Dítě zákonem: Smrt obětí - druhá část

Karel zvedl telefon. „Ahoj, tak co?“ zeptal se pevným tónem. Poté následovalo několik souhlasných slov a zeptal se na několik detailů. Nakonec volajícího ujistil, že „to je v pořádku“.
„Dobře, takže Medvěda vězní skutečně v nejhlubším patře vězení, respektive prý o patro výš, takže Petra nám přesně popíše, jak to tam vypadá a mi se potom podle toho budeme lépe orientovat…“
„Počkej,“ přerušil ho Tomáš. „Ona nepůjde s námi?“
„To ani náhodou,“ řekl Vlkodav dřív než Karel. Oba na sebe pohlédli a já v Karlově obličej viděl něco jako…pochopení? Každopádně se vzápětí otočil na Tomáše a vysvětlil mu, že to by bylo moc nebezpečné.
„Chci tam jít,“ ozvala se jediná žena v místnosti. „Nepamatuji si přesně, jak to tam vypadá, musela bych to vidět.“
Karel zavrtěl hlavou. „To nepřipadá v úvahu.“
„To teda připadá! Taky jsi vyrazil za Bahníkem, i když to bylo nebezpečné! A já odmítám sedět tady jako nějaká puťka a trnout tady! Medvěd je člověk, který ti zachránil život a pojmenujeme po něm našeho syna! Hodně mu dlužíme a já se chci podílet na jeho záchraně!“ Petra teď byla úplně rudá a stála těsně před Karlem. Ten patrně nevěřil svým očím.
„Ale…“ snažil se přemluvit svojí manželku, ale ta dala najevo, že nechystá ustoupit.
„Bude to tak lepší,“ potvrdil Tomáš. Karel se ještě otřesen ujal vysvětlování plánu.

Společně s Armorym jsme se pustili do přípravy výstroje a výzbroje. Na akci nás šlo pět. Já, Karel, Vlk, Vlkodav a Petra. Armory zůstávala tady a bude sedět u počítače. Měl jsem v plánu mu přeposílat během akce co nejvíce informací a snímků, aby si z něj dokázal sestavit plán budovy a později nás mohl navádět. Vysvětlil jsem mu přesně, jak co má dělat a on tomu porozuměl velmi rychle. Všechny tyhle vědomosti jsem měl od Karáska, který v téhle chvíli instaloval potřebný program.
Všichni jsme ale byli nervózní, samopaly s tlumiči už byly připravené, teď neprůstřelné vesty a různé chrániče a zásobníky. Medvěd na nás spoléhá a my ho museli zachránit. Museli.

„Takže,“ začal jsem svojí instruktáž. Přede mnou stáli moji společníci už plně nachystaní a připravení k akci. „Na hlavách budeme mít všichni čelenku s kamerkou, stejně tak i na rameni. Já navíc budu pravidelně mapovat okolí tady na GPAD, pomocí něho můžu snímat prostor i za zdí, takže ten nám bude sloužit jako oči a uši,“ zvednul jsem nad hlavu malý počítač, o něco větší než moje dlaň.
„Veškerá data se budou automaticky posílat do počítače Armorymu, ten bude mít před sebou na monitoru možnost dívat se přes veškeré naše kamery, k tomu budeme mít všichni vysílačky do ucha. Všechny tyhle přístroje jsou ze speciálního materiálu a neměly by je zachytit žádné přístroje a čidla. Karle, jsi si jistý, že o vstup se nemusíme bát?“ zeptal jsem se.
„Jsem si jistý, přijedeme tak dvěma auty, těmi se dostaneme rovnou do podzemního parkoviště a odtamtud si už budeme muset dávat na stráže bacha, ale cestu tam máme volnou.“
Vlkodav se tentokrát zdržel pochybovačných komentářů a my se tak mohli už naostro zhostit našeho plánu.

*****

Bahník mě nezklamal, vrata do parkoviště byla otevřená a nikdo po nás nechtěl žádné čipnutí. Dojeli jsem až na parkoviště, Albert už dávno snímal vnitřek budovy nad námi i pod námi. Zastavili jsme a vystoupili, bezpečnostní kamery se nehýbaly, nikde žádné lasery. Byl jsem s Armorym jasně domluvený. Stačilo abych zavolal a on by Markétu zabil. Stačilo jen vytočit jeho číslo. Do vysílačky jsem to říct nemohl, ostatní o tom nemuseli vědět.
Stáli jsme před výtahem. Tomáš se otočil k nám. „Dobře, já a Karel pojedeme nahoru, Alberte, neustále nás informuj o tom, co se kolem nás děje, pokusíme se zjistit něco o tom, kde přesně Medvěda drží. Potom se přidáme k vám. Jasný?“
Přikývli a my s Tomášem jsme nastoupili do výtahu. Kamera zde taky nefungovala. Tomáš vypnul vysílačku a naznačil ať to udělám také.
„Vlkodav miluje Petru,“ řekl Tomáš. Jako bychom na takovou diskusi měli čas.
„Já vím.“ Došlo mi to, proč mě tak nemá rád. Miloval mojí ženu. Proti tomu jsem patrně nemohl nic dělat.
„Promiň mi to, Kájo, ale…zradil jsem tě.“
„Cože?“ Otočil jsem se na Tomáše. „Jak to myslíš?“
„Alberte?“ zeptal se místo odpovědi Tomáš do vysílačky, kterou zase zapnul, „už je tam s vámi Petra?“
Co?
„Ano, vydáváme se s ní do podzemí.“
„Sakra co se to děje?“ zeptal jsem se.
„Petra se zbytkem týmu vyráží do podzemí. Je jediná, kdo se v něm vyzná. My se mezitím dostaneme do Benešovi kanceláře a zabijeme ho.“
„Co…Co…Cos to říkal?“ strčil jsem do něj, zrcadlo, na které dopadl, prasklo a utvořilo nemalou pavučinu. „Co je to za nesmysl!“
„Uklidni se, Karle, musíme to tak udělat.“ Výtah se zastavil v mezipatře. Tomáše to evidentně nepřekvapilo. „Poslouchej mě! Neboj se o ní, nic se jí nestane, rozumíš tomu? Potřebujeme jí, bez ní by to nešlo. A já potřebuju tebe, k Benešovi se nenápadně dostaneme jen těžko.“
Vydýchával jsem se a snažil se uklidnit. Jenže mi to nešlo, Petra byla o pár pater níž a vracela se do místa, kde jí málem připravili o život. Jenže s Benešovou smrtí by mohla přijít nějaká změna, nějaká změna k lepšímu.
„Co když jeho vražda popožene vlády k větším raziím proti Ochráncům? Pokud jste nebyli teroristi do teď, tak teď jimi budete regulérně. Přemýšleli jste o tom vůbec?“
Tomáš se zatvářil takřka dotčeně. „Samozřejmě. A možná se budeš divit, ale o vraždě Beneše jsme mluvili ještě před Medvědovým zajetím. To on přišel s nápadem odstranit ministra.“
Pomalu jsem přikývl a stravoval nově nabyté informace. „Co je vlastně s tím výtahem.“
„Armory ho zastavil. Tak co, můžeme jet?“
„Můžeme.“

Bahník zařídil ještě více věcí, než jsem po něm vlastně chtěl. Samozřejmě za to mohlo i Armoryho umění hackarství, které nám zajistilo průnik až ke kanceláři ministra Beneše. S Tomášem jsme se i přes zjevné bezpečí neustále kryli a brali na vědomí jisté ohrožení. U kanceláře byl nějaký muž, Tomáš ho neslyšně zpacifikoval a odtáhl do nějaké místnosti. Stáli jsme před dveřmi do Benešovy kanceláře. Tomáš kývl, jako abych je otevřel. Než jsem chytl za kliku, uvědomil jsem si jednu věc. Že to bylo až moc snadné.

*****

„Snad tady…ano, tady je ta chodba,“ šeptala Petra. Na GPADéčku jsem skutečně zaregistroval plán nějaké chodby a výtah v ní. Jenže ta chodba byla prosklená a v ní se pohybovalo několik doktorů nebo co to bylo za lidi.
„Když jsem tu byla předtím, leželo tu plno těhotných žen. Buďto je už převezli někam jinam nebo co já vím…“
Zněla dost zničeně.
„Sakra,“ vyprskl Vlk a vystřelil ze samopalu. Rychle jsem se podíval po směru střelby, na zem spadnul hlídač.
„Tomáši, jak to jde u vás?“ zeptal jsem se do vysílačky.
„Právě se chystáme jít do Benešovi kanceláře,“ šeptal. „Tak Karle, co bude?“
„Něco se mi tady nezdá,“ slyšel jsem říkat Karla, Petra už se také zaposlouchala do našeho rozhovoru.
„Tak mám jít první já?“ řekl Tomáš.
„Ne, to je v pořádku…“ slyšel jsem ještě Karla, než se spojení přerušilo. Petře se objevil ve tváři vyděšený výraz. Gestem ruky jsem jí pokynul, že se nic neděje.
„Armory? Co se stalo?“
„Nevím, ztratilo se spojení. Ale podle toho co vidím jsou v pořádku. Vy pokračujte dál tou chodbou, ti vědci by neměli být ozbrojeni. Podle plánů, co mi posíláš musíte jet o dvě patra dolů, tam by měla být jen krátká chodba se dvěma místnostmi. A v jedné z nich je Medvěd.“
„Dobře. Vlkodave, ty jeď s Petrou nahoru, zjistěte, jak jsou na tom Karel s Tomášem.“ Oba chtěli protestovat, ale já jim to nedovolil. „Péťo, tebe už nepotřebujeme, moc jsi nám pomohla, díky. My to s Vlkem zvládneme, teď ale běžte, ano? Počkejte na nás u aut a my se s vámi co nejdříve spojíme.“
Neměl jsem žádné právo jim nic rozkazovat, ale pravdou bylo, že dva jsou méně nápadní než čtyři. A zbytečně riskovat Petřino zdraví se mi nechtělo. S Vlkem jsme se na tom dohodli už před akcí, jako lékařovi se mu vlastně vůbec nelíbilo, že tu těhotná Petra dnes vůbec byla.

Co nejtišeji jsme se plížili prosklenou chodbou a pozorovali vědce za skly. Neustále byli sklonění nad nějakými stoly, takže o ně jsme se starat nemuseli. Ale i tak naše samopaly byly v pohotovosti.
Vlk přivolal výtah. Už jsme tam skoro byli!
Jenže málokdy je něco tak, jak to má být. Když se rozevřely dveře a já v nich zahlédl ochranku, spustil jsem střelbu. Pár prvních padlo, jenže výtah byl mnohem větší než ty ostatní. Mně i Vlka strčili na zem, surově do nás začali kopat a mlátit obušky. Vlk křičel, já také a k tomu jsem se ještě snažil do vysílačky upozornit zbytek týmu. Jenže nevím, na kolik procent mě bylo přes vzdechy a syky slyšet.
Když ustalo kopání, spatřil jsem před svým obličejem naleštěné černé boty. Vzhlédl jsem a spatřil tvář ministra Beneše. Popravdě, tvář jako taková mě příliš nevyděsila, byl se mnou konec tak jako tak, ať už by majitel naleštěných bot byl kdokoliv. Mnohem více se mi žaludek sevřel z toho, že ministr měl popálený skoro celý obličej. Již zahojené strupy a ranky se mu rozlézaly po celém ksichtě a já se nemohl ubránit záchvatu zuřivosti.
„Ty hajzle!“ Po pokusu zvednout se mě praštil do zad obušek. Ležel jsem na studené zemi, díval se do očí Vlka a zašeptal jsem: „Medvěd je mrtvý.“