Muž v černém: Trest

I.
Byl už večer. Venku bylo celkem chladno a vypadalo to, že bude pršet, protože nebe bylo už od časného odpoledne zataženo černými mraky.
Robert seděl ve své kanceláři. Nohy v černých nohavicích měl hozené na svém pracovním stole. Rukou se hrabal ve svých černých vlasech a jeho černé oči stále sledovaly hodiny nad dveřmi jeho kanceláře. Jejich ručička se stále více blížila k šesté hodině, až…
„Padla!“ zvolal Robert, sundal nohy ze stolu, ze země popadl svůj kufřík a vystartoval z kanceláře.
Ostatní jeho kolegové už taky odcházeli a tak byl výtah přelidněný. Robert jen pokrčil rameny a šel dolů pěšky po schodech.
Pracoval dost vysoko a tak byl dole asi až za deset minut. U schodů ho zastavila vysoká tmavovlasá žena. Kolegyně z práce.
„Nazdar fešáku!“ promluvila.
„Ahoj Sandro. My jsme se snad už dneska viděli, ne?“ odpověděl a dal se do kroku.
Vyšli z budovy.
„Jistě, ale jen jsem si říkala, že bychom mohli dneska zajít na skleničku, co říkáš?“ odpověděla.
„Úžasný nápad, Sandro!“ ocenil ten návrh Robert.
„V kolik?“
„Třeba v osm?“
„Tak fajn! V osm jsem u tebe!“
Přikývla.
Jejich cesty se rozdělily u silnice. Robert se ještě otočil, aby zamával Sandře. Tu však nic podobného nenapadlo, a tak se na ni jenom díval. Ani netušil, že už dávno sešel z chodníku a teď se nachází na silnici.
Najednou se ozvalo strašné skřípění kol o asfalt a ohromná rána. Robert vyletěl do vzduchu a s tupým bouchnutím dopal o pár metrů dál.
Kolem něj se seběhlo spousta lidí a řidič automobilu z vozidla vyletěl jako šílený.

II.
Když se Robert probral, vůbec neměl tušení, kde je. Všude kolem byla hustá, neproniknutelná tma. Najednou ho ozářil kužel jasného bílého světla, které ho na moment oslepilo.
„Haló! Je tu někdo?! Kde to jsem?!“ zvolal a protíral si oči. „Co se stalo?“
„Jste po smrti,“ ozval se odněkud z temnoty hlas.
„Po smrti? Ale to nemůže být pravda! Je to určitě jen nějaký hloupý sen!“
„Není to sen. Porazilo vás auto, když jste se ohlížel za tou dívkou!“
„Proboha! Tak tohle je tedy ten poslední soud?“ Robert se hrozně poděsil. Nevedl totiž nějak moc ukázkový život. „Já nechci jít do pekla! Já vím, že mám dost hříchů, ale neposílejte mě do pekla!“ poklekl a začal se modlit.
„Vtaňte!“ ozval se další hlas. „Tohle není poslední soud, i když máme stejné, skoro stejné, pravomoce. Jste tu proto, že jste Vyvolený!“
„Vyvolený? Co to znamená?“
„Je to něco jako strážný anděl. Vyvolených je velice málo. Musí se narodit ve správné hvězdné konstelaci. Jejich úkolem je ochraňovat určité lidi, kteří jsou (nebo budou) pro svět velice důležití…“
„Takže to znamená, že já taky…?“
„Ano,“ přerušil ho las. „Tady je seznam lidí, které máte chránit.“
Před Roberta odkudsi z temnoty s pleskotem dopadl svitek papíru. Robert jej rozložil a přečetl si asi dvanáct jmen.
„Ale co já s tím?“
„Jako Vyvolený máte za úkol je chránit. Ti lidi jsou velice důležití. Všichni se narodili v prosinci ve stejný den i čas. Jen rok se liší. Nesmíte dovolit, aby se dostali do jakéhokoliv nebezpečí. Můžete zastavovat čas a vracet ho. Také musíte znát bližší informace, ty vám budou samozřejmě poskytnuty. Hodně štěstí!“
Pruh světla zmizel a Robert se opět ocitl v neproniknutelné tmě.

III.
Robert se tedy jako „muž v černém“ pustil do práce. Nijak úžasné výsledky neslavil. Jenom ty, že pečlivě plnil, že nikdo nesměl zjistit kdo je a ani jak vypadá.
Jednoho deštivého dne seděl v jeskyni a sledoval, jak oheň uhasíná a v popelu žhnou rudé uhlíky.
Najednou BLIK! a Robert se objevil v temnotě. Nechápal, co po něm „vedení“ může zase chtít. Ozářil ho kužel světla, tentokrát rudého. Do tmy se ozvalo zakašlání a pak ten samý hlas promluvil:
„Už toho máme dost, Roberte! S vámi to byl opravdu omyl!“
„Nerozumím vám! O čem to mluvíte?“ ptal se nechápavě Robert.
„O čem to mluvíme?!“ zahromoval další hlas. „Vy jste měl ty lidi chránit!“
„Já je chránil!“ bránil se Robert, kterému konečně došlo, o čem to mluví.
„Ne dostatečně! Většina je mrtvých a ze zbytku jsou příšery! Co nám k tomu řeknete?!“
„Snažil jsem se!“
„Asi ne dostatečně…!“
„Zatraceně! Tak mi alespoň řekněte, jak jsem to měl dělat! To nebylo možné! Vždyť mě nechtěli poslouchat! Byli to jen sobci, kteří se honili za penězi, chtěli se mstít nebo byli moc zvědaví!“
„To vás ale nijak ovlivnit nemělo! Kdyby to tak dělal každý z nás, nemáme tu největší osobnosti světové historie! Vy jste je měl chránit! A jak to dopadlo?! Carla, Rachel, Richard, Clyde, Renda, Linda, Connie, Tom a John jsou mrtví! Z Rogera je upír a ze Stana vlkodlak! A Petr je v pekle! Co nám k tomu řeknete?!“
„Za nic z toho nemůžu! Nemůžu za to, že mě nechtěli poslouchat! A už vůbec nemůžu za to, že je Richard (poznámka: povídka Duch) mrtvý!“
„Měl jste ale zabránit tomu, aby byl mrtvý! A vy jste se spíš staral o to, aby nešel do pekla! A už vůbec nemluvím o Lindě (poznámka: povídka Narozeniny), kterou jste poslal do středověku, kde ji upálili jako čarodějnici! Co nám řeknete k tomuhle?!“
„Vždyť jste se pro ni mohli vrátit a poslat ji zpátky do budoucnosti! Je to vaše vina!“
„Jak si vůbec dovolujete nás z něčeho obviňovat?!“ zahromoval další hlas. „Kdybychom mohli, tak to uděláme! Ale čas můžeme pouze vracet! Takže je to celé pouze vaše vina!“
„Nemůžu za to! Prostě jsem to omylem popletl! A navíc mi nechtějte přišít všechno! Například Rogerovi (poznámka: povídka Upír) jsem poradil, jak se zachránit!“
„Ano, to ano!“ skočil mu do řeči další hlas. „Ale upír je z něj ještě teď! Měl jste mu spíše zabránit, aby toho upíra vůbec potkal! Jediná věc za kterou nemůžete je smrt Rachel! Ta si za to může sama. To je pravda. Měla být chytřejší…“
Robert se nadechl, aby něco řekl, když se ozval další hlas:
„Moc se neradujte! To váš prohřešek nekompenzuje!“
„Zatraceně! Tak mi alespoň řekněte, proč ti lidi byli tak důležití!“
Ozval se šepot, jako by se domlouvali, jestli mu to mají říct nebo ne.
Šepot ustal.
„Ti lidé by se v budoucnosti setkali a společně by vynalezli lék proti AIDS!“ promluvil hlas.
Robert vyprskl smíchy.
„Cože? Takoví burani? Vždyť to byli jen sobci, kterým šlo o prachy!“
„Právě proto! Oni by to dokázali, protože jim šlo o peníze a toužili být někdo! A to dokáže víc než si myslíte!“
„Proč jste mi to sakra neřekli dřív? Dal bych si víc záležet!“
„Na tom nezáleží! Měl jste si dát záležet i tak! Neznalost neomlouvá! Jste packal, ničema, nešika a trouba! Zasluhujete trest!“
Ozvalo se souhlasné zamručení a Robert najednou necítil zem pod nohama. Podlaha se rozplynula a on se propadal do ohnivě rudých hlubin za Richardem a Petrem, aby se s nimi opět setkal.
Tak skončil „muž v černém“ za trest za své lajdáctví a packalství v pekle, kde se smažil až do konce věků.