Tajemství profesorky McGonagallové

Bylo sobotní odpoledne a já se Siriusem jsem byl jako vždy trénovat na famfrpál. Sirius sice není moc nadšený hráč, ale sem tam se proletí. Když jsme byli už úplné vyčerpaní, vydali jsme se do společenské místnosti. Oba jsme se sklátili do křesel a nebyli schopni se hnout. Boleli nás všechny svaly. Nevím, jestli to bylo právě tím vyčerpáním, ale najednou mě napadl prostě vynikající nápad. Vyskočil jsem jako střela z gauče a letěl ven ze společenské místnosti. Musel to hned někomu říct, protože se dost často nestává, že mám nějaký fakt dobrý nápad a tak jsem nechtěl riskovat, že bych ho mohl zapomenout. Brumbála rušit nebudu, řekl jsem si a tak jsem letěl rovnou ke kabinetu profesorky McGonagallové, která byla ředitelkou naší koleje.
S klepáním jsem se neobtěžoval a vletěl rovnou dovnitř. Jenže to byla ta moje velká chyba. Jenom jsem otevřel pusu, abych ten můj skvělý nápad řekl, ale pusa mi zůstala dokořán a ven nevyšlo ani slovo. Profesorka tam přede mnou stála v kožené minisukni, černých punčocháčích, dosti malém korzetu a s bičíkem v ruce. Zíral jsem na ni a pak jsem si všiml, že na něčem stojí… Že by nová rohožka? Sjel jsem pohledem dolů a… houby rohožka…FILCH!!! Teď jsem pro změnu zíral na něho. Ležel tam ne zemi jenom v trenýrkách… No fuj… a McGonagallová mu stála jednou nohou na zadku… Eh, musím říct, že to asi nebylo moc příjemný vzhledem k tomu, že její podpatky se mohly přirovnat k chůdám.
Oni dva na mě hleděly stejně vyjeveně jako já na ně. Ale po chvilce se McGonagallová probrala a konečně začala křičet.
„Pottere! Vy neumíte klepat?“ a její obličej měnil barvu z červené na zelenou a ze zelené na červenou jako semafor. Nevěděl jsem jestli se mám smát nebo zvracet. Nezmohl jsem se ani na slovo a raději její kabinet rychle opustil…

V pondělí na hodině Přeměňování

Po dvouhodinovce lektvarů nás čekalo Přeměňování. Nikdy jsem se na něj netěšil, ale dnes bych udělal vážně cokoliv, jenom abych se téhle hodině mohl vyhnout.
Když jsem se včera vrátil do společenky, přiběhl za mnou Sirius a ptal se mě, kam jsem tam letěl. Řekl jsem mu o tom mém nápadu, který spočíval v tom, že by se na Vánoce udělal ples a já na něj pozval Lily, a pak i o té příšerné noční můře. No vážně, večer když jsem spal se mi McGonagallová zjevovala ve snu a já hrál roli Filche. Ještě teď je mi z toho krapet šoufl. Ono rozhodně není vůbec příjemná představa to, že se vám někdo snažím dostat do zadku deseticentimetrovým podpatkem. No ale raději v k té dnešní hodině.
Po zvonění jsme se všichni přesunuli do učebny. Nemohlo mi uniknout, že na mě zírá… Panebože dej mi sílu ať dneska nedostanu školní trest, prosil jsem v duchu. Jenže Bůh mě nevyslyšel.
„Pane Pottere, co to tam děláte?“ zařvala na mě, když jsem se snažil upoutat pozornost Lily tím, že jsem myši, se kterými jsme opakovali odstraňovací kouzla, přičaroval prasečí rypák. Bohužel to nepřilákalo pozornost mé milované, ale naší profesorky.
„Já jsem trochu experimentoval, paní profesorko!“ řekl jsem, což jsem rozhodně neměl dělat. Tím jsem si automaticky vykoledoval asi už desátý školní trest v tomto roce a to byl teprve říjen.
„Zítra v pět hodin, v mém kabinetu,“ řekla nakonec a já mohl jen doufat, aby si na mě nevzala ten bičík.

Trest v kabinetu profesorky McGonagallové

Zaklepal jsem na dveře kabinetu a počkal až mi otevře. Z minula jsem se dost poučil, takže teď budu vždycky klepat a čekat až někdo otevře, protože nestojím o další noční můry. No představte si, že bych načapal někoho jiného z profesorů. Rozhodně bych nechtěl, aby se mi zdálo jak třeba profesor Křiklan… raději to nebudu rozvádět.
„Á pan Potter se naučil klepat!“ neodpustila si nevraživou poznámku hned na uvítání.
„Dobrý večer, paní profesorko,“ pozdravil jsem a rychle ji kontroloval ruce, jestli v nich něco nedrží.
„Co to děláte pane Pottere,“ ptala se nechápavě.
„No, já… dívám se jestli jste si na mě nevzala ten bičík. Víte, já nerad bych, abyste mě s ním bila, to by mohlo bolet,“ vysvětloval jsem. No co, musel jsem se ujistit. Ale jen co jsem to řekl, vypadalo to, že ho profesorka asi vážně použije.
„Pottere! Držte laskavě hubu a dobře mě poslouchejte! Jestli jste někomu něco vyžvanil, máte u mě zajištěná trest na pátek večer do konce školního roku!“
„Ups,“ uniklo mi. „Víte já se tak nějak svěřil Siriusovi… Ale ví to jenom on, vážně.. nikomu jinému jsem to neříkal,“ snažil jsem se jí uklidnit, když jsem zpozoroval jak se barva její tváře mění na jasně červenou.
„COŽE?“ vyštěkla. „Vy jste to řekl Siriusovi? Té chodící drbně z mužským orgánem? No to mě podržte!!!“ na chvíli se odmlčela, aby se vydýchala a pak pokračovala.
„Okamžitě běžte Pottere najít Siriuse a přiveďte ho,“ vyštěkla a já na nic nečekal a běžel pro Siriuse.

Asi čtvrt hodiny opět v kabinetě profesorky McGonagallové

Přiběhl jsem, se Siriusem v patách, ke kabinetu profesorky McGonagallové a opět zaklepal na dveře. Sice jsem věděl, že Filch tam tentokrát nebude, ale jistota je jistota.
„Á konečně Pottere! Vám to ale trvalo!“ řekla a vtáhla nás oba dovnitř.
„Pane Blacku, řekl jste někomu tu informaci, kterou vám sdělil tady pan Potter?“ ptala se hned.
„Jakou informaci?“ dělal nechápavého Sirius a já se musel vážně přemáhat, abych nevyprskl smíchy, když jsem viděl jak obličej profesorky zase brunátní.
„Nechtějte mě vytočit pan Blacku, já dobře vím, že vy víte o čem mluvím!!“ vztekala se. „Tak řekl jste o tom někomu?“ ptala se ho znovu. Sirius se trochu ošil a začal vyprávět.
„No, víte… Já měl včera rande a nějak jsem se zmínil o tom… o té informaci…no a ono to teď nějak ví celá škola,“ vypadlo z něj. McGonagallová zbledla, zezelenala a zčervenala během jedné minuty.
„Co… COŽE?? To si děláte srandu ne?“
„Jak jste to uhodla paní profesorko?“ usmál se na ni nevinně Sirius a já myslel, že ho v tu chvíli McGonagallová uškrtí. Tentokrát jsem to nevydržel a musel se aspoň potomně usmívat…
„Vy dva! Od příštího týdne budete mívat každý pátek do konce školního roku trest!!! A opovažte se jenom ceknout a postarám se o tom, abyste měli školní trest každý den… do konce školního roku,“ přidala poslední větu jako samozřejmost.
„Ano, paní profesorko,“ řekli jsme unisono a vypadli z jejího kabinetu…

„Teda Siriusi, to se ti povedlo…“ chlámal jsem se celou cestu do společenky…
„Taky si myslím,“ řekl Sirius… On je prostě skromnost sama…
„Hele! Víš, že si o tobě McGonagallová myslím, že jsi drbna s mužským orgánem?“ začal jsem se chlámat znovu a sledoval Siriuse, co na to řekne.
„To že si o mě myslí?“ zarazil se v půlce kroku a vyjeveně na mě zíral… Pak se probral a pokračoval dál v cestě.
„Co myslíš… stojí každodenní trest do konce školního roku za to, aby se tahle malá informace trochu rozšířila po škole?“ navrhl a šibalsky se usmíval.
„Já myslím, že jsem ne! Zdeptalo ji už to, že jsem to vůbec věděl já, natož tak ty… a každý den trestu s McGonagallovou, to bych nepřežil, stačí mě, že ho budeme mít každý pátek…Navíc to teď máme podělaný u Filche, bude nás pronásledovat na každém kroku … Co víš, třeba by si na nás brala ten její bičík?“ začal jsem se znovu chlámat.
„Hele, ale to nezní špatně. Navíc McGonagallová ještě není tak stará,“ zamyslel se Sirius… Zděšeně jsem se na něj díval… „To myslíš vážně?“
„Dělám si prdel Dvanácteráku!“ začal se smát a dál už to nerozebíral…
Společně jsme v dobré náladě dorazili do společenky a vyčerpaně lehli do jednoho z křesel. Po té jsme si slavnostně slíbili, že tajemství profesorky McGonagallové je u nás v bezpečí…