom spojili její vědomosti s tvými kontakty, mohli bychom si trochu zlehčit průnik až k Medvědovi.“
„Já už nemám žádné kontakty,“ už jsem se chtěl rozkřičet, že nechápu, proč mi pořád nikdo nevěří, ale vzápětí mi došlo, že Vlk to myslel dobře. A potvrdil to další otázkou.
„Copak se nemůžeš i teď, po všech těch událostech minulých týdnů na někoho spolehnout? Nějakého bývalého kolegu, přítele, který by nám mohl pomoct.“
„Kdyby žil Michal, řekl bych jeho jméno, ale všichni teď víme, že bych se hluboce mýlil. Ale když tak o tom přemýšlím, možná bych jednoho člověka zkontaktovat mohl.“
Ostatní se po sobě radostně koukli.
„To ale neznamená, že tím zaručím úspěch naší věci. A navíc, také záleží na Petře, jestli si všechno pamatuje.“

To že mě Vlkodav nemá rád mi bylo jasné, ale že mě označil za potenciálního zrádce? Samozřejmě, když bych se na celou situaci podíval z jeho pohledu, nedivil bych se mu. Jsem u nich nejkratší dobu a navíc ještě bývalý polda. Nebyl jsem v nejlehčí situaci, ale to by mi nemělo zabránit v záchraně Medvěda.
Vešel jsem do své ložnice, na posteli ležela Petra, četla si nějakou knihu a u toho si hladila bříško.
„Vypadáš nádherně,“ usmál jsem se.
„Prosím tě, vždyť jsem oteklá jak dýně.“
„Jsi krásná.“ Přistoupil jsem k ní a políbil jí. „Musím ti něco říct. Rozhodli jsme se, že Medvěda půjdeme zachránit.“
Přikývla. „To je dobře.“
„Jenže…to znamená spoustu nebezpečí jak pro mě, tak i pro tebe. Víš, dostal jsem takový nápad, že zkontaktuju kapitána Bahníka.“
„Co?“ vyvalila na mě hnědé oči Petra.
„Vždycky stál na mojí straně ať se dělo cokoliv a vždycky se mi zdál jako spravedlivý chlap. Věřím, že by mi dokázal pomoct.“
„Neblázni, vždyť je jedním z nich! Jakmile tě uvidí, tak na tebe buďto zavolá svoje lidi nebo tě rovnou zastřelí!“
„To určitě ne. Měl mě rád. A tebe taky. Určitě by ho zajímalo, jak se nám daří.“
„Měl tě rád jako starého Karla Vojtěcha, který se nezdráhal splnit jakýkoliv rozkaz. Ale teď stojíš na druhé straně, jsi celostátně hledaná osoba. Nebyli jste přece žádní přátelé. Kájo, nedělej to.“
Naposledy, když mezi mnou a Péťou došlo ke střetu názorů, tak jí to málem stálo život a mně vlastně také. Sledoval jsem její vystrašený výraz a mimoděk mi hlavou proběhly vzpomínky na minulost.
„Dobře, ještě si to rozmyslím. Ale tebe Péťo budeme potřebovat taky…musíme vědět všechno o tom vězení, ve kterém jsi byla, na cokoliv si vzpomeneš by nám mohlo pomoct.“
„No, sice jsem se tam nestačila moc porozhlédnout, ale paměť se mi prý už úplně vrátila. Snad vás dokážu zavést do těch spodních pater.“ Zbožňoval jsem tu její neohraničenou dobrosrdečnost. Byla by ochotná tam jít s námi, ve třetím měsíci těhotenství.
„To ne, stačí jen, když nám to popíšeš, nepůjdeš tam s námi.“
„Ale proč ne?“
„Zlato, pokud je návštěva kapitána nebezpečný nápad, tak tohle je šílenost. Nemůžeš tam jít!“
„Chci Medvědovi pomoct.“
„Pomůžeš nám dost, když nám řekneš všechno, co si pamatuješ z toho vězení. Ano?“ zeptal jsem se něžnějším tónem a pohladil jí po tváři.
„Asi máš pravdu. Mám o něj strach, je to dobrý člověk a ten tyran na něj určitě zkusí nespočet špatností.“ Objal jsem jí a spolkl jsem poznámku o tom, že to si ani nedokážeme představit.

*****

Prohlížel jsem si šéfa Ochránců s potěšeným úsměvem. Skoro bych ho ani nepoznal, byl už to týden, co jsem se z něj pokusil něco dostat a on pořád nic neříkal. Zubů mu zbývalo už jen několik, vykloubené a zlomené prsty u rukou i u nohou mu musely neustále působit spoustu bolesti. A on pořád držel.
„Rozhodl jsem se, že změním taktiku,“ oznámil jsem a dřepl si před něj. Přerývavě dýchal, na jedno oko snad vůbec neviděl a tím druhým občas zamrkal.
„Řeknu vám teď tajemství, o kterém ví jen opravdu minimální počet lidí, možná tak jedno procento z vládních úředníků a zaměstnanců. Vy tři, běžte pryč!“ křikl jsem na hlídače, kteří se během okamžiku odporoučeli z místnosti.
„Vědci z celého světa se snaží přijít na to, proč všichni umíráme tak mladí a zdali by se tomu nedalo nijak zabránit. A věřte mi, dalo.“ Usmál jsem se a obcházel okolo něj. Celý se třásl, seděl tu jen ve spodním prádle a byl úplně bezmocný.
„Vynalezlo se sérum, které nějakým způsobem dokáže omladit buňky v těle a tím se člověk může dožít vyššího věku, než je v poslední době obvyklé.“
„Vynalezli jste elixír života, co?“ zasmál se šišlavě Medvěd. Sakra ten chlap má výdrž!
„Říkejte si tomu jak chcete, ale podívejte se na mě, kolik byste mi řekl? Třicet, pětatřicet? A vidíte, jsem ještě starší než vy. Sice jen o pár let, ale i tak to je dost rozdíl.“
„Nesmysl,“ zasmál se Medvěd.
„Takže nesmysl? Nevím, jak bych vás o tom mohl přesvědčit, jediné co vím je to, že vám můžu obstarat delší život a pustit vás na svobodu. Pod podmínkou, že mi pomůžete k dopadení Ochránců a toho, že mi slíbíte, že se o žádném séru nikde ani nezmíníte. Co vy na to?“
Chvíli se na mě soustředěně díval a potom z něj vypadlo pouze: „Trhni si.“
Nechápal jsem ho. Naštval mě, kopl jsem ho do hrudi, židle se převážila a on spadl na zem. „Tak sakra už něco řekni! Stráž, pojďte sem někdo!“ zakřičel jsem, rázem se tu objevil hlídač a já mu nařídil, aby mi podal zbraň.
Namířil jsem pistolí na velitele Ochránců. „Tak teď mi ty hajzle pěkně povíš co chci vědět nebo tě zabiju.“
Ležel na zemi, u úst mu bublala krev smíšená se slinami. Vypadal, že už konečně promluví, ale místo toho se rozesmál jako blázen. Když toho nechal, podíval se na mně takovým pohledem, až mi přeběhl mráz po zádech. Nebál se mě. Bylo mu jedno, co s ním udělám, hlavně ať neuškodí Ochráncům, hlavně ať se lidé, kteří mu věří a následují ho, dočkají klidu a doby, za kterou už několik let bojují a ve kterou věří.
„Posluž si, bastarde,“ řekl a nepouštěl mě z očí.
Naklonil jsem se k němu a pistolí mu namířil na hlavu. „Jak chceš.“