Lovec lovců upírů: Kapitola I. - část 4.

Trhla jsem sebou a prudce se otočila.
"Kdo... Kdo jste?"
"Mé jméno je Marcus," odpověděl tiše. "Smím znát tvoje?"
Měl velmi příjemný hlas, takový sametový, znělo to, jako když vás někdo pohladí. V tu chvíli jsem měla pocit, že bych jej mohla poslouchat pořád.
"Já jsem Gwen," představila jsem se opatrně.
"Krásné jméno pro krásnou dívku," řekl a vystoupil ze stínu prastaré vrby. Udělal jen dva nejisté kroky, potom se zastavil a já měla možnost si ho pořádně prohlédnout.
Předemnou stál pohledný mladý muž, řekla bych že sotva dvacetiletý, štíhlý, vysoký... Měl světlou pleť, krátké, hladce učesané černé vlasy a nádherné tmavě modré oči. Z celé jeho postavy vyzařovala jakási elegance. Kdo to jen může být? přemýšlela jsem se zatajeným dechem. Nikdy dřív jsem ho ve městě neviděla. Podle oblečení to nebyl dobrodruh. Spíš vypadal na obyčejného měšťana ze střední vrstvy.
Marcus si mě také prohlížel.
"Proč jsi-" začal otázku, ale v tu chvíli jsem zděšeně couvla o krok zpět. Teď, když nestál ve stínu, byly jasně vidět jeho zuby - dva výrazné podlouhlé špičáky se zaleskly ve světle měsíce. Upíří špičáky! Krve by se ve mě nedořezal. Nevěděla jsem co mám dělat, široko daleko v dohledu nikdo nebyl a já tam stála sama samotinká ve společnosti jednoho z nejnebezpečnějších tvorů, o kterých jsem kdy slyšela. Už jako bych cítila na krku jejich dotek...
"Ne!" vykřikla jsem ochromená hrůzou. "Nepřibližuj se, upíre."
Poplašeně ke mě natáhl ruku.
"Gwen, prosím ne, nechci ti ublížit. Nevolej stráže. Prosím..." Nechal ruku volně klesnout a svěsil hlavu.
Nechápala jsem to.
"Co ode mě chceš?" odsekla jsem a udělala další dva kroky dozadu. Srdce mi bušilo jako o závod.
"Já jen... Chtěl jsem tě potěšit, vypadala jsi tak nešťastně..." zašeptal. "A navíc... Tak rád bych si s někým popovídal..."
Pro jistotu jsem ustoupila jseště o krok. Přišlo mi ho líto, ale měla jsem strach. Bylo by správné ho předat strážím, protože upíři jsou hrozně nebezpeční, ale nakonec zvítězil soucit. A možná taky moje zvědavost.
"Poslyš, Marcusi, vidíš támhle tu lavičku?" ukázala jsem na lavičku vzdálenou od té mé asi deset kroků. "Možná, když budeš ty sedět tam a já tady... Myslím, že si můžeme povídat," navrhla jsem.
Zatvářil se nevěřícně, ale potom se pousmál. Ne vypočítavě, nebo vítězoslavně, ale takovým tím upřímným, hřejivým úsměvem.
"Ty jsi úžasná holka, Gwen," řekl a s úlevou se posadil.

Byla jsem tehdy hodně naivní, ale měla jsem víc štěstí než rozumu. Pochybuji, že by se kterýkoli jiný upír nechopil příležitosti napít se čerstvé krve. Marcus to však neudělal. Seděli jsme naproti sobě v malém vrbovém hájku u řeky, na lavečkách z lipového dřeva, a dlouho do noci jsme si povídali.
Když jsem odcházela, ještě jednou na mě zavolal. Ohlédla jsem se a mé vlnité vlasy barvy mědi se roztančily v závanu chladného nočního vzduchu.
"Poslouchej, Gwen... Ty jsi mi věřila. Nezavolala jsi stráže i když jsi věděla, že tě můžu zabít... Tedy vlastně učinit tě jednou z nás, což je pro mnoho lidí horší než smrt..." odmlčel se. "Jsem ti za to moc vděčný, byl to nejkrásnější večer v celém mém prokletém životě. Proto budu věřit i já tobě. Zítra večer... Budu tu čekat, tak kdyby jsi chtěla zase přijít... Tak doufám že přijdeš ty a ne banda lovců upírů. Ale tohle asi stojí za to zkusit. Zítra večer bude můj život ve tvých rukou, Gwen."
Beze slova jsme si hleděli do očí. Pak jsem přikývla a pomalu vykročila k domovu.
"Nashledanou, Marcusi," řekla jsem ještě.
"Nashledanou, Gwen," zaznělo do ticha.

Nepozorovaně jsem se vrátila domů, právě včas, protože matka už se po mě začínala shánět.
"Ach, tady jsi. Nemohla jsem tě nikde najít. Hosté už odešli, tak jdi spát - je pozdě," poručila mi.
Nepřítomně jsem přikývla a odebrala se do svého pokoje.

Ještě dlouho jsem však nemohla usnout. V hlavě jsem si promítala události toho večera pořád a pořád dokola a uvažovala jsem nad Marcusovou nabídkou. Rozhodla jsem se, že druhý den doopravdy přijdu, a konečně se pohroužila do říše snů...