Láska není jenom slovo 2/3

„Mluvíš o nejstrašnější magičce, kterou kdy tahle země poznala. Je nepravděpodobné, že někdo s takovou mocí by byl prokletý“ zapochyboval Oněgin, jeden z nejmoudřejších v radě.
„Ano já vím, že se to zdá nepravděpodobné, ale nechte mě ještě chvíli pracovat na tom deníku, možná zjistím něco jak jí té moci zbavit“ díval se každému do očí tak jak to dělával vždycky.
„Žádáš příliš mnoho“ pravil Ugur. „Každý den odkladu stojí další a další životy našich lidí a i dalších, kteří jí nic neprovedli. Nemůžeme čekat – musíme zaútočit co nejdřív!“
„Když zaútočíme nemáme proti ní žádnou šanci“ pronesl klidně Virgil jako by se ho tato rozprava vůbec netýkala „Dejte mému bratru týden a zároveň dejte šanci čarodějům – ať hledají všechno možné o prokletích, které by dávala moc a přestanou hledat v minulosti o čaroději s podobnou mocí – nikdo takový není nebo tu moc nedával najevo. Navíc bysme se měli začít dívat v Albaretnu“ zašustilo to v radě, když řekl sídelní město magy „Ale no tak pánové copak jste nikdy neslyšeli, že pod svícnem je největší tma? Tam nás určitě nebude čekat“ po jeho slovech jak vždy když něco pronesl nastalo ticho. Raphael zapochyboval jestli někdy vůbec vedl vzbouřence on nebo jeho bratrovi pouze propůjčoval svůj hlas. Rozhodně to co navrhoval bylo moudré.
„Samozřejmě ale také musíme zmobilizovat jednotky. Nesmí ohrožovat nevinné lidi“ pronesl zvonivý hlas vedle Virgila. Judita opět myslela jako první na nevinné a na to na co ostatní zapomínali „Podle mě by vojsko mělo začít útočit a to zde“ ukázala na město daleko od hlavních jednotek. „Budou čekat, že zde zaútočíme a neměli bysme je zklamat. Navíc tak skvěle pozornost přeneseme sem a naši špehové budou mít mnohem víc možností. Zde by útočilo jen malé množství vojáků a iluze, která bude doplňovat zmizelé vojáky a náš hlavní voj půjde přímo na hlavní město. Samozřejmě pod zemí“ pousmála se.
„Pod zemí?“ zeptal se nechápavě Ugur.
Virgil přikývl „Naši architekti zjistili, že celá naše zem je poddolovaná. Zjistili to úplně náhodou. Podle všeho tyto chodby udělalo dávná zaniklá rasa, která existuje už jenom v našich bájích“ pousmál se „Narazili jsme na trpasličí chodby“.

Ležela v posteli a třásla se zimou, i když už měla na sobě dvě peřiny. Nemohla spát a čekala až se otevřou dveře a uslyší ty dobře známé tiché kroky její sestry, která se vrátí. V duši měla chlad a strach – jak skvěle se oba dva tak rozdílné pocity vyvažovali.
Cítila jak tma okolo ní podivně houstne a něco jí šeptá. Jako by jí celou pomaličku začínala zahalovat. Nechtěla slyšet co jí šeptá. Bylo to něco zlého, něco co nechtěla znát, ale přesto něco lákavého a zneklidňujícího.
Od dveří dovnitř pronikl tenký proužek světla. Zvedla hlavu a to špatné okamžitě zmizelo.
Lilian zrovna vcházela dovnitř a v ruce držela lampu, kterou právě zhasínala.
„Já vím je pozdě“ řekla okamžitě na její výraz.
„Tohle by si neměla dělat“ vytknula sestře a snažila se nevidět na červené šaty s velkým výstřihem a stejně tak i velkým rozparkem na nohou. Na rudě namalovanou pusu a výrazně namalované oči, které měla její sestra.
Lilian si povzdychla „Nějak vydělávat musím. Víš moc dobře, že jinak se neuživíme.“
„A proto ze sebe děláš kurvu?“ zeptala se nechápavě a sedla si na postel.
Ušklíbla se „Já bych tomu tak neříkala. Víš vůbec kolik za jednu noc vydělám? Je to tolik co s matkou vyděláme za týden. Když to takhle půjde dál budu ti moc koupit nový kabát a mamce boty...“
„Nejsme na tom zas tak zle aby si...“
„Cože nejsme? Viděla jsi se někdy v poslední době? Viděla jsi někdy to co máš na sobě? To jsi neviděla jak jsme klesli? Takhle budu moc vydělat dost abysme náš obchod oprostili od dluhů a...“
„Dobrou noc sestřičko“ nezajímalo co jí chce říct. Ne dokuď bude mít tohle na sobě.
„Mám tě ráda. Dobrou noc“
obrátila se ještě jednou na Lilian. „Omlouvám se co jsem říkala – ale vždyt mě znáš“
„Ano to znám“ pousmála se Lilian „Vše odpuštěno“

„Já to myslím vážně. Neměl by to už číst a ty mu to neřekneš i když to víš“ řekla vyčítavě Judita Virgilovi.
„Já vím, ale jeho nepřesvědčíme aby s tím přestal. A navíc to může být...“
„Virgile tohle není o tom co říká nebo co dělá, ale co cítí“ začala mu potichu vysvětlovat Judita, která se narodila s darem cítit pocity ostatních „On se té osobě v deníku věnuje víc než by měl. Bere ji jako živou osobu – jako nevinnou živou bytost, která za nic nemůže.“
„Ale vždyť v tom může mít pravdu“
„Virgile neříkej mi že osoba, která vraždí děti je nevinná!“ vybuchla Judita „ten deník je špatný“ zmírnila zase svůj hlas.
Virgil se zamyslel a byl chvíli potichu „Ale pořád má zdraví úsudek a ten měl vždycky...“
„Ty to nechápeš? Virgile on k ní cítí tu samou emoci jako ty ke mě a tím jsi sem jistá!“

„Aurélie! Aurélie!“ slyšela svojí matku křičet. vyběhla aby se podívala kde je. Stála na ulici a v ruce jako vždy v poslední době měla láhev toho nejlacinějšího pití, které si mohli dovolit.
„Copak mami?“ zeptala se a nechápavě se dívala na lidi kolem nich, kteří se na ní dívali soucitně.
„Lilian“ zašeptala její matka a po tvářích se jí kouleli slzy. Až teď si všimla, že někdo leží u jejích nohou. Ruce se jí roztřásli a ztratila nadvládu nad nohama, které jí vedli blíže k matce a k tomu někomu kdo jí ležel u nohou. Nechtěla tam jít a cítila jak jí po tvářích sklouzla slza strašlivého předurčení. Její nemilosrdné nohy se podlomili, když jí spatřila. Lilian ležela nehybně u matčiných nohou ve zkrvavených šatech. Nechápavě se dívala na její tělo, ale kromě té jediné slzy její oči nebyly schopné vytvořit další. Dívala se pouze do tváře Lilian a mlčela. Její matka vedle ní brečela a lidi v ulici je soucitně pozorovali.
Aurélie cítila se po ní začíná sápat temnota. Tak jako vždy v noci, když sama ležela v posteli a čekala na Lilian. Včera se poprvé nevrátila, včera naposledy jí odolala.
„Chudák holka, tohle si nezasloužila“ „Zasloužila si to děvka jedna“ „Ten kdo to udělal by hodný člověk, škoda jen že to nemohl udělat s celou její rodinou“ povídali si lidé kolem ní. Aurélie se po nich podívala. Nyní už neviděla soucit, neviděla v nich nic dobrého, viděla v nich jen zadostiučinění. Popadl jí vztek – Lilian si to nezasloužila a kdo jsou oni že jí mohou soudit? Kdo jsou aby si o ní mohli takhle povídat? Vztek, který jí začal ovládat neznal hranic. Lidé od ní krok ustoupili a ona se na ně pouze nenávistně dívala. Její oči, dříve tmavě modré se začali rozjasňovat, jako by z nich někdo bral barvu až byli až šedivé. Její vlasy, kdysi světle hnědé najednou začali tmavnout až zůstali černé. Cítila, jak se jí po celém těle rozlévá něco špatného, něco zlého, ale cítila jenom vztek, vztek a touhu pomstit se. Po chvíli přestala vnímat i lidi kolem sebe. Už neviděla jak se střechy domů vzňaly. Už neslyšela křik dětí, které se báli. Už neslyšela nic jen ticho. Už neviděla nic, jen tmu.

Je zajímavé pozorovat jak se snaží jí přemoci. Bavila jí ta jejich nesmyslná válka, kde už předem věděla kde co bude. Tak chatrný plán jaký měli teď...tomu se může jenom smát. I když musela uznat, že povstalci jí někdy překvapili.
Stála nad mapou jejího království, kde měla zakresleno kde povstalci sídlí a kam chtějí zaútočit.
Pousmála se nad mapou. Ale i když přesně věděla co zamýšlí Rada povstalců pořád nechápala jednání Raphaela. Mávla rukou a na stěně se vytvořilo zrcadlo. Mávla znovu a nechala ať se v něm opět odehrává poslední rada. Pořád nechápala jaký deník to zkoumal – vždyť ona si nikdy žádný nepsala – nebo snad ano? Rozhodně musela přiznat, že mu nechyběla kuráž. Kdyby nebyl na opačné straně možná by z něho mohl být dobrý přítel. Možná vlastně jenom kvůli němu ještě povstalce nezničila.... Ne. Zahnala myšlenku na tvář Raphaela jeho největšího nepřítele. Je pozdě určitě je to tím unavením a tím, že povstalci chtějí skončit válku – proč by jinak nad ním pořád přemýšlela?