setkání v baru

Ten příběh by mohl být v podstatě banální,nebýt několika maličkostí,s jejichž vysvětlením už si opravdu nechci lámat hlavu,prostě někdy se věci dějí a jsou takové jaké jsou.
Teď když tu sedím a dívám se na blikající kurzor,nevím náhle jak začít a pálím jednu cigaretu od druhé(ale co vždy se mi líbili chraplavé hlasy)
Jak už jsem říkala, začalo to naprosto neoriginálně ,ploše a nezajímavě.Bar v menším městě,slaďáky od kterých je zalepený i jinak otupělý vrchní.Modrý kouř ,pár svíček,několik párků(asi dva z nich dokonce oficiální).
Mám ve zvyku chodit po práci na skleničku,je to pro mě něco jako taková malá, soukromá ,přechodová komora.Líně upíjím svůj půllitr piva a stydnoucí kávu a nechávám pomalu mozek přejít na klidový režim.Naštěstí mám práci ,kterou si opravdu nemusím nosit domů (ani v hlavě)
Ten den tuším úterý,je vše jako jindy do té doby než mi v kapse pípne telefon ohlašující novou sms.Odesilatel neznámý,ale stejně si ji přečtu: chci se ti zase podivat do oci brana se otevre o pulnoci na namesti jen na chvili.
Nemám nikoho kdoby mi mohl psát ma lasko,zjevně se něco pomotalo v mobilní síti a chudák slečna se nedozví ze ma otevrenou branu.Chvíli přemýšlím o tom našem náměstí,kde vlastně žádná brána není(dokonce ani kašna ne),ale pak si řeknu že pravděpodobně jde o jiné město a pustím to z hlavy.Už se chystám pomalu odejít když si vedle mě na bar někdo přisedne(neberu to osobně,jsou tu jen dvě místa).Ani bych se na dotyčného nepodívala ,ale řekl barmanovi ,,Pivo“takovým hlasem ,že mi bylo jako, když se vrátím někam domů.Otočila jsem se tedy za hlasem a snad ,že jsem ho chtěla ještě slyšet, jsem tiše pozdravila a řekla ,,dejte si řezaný,fakt nemá chybu“.Ramena mu ztuhla ,ale pak se otočil a zadíval se mi do očí,,díky ,dám na vaši radu“a dál se na mně díval.Znám spoustu pohledů,když nás chlapi hodnotí,ale to co se dělo teď,to jsem nezažila.Jako by se mi naboural přímo do mozku a já cítila jeho pátrání snad až v jádru svých buněk.Vše trvalo jen pár vteřin a já věděla,že o mně už ví úplně všechno(i to jak jsem ve druhé třídě ukradla čokoládu a ve třeťáku přebrala kluka své nejlepší kamarádce.Mimochodem ten kluk je pryč, ale kamarádství drží dodnes)
,,Konečně jsem tě našel!“povídá a já ucítila jeho úlevu.
,,aha ehm“koktala jsem ,, nevím že bych tě někdy viděla ,natož abys mně hledal .To je nějaký nový způsob seznamování?“usmál se a trochu se ke mně naklonil,,Ty se na mně nepamatuješ, a ani nevíš kdo vlastně jsi, viď ,ukryli tě doopravdy dokonale“
Tak tomu jsem se mohla jen zasmát,,páni,vždy jsem si myslela že mně v porodnici vyměnili , teď to mám potvrzené a ty mi určitě řekneš kdo jsem.Nebo ti to snad napověděl tajemný hlas z Alfa centaury?“To už jsem začínala být ironická , ale on to nevnímal a dál se na mne díval a přitom si nařizoval ty podivný digitálky co měl na ruce.
,,-neboj v porodnici tě nevyměnili,jsi to ty ,akorát že tvůj domov je trochu vedle
-vedle?“a pak povídal ještě něco paralelních světech,dimenzích,průchodech a jiných pojmech,které mi vzhledem k tomu že nejsem milovník sci-fi ,opravdu nic neříkali.
Pak hodil na bar pětistovku a táhnul mně pryč.Určitě si myslíte ,jak bych mohla jít s cizím chlapem o půlnoci ven,to je jako bych si říkala nejméně o znásilnění.Musím přiznat ,že mi hlavou na chvíli proběhlo,jestli nejsem káča blbá,ale ,víte když vás okolo pasu hřeje černý pás karate,ani se moc nebojíte (až na pavouky,na ty chvaty neplatí,ale to si nechte pro sebe).No prostě jsem šla s ním, no.
,, Tak kde máš bránu,holoubku“,ale slova se mi zadrhla v hrdle .Přímo vedle vchodu do baru se chvěla nepopsatelná věc,vypadala jako vodní hladina ,ale hladina která jako by stojí.Stojí?Vždyť jsem měla jedno pivo ,ale on už mě držel za ruku a protáhl mě skrz.Ani mi nedal čas abych se nadechla.,,To se nedělá protahovat cizí holky jen tak dimenzema“povídám a rozhlížím se kolem.Místo je mi povědomé,jako,jako,no vlastně je to stejné náměstí ,ale vypadá jako by se přes něj přehnalo několik století dopředu,je to tu jako ve vědecko fantastických filmech o budoucnosti.,,Páni,ty si mě přenesl snad i v čase“vydechnu.Usmál se tím svým vemsiměbudememíttřiděti úsměvem ,,ne časem ne ,ale jsme trochu s technikou napřed.Povedlo se nám vyhnout válkám ,už asi od 16 století.To víš někoho poučí už ta třicetiletá a někdo holt si nedá pokoj ani po dvouch světovejch.“
Chtěla jsem bránit náš svět,ale nějak mi došla slova,na tu obranu.Pak řekl :
,,Víš ty co,pojď půjdeme domů,za mámou.“
,,Jasně.KAM??
,,No domů“,mluvil na mě trpělivě jak na dementní děcko, zase mě vzal za ruku a vedl mě tím futuronáměstím a já šla jak ta ovečka na porážku.
Byla tma,tak jsem se nemohla moc rozhlížet,ale na nebi svítili hvězdy stejné jako u nás a to mi dodalo nečekanou odvahu.
Vždyť co se může už víc stát………

Šli jsme cestou ,kterou jsem znala jako cestu domů,do svého rodného domku,kde nikdy nebyl klid,ale zato byl plný lásky a nejrůznějších vůní.Snad se mi zdá nějaký zvláštní sen a za chvíli se probudím s poslintaným polštářem.Najednou se s výkřiky kolem mě seběhla celá má rodina(i babička co je už šest let mrtvá?)Tak prý jsem zase doma,ale já si nejsem úplně jistá,vždyť mám své rodiče u nás.Jsem zmatená,tak trochu to tu poznávám ,vlastně je to tu úplně stejné,kuchyně, dokonce i stejný ubrus a stejné neumyté nádobí jako doma(?)Ah jo,s čím jsem se to zase zapletla.Asi jsem musela vypadat jak vyjevenec ,protože se všichni nemohli ubránit smíchu.(znáte ten pocit ,když se všichni smějí,vy i víte že vám,ale zaboha nevíte proč?)Pak se slova ujala máma a vše mi vysvětlila.V krátkosti to bylo takhle,když mi bylo šestnáct přejelo mně auto.A to co stane v jedné dimenzi stane se v každé i když v různých variacích.Stalo se tedy to ,že u nás bylo tělo v pořádku,ale nastala mozková smrt,no a shodou okolností v paralele to bylo obráceně.U nás je věda daleko vepředu oproti místu mé druhé nehody a tak se vědci rozhodli(byl to prý převratný experiment)že ze dvou zachrání alespoň jednu.Ale vzhledem k situaci,kdy můj nový domov ještě není připraven na návštěvy ze sousedních světů-musím zůstat tam a v utajení.
Akorát prý potřebuji nějaké očkování,abych byla uchráněně před různými bacily co u nás prý bují ve velkém.Dostala jsem tedy včeličku a bylo to.Pak jsme se rozloučili (velmi emocionální záležitost)a šupem jsem byla dopravena zpět před bar..Pa
Šla jsem si sednout na své místo , dala si ten den už druhé pivo(no co, když já tvrdej nepiju) a pak jsem šla domů(co jsem asi měla jinýho dělat).

Jestli teď čekáte nějakou pointu tak to vás musím zklamat,není žádná.Snad jen že,asi za týden jsem zase seděla po práci u báru,když se za mnou ozval zas ten hlas.Tak jsem se otočila ,no a bez skrupulí jsem ho sbalila.Když jsem ho už vlastně znala a víte přece jak je těžký zavadit o toho pravýho,ne?