First time in action - part 1

Bylo obyčejné nedělní ráno a já se vzbudil do krásného letního dne. slunce už stálo na obloze a všechny by nás oslňovalo a hřálo, kdyby v tom nebyl menší zádrhel. A tím nebylo nic menšího, že jsem se právě nacházel na ubikaci 25 pater pod zemí v Cheyennském komplexu – ve StarGate Command.

Nebyl jsem ještě plnohodnotným členem žádného z SG týmů, ale jako výpomoc ze Stargate Academy. Vycvičují tam mladé vojáky s cílem posílit řady SG týmů jak tady na Zemi, tak na Atlantis. Já sám jsem byl kadetem třetího semestru, čekal mě ještě rok a mohl jsem narukovat buď do služeb SGC nebo na Atlantis. Neměl jsem stále moc jasno, kterou ze základen si vybrat, jestli jít do SGC na Zemi, kde bych mohl pomoci v boji proti Oriům nebo na Atlantis, do toho nádherného města, kde bych bojoval proti Wraithům a chránil tak Zemi před nepřítelem z jiné galaxie. Byl to těžký výběr, ale nakonec jsem se rozhodl pro SGC. Čekal mě sice ještě čtvrtý semestr,ale už teď jsem věděl, co chci.

Z mých myšlenek mě probralo klepání na dveře mé ubikace.

„Dále!“ vyzval jsem klepajícího, ať vstoupí. Byl jsem zvědavý, kdo to může být. Včera mi totiž generál Landry oznámil, že mám dnes volno, ale nějak jsem cítil, že to tak nezůstane. A taky že jsem měl pravdu. Ten kdo vstoupil do mého pokoje byl doktor Daniel Jackson.

„Dobrý ráno doktore Jacksone!“

„Dobré ráno.“

„Co vás ke mě přivádí?“

„Jsem tu, protože za pět hodin vyrážíme na misi a hodila by se nám vaše pomoc, potřebujeme dobrou zálohu.“

Přikývl jsem hlavou na znak souhlasu a po Jacksonově odchodu jsem zamířil do jídelny, naplnit si organismus nějakými živinami.

Když jsem do sebe zrovna soukal jeden lahodný sendvič s tuňákem, přisedl si ke mně Mitchell a sdělil mi, že za dvě hodiny se koná briefing, tak ať tam přijdu včas. Přikývl jsem a dál si vychutnával tu symfonii chutí. Jakmile jsem dojedl, tak jsem se zvedl a zamířil jsem si to přímo do sprch, umýt se a také oholit. Nechal jsem si jen bradku se slabým knírkem. Když jsem byl s hygienou hotov, byl čas akorát na to se řádně obléknout a jít na briefing.

Když jsem dorazil, u stolu už seděli dr. Jackson, podplukovník Carterová, Teal‘c a samozřejmě i podplukovník Mitchell. Jediný, kdo mi tu scházel, byl generál Landry. Posadil jsem se na volné křeslo a vyčkával stejně jako ostatní na příchod generála. Čekali jsme na něj asi pět minut a začínali jsme být neklidní, obzvlášť já. Konečně se otevřely dveře od jeho kanceláře a generál vstoupil. Došel ke svému místu a ve stoje se rukama opřel o stůl. Pohledem si jakoby postěžoval, zvedl oči na nás a pronesl:

„Omlouvám se za zpoždění, ale měl jsem celkem zajímavý rozhovor s panem Woolseym. No ale přejděme k tomu,proč jsme tu. Dostali jsme informaci, že na jednu námi ještě neprozkoumanou planetu se chystá Převor. Váš úkol bude zjistit, zda se nedá tuto planetu zachránit a samozřejmě ji prvně prozkoumat. Nějaké dotazy?“

„Pane, víme vůbec něco o té planetě na kterou jdeme?“ zeptal se Mitchell.

„Jen to, že je tam dýchatelná atmosféra, nic víc. Rozchod!“

Když už jsme byli na odchodu ze zasedačky, tak se dr. Jackson zeptal generála:

„A kde je Vala?“ a podíval se na něj bezradnýma očima, neboť si v duchu myslel, že opět na misi zapomněla.

V tom mu generál odpověděl: „Vala Mal Doran je už na té planetě.“

A po této odpovědí jsme si to směřovali na místo,kde nám dali výzbroj. P-90 s několika zásobníky, pár granátů. Já jsem si speciálně vybral ještě svůj oblíbený nůž a samozřejmě také neprůstřelnou vestu. Když jsem si zasouval nůž do kapsy, speciálně pro tento účel určenou, tak na mě promluvil Mitchell.

„Ten nůž ti nepomůže v boji proti Oriům. Je zbytečné ho mít sebou.“

„Nehodlám ho použít.“

„A proč ho tedy bereš sebou?“

„To máš jako s kondomem. Radši ho mít a nepoužít,než ho nemít a potřebovat ho.“

Jak tohle podplukovník uslyšel, tak se zasmál a dal mi najevo, že bysme už měli jít do místnosti s branou. Když jsme tam došli, tak na nás už čekali Carterová, Teal‘c a dr. Jackson.
Byly tam i tři vojáci, nevěděl jsem, zda jdou s námi, nebo jen hlídají prostor brány. Odpovědi jsem se dočkal velmi brzo. Generál Landry ke mě přistoupil, ukázal prstem na ty tři vojáky a řekl:

„Toto jsou Stevens, Black a Smith, s těmito vojáky budete krýt záda SG-1. Je to jasné?“

„Ano, pane!“ řekl jsem a pak už všichni prošli branou a o pár momentů později jsme se ocitli na neznámé planetě.

Když jsem se rozhlédl, kde to vlastně jsem, neviděl jsem ani na krok. Nebylo to tmou, ale tím,že mi do očí zářilo slunce. Zářilo tak moc, až mě z toho pálily oči. Nasadil jsem si vojenskou čepici s kšiltem vepředu a rázem jsem byl schopný rozeznat jednotlivé barvy i předměty.

Byla před námi jakási vesnice - obyčejné chatrče, obchody a další budovy, které se ve správné vesnici nacházejí. Vyspělou rasou se její obyvatelé rozhodně nazvat nedali. Připadalo mi spíš, že jsou primitivní a chudá civilizace.

Já, Smith, Stevens a Black jsme prohlédli perimetr a zajistili okolí. Našli jsme skupinku lidí, kteří byly bezpochyby ve velmi veselé náladě. Z dálky jsem slyšel, jak dr. Jackson říká:

„Kde ta Vala zase vězí? Určitě zase trčí v nějakém průseru. Kde jen může být?“

Otočil jsem se a zavolal na dr. Jacksona: „S tím vám můžu pomoct,doktore.“

Když přišel ke mě, tak jsem ukázal na skupinku lidí, kteří jak bylo vidět nebyli zrovna střízliví a Vala byla mezi nimi.

„To se mi snad jen zdá!“ řekl Daniel nahlas. Vala ho uslyšela, protože ono to ani přeslechnout snad nešlo.

Velmi hbitě vstala od stolu a řekla: „Danieli,ty už jsi tady?“

„Jak vidíš, tak ano,“ řekl jí dost naštvaně. „Neměla jsi tu náhodou práci?“

Vala se na něj podívala takovým uraženým pohledem a dodala: „Já vím Danieli.“

„A ty si tu sedíš a popíjíš?“

Než stačila Vala cokoliv říct, tak se přidal Mitchell a řekl: „Měla jsi zdejší lidi přesvědčit,aby odešli na jinou planetu.“

„Vskutku,“ řekl Teal‘c a pokývl hlavou tak, jak to uměl jen on.

Všichni byly na Valu naštvaní a já už samozřejmě taky, protože bylo víc než jasné,že budeme muset s Převorem bojovat a o tom, že to nebude lehký soupeř, nebylo pochyb. Ani SG-1 Převora nikdy neporazila, jen jednou zničili jednu z jejich válečných lodí, ale nic víc. Nikdo nevěděl, jak s nimi bojovat, dokonce ani Daniel Jackson. Když v tom najednou Vala vykřikla:

„Necháte mě aspoň domluvit?“

Všichni se na ní nechápavě podívali a já jsem řekl: „No jsme jedno ucho.“

Mitchell mě za tuto trochu vtipnou hlášku obdaroval ne zrovna příjemným pohledem a hned na to Vala začala mluvit.

„Převor tu byl už včera a měla jsem co dělat, aby si mě nevšiml. Krásné ženské si každý všimne,“ zažertovala a do široka se usmála. Nikdo ale na její žerty neměl náladu ani chuť a všichni jí to dali patřičně najevo.

„Jak jsem řekla, byli tu včera.“

„Byli?“ zeptal se udiveně Daniel.

„Převorů tu bylo včera víc?“ zeptal jsem se.

„Ano, bylo jich tu asi pět nebo šest.“

Mlčky jsme poslouchali a pak jsem se zeptal: „A co tu dělali?“

V tu chvíli se na mě všichni podívali jako na vola. Řekl jsem si, ty vole co můžou Převoři dělat na této planetě, když v tom Vala promluvila: „Něco tu hledali.“

„Cože?“ udiveně jsme hlesli.

„Ani k zdejším lidem nepromluvili.“

Bylo divné, že Převoři tuto planetu nechali být a jen tu něco hledali, ale co? To byla otázka dne a co by se stalo, kdyby jí našli a pokud jí našli. Ani jsme nevěděli, jestli něco našli nebo ne.

„Jedno vím ale jistě. To co hledali nenašli,“ řekla Vala.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ zeptal se Mitchel.

„Protože hledali na špatné straně. Z toho, co jsem se tu dozvěděla, tak pokud se tu dá něco najít, tak jedině na severu. Jsou tam údajně podzemní chodby.“

„Tak nás tam zaveď,“ řekl Daniel.

„No v tom je ten problém. Já nevím, kde to přesně je.“

„Cože, ty nevíš kde to je?“

„Co jsi tu celou tu dobu dělala?“ zeptal jsem se.

„Dokážete si představit, jak bylo těžké je přesvědčit, aby se mnou vůbec mluvili?“

Sam se na ni podívala a uviděla, že její výstřih je celkem velký.

„To je vidět, jak moc to muselo být namáhavé,“ poznamenala.

Vala se podívala na svůj výstřih a hned jí došlo na co Carterová narážela. Zakryla si tedy tu dotyčnou partii těla zdejším šatstvem a byla zticha, protože nevěděla co dál dělat. Chvíli se čekalo na to, co chytrého Vala řekne,ale jelikož nic neřekla, tak se slova ujal Mitchell:

„Tak pánové a dámy, jdeme najít ten komplex. Já a Teal‘c půjdeme vepředu, Daniel a Sam pár metrů za námi a Varenberg se zbytkem zálohy 50 metrů za náma.“

„Ano, pane!“ odpověděl jsem a Mitchell pokračoval dál.

„Abych nezapomněl, Vala nám sežene průvodce, abysme se tu neztratili.“

„Ale já...,“ chtěla Vala podat námitku, ale Mitchel ji hned umlčel a ona šla vykonat rozkaz.

Asi tak za tři minuty vyšla s nějakým mladým chlapíkem,který se nám představil jako Kjuvon. Vyšli jsme tedy v jeho stopách. Nějakou dobu nám trvalo než jsme se dostali z vesnice. Podle Kjuvona ji bylo třeba obejít, aby jsme se dostali na správnou cestu. Vepředu si Carterová a dr. Jackson o něčem povídali, ale neměl jsem šanci cokoliv z jejích rozhovoru zaslechnout, byl jsem od nich daleko. Zato Blacka se Smithem jsem slyšel pořád, jak rozebíraji kdejaké voloviny.

„Psst!“ ukázal jsem na ně, protože se mi zdálo,že jsem něco zaslechl.

Uvedl jsem svou zbraň do pohotovosti a mé oči a hlaveň vyhledávaly to,co jsem před pár sekundami slyšel. Díval jsem se všude okolo,ale nikde jsem nic neviděl. Nakonec jsem ho, nebo to, ztratil a neměl jsem ani ponětí, co to bylo. Nechtěl jsem na podplukovníka volat, abych se neprozradil, tak jsem lehce zmáčkl tlačítko na vysílačce.

„Pane někdo nás sleduje, ale nemůžu určit kdo to je, ani jeho pozici.“

„Rozumím, Teal‘c taky cítí, že něco není v pořádku. Mějte oči na štopkách, blížíme se k nějakému kaňonu.“

„Rozumím, Varenberg konec!“ řakl jsem a spustil ruku od vysílačky, přičemž jsem i nadále dával bedlivý pozor, aby nás něco nepřekvapilo. Měli jsme štěstí,že bylo hezky a slunce svítilo přímo na nás.

Přibližovali jsme se ke kaňonu čím dál víc a já měl takový divný pocit, jako že se něco stane.

„Pane, tohle se mi vůbec nelíbí.Lézt do kaňonu. Budeme tam absolutně nekrytí.“

„Rozumím četaři, ale nic jiného nám nezbývá.“

Když jsme vešli do kaňonu, tak asi po 300 metrech se zastavil dr. Jackson a všichni si už mysleli, že se něco děje. Vše ale bylo v naprostém pořádku až na to, že si tu Daniel vše pečlivě prohlížel. Skalnaté zdi, které při bližším pohledu nepřipomínaly žádný známy druh horniny. Najednou se u jednoho místa zastavil a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Pak zvedl ruku k čelu a poťukal si na něj. Pak se podíval na Carterovou a řekl:

„Není ti to povědomé, Sam?“

Samantha přišla k onu místu a pak se zarazila. Podle toho, co nám pak řekli, to byla nějaká informační místnost. To, co Daniel věděl na jisto bylo, že je původem antická. Daniel bedlivě sledoval zařízení, které bylo na zdi. Vztáhl k tomu ruku a chystal se ji dát do toho kulatého otvoru.

„Já bych to nedělal,“ řekl Mitchell, ale Daniel ho nevnímal. Jako by právě byl v jiné realitě než my ostatní.

Danielova ruka se blížila k onu místu a my jen sledovali, co se bude dít dál. Když měl Daniel ruku od toho zařízení asi už jen 20 centimetrů, tak se kulatý tvar toho zařízení stáhl do zdi a vysunul se otvor určený jedině pro obtisk ruky. Daniel vložil do otvoru svou pravou ruku. Najednou otvor zmizel a Daniel s ním.

„Danieli!“ zařvala Sam, ale po Jacksonovi nebyla ani stopa. Nikdo ho nikde neviděl a tak jsme se rozhodli jít k té zdi a udělat to samé, co udělal on, ale nebylo to možné. To zařízení už tam nebylo. Jediné, co tam ještě zbylo, byl nápis, který Carterová bez pochyby poznala. Bylo to antické písmo.

„Umí to někdo přeložit?“ zeptal jsem se.

Sam si stoupla před nápis a řekla: „Jen vyvolení a lidé s čistou duší mohou vstoupit.“

„Bezva, tak to se nehneme,“ řekl Mitchell.

Tma, černočerná tma byla všude, kam se Daniel podíval, otáčel hlavou zběsile na všechny strany, ale všude se mu promítal stejný obrázek. Černá tma, neviděl ani na krok, neviděl si ani na své vlastní ruce, antož na pár metrů před sebe.

Bože, kde to jsem, jak jsem se sem dostal? Přemýšlel Daniel, hledal v hlavě odpověď, která by nebyla příliš děsivá a zároveň by ho uspokojila. Nakonec našel tu správnou, vzpomněl si na to, jak se dostal skrz tu zeď. Musel to být nějaký vstupní panel, takže každou chvíli se tu musí objevit i ostatní.

Čekal hodnou chvíli, až projdou jeho přátelé, ale stále nic. S každou vteřinou, která uběhla začínal nabývat dojmu, že se za ním asi nedostanou. Musel něco dělat, musel najít cestu zpět. Postavil se, protáhl se jako akrobat, protože ho nepříjemně bolela záda. Najednou si vzpomněl, že by měl mít u sebe baterku, sáhl po ní a nebyla tam, ani jeho zbraň tam nebyla. Vypadalo to, jako by to jeho zbraň a světlo nechalo na druhé straně. Jediné, co měl u sebe byla tyčinka Mars.

Daniel udělal dva, tři kroky do prázdna a v tu chvíli se nad ním rozsvítilo, zařívky ovšem neviděl, jen čistě jasné bílé světlo, které osvětlilo celou místnost. Nyní měl nové možnosti, mohl se porozhlédnout, zda se bude moci vrátit zpět.

Hledal pečlivě, přesně, jak to dělal vždycky, ale nemohl najít ani zmíňku něčeho, co by ho vrátilo zpět. Nic než holé černé zdi, které ho obklopovaly tu nebylo. Rozhodl, že se pokusí prohledat každý centimetr této místnosti, chtěl se odsud dostat za každou cenu. Kdy začal prohlédávat protější stěnu, která byl od té vstupní vzdálená asi pět metrů, tak se najednou objevilo něco, co vypadalo jako dveře. Přesně ty dveře, které byly na všech ubikacích na Atlantise v galaxii Pegasus. Daniel tam byl jednou, takže si to ještě pamatoval. Přiložil na stěnu ruku a dveře se otevřely.

Dr. Jackson neváhal ani okamžik a hned vykročil směrem ven s naději, že něco najde, co by mu mohlo pomoct. To, co jeho oči měly před sebou bylo něco neuvěřitelného, naprostá nádhera, čirá krása přírody. Velká, rozlehlá pláň pokrytá zelení. Kopce stoupající k horizontu jen kontrastovali zdejší krásu. Stromy, které viděl v dálce vypadaly tak nádherně, až se z toho Daniel rozplýval.
Na louce kvetly všemožné květiny, dokonce našel i růže, krásné červené růže. Když se daniel dostal na jeden z mnoha vyvýšených kopců, tak se jeho oči jen zaleskly, o pár desítek pod ním v dolině protékal potůček. Zvuk, který vytvářela voda protekající a narážejíc na kameny v potoce blahotil jeho uším, když však uviděl, jak k potůčku přiběhla srnka a chtěla se napít, tak si Daniel připadal jako v ráji. Nic krásnějšího ještě neviděl až do chvíle, než zvedl svůj zrak a podíval se do dálky.

Několik velkých věží vyčnívaly a všude okolo zbytek staveb s krásně provedenou architektůrou. Daniel okamžitě rozpoznal o jakou stavbu se jedná. Viděl ho, obdivoval ho, těšil e z něj, byl to Atlantis, krásně město Lantianů. Stál na místě s pusou otevřenou a ve tváři němý úžas, pořád si myslel, že to, co vidí je jen jeho výplod fantazie, jenže nebyl. Toto město, které se nacházelo několik kilometrů od jeho současné pozice bylo stejně skutečné, jako prostředí okolo něj. Prostředí panneské čistoty, neposkvrněné novou technologií.

Dr. Jackson se kochal tím pohledem, když v tom ho někdo z něj vyrušil a řekl:
"Už ani krok," Daniel vztyčil ruce nad hlavu a pomalu se otáčel, aby věděl s kým má tu čest. Byli to dva muži, oblečení měli takové zvláštní bílošedé a nějaké ruční zbraně, které měli namířené přímo na Daniela. Daniel na okamžik zapátral v paměti, kde to oblečení už viděl a pak si vzpomněl, že přesně tak byla oblečená Antička Morgan Le Fei na Atlantise. Byli to bezpochyby Lantiané.

"Přišel jsem v míru, nechci vám ublížit," řekl dr. Jackson a udělal krok vpřed, ale to asi neměl dělat. V tu ránu obdržel dva výstřely přímo do hrudníku a s obrovksou bolestí se skácel k zemi, přičemž ztratil vědomí.

Mezitím na druhé straně pomyslné zdi:

"Tak, jak se tam dostaneme?" směřoval tuto otázku Mitchel na Carterovou, přičemž se snažil sám na něco přijít.

"Musíme najít ten panel, díky kterému se Daniel na druhou stranu dostal," odpověděla klidně Sam a dál pokračovala v práci s notebookem. Začali jsme tu stěnu zkoumat, prohledávat a hledat ten zatracený panel, ale bylo to bez šance, panel tu prostě nebyl, jako by zmizel společně s dr. Jacksonem.

"Můžeme to zkusit rozstřílet na kusy," navrhl Mitchel a podíval se na Sam.

"No, to bych raději nedělala," iodpověděla mu a doufala, že s ní bude někdo souhlasit, ovšek výsledek byl scela opačný. Setkala se s negativní odpovědí. Mitchel vytáhl P90, stejně jako já a začali jsme do toho pálit, ale nešlo to velmi dobře, dál jsme požádali Teal´ca, aby to skusil svou tyčovou zbraní. Teal´c namiřil a vypalil několik výstřelu, ale výsledek byl opět negativní, nakonec jsme skusily využít sílu C4. Umístili jsme celkem čtyři nálože, což by mělo stačit, avšak kromě všudypřítomného prachu jsme ničeho nedocílili.

"Ou," pronesla Sam.

"Co se stalo?" zeptal jsem se a pohled SAm se mi vůbec nelíbil.

"Já vám říkala, že jste to neměli dělat."

"Tak co se stalo?" zeptal se prozměnu Mitchel.

"No s každým vašim výstřelem ta zeď jako rostla na síle a když jste použily výbušniny, tak se ještě víc zpevnila. Vypadá to, jako by se vytvořilo silové pole."

"Dobrá, tak co teď?" zeptal jsem se opřel se o zeď, když v tom jsem dopadl na zem.

"Kam zmizel?" vykřikl Mitchel a hned očekával od Carterové odpověď.

"Vypadá, že se propadl na druhou stranu."

"Jo, to vidím taky, ale jak se to mohlo stát."

"To vážně nevím, ale počkej..." přerušila se Sam, když všimla, že něco na té zdi objevilo, byl to nápis a Carterové bylo hned jasné, že je to Anticky.

"Je to Anticky," poznamenala Sam hodila pohled po ostatních, aby se taky podívali. Mitchel k tomu přišel a řekl: "Hmm, nemám tušení, co se tu píše." TEal´c se na něj nechápavě podíval a dodal:" Vskutku?" Mitchel na to hned reagoval "Víš Teal´cu, když ve škole probírali Antičtinu, tak jsem zřejmě chyběl."
Teal´c to nepochopil a zmateně řekl: "Ve škole?"

"To nic T, to neřeš," odpověděl mu Cameron a mávl rukou, obrátil se na Sam a řekl:"Víš, co je tam napsané?"

"Právě se snažím přeložit," chvíli trvalo než Sam pochopila, co se tam píše a pak řekla: "Už to mám."

"Co se tam píše?" byl zvědavý Mitchel.

"No píše tu: Jen vyvoleným s čistou duší se otevře cesta za pravým osvícením."

"Hmm, aha, tak to se asi nehnem," řekl uštěpačně Cameron.

"Tak mi někdo vysvětlete, jak je možné, že se tam dostal ten rotný a my ne," ptal se Mitchel.

"No Antikové si vždycky dělali v takových zařízením pojistky," řekla Sam.

"Cože?"

"No,ono nestačí, aby měl člověk jen čistou duši, ale musí být i vyvolený."

"Sam!"

"No dobře, řeknu to jinak. Ten rotný k nám přišel z té akademie na Heliopolis a tam dělali genovou terapii. Takže má v sobě antický gen, který to musí aktivovat a propustit ho."

"Au, co to sakra bylo," řekl jsem, když jsem dopadl na zem. Nikde jsem náhle neviděl SAm, Camerona ani Teal´ca.

"Hej lidi, kde jste?" zavolal jsem na ně, nikdo mi, ale neodpověděl, byla tu docela i tma.

"No tak lidi, tady končí sranda," řekl jsem podrážděně, když v tom se rozsvítila světla a mě došlo, že nejsem tam, kde bych asi být měl.

"Oukej, kde to jsem?" podíval jsem se na zeď a uvědomil jsem si to, byl jsem na druhé straně, přesně tam kde dr. Jackson. Neváhal jsem ani vteřinu a vydal se ho hledat. Sotva jsem vyšel z místnosti a uviděl rozlehlé pláně, tak jsem ucítil silnou bolest na zadní straně krku, což mělo za následek ztrátu vědomí.

Daniel se probudil, ležel na studené, ale velmi čisté bílé zemi. Zvedl se s velkou bolestí na hrudníku, rozhlédl se kolem a hned věděl, kde se nachází. Toto místo znal, bylo to antické vězení. Zkusil se dotknou mříží a dostal silnou energetickou ránu.
"au, jo nepletl jsem se," řekl a strčil na chvíli postiženou ruku do kapsy. Všiml si, že u vstupu do místnosti stojí stráž.

"Hej ty, nutně potřebuji mluvit s velicím důstojníkem," ovšem stráž nijak nejevila zájem, když náhle dostal zprávu přes komunikátory, které měli. Otevřeli se dveře a vedli dovnitř nějakého muže. Někdo mu budě dělat v cele společnost. Ten někdo jsem byl já.

Když mě hodili dovnitř, tak jsem se začal probouzet a když se mi konečně podařilo otevřít oči, poznal jsem, že jsem ve vězení a nebyl jsem tu sám, společně se mnou tu byl i dr. Jackson.

"Zdravím doktore, jak se máte?"

"Bylo mi už líp, ale kde jsou ostatní?"

"Jo, vy myslíte SG-1, že?"

"Jo, přesně ty, kde jsou?"

"No, jsou pořád asi na druhé straně."

"Cože a jak jste se tu dostal vy?"

"To bych taky rád věděl, jen jsem se o tu zeď opřel a pak jsem se objevil na zemi v nějaké místnosti."

"Aha."

"Tak doktore, jaký je plán?"

"To se ptáte mě? Já jsem lingvista, to vy my řekněte jaký máte plán?"

"No pracuju na něm. Musíme se odsud co nejrychleji dostat."

"V tom s váma nesouhlasím, musíme zůstat."

"Zbláznil jste se Jacksone, já bych rád nějaký ten pátek ještě žil."