Fallen angel

Fallen Angel

„Porušila jsi zákony, víš co tě čeká?!“
„Vím,“ zašeptala pokořeně s hlavou skloněnou. Chtěla před ním schovat slzy, které se jí koulely z očí! Měl sice pravdu. Porušila zákony, ale nezajímalo ho proč… ona to musela udělat! Nemohla ji nechat…

Nad krajinou se snášel podzim. Hustá mlha se převalovala nejen nad vodními hladinami a slunce mělo vyjít až za několik desítek minut.
Všechno vypadalo pustě a opuštěně. Přece jen se ale v neproniknutelné mlze něco pohnulo. Zpoza stromů vystoupila asi patnáctiletá dívka.
Do obličeje jí spadalo pár pramenů tmavých vlasů.
Z čokoládově hnědých očí se koulely slzy a rty měla rozpraskané. Dříve pěstěné nehty měla polámané a špinavé.
Bílou blůzku měla už spíše hnědou, nemluvě o dlouhé sukni. Boty nechala někde v dáli a po světe už téměř tři dny chodila bosá.
Celkově vypadala zuboženě a zhrouceně. Stejně si i připadala. Svět se jí začal hroutit pod nohama už před pár lety, ale rozhodla se až teď!
Před tím ji vždy něco donutilo zůstat, ale teď už přišla o všechno, věděla, že tam to nemůže být horší než tady!
Pomalu došla doprostřed mostu a vylezla na zábradlí. Lekla se, když ji někdo chytil za ruku.
„Nedělej to!“
Pomalu se otočila: „Proč ne?! Nemám důvod zůstat!“
„Myslíš? Slez, něco ti ukážu!“
Dívka nedokázala neznámé odporovat. Slezla tedy! Společně se posadily na zem a opřely se o zábradlí. Neznámá vytáhla z pod šatů malé zrcátko a strčila ho pod nos druhé dívce.
„Kdo je to?“, zašeptala zmateně. Očekávala, že uvidí sama sebe, místo toho však v zrcátku uviděla krásnou tvář dívky, kterou v životě neviděla.
„Copak jsi to nepoznala, to jsi ty, blázínku!“, usmála se na ni.
Když se tehdy poprvé podívala do zrcátka ona, byla stejně překvapená. Bylo to ale už tak dávno. Téměř sto padesát let.
„To není možné!“, promluvila znovu, „to nemůžu být já! Já nejsem taková… taková jako ona!“, ukazovala na odraz.
„Ale ano, jsi! Tohle je tvá duše. Tohle je tvá skutečná podoba! Tohle je Zrcátko pravdy, máme ho všichni!“
„Kdo?“, zeptala se zvědavě. Bylo toho na ni moc. Ještě před chvílí to chtěla skončit, ale nemohla to udělat dřív, než jí ta podivná osůbka řekne svoje tajemství. Bylo na ní něco zvláštního…
„Prostě my!“, odpověděla nejasně, „Teď už se ale musíš rozhodnout sama! Je na tobě, za jak dlouho se znovu uvidíme! Jsem si ale jistá, že se ještě setkáme!“
Naposledy se usmála a zmizela. Dívce v tu chvíli všechno došlo. Věděla, kdo byla ona neznámá. Věděla, co teď má a nemá udělat!“

„Proč jsi to udělala?“, zeptal se dívky. Zvedla hlavu a přes závoj slz na něj pohlédla. „Nemohla jsem ji nechat skočit. Nezasloužila si to.“
„Nezasloužila! Máš pravdu, ale stejně tě musím vyloučit!“
„Ne! Prosím nedělej to! Prosím!“, teď už se slzy nesnažila skrýt. Plakala a prosila o odpuštění. Její soudce však neměl slitování.
„Je mi líto Nathalie, zklamala jsi! Musíš zpět!“
„Arthasi, prosím. Odpusť mi to!“
„Nesmím!“
Záblesk ostrého světla jí potvrdil, že svá slova myslí vážně. Teď už bylo příliš pozdě, litovat svých činů!

Slunce se zvedá nad obzor. Přílivové vlny šeptají smutnou píseň a hladí pobřeží. Na bělounkých oblázcích leží blonďatá dívka. Oči má zavřené, ještě spí.
Za chvíli se ale její oči otevřou a ona zjistí, že to všechno nebyl sen. Že to byla pravda. Příliš krutá na to, aby pravdou mohla být. Někdy je lepší lež!
Nikdy už se nevrátí. Sama bude bloudit světem, bez přátel, bez pomoci. A to jen proto, že ona pomohla.
Hodně štěstí, Nathalie, Padlý anděli!