Čarozem X

Přemýšleje nad tak pochmurnými věcmi, jsem opustil galerii a zamířil přímo do svého pokoje. Ač jsem toho dne poznal tolik věcí o světě, který mi byl teď mým domovem, poprvé za celou dobu jsem si uvědomil, jak moc mi chybí skutečný domov, Země.
Snad díky tíze toho, co mě teprve čekalo, mi došlo, že jsem v Čarozemi cizincem. Za předchozích pár dní jsem si, díky věcem, které se udály, neměl nejmenší šanci toto uvědomit.
Rázem se mi, jako špatně postavený domeček z karet, zhroutila celá iluze toho, jak tady všechno zvládám. Vlastně jsem tak docela nechápal, jak jsem mohl s takovým klidem všechny ty události přejít.
Možná, řekl jsem si nakonec, pevně rozhodnutý na to dále nemyslet, za to vděčím své bujné fantazii, která po tomhle vždycky toužila, ale která mě, konec konců, do toho všeho zatáhla. Už jsem nebyl svobodným člověkem, ale jen loutkou, která přináší pomstu a která je vedena někým dávno mrtvým.
Mé bloudící myšlenky vypudil až spánek, tentokrát cokoliv, jen ne klidný, jakoby mi chtěl ukázat události posledních dnů, znovu a znovu. V noci jsem se nesčetněkrát vzbudil, zalitý ledovým potem a třesoucí se zimou či hrůzou, nikdy jsem si však pořádně nevybavil, co mě ve spánku tak děsilo.

Ráno bylo vysvobozením i trestem zároveň. Po uběhlém dni a téměř probdělé noci jsem únavou doslova padal. Na druhou stranu, utěšoval jsem se, když zoufalství dosahovalo vrcholu, snad mě nečekají žádné další noční můry. A měl jsem pravdu. Blížilo se něco mnohem horšího - zasedání Rady.
Já si to vlastně ještě tak docela nepřipustil, ráno jsem si na sebe, tentokrát bez rozmyslu, navlékl černý plášť z předchozího dne. Garderoba, kterou jsem se do té chvíle tak ješitně zabýval, ustoupila do pozadí. Stejně jako další někdejší priority.
První dorazil na Roghold sám Velmistr, aby mě mohl seznámit se všemi členy Rady. Byl jsem mu za to neskonale vděčný, protože jsem neměl nejmenší tušení, jak tyto hosty přivítat. Při čekání na jejich příjezd jsme spolu rozmlouvali o všem možném. Ukázalo se, že Arnulf je výborný a zábavný společník, takže má nálada se o pár stupňů zvedla. Ale potom přijeli Radní.
Na nádvoří se napřed ozval klapot podkov o kamennou dlažbu a pak skrz bránu přijelo snad padesát jezdců, což bylo bezesporu nejvíce, co jsem na tomto místě kdy viděl.
„Vážení členové Rady, dovolte mi, abych vás a vaše doprovody jménem svým i jménem svého rodu přivítal na Rogholdu,“ pronesl jsem k příchozím, dle Arnulfových rad, když se uklidnil ruch a všichni zaměřili své pohledy na mě.
Po téhle chvíli téměř dokonalého ticha, rušeného jen mou promluvou, se nádvořím nanovo rozezněl hluk.
„Myslím, že bude lepší, když se přesuneme nahoru,“ navrhl mi Arnulf a pokynul mi, abych ho následoval.
Ve druhém patře jsme vešli do poradního sálu, který už byl připraven k jednání. Uprostřed stál velký kruhový stůl ze světlého dřeva s emblémem Rady vyrytým na desce, kolem něj třináct židlí. V krbu plápolal oheň. Více času zkoumat místnost jsem nedostal, protože vstoupil první ze členů Rady, muž, který mi během ceremoniálu v Marbre předal odznaky Radního.
„Sire,“ obrátil se ke mně Arnulf, „dovolte mi, abych vám představil mistra Bertana z Bogurdského rodu, člena Rady.“
Stařec v temně modrém plášti mi pokynul hlavou, nijak přehnaně přívětivě, ale zase ani nevraživě. Potom se posadil na jednu z židlí.
A pak už to šlo ráz na ráz, stejné fráze, jiní lidé. Všech zbývajících deset Radních – Daidalos z Dobrunu v blankytně modrém plášti, Marten z Milteru v plášti barvy lesní zeleně, Lucio z Larnaku v jasně žluté, Janes z Jalbaru ve vínově červené, Zeron ze Zaneve v černé, Cilean z Caledonia v čistě bílé, Ota z Oberonu v zemitě hnědé,. Albert z Almeina v oranžové, Panus z Portholdu v šedé a Jakub ze Strumberku v plášti barvy, která nejvíce připomínala pouštní písek.
Tváře těch mužů mi splývaly v jednu, až na Jakubovu a Zeronovu, protože to byli oproti ostatním členům Rady mladíčci, možná jen o něco málo starší než já. A čím byl Radní starší, tím nevraživěji a nedůvěřivěji na mě hleděl, což nebylo nic příjemného a jen to prohloubilo pocit z rána, že sem nepatřím.
Všichni se v tichosti posadili, na mě zbylo místo po Arnulfově pravici, což i zde nepochybně něco znamenalo.
„Dnešní zasedání bude krátké,“ začal Velmistr, pak se na moment odmlčel, „ovšem o to závažnější jsou problémy, které se vám chystám předložit.“
Hluk v sále ustal, nastalo napjaté ticho.
„Náš největší problém bohužel leží přímo v nejzranitelnějším bodu Čarozemě, v Kalgrinu,“ řekl a ostatní na něj jen nechápavě zírali, někdo se dokonce trochu uchechtl, „kováři totiž, i přes všechny sliby a dohody, které jsme uzavřeli, vyrábějí i pro lidi, kterým by Kalgrinská ocel nikdy neměla přijít do ruky.
Požádal jsem Martena, aby je navštívil a promluvil s nimi, Martene, máš slovo.“
Milterský pán se zvedl ze židle a chtěl promluvit, ale předběhl jej Lucio, jehož tvář se po Arnulfových slovech stáhla do zlostné grimasy a připomínala ještě více scvrklou švestku než obvykle.
„Jak sis mohl dovolit poslat zrovna jeho,“ vztekal se, „na moje území, aniž bys mě informoval. Moc dobře víš, co našemu rodu provedli, když …“
„Dost,“ zahřměl Velmistr, ale očividně to nestačilo, protože už spustil svou i Marten.
„Myslíš, že potřebuji tvůj souhlas, abych mohl vstoupit na vaše velectěné rodové území?! Navíc můj pradědeček nemohl spáchat to, z čeho nás už tak dlouho obviňujete, to se už dávno proká…“
„Řekl jsem,“ překřičel jeho slova Arnulf, „že to už by stačilo. Rada nemá čas projednávat vaše hloupé rozmíšky, které beztak trvají už kdovíkolikátou generaci. A pokud pochybujete o mém rozhodnutí, nemusím tu být.“
Oba muži se posadili a zmlkli, dál na sebe ovšem házeli přes stůl nevraživé pohledy, jako malé děti a ne dospělí muži. Jen jsem čekal, kdy na sebe vypláznou jazyk, či udělají nějaké podobné gesto, které by potvrdilo jejich naprostou infantilnost.
Arnulf se několikrát zhluboka nadechl, jeho tvář téměř ztratila barvu.
„Teď prosím,“ řekl tiše, „promluví jen Marten a nikdo jiný. Rád bych, abyste konečně brali ohled na situaci, která se nám tu začíná vytvářet, a bez dalších poznámek si ho vyslechli.“
Marten se postavil.
„Kalgrinští kováři byli mou návštěvou a hlavně jejím důvodem velice zaskočeni. Podle nich nebyla rozhodně žádná z našich dohod porušena – tedy zbraně ani zbroje nebyly vyrobeny pro nikoho, kdo by je mohl zneužít.“
„Děkuji,“ vzal si Velmistr zpět slovo, dlouho mu však nezůstalo – Radní opět prokázali, že se nadarmo neříká mluvit jako do dubu, protože jejich palice musely být přinejmenším stejně tvrdé, jak byli oni tvrdohlaví.
Z druhého konce stolu se ozval hlasitý smích.
„Můžeme tomuto ovšem věřit?“ klepal se smíchy Ota z Oberonu a celé jeho objemné tělo sebou házelo jako obrovská hora želé, „můžeme věřit Milterskému pánu, že si nenechal za tuhle odpověď zaplatit? Anebo, v druhém případě, že nezaplatil kovářům za tuhle odpověď on, třeba aby skryl své nezákonné a nepřípustné obchody?“
„Že máš tolik znalostí v tomto směru,“ reagoval s úšklebkem Marten, „nejspíš už jsi jim někdy za takovouto službičku platil, ostatně – na Oberonu to není ničím zvláštním, nepletu-li se.“
Daidalos a Janes se zasmáli, Ota však hned reagoval, zlostně a afektovaně.
„Tak tohle si zde během jednání Rady vyprošuji, taková hanebná obvinění a pošpinění jména mého rodu. My jsme nikdy neměli potřebu někoho podplácet, lidé nám sami nabízeli své služby, protože věděli, že víme, kde ztratit dobré slovíčko či nějaký ten lounek zlata. Ne jako někteří jiní, že ano, Daidale, Janesi?“
Kdyby v tu chvíli vybuchla v sále bomba, asi by nemohla způsobit větší rozruch než těchhle pár vět. Div že se ti ctihodní staří pánové nepustili do pěstního souboje.
Jen Jakub, klidně snášející nadávky a posměšky, se nenechal vyvést z rovnováhy. Velmistr byl tohoto ušetřen, což bylo obrovské štěstí, protože to vypadalo, že co chvíli omdlí. Zeron ho chvílemi sledoval, mezi jednotlivými nadávkami, které chrlil na své kolegy. Albert se tvářil duchem naprosto nepřítomně, nepochybně byl myšlenkami někde velice daleko od takových přízemních záležitostí, jako jsou hádky. A pak jsem tam byl samozřejmě stále já, vyděšený a udivený z toho, co se mi odehrávalo přímo před očima. Do mysli se mi začal vkrádat stín. Tohle byla snad první věc, ve které mi Linda nelhala, nebo alespoň něco nezatajovala – ti lidé se vážně nesnášeli.
Místností se náhle rozezněl další výbuch, tentokrát opravdový. Albert s výkřikem: „Válka!“ skočil pod stůl. Ostatní hleděli nevěřícně na Zerona, který vstal ze židle a tyčil se teď nad ostatními. O původci rány nemohlo být pochyb.
Arnulfovi se alespoň trochu vrátila barva do tváří.
„Děkuji, Zerone,“ řekl prostě.
Jmenovaný pokýval hlavou a vypadalo to, že je se sebou náramně spokojen. Zbytek zasedání už mohl proběhnout v klidu. Popravdě, nedokázal jsem si představit, co by se ještě mohlo stát, aby se situace víc zhoršila.
Ve stejnou chvíli, kdy mě to napadlo, se ozvalo klepání na dveře, které předznamenalo, že i má fantazie si může vzít občas volno.
„Dále,“ vyzval jsem, když se k tomu nikdo jiný neměl.
Do sálu vklouzl tiše Tom, oči skloněné k zemi, jakoby se bál zde někomu pohlédnout do očí. Já čekal, že zamíří ke mně, a začal přemýšlet, co tak důležitého se děje, že ruší i setkání Rady, on se ale zastavil u Velmistra a něco mu šeptem sděloval. Arnulf napjatě poslouchal, pak přikývl. Tom se vytratil a do dveří vstoupili dva vojáci, uřícení a zablácení od hlavy až k patě. Podle barev, které jen stěží prosvítaly pod nánosy špíny, jsem usoudil, že jeden z nich je Oberonského a druhý Portholdského rodu.
„Co za důležité zprávy nám přinášíte, že žádáte o vstup na zasedání Rady?“ zeptal se jich Arnulf.
„Omluv mou opovážlivost,“ vpadl mu opět do řeči Ota, „ale nařídil jsem svému veliteli, aby poslal jednoho ze svých mužů, kdyby se na Oberonském panství něco stalo.“
„Mlč už konečně,“ zavrčel Arnulf a zpražil Otu přísným pohledem.
Posel s hnědým pláštěm, respektive muž, jehož plášť byl hnědý už původně a ne jen od bláta, si dodal odvahy a promluvil.
„Vezu velice špatné zprávy, pane. Kalgrin byl přepadnut a kováři byli odvlečeni pryč.“
„To přece není možné,“ namítl Arnulf, „jsou to mistři zbraně a jejich ocel je chrání i před účinky magie, kdo by je mohl porazit?“
„Říká se, no …“ odmlčel se voják, zjevně váhající, zda si může dovolit vyslovit své domněnky nahlas, „že si pro ně přijel osobně lord Krigus. Někteří vojáci tvrdí, že se mu podařilo obejít moc Kalgrinské oceli. Odvezl kováře, jejich rodiny i zásoby rudy a výrobků.“
„Také ovšem musíme vzít v potaz,“ pronesl pomalu Albert a byla to první rozumná věc, kterou jsem od něj slyšel, „že kováři s ním odešli dobrovolně, pokud jim nabídl lepší podmínky. Nás se kvůli naší moci báli, on jim tvrdí, že nás chce sesadit. Pro některé to může být jasná volba.“
V místnosti se rozhostilo stísněné ticho, někteří členové Rady kývali na souhlas s Albertovými slovy. Promluvil však i druhý posel.
„S ohledem na to,“ řekl tiše, jakoby měl strach, že mu někdo za jeho zprávy vynadá, „co už bylo Radě řečeno, se stává má informace mnohem horší, než jsme se obávali.
Od východu se k hranicím posouvá Latriánská armáda, jsou jich tisíce a oproti minulým střetům jsou velmi dobře organizovaní. Navíc, pokud jen někteří z nich budou mít Kalgrinské zbraně a zbroje, nebude zdaleka lehké je porazit.“
Ač se to ještě před chvílí nezdálo možné, v místnosti zavládlo hrobové ticho. Arnulf sebou zatřepal a spadl ze židle. Chtěl jsem mu pomoct, ale Zeron mě předběhl. Pomohl Velmistrovi na nohy a napůl ho odvedl a napůl odvlekl ven. Ve dveřích se málem srazili se Senetrou, který kvapně vcházel.
„Král vyhlásil mimořádný stav,“ vyhrkl, sotva byl za prahem, „ze západu se směrem od Mordunského velkovévodství blíží armáda a podle zvědů není jedinou – sbírá se i loďstvo Severních ostrovů. Všichni členové Rady Nejvyššího Magického Řádu, Rady Rytířského Řádu a vyšší magická i nemagická šlechta se účastní mimořádného Královského sněmu, který se koná zítra večer v královském paláci v Noble. Dříve je však vaší povinností informovat o vyhlášení mimořádného stavu svá panství a ostatní členy Řádu, kteří se na těchto územích vyskytují.“
Stejně rychle, jako přišel, opustil Senetra sál. Panus se obrátil ke svému vojáku, který stál v rohu a čekal na příkazy.
„Musíš okamžitě vyrazit do Noble a informovat krále o tom, co se děje na východě. Běž.“
Tohle byla poslední věta, která byla slyšet. Na všechny dolehla tíha situace. A na mě toho bylo už opravdu moc – věci začínaly nabírat spád, který se mi ani trochu nelíbil, navíc přímo závratnou rychlostí. Ostatní spustili zuřivou debatu a začali se dohadovat.
„Však my ty skopčáky dostanem,“ ozvalo se náhle.
Tento výkřik mě velice udivil, protože by se rozhodně hodil spíše pro veterána druhé světové než sem. Starci tu sice byli, ovšem v době blízké středověku. Nejhorší na tom bylo to, že jsem ve všeobecném zmatku neslyšel, kdo to vykřikl. A ostatní tomu nevěnovali pozornost. Nakonec jsem usoudil, že si se mnou jen opět zahrává má mysl, toužící po domově.
Mnohem, ale mnohem jasnějšího původce měla věta, která následovala.
„Hodláte nás tady držet ještě dlouho?“ obrátil se na mě Jakub.
Bylo to poprvé, co jsem jej slyšel promluvit.
„Cože?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Po odchodu Velmistra jste jako hostitel zodpovědný za ukončení zasedání,“ zněla nevrlá odpověď.
„Pak tedy,“ zakřičel jsem, neboť jinak by mě nebylo slyšet, „toto zasedání Rady je ukončeno.“
„Děkuji,“ pronesl Jakub a jako první opustil jednací sál.
Ostatní ho okamžitě následovali.
Já zůstal sedět na místě, poslouchal ruch, když odjížděli, a pozoroval dohořívající plamínky v krbu. Mohl jsem se k nim přirovnat, protože jsem na tom byl vnitřně stejně jako oni. Čarozem byla prakticky mezi dvěma mlýnskými kameny a potom, co jsem dnes viděl na zasedání Rady, má naděje pozvolna uhasínala. Ptal jsem se sám sebe, proč mi Linda nemohla lhát i tentokrát, jako už tolikrát. Přál jsem si, aby tohle všechno nikdy nezačalo, abych nebyl otevřel ty zpropadené dveře onoho osudného rána. Chtěl jsem domů. DOMŮ!