Praotec Stromů

Arbol napjala tětivu luku. Štíhlá, opálená paže se natáhla na maximum.
,,Stůj, nech ho být!“ Lesní žena se postavila před svůj domov. Sluneční paprsky dopadaly přímo na její tvář. Jemné, za to však přísné rysy jejího útlého obličeje prozrazovaly vnitřní klid. Arbol byla dryáda, chránila košatý dub, ve kterém žila. Dlouhé kaštanové vlasy jí stékaly v hustých pramenech po ramennou až dolů k pasu. V jasně zelených očích žhnul bojovný duch.
Dřevorubec se k ní postavila bokem, popadl svou sekyru a už chtěl tít do stoletého stromu.Nestačil se ani nadechnout.než dopadl k zemi byl mrtev. Chudák nejspíš si to ani neuvědomil.
,,Rychle! Dělejte! Pohněte sebou!“ Křičely hlasy mezi stromy.
,,Tamhle leží! Pospěšte!“
Dryáda hbitými pohyby cvičenými od narození vylezla do košaté koruny stromu a vzala na sebe podobu jedné z větví.
,,To je šíp!“ Řekl hlas.
,,Čí šíp?“Zeptal se druhý.
,,Nevím, takový neznám.“ Odpověděl první.
,,Hej! Je tu někdo?“ Muži se zmateně, ale s připravenými sekerami, rozhlíželi kolem. Pár stromů, většinou buky a duby, nějaké to akátové křoví a borůvčí. A pak tady byla ta větev na stromě, pod kterým ležel mrtvý muž. Pohnula se.
,,Jsem tu já.“
,,Kdo jsi?“
,,Strážkyně stromu! Neopovažujte se hojen dotknout! Nejste toho hodni! Nepatříte sem! Jste vetřelci.“
,,Ale prosím tě dryáda? Haha! Nepovídej. I malé děti vědí, že ty jsou jen v pohádkách.“
,,A znáte tu pohádku, jak zemřel drvoštěp?“
Arbol seskočila ze stromu a připravila si luk. Lidé ale neustoupili, jak předpokládala. Na boj zblízka měla u pasu krátký nůž, ale proti takové přesile toho mnoho nezmohla. Dva chlapi jí vyrvali luk i nůž a další dva ji zezadu popadli za ruce a bolestivě je zkroutili. Dryáda se chtěla vymanit z mučivého sevření, ale tím si jenom způsobila modřiny, škrábance a ještě větší bolest z vykloubeného ramena.
Když první větve padly za oběť pilám a sekerám, Arbol padla na kolena. Když už zbývala poslední větývka, začala usedavě plakat. Horké křišťálové slzy braly za srdce, zvláště pak nejmladšího z mužů. Jeho zaváhání ostatním neušlo. Malý podsaditý člověk s nerudným obličejem tajtrlíkoval kolem: ,,No tak! Dělej! Ta ženská nezaslouží lítost! Zabila mi bratra!“ Zlostně kopl do stromu a po jeho okovaných bagančatech tam zbyla jen mělká díra.Dryáda sebou při tomto aktu škubla. To už chlapec nemilosrdně ťal do živého. Strom se skácel. Strážkyně vykřikla, svěsila hlavu a roztřásla se po celém těle. Zbyl tu jen pařez jako posměšná pieta velikánovi.
Arbol již neměla sílu plakat, jen naposledy pohlédla na šimla,který táhl její bývalý domov do vesnice k dalšímu upotřebení, než byla napůl odvedena napůl odvlečena pryč.
Na konci procesí šel, v ruce zamyšleně třímaje žalud, jenž nestačil vyklíčit, šedý stín v dlouhém hábitu s kapucí staženou hluboko do obličeje.

Ráno se dryáda probudila v narychlo zhotovené kleci, sbité z větví jejího dubu. Nebyla velká, zato nesmírně nepohodlná. To, co pro ní bývalo domovem, se stalo jejím vězením. Ale dokud dřevo úplně nevyschlo dávalo jí ještě trochu síly. Ani nevěděla, jak se sem dostala, musela omdlít. Teď pozorovala okolí. Svítalo. Červánky se prodíraly temnotou oblohy a pomalu vyháněly hvězdy. I měsíc zbledl. V dálce začal zurčet potůček, jako by až do teď spal. Rybky mu šploucháním přály dobré jitro. Slavík utichl a denní ptáci rozvířili vzduch nad vískou. Byla malá, sotva patnáct šestnáct domků všeho druhu--od slaměných, přes dřevěné, až po kamenný. Ten určitě patřil pánovi lidí jež tady žili. Ona sama vězela v kleci na javoru uprostřed shluku chatrčí, patrně náměstí, a otáčela se ve větru.
Skrz provizorní mříže na Arbol koukala dvě zelená očka.
,,Ahoj.“ Řekla ta očka. ,,Já jsem Jasmine.A ty?“
,,Říkají mi Arbol. Ty jsi také dryáda?“
,,Ano. Ale oni o mě nevědí.“ Jasmine kývla směrem k domkům. ,,Můj strom je symbolem vesnice.“
,,Jsou zlí!“
,,Nejsou, jen se bojí neznámého, to se dá pochopit. Zabili ti domov, že. Ale neboj, třeba máš ještě naději. Třeba někdo najde plod z tvého stromu a zasadí ho.“
,,Možná, nevím. Jsem unavená.“ Arbol lomcoval smutek, stesk i nenávist zárověň. Potřebovala přemýšlet. Vlastní bezmocnost jí doháněla k šílenství. Vykloubené rameno jí sžíralo nekonečnou bolestí, ale bolest duše byla mnohem horší.
,,Bolí to moc?“ Zeptala se Jasmine, ale odpovědi se nedočkala, druhá dryáda usnula vyčerpáním.

Z náruče spánku ji hrubě vyrvala rána do zad a lidský křik. Obyvatelé vesnice stáli okolo javoru a dohadovali se o jejím osudu. Rozívené děti házeli po Arbol kameny. Naštěstí se jen málokdy trefili. Klec na ně byla moc vysoko a většina kamenů se ani nepřiblížila. Nakonec jim to zatrhl rozhněvaný chlapík, který dostal šutrem přes nos.
Rameno už tolik nebolí, pomyslela si Arbol, Jasmine s tím asi něco udělala.
Slyšela pod sebou hlasy, ale pramálo jí zajímal význam slov. Viděla jak ženy otvírají pusy, ale nerozuměla kloudného slova.
,,Je to netvor! Upálíme ji!“ Ozývalo se z pod stromu.
,,Fuj!“
,,Pověsit!“
,,Čarodějnice! Pryč s ní!“
Blízko dryády se ozval tenounký šepot: ,,Měla´s pravdu. Jsou zlí.“
,,Prosím tě, Jasmine, pomoz mi! Najdi můj plod a zasaď ho.“ Špitla Arbol.
,,Sama víš, že se od svého stromu nesmím vzdálit více než pár kroků. Ale pomůžu ti, jak budu moci. V téhle osadě žije jen jeden člověk, který dokáže pomoci. Nesmím s ním však mluvit dřív, než po setmění.“
,,Je až podivné, že vždy je jen jeden člověk…“
,,To je Zákon, znáš ho. Konec řečí, chtějí s tebou mluvit.“ Zašustilo listí a Jasmine zmizela mezi větvovím.
,,Zákon Osudu nebo Schválnosti?“ Myslela to spíše jako řečnickou otázku, na kterou nebyl čas odpovědět.
,,Hej! Ty!“ Zahalekal kdosi dole.
,,Já?“
,,Ne! Ten chlap za tebou! Samozřejmě, že ty! Kdo jsi? A proč jsi přišla?“
,,To je moc otázek najednou.“
,,Bylo by hezké, kdybys na ně také najednou odpověděla.“
,,Muž, se kterým mluvila, byl šlachovitý člověk středního věku s ostře řezanými rysy a přísnou tváří. Hnědé oči na ni hleděli s neskrývaným zájmem, jenž se snažil zakrýt krutostí a odporem.
,,Jsem Arbol, dryáda stromu, který vaši muži tak surově pokáceli. A nepřišla jsem! Byla jsem přivlečena!“ Nenávist v jejím hlase se dala jen špatně skrýt.
,,Každý ví, že dryády neexistují.“
,,Záleží ovšem na tom, koho řadíš do pojmu každý.“
,,Ať tak, či onak!Zabila jsi jednoho z našich lidí. Ostatní tvrdí, že ses proměnila ve větev! Jsi čarodějnice! Ne-li něco horšího!“
,,Je to ďábel!“Zaječela nějaká ženština.
,,Jen klid Berto,“ Uklidnil ji papaláš a obrátil se zpět ke strážkyni: ,,Zítra ti řekneme, jak s tebou naložíme.“
Náčelník opustil stanoviště pod klecí. Lidé se také začali rozcházet. Jen děti zůstali až do klekání.
V houstnoucím šeru večera, v nejtemnějším stínu, stála postava v šedivém rouše s kápí staženou hluboko do obličeje. Neviděna, neslyšena, pozorovala dvě dryády.
,,Já tedy jdu.“ Řekla Jasmine.
,,Už kvůli sobě ti držím palce.“

V jedné chatrči zhaslo světlo. Dřevorubec se uložil ke spánku. Když konečně usnul, nebo měl alespoň ten dojem, že spí, zdál se mu sen: Přišla k němu žena, ale jiná než ostatní, neměla nic než krátké kalhoty, vysoké boty a strašně dlouhé vlasy, které zakrývali vše, na co už látka, v barvě jarního listí, nestačila. Posadila se k chlapci na postel.
,,Kdo jsi?“ Zeptal se. Vlastně ani nestál o odpověď, chtěl jen slyšet hlas té roztodivné žínky. Dívka odpověděla jasným melodickým hlasem: ,,Mé jméno znát nemusíš, ale věz, že jsem dryáda a že můj lid dosud opravdu existuje. Jednu z nás právě vězníte na blízkém javoru. Jen díky tomu, že je ta klec sbita z větví jejího dubu, prozatím přežívá. Ale je to pouhé živoření, neboť zakouší velkou bolest. Dryáda z javoru ji prožívá s ní.“
,,No a co já s tím zmůžu?“
,,Jsi jediný, kdo Arbol může pomoci. Jen ty máš klíč k jejímu novému životu.“ Dívčina mluvila stále naléhavěji.
,,A kde? Kde ten klíč mám, jak vypadá?“
,,Jsi vyvolený osudem, na to přijdeš sám.“
,,Kdy?“
,,Brzy.“
,,Alespoň mi poraď!“ Drvoštěp svěsil hlavu.
,,To nesmím. Na to existuje Zákon. Zvládneš to i beze mne. Vím, že Arbol ti není lhostejná, jsi dobrý muž. A i když tak úplně nevěříš v její původ, nejsi člověk, který zůstává apatický vůči osudu jiných bytostí. Prosím, pomoz jí.“
,,Udělám, co bude v mých silách.“ Narovnal se, dryáda už tam nebyla. Jen teplý vysezený ďolík v poduškách a jemná květinová vůně prozrazovaly její přítomnost. Chlapec zjistil, že to vůbec nebyl sen a že je dočista vzhůru. Oblékl se a vyrazil do tmy.
Když zaslechl hlasy zastavil se. Ten ze snu poznal okamžitě.
,,Řekla´s mu všechno?“ Zeptala se Arbol.
,,Vše, co jsem mohla. Myslím, že ho zvědavost nenechá spát. Za chvíli ho tu máme jako na oslíku.“ Odpověděla Jasmine.
Dřevorubec už nevydržel stoj spatný a musel si přešlápnout na druhou nohu. To zanechalo v tichu následky v podobě křupnutí suché větývky.
,,Co jsem říkala.“ Usmála se dryáda a ukryla se ve svém doupěti.
,,Dobrou noc.A za všechno, co pro mě děláš děkuju. Snad ti to někdy oplatím.“ Arbol se snažila v kleci najít nějakou vhodnou polohu a dělala, že usnula. Nevyšlo jí to.
,,Vím, že nespíš!“ ozval se hlas z temnoty pod ní.
,,Vím, že to víš.“
,,Vím také, že se jmenuješ Arbol, jsi dryáda, a Osud že mi přidělil tvou záchranu.“
,,Víš toho hodně, ale ne všechno. Jsem na tom stejně. Vždyť ani neznám tvé jméno.“
,,Jsem Samuel. Chci se tě zeptat na pár věcí a chci na ně znát odpověď.“
,,Tak do toho.“
,,Opravdu jsi dryáda?“
,,Ano.“
,,Dobře, budu ti věřit, nic jiného mi stejně nezbývá…Můžeš mi jasně a srozumitelně říct, jak ti můžu pomoct?“
,,Ne.“
,,Taky dobře. Můžeš mi alespoň napovědět?“
,,Ano. Ale dobře poslouchej, neboť to smím říci jen jednou.“
,,Mám uši jako plácačky na mouchy.“
,,Tak tedy:“ Arbol se nadechla. Samuel nastražil uši ještě víc.

„To, co umírá, musí se znovuzrodit,
nastolit řád a osvobodit.
Ty, jež pomáháš věz, že nesmíš zradit, překročit mez.
Teď poslušen rozkazu Osudu buď,
Rychle přemýšlej a dobře suď.
Pomoz dubu prastarému,
Zasaď ho znovu za každou cenu.“

„Nechápu to.“ Pokrčil rameny mladík.
„Pochopíš. Jdi se vyspat. Spánek ti dodá sílu i myšlenky.“
„Počkat! Mám ještě jeden dotaz.“
„Ten zní?“
„Nemáš hlad?“
Dryáda se po dlouhém čase opět upřímně a od srdce rozesmála. Takovou otázku vskutku nečekala.
„Strašný.“
Kdesi ve stínu se ještě tmavší stín pousmál a dlouhými kroky mizel v nekonečnu.

Ráno už dubové strážkyni do smíchu nebylo.
„Až bude měsíc v druhé části své pouti, upálíme tě pro čarodějnictví. Tak rozhodla Rada.“
Arbol si v klidu vyslechla rozsudek. „Učiň, jak uznáš za vhodné, já zemřu tak jako tak, jestli se neprojeví Osud.“
Při posledních slovech ulpěla pohledem na Samuelovi a ten jí pohled opětoval.Zůstal stát pod javorem dlouho poté, co se celá společnost rozešla do svých domovů.Nejistě Arbol zamával, aby upoutal její pozornost, která stejně patřila jen jemu, a lehce nenápadně naznačil, že dnes v noci opět přijde.

O půlnoci zaslechly dryády šustění spadaného listí. To se blížil dřevorubec. Když zaregistroval druhou dryádu, známou ze snu, pozdravil jí kývnutím hlavy, Jasmine se jen pousmála a zmizela mezi listím.
,,Myslím,“ začal Samuel zdlouhavě, „že jsem pochopil část té indicie.Takže: Osud vybral mě, abych ti pomohl, musím se rychle rozhodovat, neboť máme všehovšudy čtrnáct dní na tvou záchranu.“ Zabrzdil, aby se nadechl. ,,Vidím, že jsi den ode dne slabší, umíráš, a musíš se znovuzrodit. Až tomu tak bude, budeš i svobodná. Na ty poslední řádky se nemůžu rozpomenout. Ale jak se má něco znovu narodit. Vše se rodí a umírá pouze jednou!“
,,Jsi bystrý muž. Proto, u všech stromů v lese, vzpomeň si na ta slova! Zopakovat ti je nemohu a nesmím!“ Zaúpěla nešťastná a unavená Arbol.
Samuel si sedl pod klec. ,,Znovuzrodit, znovuzrodit, jak?“

Ráno lidé z vesnice našli spícího drvoštěpa pod stromem a něco si pro sebe tiše mumlá.
„Hej, Same!Snad jsi tu nespal celou noc?“
,,Hlídáš, hlídáš?“
,,Nebo svádíš?“
,,Že by ti ta divoženka vlezla na mozek?“
,,Hahahaha, nebo někam jinam, co Same?No tak vstávej už!“
Mladík se posadil a promnul si oči. „Co se děje?“
,,Ale tady Marion tě tu viděla, tak nás zavolala.Spát venku budeš moct až nastane tvůj čas Zkoušky. Nezdá se mi pravděpodobné, že bys trénoval týden dopředu.“
„ Já nevím, musel jsem tu zůstat už od večera. Mám tu zkoušku opravdu už za týden?Ani ve snu mě nenapadlo, že to bude tak brzy!“
„Hm, to asi ne. Já v tvém věku měl úplně jiné sny, haha!“
,,Tak dost chlapi! Samuel už vás má jistě plné zuby.A ty Marion, i když na něm můžeš oči nechat, se mu taky nemusíš plést do věcí! Myslel jsem, že máš víc rozumu!“ Hlavní muž vesnice rozehnal hlouček netečných mužů i s hloupoučkou Marion a otočil se k dřevorubci:
„Víš, co tě čeká?“
„Ještě ne, pane.“
,,Půjdeš na posvátné místo, nikdo ti neřekne jak ho najít. Z mladých to nikdo neví a staří jsou příliš zlomyslní, musíš ho poznat sám. Nicméně ti poradím. Posvátné místo je vlastně Strom, ale ne ledajaký. Rostou na něm zlaté listy, z nichž každý je jiný. Spatří ho jen člověk, který je ochoten bojovat za svou věc i za věci jiných lidí se stejnou vervou. Musíš přinést jeden z těch listů do příštího Slunovratu. To je za měsíc. Směr tvé pouti ti neřeknu. Ten Strom si tě najde sám,pokud o to bude stát.“
„A co když o to stát nebude?“
„Myslím, že to se nestane…“
„Ale přece, co by se stalo?“
,,Dopadl bys jako Oliver.“
Málo bylo zasvěcených, kteří znali osud Olivera. Nenašel do Slunovratu Strom a vrátil se do vesnice s nepořízenou. Rok poté zmizel. Stal se jedním z listů Svatého stromu.
„Odpoledne si pomalu začnu chystat věci na svou Pouť. Nenechám nic náhodě.Děkuji za varování, doufám, že uspěju.“ Samuel se obrátil k odchodu.
„Já taky chlapče, já taky.“ Pomyslel si Nejstarší.

V koruně stromu si povídali dvě dryády.
,,Arbol!Arbol!“ ozvalo se zdola.
,,Samueli jsi to ty?“
,,Ano! Já vím, co musím udělat!“
,,A co?“
,,Za týden musím odejít z vesnice. Nebudu hledat Strom, ten když bude chtít si mě stejně najde sám. Půjdu za starou Vědmou, která bydlí v lese, ona mi poradí. Snad…“
,,Slyšela jsem vše, co ti říkal váš Náčelník. Je to moudrý muž. Praotec stromů si tě sám vyhledá. Věřím, že ty si to zasloužíš, víc než kdo jiný. Řešení máš na dosah ruky.“
,,Arbol, co se stane až bude po všem.“Zeptal se Sam.
,,Pak už se nejspíš neuvidíme…“
,,Doufám, že ano.“
,,Já taky.“ Špitla dryáda.

,,Tak tedy Same, jsi připraven na cestu?“
O pět dní později se celý kmen shromáždil pod javorem. Samuel, s plátěnou tornou přes rameno a s odhodlaným výrazem ve tváři, vyčkával. Sem tam se podíval na Arbol. Ta z něj nespustila oči zalité slzami vlastní bolesti i strachem o dřevorubce.
,,Ano pane, jsem.“
,,Musíš se vrátit do Slunovratu. To je bezmála měsíc. Svůj úkol znáš, teď jdi.“
Chlapec se naposledy usmál na dryádu a vyrazil směrem k lesu. Vědma sídlila dál po proudu Modré řeky na jihu u Havraních skal. Svěží tráva chladila Samovi nohy, zatímco ostré polední slunce bodalo do zad. Když konečně našel řeku bezhlavě do ní vletěl. Bylo to nesmírně příjemné a osvěžující. Najednou, jako by z něj spadla tíha jeho úkolu, se radostně cákal ve vodě. Za chvíli už se mokrý od hlavy až k patě prosekával skrz křovinatý porost v zákrutu řeky. Pomalu se stmívalo a Samuel hledal plácek k přenocování. Nemusel hledat dlouho. Mezi keři objevil zcela holé místo z jedné strany chráněné řekou a z dalších malinovými keři.
Z větve, provázku a vyhrabané žížaly zhotovil jednoduchý prut a ten i s návnadou postavil do dřevěné vidlice na břehu a zaklínil ho kamenem. Mezitím, co voda omývala špagát s nebohou žížalou, Samuel připravil malý ohýnek. Ryba zabrala překvapivě rychle. Byl to malý pstruh. Moc masa na něm věru nebylo, akorát pro jednoho.Po skromné večeři si lehl do trávy a spokojeně usnul.
Zdálo se mu o Arbol, že ji zachránil a že mu mizí a on ji nemůže chytit. Utíkal rychleji a rychleji, ale dryáda mu stále unikala. Pomyslel si, že asi běží na místě, podíval se dolů…
Probudil se s výkřikem. Ptáci, kteří už dávno vstali, se poplašeně rozlétli do krajiny.
,,Byl to jen sen, co šílíš Same!“ peskoval sám sebe.
Teď už nemělo cenu znovu usínat a tak se znovu vydal na cestu. Kolem poledne už měl skály na dohled. Díval se na ně a obdivoval jejich vznešenou důstojnost. Neohrabaný v neznámem terénu zakopl. Hříbek, na nějž měl podle všech fyzikálních zákonů přírody dopadnout a rozdrtit ho, mu uskočil z cesty a zděšeně si uplivl stranou. To znamená, pomyslel si drvoštěp, že Vědmin příbytek už nebude daleko. Přesto se Sam podivil, když na něj tentýž hříbek šibalsky mrknul a odskákal do houští. Mladík, mile překvapen pokračoval dál.
K večeru došel ke skalám. Nemělo cenu se ve tmě snažit vylézt nahoru, mohl by také skončit dole na ostrém kamení se zlomeným vazem a to by Arbol skutečně pomohlo ze všeho nejméně. Položil si tedy hlavu na svou brašnu a sem tam neklidně pochrupával. Avšak nespal natolik tvrdě aby se mohl opět zasnít a dokončit svůj včerejší sen. Vzbudil se, když do něj někdo šťouch klackem.
,,No tak! Kluku! Vstávat!“ Byl to nepříjemný ječivý hlas. Ženština, která jím disponovala měla mastné šedivé vlasy na ramena, husté obočí podobné pralesu, které skoro úplně zakrývalo vodnaté oči zasazené hluboko do lebky. Hákovitý nos a úzké rty skrývající bezzubá ústa, vypadali hrozivě. Ale jakkoli vyhlížela žena nepříjemně, byla moudrá a přívětivá. Ovšem také jak na koho.
,,S tebou mluvím! Co tu děláš? Hledáš mě.“ Nebyla to otázka, spíše konstatování jisté věci.
,,Jestli jsi vědma z Havraních skal, pak ano. Jestli ne, tak mě prosím nezdržuj.“
,,To víš že jsem to já. Co mi chceš? Jistě jsi mě nepřišel pozdravit a popřát mi dobré ráno.“
,,Přišel jsem tě požádat o radu.“
,,No tak šup, ať to máme za sebou.“
,,Vědmo, znáš mnoho věcí. Řekni mi, prosím tě, jak mohu pomoci dryádě uvězněné v naší vesnici?“
,,Musí se znovuzrodit.“
,,To vím, ale neřekla mi jak.“
,,Přemýšlej. Jak přežívají vaši předci?“
,,Náčelník říká, že v duších jejich potomků.“
,,No vidíš. Řešení máš tady.“ Vědma si poklepala na čelo, ,,A také na stole ve své chatrči.“ Musíš učinit jen to, co by ta věc sama udělala, kdyby byla ve svém přirozeném prostředí.“
,,Všichni mluvíte v hádankách! Řekni mi to jasně!“
,,Zasaď to, ty hlupáku! A nekřič na mě! To mám za svou dobrotu? No co, jsi mladý a máš ohnivou krev.Teď radši rychle najdi Praotce stromů a vrať se k Arbol.“
,,Jak znáš její jméno? Neřekl jsem ti ho!“
,,Stejně jako znám tvé Samueli. Jsem Vědma. Sbohem chlapče.“
Žena zmizela mezi stromy. Sam zatím netušil co její slova přesně znamenala a běžel domů. Přespal na stejném místě u řeky, ale neobtěžoval se rybolovem. K večeři snědl pár malin a usnul spánkem spravedlivých.
Opět se mu zdálo o Arbol, znovu za ní běžel a ona mu znovu a znovu unikala. Snažil se ji chytit, snažil se zavolat, nešlo to. Mizela mu v dálce. Měl pocit, že běží na místě, chtěl zastavit a podívat se na nohy…
,,Ááá! Bože! To je hrozný sen!Je to snad předzvěst skutečnosti? Jestli má být takhle děsivá…“ Nedopověděl. Zašustění křoví ho přimělo k pozornosti. Naslouchal, připraven vzít nohy na ramena. Nebylo mu to nic platné. Samuel ustrnul v němém úžasu. Před ním se objevil Zlatý Strom.
,,Už jsem na tebe čekal.“ Vyslal k chlapci. Tón jeho hlasu, alespoň v myšlenkách, byl nádherný, měkký a laskavý a přitom budil respekt.
,,Já…já…opravdu nevím, co mám říct.“
,,Nic neříkej, slova by jen narušila rovnováhu okolního světa.“
Strom byl opravdu překrásný. Každý list měl jiný.V jeho koruně zpívalo hejno ptáků.
,,Na co čekáš? Dělej, co musíš.“
,,Ve vesnici říkají, že musím přinést jeden z tvých listů, ale když tě vidím, nemohu ti ublížit.“
,,Zkus si vytrhnout vlas. Pocítím to stejnou měrou.“
,,Stejně nemohu. Nejsem hoden se tě dotknout byť jen na okamžik.“
,,Nebudu tě pokoušet. Vím že bys ho neutrhl.“
,,Takže jsem nesplnil úkol.“ Samuel smutně svěsil ramena.
,,Právě naopak. Svého úkolu ses zhostil jako nikdo jiný.Ostatní si to uvědomili. Sice na poslední chvíli, ale uvědomili.
,,A Oliver?“
,,Ne,“ Strom posmutněl, ,,Oliver ne. Sám nahradil list, který předtím bezcitně utrhl z mých větví.
,,A co mám v osadě říci?
,,Oni to sami poznají, ale teď už jdi a osvoboď Strážkyni mých dětí. Už víš, co pro to musíš udělat.“
,,Tuším.“
,,Dobře Samueli.“
Mladík se chvíli vzpamatovával z tohoto setkání a sledoval, jak na místě, kde stál Praotec raší zelená ratolest. Skládanka v jeho hlavě se složila docela a on se rozeběhl směrem k osadě.

Když dorazil do vesnice ani se neobtěžoval se nějak na sebe upozornit, vletěl do chatrče a nekoordinovaně se vrhl ke svému stolu. Na ušmudlaném hadru, zvaném z nedostatku jiných výrazů ubrus, se válela sekyra, nějaký jiný, ještě špinavější hadr a jeden polouschlý žalud.
Zbývají tři dny do druhé části pouti měsíce .
Už se stmívalo, když se Sam i s dubovým semínkem vydal k javoru.
,,Arbol!Mám to!“
,,Díky Bohu.Cítím se tak slabá…“
,,Mám ho jít hned zasadit?“
,,Ještě vydrž Samueli, až ráno za svítání.“
,,Dobře. Půjdu tedy říci lide, že jsem se vrátil.“
Bylo zbytečné cokoli říkat. Marion si ho stejně už všimla.
,,Hola Same! Už jsi zpět? Tak brzy? Našel jsi to, cos hledal?“
,,I víc Marion, i víc.“
,,A co děláš tady, pod javorem?“Pojď mezi lidi!“
Dřevorubec nestačil říct ani ano ani ne. Děvče ho vleklo přes náměstíčko, okolo studny, až k Náčelníkovu domu. Dlouho se slavilo, ale mladík se do zábavy nikterak bouřlivě nezapojoval. Čekal na kuropění. Avšak Marion si ho stejně našla. Povídali si. Jejich těla se začala sbližovat.
,,Tak dost! Tohle ne! Dnes ne!“ Řekl Samuel.
,,Proč?“ zeptala se poplašená a zmatená dívka.
,,Marion, jsi krásná, hodná, ale já prostě nemůžu, alespoň teď ne.“
,,Budu respektovat tvou volbu.Můžeme být ale přáteli, ne?“
,,Jistě.“ Samuel vyprávěl děvčeti jakýsi příběh a ono usnulo. Vymanil se proto z jejího obětí a spěchal za Arbol. Jasmine jí zrovna přinesla něco k zakousnutí.
,,Za okamžik bude svítat. Možná se už nikdy neuvidíme, chtěl bych ti něco povědět, je to důležité.“
,,Samueli, Arbol je teď velice slabá, ale myslím, že by ti řekla totéž, kdyby měla dost sil. Nyní musíš najít dobré místo na zasazení toho žaludu. Trochu ho zalij, pak už si poradí sám.“ Šeptala druhá dryáda.
,,Já tedy jdu, ale kdyby se vzbudila, řekni jí, že jsem tu byl.

Samuel našel dobré místo, ukryté hluboko v lese na nějakém palouku. Vyhloubil jamku a vložil do ní plod. Skropil ho pár kapkami vody a vyčkával.
Zem se na místě, kde bylo semínko, začala chvět. Nejdřív vyrašil jen jeden malý lísteček.
Ve vsi se Arbol probudila
Větvička už byla vysoká jako malé dítě.
Dryáda povalila improvizované mříže u klece.
Stromek počal převyšovat Sama.
Strážkyni se rozzářily oči, zesílili paže i nohy a do obličeje se jí vrátila svěží barva Rozeběhla se ke svému novému domovu. Dorazila k němu právě když Sam nestydatě zíral na ty divy.
,,Samueli, děkuji ti. Nyní se vrátíš do vesnice, ale nezapomeneš. Uchováš si v srdci vzpomínku. Budeš jí vypravovat svým dětem a vnukům. Musíme se rozloučit. Sbohem Samueli a odpusť.“
,,Ne! Arbol! Takhle by to nešlo!“
Slova nebyla nic platná. Dryáda s doubkem se pomalu vzdalovali. Dřevorubec se rozeběhl. Utíkal rychleji a rychleji, ale Arbol mu mizela z očí. Přesně jako v tom snu, uvědomil si. Ale ona neutíká, stojí na místě, to já se nějak dostávám pryč! Teď, řekl si, nastala ta chvíle, kdy jsem se podíval dolů a můj sen tady skončil.
,,Nesmím se podívat dolů! Jinak tohle všechno skončí! Nechci! Nesmí to jen tak zmizet!“
Čas se zastavil. Před Samuela předstoupil Praotec stromů: ,,Vzpomínáš si jistě,. Na tu indicii, kterou ti strážkyně poskytla?“
,,Ano, matně. Ne na všechno.“
Opět ten medový hlas, ten hladký tok myšlenek, ta rovnováha mezi ním a přírodou. Nádherný pocit.
,,Říkal, že nesmíš zradit, překročit mez.“
,,Vždyť jsem nezradil! Nevím o ničem, čím bych se provinil!“
,,Já také ne.“
,,Tak co tedy? Mám Arbol rád. Nechci ji takhle ztratit!“
,,Neztratil jsi ji, nýbrž získal. Kdyby ses byl podíval dolů, vše by skončilo, protože pod tebou byla propast vzpomínek, byl by sis pamatoval vše, co se událo, ale vzpomínky na tvé city by byli ty tam. To byla ta mez, Samueli, kterou jsi nesměl překročit. Teď máš na vybranou. Vesnice nebo les.“
,,Myslím, že víš, co si vyberu.“
,,Já to vím, ale víš to ty?“
Mladík, který už dávno přestal býti dřevorubcem vykročil k lesu, na cestu za štěstím. Ano, uchová si v srdci tuto vzpomínku i všechny city a bude je vypravovat svým i Arboliiným dětem a vnukům.

Opodál, mezi stromy, stál potutelně se usmívající Osud ve svém šedivém rouchu .
,,Dobře,“ pokýval hlavou, ,,dobře.“
Vytáhl tenkou kamennou destičku podobnou šachovnici a posunul dvě figurky o pár políček vpřed.