Dítě zákonem: Smrt obětí - třetí část

Nakonec se otevřít dveře rozhodl Tomáš. Jistil jsem ho, takže kdyby v místnosti stál nějaký střelec, měl bych ho na mušce. Jenže nikdo tam nebyl. Respektive to jsem stihl zahlédnout před mohutnou explozí, která dokázala vybourat půlku kanceláře. Tomáše to odhodilo až ke mně, já se jen schoulil zády k zemi, ale žár jsem cítil až u kolen. Rychle jsem udusal doutnající nohavice a vrhnul se k Tomášovi. Vojáky, kteří se objevili někde za mnou jsem skoro nevnímal. Klečel jsem u Tomáše, jeho znetvořený obličej krvácel, na tvářích mu volně visely kusy kůže černé jako popel, vlasy i uniforma doutnaly, žhavé uhlíky si propalovaly textilem cestičku a po doražení na kůži zasyčely.
Otočil jsem se na ve formaci stojící vojáky a vystřelil jsem. Vůbec nic se nestalo. Žádný výstřel.
„Kurva!“ To byl konec.
Zpoza ohořelých trosek se vynořila postava, kterou jsem poznal už podle siluety. Kapitán si to namířil přímo ke mně. I když jsem v tu chvíli nemohl myslet vůbec na nic, sáhl jsem do kapsy a po paměti vytočil Armoryho číslo.
Bahník přišel až přede mně, vytáhl z pouzdra obyčejnou pistoli a střelil do Tomáše. Vyskočil jsem a chtěl ho srazit, ale dostal jsem od někoho elektrickou ránu a já dopadl na zem.
Usmíval se. „Vyhrál jsem,“ řekl. Stárnoucími prsty si pročísl šedivý knír. „Skupina Ochránců se pokusila vyhodit do povětří hlavní budovu ministra Beneše, ale já jim v tom zabránil. Jak se ti to líbí?“
Nevěděl jsem co se bude dít, jak to všechno skončí. Ale nechtěl jsem se nechat uzemnit hloupými žvásty starého zrádce.
„Tvoje žena, tvoje žena je po smrti,“ vysoukal jsem ze sebe i přes bolest z elektřiny ještě neustále probíjející mírnými impulsy mé tělo.
Jenže kapitán Bahňák zavrtěl hlavou. „Markéta je úplně v pořádku, to mi můžeš věřit.“

*****

„Jak jste to poznal? Jak to víte, že je váš vůdce po smrti?“ zeptal se mě ministr.
„Cože?“ zděsil se Vlk.
„Máš ohořelej obličej. Pokusil se tě zabít,“ odpověděl jsem a snažil se přitom ze své nepohodlné polohy dívat Benešovi do očí.
„Přesně tak, ten prevít prostě bouchnul mně u ksichtu. Jenže doktoři mě ujistili, že to půjde vyspravit. Jenže obávám se, že vaše záchranná mise byla úplně zbytečná. Tedy alespoň pro vás.“
Mlčeli jsme. Medvěd zemřel. Jako hrdina, vzal si život, aby s sebou vzal i toho bastarda, co se teď nade mnou smál. Jenže se mu to nepodařilo. Zemřel zbytečně.
Odtáhli nás každého do jiné věznice, vzali nám vysílačky, samopaly, vlastně úplně všechno. Seděl jsem na studené zemi pouze v jakémsi škrablavém dlouhém mundůru a přemýšlel o tom, co teď s námi všemi bude. Co bude s Ochránci bez vůdce? Bez zpráv od nás.
Všechno se pokazilo, mělo to dopadnout jinak. Úplně jinak. Beneš měl zemřít. Medvěd měl zůstat naživu. Čelo jsem si opřel do kolen a propukl jsem v pláč, pláč, který nic nevyřešil, v ničem mi nepomohl, ale kterému jsem se nemohl ubránit.

*****

Armory nás zradil. Ještě před tím, než mi stihli vzít vysílačku jsem zakřičel, aby Petra a Vlkodav utekli. Nevím, jestli mě slyšeli, ale asi ne. Armory nás zradil, pustil Bahníkovu ženu, nás naváděl rovnou do pasti připravené kapitánem a ministrem. A my jsme mu na to skočili, důvěřovali jsme našemu člověku.
Seděl jsem v nějaké cele a choulil se do sebe, myslel jsem na Tomáše, na Medvěda, na Petru. Medvěd byl mrtev, to mi Bahník oznámil mile rád a s ohavným úsměvem. Byl mrtvý už několik dní. Nedokázali jsme ho zachránit, otáleli jsme příliš dlouho a důvěřovali jsme těm nesprávným. Armory teď mohl zavézt ministra a jeho agenty do našeho úkrytu, mohl se postarat o to, aby většina Ochránců byla zatčena a trestána, netěhotné by přivedli sem, do věznice.
Doufal jsem, že Petra a Vlkodav jsou v bezpečí. Styděl jsem se za myšlenku, které mě vzápětí napadla, že Vlkodav bude blahem bez sebe až zjistí, že mě zavřeli. Proč to takhle muselo skončit? Co teď s námi bude? Má tenhle svět ještě nějakou naději?

*****

„Takže, řekněte mi, kam mám poslat své vojáky?“ slyšel jsem ve sluchátku. Nic jsem neřekl. „Armory?“
Ministr Beneš zatknul záchrannou skupinu. Teď jen stačilo říct místo našeho úkrytu. A byl bych na svobodě. Těšil jsem se na tenhle moment, kdy to budu mít všechno za sebou, kdy Medvěd a všichni budou zatčení nebo mrtví a Beneš mě nechá jít, za to, že jsem jim pomohl k jejich dopadení. Už při zatýkání Medvěda jsem v tom měl prsty, zradil jsem Ochránce kvůli penězům a svobodě, kvůli tomu, abych se pořád nemusel skrývat v podzemí jako krysa a dívat se na těhotný bezmocný ženksý. Těšil jsem se na to.
Ale teď to bylo jen pár minut poté, co jsem viděl a slyšel Tomášovu smrt, co jsem viděl dopadení všech mých…spolubojovníků za lepší svět.
„Armory, jste tam?“ slyšel jsem Benešův dotěrný hlas.
„Ne.“ Ukončil jsem hovor.
Nevím, proč jsem to v tu chvíli udělal, protože Tomáše jsem vrátit stejně nemohl. Nevím, proč jsem během minuty změnil názor. Nevím, jaké pocity se to vyrojily v mojí hlavě. Prostě jsem se cítil jako největší svině na světě a s tím se nedalo žít.
Otevřel jsem dveře od jejich cel. Nebylo to těžké, stačilo jen hacknout pár sítí. Mezitím jsem nahlásil Petře a Vlkodavovi ať jdou do prvního podzemního patra a počkají na ostatní. Ministra Beneše a ostatní, kteří se nacházeli ve druhém patře a o něčem se dohadovali, jsem doslova zamknul v místnosti, kde se nyní nacházeli. Díky elektrickým zámkům jim bude chvíli trvat, než se dostanou ven.
Sledoval jsem celou tu akci na monitoru až do doby, než se zbytek záchranného týmu sešel. Právě včas, protože někdo odemkl dveře v mnou zamčené místnosti a začali se z ní všichni trousit. Jenže to už byli Ochránci pryč.

Vyšel jsem ven z úkrytu a ušel několik korků. Byla studená noc a já jsem si uvědomil, že jsem zrůda. Hrozná zrůda. Ochránci pomáhali lidem, aby žili v lepším světě a já jsem je zradil. Všechny. A mohl jsem za smrt dvou z nich. S tím člověk nedokáže žít.

*****

V téhle místnosti jsem ještě nikdy nebyl. Rozprostírala se mnohem víc, než taková jídelna, stěny byly obložené kovovými pláty, na stropě zářily lampičky. Stáli jsme uprostřed davu lidí na tak metrovém výstupku a sdělili jim všechno, co se v posledních dnech stalo.
Medvědova smrt otřásla se všemi. S Petrou jsme se dohodli, že našeho syna opravdu pojmenujeme Václav a že bude živoucí památkou na muže, který obětoval celý svůj život, aby mohl bojovat proti vládě a nespravedlnosti. Celou dobu mluvil Vlkodav. Dav složený z netěhotných žen a dalších Ochránců ani nedutal, jen s vyděšenými nebo utrápenými pohledy sledoval mluvčího. Ve věznici jsme nebyli tak dlouho, abychom objevili, co se tam ve skutečnosti skrývá, jaké hrůzy se tam dějí. Rovněž jsme neměli možnost odnést Tomášovo tělo a pohřbít ho. Plakal jsem i já, když Vlkodav mluvil o jeho smrti. Otevřel ty dveře, protože já jsem měl strach.

Armoryho jsme vyhlásili za sprostého zrádce i přesto, že si pravděpodobně uvědomil svojí podlost a neprozradil náš úkryt a sám si vzal život. Já zkontroloval místnost, kde měla být Markéta. Myslel jsem si, že jí Armory pustil už dávno, jenže ona tam seděla svázaná a vystrašená. Tak, aby nás nikdo neviděl jsem jí vyvedl z úkrytu. Rozvázal jsem jí roubík.
„Kájo, co se to…stalo? Jak to, že jste…?“ Asi byla zmatená. Nedivil jsem se jí, já jsem byl zmatený také.
„Váš manžel mě zradil. Řekl jsem mu, že když to udělá, zabiju vás.“ Řekl jsem to chladně. Velmi chladně. Vyjekla.
Vytáhl jsem z kapsy telefon a podal jí ho. „Zavolejte mu, je v seznamu.“
„Proč?“ zeptala se.
„Měsíce vás neviděl, bude s vámi chtít mluvit.“
„Děkuju,“ řekla vděčně a chopila se telefonu.
„Miláčku, tady Markéta. Ano, Kája mě pustil, já…nevím kde jsem, ale je tady nějaký…“
Vystřelil jsem. Zlomila se v pase, vykulila na mě oči, padla na zem a upustila telefon, který jsem vzápětí sebral.
„Jaké to bylo? Jaké to je, slyšet svojí ženu zemřít?“ zeptal jsem se.
Nedostalo se mi srozumitelné odpovědi, jen nesouvisle něco mumlal a nadával, plakal a vzlykal. Vystřelil jsem na ní ještě jednou.
„Poslouchej mě, kapitáne. Nevím kdy, ale jednou k tobě přijdu a zabiju tě. Věř mi. Všichni budete pykat za to, co děláte všem lidem a my dál ty lidi budeme bránit a ochraňovat. Pomstíme Medvědovu a Tomášovu smrt, tím si můžeš být jist. Takže, nashledanou.“

Vůdcem se stal Vlkodav. Byla to dobrá volba, měl k Medvědovi asi nejblíže. Nikomu jsem o Markétě neřekl, sám jsem měl výčitek svědomí až dost.
Beneš dál vládl veškerým bezpečnostním složkám v naší zemi a my mu jeho práci stěžovali. Když jsem se zamyslel nad svým dosavadním životem došlo mi, že až teď, v tuhle chvíli začínám žít. Ochránci měli zodpovědnost za štěstí druhých a já byl jedním z nich. I přes všechny hrůzy, které jsem prožil, jsem byl šťastný.

Když jsem choval v náručí Venouška, přišla ke mně Petra a políbila mě. Sedla si vedle na postel a usmívala se. Žili jsme v podzemí jako krysy, věčně se strachem, že nás jednou vypátrají a že podruhé nebudeme mít takové štěstí a oni nás dostanou. Ale i přes to všechno jsme byli ochotni bojovat dál. Dokud nepadneme vyčerpáním.