Dítě zákonem: Smrt obětí - první část

„Ale já opravdu nevím, k čemu by to bylo dobré,“ vyjádřil jsem znovu svůj názor.
„Jednou se to možná bude hodit, co vy víte.“
„Ale je to nebezpečné, může to explodovat prakticky kdykoliv, takové riziko existuje.“
„Podstoupím ho. Jsem důležitá osoba v naší společnosti a kdybych se dostal do rukou nepřátelům, budeme všichni rádi, že jste dneska provedl tu operaci.“
Povzdechl jsem si. „Dobrá. Jak chcete. Namontuji vám tam minirozbušku, která exploduje ve chvíli, kdy si na zápěstí pětkrát zatlačíte. Utrhne vám to obě ruce, ale zemřete pravděpodobně velmi pomalu. Ovšem pokud budete mít štěstí, zabije vás to rovnou. Jinak budete trpět.“
„Dobře. A ta vysílačka bude fungovat jak?“
„Když čip silně stisknete po dobu deseti vteřin, vyšle to signál do mého počítače a já budu přesně vědět, kde se nacházíte. Navíc dokáži rozbušku na dálkové ovládání odpálit sám, kdybyste vy sám tuto činnost nemohl vykonat.“
„Děkuji vám, Alberte. A netvařte se už tak sklesle, možná nám to jednou zachrání krk, co vy víte.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je to zbytečný risk, pane.“
„Říkejte mi Medvěd, všichni mi tak říkají a já nevím, proč mi dva bychom si měli vykat.“
Usmál jsem se na našeho nového šéfa. „Tak dobře, Albert,“ podal jsem mu ruku.

To se stalo před několika lety. Teď jsem seděl u počítače a snažil se vysledovat, kde Medvěda vězní. Pravděpodobně to bylo někde ve sklepě hodně hluboko podzemí, protože signál se ke mně vůbec nedostal. Jen občas jsem zaznamenal nějaký pohyb, ale jinak vůbec nic.

„A ještě vás…tě o něco poprosím Alberte. Nikomu o tom neříkej, ano?“
Tázavě jsem na Medvěda pohlédl. „Proč?“
„Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe.“

Už tenkrát mě napadlo, že Medvěd nevěří všem svým lidem. Nemohl všem věřit, Ochránců bylo moc a každý měsíc někdo přibýval. Líbilo se mi, že věřil zrovna mně, cítil jsem se důležitý a potřebný. Medvěd mi věřil, jeden z nás, nejdůležitější z nás. Nechal si namontovat tu bombu do zápěstí pro případ, že by někdy měl možnost položit vlastní život za Ochránce. Obdivoval jsem ho, tak jako skoro všichni mezi námi.
Teď jsem seděl na jedné z lavic v jídelně a poslouchal Vlka a Vlkodava jak se dohadují o plánu na Medvědovo osvobození. Tak trochu jsem byl rád, že vysílačka v Medvědově čipu nevysílá žádné signály, protože jinak bych musel bojovat s nutkáním říct o našem malém tajemství všem ostatním i přes Medvědovo přání. I když teď přeci jenom šlo o vyjímečnou situaci, byl zajat a kdyby se mi ozval signál, pravděpodobně bych o něm ostatním řekl.
„Chápeš, že jediný, kdo by mohl nějak zpacifikovat ochranku a bezpečnostní zařízení je právě Medvěd? Jak se chceš dostat přes stráže, přes ochranku, pokud ho tedy ovšem drží ve vězení, jak mi doufáme? Co když ho přivázali někde v lese?“ Lehký nadnesený tón ve Vlkodavově hlase jsem nemohl přeslechnout.
„A co Karel? Ten přece byl polda nebo ne?“ navrhl Vlk.
„Nevěřím mu.“ To bylo evidentní. Vlkodav neměl Karla rád, těžko říct proč.
„Ale to není důvod k tomu, abychom po něm nežádali pomoc.“
„Sakra Vlku, vždyť zabil tvojí přítelkyni! Jakto, že ho hájíš?“ vybuchl Vlkodav. To patrně přehnal, protože Vlkova pravá ruka se vymrštila a neminula cíl. Vlkodav se svalil k zemi, to už u Vlka stál Tomáš a bránil mu v dalšímu napadení.
„Nechte toho! Musíme držet při sobě, teď sakra obzvlášť! Vlkodave, Vlk má pravdu, to přece víš. Karel je jedinej, kdo nám může pomoct k tomu, aby celá tahle sebevražedná akce byla o něco méně riskantní.“
Vlkodav ležel na zemi a hladil si tvář. „Když už o něm mluvíme, kde je ten polda teď?“
To byla dobrá připomínka, Karla jsem už dlouho neviděl.

*****

Popíjel jsem tu nejlepší whisky jakou jsem měl kdy možnost pít. Nevím odkud jí kapitán vždycky bral, ale pokaždé, když jsem u něj byl a on mi jí nabídl, neváhal jsem ani chvíli a s nadšením skleničku se studeným nápojem přijal. Tentokrát jsem si však bez servítků nabídl sám. Pán domu tady nebyl.
Jeho žena ležela v klidu v posteli, bude spát určitě tak osm hodin, alespoň takové jsem měl s mým uspávadlem zkušenosti. Za tu dobu snad kapitána přesvědčím.
Nikomu z Ochránců jsem neřekl, že tady jsem. Ani Petře. Nechtěl jsem, aby měla zbytečnou starost. Kapitán se ke mně choval vždycky dobře a vždycky mě bral. A já si byl moc dobře vědom toho, že nebýt mé povahy, nikdy by tomu tak nebylo. Proto jsem se pokusil vybavit si veškeré rozhovory, které jsme spolu kdy vedly a při kterých mu moje osobnost imponovala.
Po dopití druhé sklenky se s pípnutím otevřely dveře a dovnitř stoupil kapitán Bahník. Dveře se zavřely, nevšiml si mě a vstoupil dovnitř. Zachrmlal jsem. Otočil se a vytřeštil oči. Snažil jsem si představit, v jaké situaci se nalézá, jeho bývalý zaměstnanec, nyní celostátně hledaný terorista, seděl u něj v domě a rozvaloval se tam v křesle a se skleničkou jeho nejlepší whisky v ruce.
„Karle?“ vytřeštil oči. „Co tu…“
„Potřebuji od vás pomoc, kapitáne.“
„Kde je Markéta?“ zeptal se na svojí ženu. Záleželo mu na ní.
„Spí. Posadíte se? Musím s vámi mluvit.“
Nevěřil mi. Nedůvěřivě se posadil na pohovku vedle mě, rozepnul si knoflíček u límce uniformy a sundal černé boty.
„Potřebuji vědět o tom, kde vězní vůdce Ochránců.“ Snažil jsem se zatvářit zcela odhodlaně a sebejistě, jako že nemá cenu mi lhát. Jenže on na mě jen zíral.
„O čem to mluvíš? Zajmout šéfa Ochránců tak slavíme! Co tady sakra chceš, vždyť jsi jedním z nich!“
„To jsem, ale to nic nemění na tom, že Beneš zajal našeho šéfa a já ho chci zachránit. Řekněte mi, kde je a pomozte mi se k němu dostat.“
Kapitán se s úsměvem postavil. „Neblázni, proč bych to jako měl dělat? Mám jít proti zákonu a proti Benešovi? Jsi v tom podzemí úplně zblbnul nebo ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Právě naopak. Tam jsem zmoudřel. Pomozte mi.“
Zmýlil jsem se v něm, Petra měla pravdu. Zase. Nedal mi žádnou stopu, žádný náznak toho, že se chystá vytáhnout zbraň a vystřelit. Jenže já jsem to stejně čekal. Vystřelil jsem první a zasáhl ho do nohy. Neměl si sundávat ty boty. Skácel se k zemi a skučel. Rychle jsem k němu přiskočil a stiskl mu hrdlo.
„Dobře vím, že tu do minuty budou policejní auta, takže mě poslouchej ty zmetku! Tvoje žena spí, ale spí u nás.“
„Cože?“
„Nejsem zas tak úplně blbej, abych počítal jen s tvojí dobrosrdečností. Za hodinu mi zavolej na číslo, který jsem ti napsal pod flašku s whisky. Řekneš mi kde ho vězní a jak se k němu můžeme dostat. Pokud se pokusíš o podraz, tvoje Markétka umře. Je ti to jasný?“
„Blafuješ.“ Byl celý rudý a v šedých očích měl strach, ale i tak si hrál na drsňáka.
„Věř mi, že ne.“
Vyběhl jsem z domu a nasedl do auto. Kapitán měl v domě alarm, který se spustil na policejní centrály poblíž odtud v momentě, kdy zaregistroval střelbu. Když jsem zaslechl houkání prvních vozů, byl jsem už pryč.

„Ještě spí,“ nahlásil mi Armory. Byl to mladý kluk, se kterým jsem se domluvil na únosu Bahníkovy ženy. „A taky se po tobě začali shánět ostatní Ochránci. Vlkodav tady vykřikuje, že jsi nás zradil.“
„Díky za zprávu. Možná bych se jim měl ukázat, aby mohli přestat spekulovat. Péťa taky ví, že jsem byl pryč?“ Byla to zbytečná otázka. Armory přikývl.
Samozřejmě uvěznění Bahníkovy ženy bylo naprosté tajemství, protože bych nerad, aby mě ostatní Ochránci poučovali o svých zásadách, které byly bezesporu správné, ale pro tuto situaci trochu nedomyšlené. Pro zachránění Medvěda jsme museli něco obětovat a pokud to měly být naše zásady, bylo to to nejmenší. Markétu jsme schovávali v jedné zapadlé místnosti s nějakým haraburdím, ten úkryt vymyslel Armory, vyzná se tu přeci jenom o něco lépe než já.
Rozloučil jsem se s Armorym a vešel do našeho pokoje s Petrou. Seděla na posteli, netvářila se zrovna příjemně.
„Ty jsi za ním byl? Že jo?“ zeptala se jakmile jsem otevřel dveře.
„Ano. Musel jsem.“
„A co, pomůže nám?“ zeptala se bez zájmu.
„Pomůže.“
Nepřekvapilo jí to. „Hodně riskuješ, Kájo. Nerada to vidím.“
„Copak ty nechceš, aby se Medvěd dostal z rukou toho všiváka?“ Trochu mě rozčílila, protože Medvěd si zasloužil, abychom pro něj riskovali.
„Samozřejmě, že chci. Jen…mám o tebe strach.“ Přisedl jsem si k ní a objal ji okolo ramen.
„Tak neměj. Všechno to dopadne dobře. Věř mi.“
„Já ti věřím.“

„A nemohl jsi nám o tom říct?“ uhodil na mně Vlkodav, jakmile jsem v jídelně vysvětlil svojí dočasnou nepřítomnost.
„Nemohl. Nechtěl jsem, abyste mě přesvědčovali o tom, že to není dobrý nápad.“
„Taky že to nebyl dobrý nápad. Mohl tě někdo uvidět a poslat na tebe poldy.“
„To bys byl rád, že jo?“ zeptal jsem se ho a zahleděl se mu do očí.
„To teda nebyl, protože potom by jsi mohl vyžvanit všechno co o nás víš.“ Blbec!
„Nic jsem neřekl jednou, takže bych nic neřekl ani podruhé. O co ti jde, Vlkodave? Zajímá tě vůbec, jak to venku dopadlo? Zajímá tě vůbec, jestli jsem splnil to, proč jsem vyšel ven?“
Na chvíli zmlkl. „Tak povídej.“
„Děkuju.“ Očima jsem přelétl veškeré přísedící, Armoryho, Petru, Karáska, Tomáše, Vlka, Vlkodava a Alberta. „Za chvíli mi zavolá kapitán policie a domluvíme se na našem plánu. S jeho loajálností si nemusíte dělat starosti, bude spolupracovat, tím si můžete být jisti.“
„Jen tak? Z dobré známosti souhlasil s tím, že překročí zákon, bude riskovat svoje postavení a pověst a pomůže Ochráncům? To myslíš vážně?“ Nevěděl jsem přesně o co Vlkodavovi jde. Jako by ani nechtěl Medvěda osvobodit.
„Hele já se tady snažím dostat našeho šéfa pryč z vězení a ty jen o mně pochybuješ! Tak vymysli něco sám, jediný, co jsi zatím předvedl, bylo neustálý remcání a okecávání. Tak co, cos vymyslel ty? Vlítneme tam a všechny postřílíme?“
Už mě vážně rozčílil. To nebyly jen nesympatie. Tady šlo o něco víc. Ale o co? Co mu na mně tak vadí?
„Fajn, fajn. Jestli si uvědomuješ veškerá rizika a i přes to si myslíš, že tvůj plán vyjde…dobře. Pro mně je důležité osvobodit našeho šéfa, nic víc.“
„Bezva,“ ulevil jsem si. Ostatní mlčeli. V tu chvíli zazvonil telefon.
„Karásku, jsi si jistý, že nás nemůžou vypátrat?“ zeptal jsem se našeho technika před přijetím hovoru.
„Jsem si jistej,“ přikývl pevně.
„Dobře.“