The Runner - part 2

Jak jsme to udělali???To je jednoduché,na této planetě nikdy nezapada slunce,a proto jsme byly nuceni vytvořit uměle řízenou tmu,aby se lidé mohli odpočinout a zregenerovat se.
To nechápu,vždyt vase planeta obíhá kolem slunce,takže ke tmě musí docházet přirozenou cestou
Pokud by zde bylo jedno slunce,tak by to bylo možné
Vy tu máte víc slunečných hvězd??? řekl jsem dosti překvapeně. Už jsem viděl dvě slunce na planetě,byly většinou vidět na obloze současně.
Ano máme tu tři slunce,každé zabírá jednu třetinu planety a proto nikdy nedochází ke tmě
Aha,ted už to chápu a proto jste museli vytvořit umělou tmu
Přesně tak najednou jsme se zastavily před nějakým futuristickým domem,který šplhal do velké výšky. Kde to jsme??? Tady vás ošetříme,jen se nebojte a vešli jsme dovnitř.
Bylo to tu velmi podobné jako na Zemi až na to,že zde vše vypadalo vyspěleji. Místo počítaču byly jen nějaké průhledné panely a ve vzduchu se promítalo to,co právě na těch panelech dělali. Bylo to něco úžasného. Vešli jsme do nějaké malé místnosti,která mi slně připomínala výtah. Na konzoli byly i tlačítka jednotlivých patek. Když Dria zmačkla jedno z nich,které bylo umístěno ve vyšší skupině tlačítek,tak najednou se hned otevřely dveře a oba dva jsme se oběvily na jiném patře. Rozhodně jsme nebyly na přízemí. Podíval jsem se nechápavě na Driu a ona mi řekla: Jsme tu,pojdte Musel to být nějaký transportér,ale na hodně vysoké úrovni. Ani jsem necítil,že jsem byl přenesen. Vešli jsme dlouhou chodbou do nějaké te ordinace,kde byl dokror,aspon mi tak připadal. Dali mi nějakou injekci do krku. Hned jsem se odtrhl a řekl:Co to bylo???
Jen klid,to byl lék udělal jsem pár kroku bokem a žebra mě už nebolela,sundal jsem si obvazy,které jsem na nich měl,abych se přesvědčil. Když jsem se podíval,tak jsem tam neměl ani naznak po jizvě,natož po zlomených žebrech. Ruka i noha byla taky v pořádku.
Nic mě najednou nebolela,žádná tupá bolest,žádné mravenčení,prostě nic. Tupě jsem zíral na ty doktory,co tu byly kolem a vůbec jsem to nechápal.
Přišel ke me mě jeden ten doktor,byl asi 180cm vysoký,vážit mohl dobrých 85-90kilo. Docela vazoun.
Musíme vás projet ještě tímto zařízením a ukazal rukou na podlouhlý přístroj s kulatým otvorem na začátku.
A co to dělá???
Tím zjistíme,jestli máte všechno správně v těle poskládané říkal mi to jako nejakému primitivnímu volovi.
To je rentgen řekl jsem mu. Nechápavě se na mě podíval a já ještě dodal To proskenuje mé tělo a dá vám to informace jaké to uvnitř mám
Jistě,přesně tak to funguje,tak si zde prosím lehněte a ukázal na nějaké speciální lůžkou,které bylo připevněné k tomu rentgenu. Lehl jsem si tedy na to lehátko a sotva jsem si lehl,tak už se to lůžkou začlo pohybovat směrem dovnitř toho přístroje.
Byl jsem docela nervozní.
Nemáte proč být nervozní,tento přístroj vám v žádném případě nemůže uškodit snažily se mě uklidnit,ale moc jim to nešlo.
Najednou se lůžko zastavilo a já jsem otevřel oči,rozhlédl jsem se kolem. Po celém vnitřku přístroje byly takové podlouhlé zářivky. Nebyly však stejné barvy ani velikosti. Některé byly dlouhé a bíle,jiné byly červené nebo modr,jiné krátké se spektrem všech barev.
Byl jsem z toho celkem zmatený. Najednou se začli pomalu rozsvěcovat,ale ne všechny,mělo to jistou kombinaci. Některé svítily a některé jen přerušeně blikaly. Najednou na jednu sekundu či dvě blikli všechny zářivky a mě to totálně oslepilo a pak jsem na lůžku opět vyjel ven. Museli mi pomoct vstát,protože jsem byl z toho trochu malátný. Řekli mi,ať si s Driou někam zajdeme,že to chvíly potrvá. Šli jsme se tedy projít. Povídaly jsme si o různých věcech,smáli se spolu,zašli si na oběd do nějaké restaurace. Čekal jsem,že to bude jídlo na který jsem byl zvyklý,ale rychle mě vyvedli z omylu.
Číšník na talíři donesl nějakých 5 barevných kostiček. Co to má být??? pronesl jsem na číšníka.
Než stačil číšník jakkoliv zareagovat,tak ho Dria umlčela a poslala ho pryč a mě hned řekla: To je místní specialita
Z toho se nemůžu nikdy najíst řekl jsem pozvedl na lžičce jeden ten kousek. Dria se usmála a řekla. ASi to není to na co jsi byl zvyklý,ale můžu ti slíbit,že tím zasitíš svůj žaludek POkývla na mě a já jsem vzal červenou kostičku a dal si ji do pusy,jak mile jsem ji rozkousal a polkl,tak jsem ucítil kuře. Zvedl jse oči směrem k Drie a ona se jen usmívala a taky jedla. Bylo to moc chutné. Když jsme dojedli nabídla mi Dria,že můžeme už jít k ní domů. Bylo venku sice pěkně,ale asi si chtěla odpočinout,tak jsem nenálehal. Když jsme vešli do domu,tak mi chtěla ukázat celý dům,všechny místnosti. Nevěděl jsem proč,ale na tom tak moc nezáleželo. Došli jsme aš k ní do pokoje a najednou mě políbila. Drio?? Promin,to jsem neměla,moc se omlouvám
Měla sklopenou hlavu,rukou jsem ji pozvedl bradu a políbil ji. Nemusíš se omlouvat Dlouhou dobu jsme se líbaly a nakonec skončily v posteli,kde jsme se milovali několik hodin. Když jsme se probrali byl už další den a sluníčko nás vítalo. Najednou se ale rozrazily dveře,já jsem samozřejmě cuknul a do místnosti se vřítilo přes deset vojáků a mířily na nás nějakými podlouhlími zbraněmi. Spíš než na nás miřily na mě.
Ok, co se tady děje??? Zeptal jsem se těch vojáků,kteří na mě mířily. Byl jsem jenom v trenkách a na sobě nic jiného neměl.
Oblečte se! poručil mi jeden z těch rázných hochů.
Začal jsem se oblékat a ten chlap ze mě nespustil oči. Sledoval každý můj pohyb jako bych byl masový vrah nebo něco podobného.
Když jsem se oblékl, tak ke mě přistoupily dva vojáci a spoutaly mě pouty,které měly čtvercový tvar.
Co se tu děje??? Zařvala nahlas Dria.
To se vás netýká,slečno řekl jí ten samý chlap, co mi poručil se obléct.
Jasně, že se mě to týká, vrazily jste do mého domu bez mého povolení, tak od vás požaduji vysvětlení. zdůraznila Dria a založila ruce na hrudník.
Slečno, my skoro nic nevíme. Dostali jsme příkaz k jeho zatčení.
A kam ho vedete???
No přece do vězení. Když tohle dořekl,tak Dria mi ještě řekla,že to tak nenechá a jeden z vojáků do mě zezadu strčil a popohnal mě. Ještě naposled jsem se podíval na Driu a pak se na mnou zaklaply dveře a vedli mě přes celé město do věznice.
Asi o 6 hodin později...
Seděl jsem v cele na posteli a všude kolem šedé zdi,lezla mi ta barva už na nervy. Mříže tu nebyly, bylo tu ovšem silové pole, které mi bránilo v útěku. Lehce jsem se ho dotkl a udeřil mě silný proud až to zabolelo. Chvíly jsem s pár prsty nemohl hýbat,ale pak jsem je rozhýbal a bylo vše v pořádku.
Byl jsem tu sám. Nejen v cele, ale v celém vězeňském komplexu. Podle toho,co mi Dria řekla,tak na této planetě byla kriminalita téměř nulová.
Taky vím,že toto není pravá domovská planeta Gironů. Tak se jejich rasa údajně jmenovala. Jejich domovská planeta Gironia byla jednoho dne napadena Wraithmi a téměř celý život na planetě byl ztracen. Tehdy ještě nebyly tak technologicky vyspělí, jako nyní. A proto byly nuceni opustit svou planetu. Provedli to velmi chytře. Aby je Wraithové nemohli sledovat, tak na planetě naistalovali bombu. Bombu, na které pracovali po čtyři staletí. Bomba, která byla schopna zničit celou planetou. Byla to bomba o síle několika set tisíc megatun. A také to udělali, když prošli hvězdnou bránou, tak to pak odpálily na dálku a bránu na této planetě zakopali pod zem. Nejprve uvažovali, že by jí zničily, ale když si uvědomily z jakého materiálu je brána vyrobena, tak od tohoto nápadu upustily s tím, že by to bylo velké riziko pro obyvatelstvo. Rozhodli se ji tedy zakopat na místo, kde by jí nikdo nečekal. A od té doby se o bráně neví.
Taky jsem se od Drii dozvěděl, že tato planeta je rozdělena na dva jakoby kontinenty. Ten první, kde jsem se právě nalézal, který se jmenoval Gironis. Bylo to prakticky jedno velké město a neuvěřitelně velké rozloze. Město se rozléhalo přes třetinu planety, druhá třetina pokrývalo moře a třetí třetina bylo místo zvané Krizpolis. Místo, kam chodily lidé, kteří nebyly spokojeni v Gironisu nebo odpadlící. Krizpolis bylo místo většinou pokryté lesem či pohořím.
Když teď tak o samotě sedím na studené zemi v cele a přemýšlím o tom, tak mi došlo, že mě Wraithové vysadily na Krizpolis. A po tom pádu z toho mostu jsem padl do nějaké řeky, která protínala hranice mez těmito dvěma místy.
Měl jsem velké štěstí.
Najednou mě z přemýšlení vytrhl zvuk. Byl to zvuk kroků. Někdo se nepochybně blížil ke mě. Vstal jsem a opřel se zeď, která nebyla nabitá silovým polem.
Před celou se objevil trošku prošedivělý, zřejmě 50 letý muž.
Kdo jste???
Já jsem kancléř Milard
Výborně, to byste mi mohli říct, proč jste mě do prdele zavřeli řekl jsem velmi hlasitým a rozčíleným toném.
pozvedl ruku a nějakým zařízením,které měl na ruce vypnul štít a vešel dovnitř. Napadlo mě,že bych mohl utéct, ale pak mi došlo,že bych daleko neutek.
Chvíly se na mě Milard díval a pak řekl.
Přivedl jste na tuto planetu zkázu
Cože???
Milard vytáhl z poza zad druhou ruku a v ní měl bílou složku. Otevřel ji a vytáhl zařízení, které byl vlké asi jako krabička od disků. Zmáčkl na ninějaké dotykové tlačítko a z přístroje vyjela asi 30ti centimetrová projekce, kde byla dobře vidět proskenovaná moje pateř. Bylo mi to jasné. Byl to snímač, který mi tam vložily Wraithové.
Myslíte ten snímač,co???
Ano myslím přesně tohle
A co chcete dělat???
Budeme vás operovat a odstraníme ho a pak vy opustíte tuto planetu.
A jak to mám udělat??? Není tu hvězdná brána
Bude vám darován stíhač schopný mezihvězdných letů
Po této větě kancléř odešel a za sebou opět zavřel silové pole.
Chvíly jsem se díval za odcházejícím Milardem. Opřel jsem se o zeď a začal jsem nad celou věcí pečlivě přemýšlet.
Proč se Wraithů tolik bojí, mají dost vyspělou techniku na to, aby je mohli porazit.
Ale z nějakého důvodu s nimi nechtěli bojovat, nevěděl jsem proč. Měli ve vězení podobné silové pole, jako měli Goauldi akorát se mi zdálo, že ještě o něco lepší.
Nemělo cenu přemýšlet nad tím. Ve vzduchu viselo mnoho otázek, ale nikde nebyly odpovědi.
Když k mé cele přišli vojáci, bylo mi jasné, že mě jdou odvést do jejich nemocnice, ale raději jsem se zeptal.
Co chcete???
Doktoři jsou připraveni na vaši operaci. Máme vás eskortovat do nemocnice
Byl jsem bez pout, to ovšem nemělo dlouhé trvání. Na nohy i na ruce mi daly pouta spojené nějakým elasticky modře svítícím proužkem spojeným až ke krku. Takže když jsem se snažil zrychlit tempo, dostal jsem šokovou ránu přímo do krku, což nebylo moc příjemné.
Šli jsme pomalým krokem a před náma byla ještě pořádná cesta.
Poslyšte, jsou ty pouta nutná??? zeptal jsem se jich.
Nemluvte a běžte Připomínalo mi to vojáky se slepou poslušností.
Po nějaké době procházení různě se točících chodeb jsme dorazily na místo, kde byl terminál asi metr výsoký a na kterém byl ovládací pult pro transport.
Jeden z vojáku se dotkl displeje v levém horním rohu a byly jsme přeneseni do nemocnice. Velmi působivé, ale na můj vkus bylo v nemocnici příliš vojáků.
Najednou se mi před tváří objevil kancléř Milard.
Nač tolik vojáků a ty pouta??? ptal jsem se ho.
To jsou bezpečtnostní opatření ukazál mi rukou cestu a já šel spoutaný i se svou eskortou za ním.
Když jsem byl na místě, tak mi sundali pouta. Promnul jsem si zápěstí na rukou a pak jsem pohledl před sebe, abych viděl kdo mě bude mít v rukou. Byl tam nějaký muž v bílem plášti a jeho asistentka. Ale když si sundala roušku, tak jsem v ní poznal Driu. V mých očích byla vidět zášť, ale v jejich lítost. To ovšem nevysvětlilo nic, co se nyní dělo. Píchly mi ještě ve stoje nějakou injekci a já jsem hned usnul. Poůožily mě na operační stůl. Kancléř a další velmi důležití lidé to sledovaly z místa, které bylo pro tyto příležitosti určené.
Operace trvala asi hodinu. Já jsem se probral ale asi až za tři hodiny.
Byl jsem v nějakém pokoji. Vypadalo to na nemocniční pokoj, ale nebyl jsem si jist. Cítil jsem se dezorientovaný. Ale poch víly jsem si dal vše v hlavě do kupy, když jsem ucítil lehkou bolest na páteři.
Otevřely se skleněné dveře a dovnitř vešly dvě osoby. Obě jsem znal. Byla to Dria a kancléř Milard.
Obešli mou postel oba z prava, aby byly na stejné straně a Milard se zeptal:
Jak se cítíte???
Jsem v pořádku
Výborně, počítám s tím, že do tří hodin opustíte tuto planetu.
Přikývl jsem hlavou na souhlas a kancléř odešel, Dria ovšem zůstala.
Jasone já- já...
Nesnaž se, věděla jsi celou dobu,že mě chtějí odsud vyhodit a nic jsi mi neřekla. Jednoduše jsi využila šance, abys mě dostala do postele
Dria začla plakat a pak odešla z pokoje.
Já jsem oblékl do šatstva, které mi bylo přiděleno a ostraha mě dovedla do nějaké části města, kde byly hangáry.
Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem plno stíhaček. Byly nádherné. Připadaly mi jako směs Wraitských a Goauldských, ale to asi nebyl tento případ.