Láska není jen slovo 3/3

Už uběhl měsíc kdy dočetl její deník a přesto v něm pořád zůstávali živé vzpomínky na slova, která napsala. Vlastně to nebyla slova, bylo to jako kdyby on byl ona když to četl. Musel na ní myslet pořád, ale v jeho myšlenkách nebyla černá maga, nýbrž nevinná dívka, která potřebovala pomoct. Tak moc jí chtěl pomoct a místo toho jí musí jít zabít. Zítra už dojde jejich armáda trpasličími chodbami do sídelního města kde na ní narazí. Ne nemůže jí nechat zabít musí něco vymyslet. Ale moc dobře viděl, že není jiné východisko.

Musela připustit, že je podcenila. Ale ne zas tak moc. Zítra už dorazí do města. Těšila se na ně konečně nebude taková nuda a její vojáci dokážou, že je nekrmí zbytečně. Ještě jim bude muset dát příkaz aby nechali malou skupinku projít až k paláci, chce ho zabít sama. A možná i toho jeho bratra a jeho manželku. Ale hlavně jí šlo o něj, o Raphaela.
Jen jí bylo líto těch nevinných co zemřou. Zděsila se. Ne nic jí líto není, ona lítost nezná. Určitě to nebyla ona, kterou cítila. Určitě ne. Snad.

Tu noc nemohl spát. Pořád se mu kradla do snů jedna neobyčejná osoba, kterou musí zabít. Nic mu nepomohlo a když ráno konečně začal pochod bral to jako osvobození. Virgil s Juditou se mu z nějakého neznámého důvodu vyhýbali, ale nechal to být. Jeho bratříček s jeho ženuškou byli prostě zvláštní a s tím už nic neudělá.

Pozorovala je z balkónu svého paláce jak se probojovávají řadami jejich vojáků. Ten kdo by pozoroval jejich tažení, s takového místa jako ona, by bylo zvláštní že vojáci couvají jen před jednou skupinkou. Ale pro ty dole to byla totální směs krve, únavy a lidí. Nevšímali si skoro ničeho kolem sebe – přece jenom nebyli cvičení na boj. Jejím vojákům by to určitě podivné přišlo, ale jim ubožákům ne. Vlastně jimi pohrdala, ale bylo to aspoň malé rozptýlení.
Malá skupinka už se dostala k jejímu paláci a jejich ubozí čarodějové otevřeli dveře zamčené kouzlem. Samozřejmě to udělala tak aby nepoznali jak jednoduché bylo.
Odešla z balkónu a sedla si do koženého křesla zády ke dveřím naproti krbu ve kterém praskal oheň.

Bylo to jednoduché dostat se do paláce. Možná až moc jednoduché. Ne tím se nebude zabývat – všechno šlo podle plánu. Jen jestli to byl jejich plán.
Běželi spolu s ještě několika nejlepšími bojovníky, kteří spolu s ním dostali za úkol dostat se do zámku magy. Vedli je čarodějové, kteří cítili její energii.
V celém zámku nikoho nepotkali, i když to čekali, protože maga nikomu kromě sebe nevěřila, přesto je to překvapilo a když se čarodějové zastavili před dveřmi kde měla právě být vyměnili si pohledy. Bylo jich málo, ale i přesto se nikdo z nich nemohl zbavit pocitu, že to je past.
Raphael přešel jako první ke dveřím a otevřel je. Vešel do útolného pokojíku, s krbem ve kterým praskal oheň s knihovnami a stolem. Vypadala jako pracovna. Hned jak vešel tak se dveře za ním zavřeli. Poplašeně se ohlídl, ale ani se nepokusil je otevřít nešli by. Je v pasti.
„Dobrý večer“ ozvalo se zpoza křesla, které stálo u krbu.
„Dobrý večer“ odpověděl na pozdrav s mečem stále připraveným.
Zvedla se z křesla a obrátila se na něj. Byla tajemně krásná, její světlé oči ho propichovali skrz na skrz. Nenechal si to líbit.
Pousmála se na něj a vytáhla tenký meč. „Protože jsi můj věrný nepřítel udělám s tebou vyjímku a nebudu používat magii. Oba jsme tady pouze z jednoho důvodu a ten již nesnese odkladu.“
„To ne“ odpověděl jí a zaútočil. Obratně se jeho útoku vyhnula a její meč zaútočil. Když rychle využil setrvačnosti své zbraně aby narazili do té její a tak úplně změnil směr jejího útoku tak se jejich zbraně poprvé střetli. Oba si podívali do očí. A Raphael měl pocit jako by na chvilku v těch šedivích očích spatřil záblesk bleděmodré. Zaútočil opět na ní a pár úderů zkoumal její umění v boji. Byla mnohem mrštnější než čekal, ale i přesto nemohla zvítězit proti jeho umění a to po chvíli zjistila i ona. Bylo to zrovna v okamžiku kdy jí odzbrojil.
„Bohužel Vám boj moc nejde. Měla byste více trénovat příště až se budete chtít měřit s někým jako já“ pousmál se na ní. Držel jí meč přímo na srdci a nechal jí se slepím vztekem couvat.

Couvala před jeho mečem a tělem jí cloumal vztek. Těžce litovala svého neuváženého slibu, že nebude používat kouzla, ale tohle jí nemělo zradit. Jak to že ona která byla nepřemožitelná v čemkoliv co kdy dělala se nechala odzbrojit amatérem? Možná to bylo těmi city, které jí v poslední dobou cloumaly. City? Vztek z ní vyprchal a dívala se mu do očí. Pořád ho může zabít. Ale něco v těch jeho očích jí bránilo ho zabít.
Držel špičku meče pořád ne jejím srdci, ale nemohl jí zabít. Její oči pořád měnili barvu z bleděmodré do šedivé.
Poprvé po dlouhé době se dívala na někoho jako na živou bytost. Pozorovala jeho široká ramena. Jeho mužnou milou tvář, která určitě neuměla lhát. Najednou věděla, že kdyby ho potkala dřív nestrašili by jí v noci stovky tváří, které jí přísahali pomstu. Věděla, že by se nic s toho co udělala nestalo. „Proč jsem tě nepotkala dřív?“
Dívala se na něj bleděmodrýma nevinnýma očima když to řekla. Meč se mu roztřásl když si uvědomil, že jí má zabít. Sklonil meč – nemůže to udělat. „Můžeme to napravit“ nechápal proč jeho ústa říkají něco tak absurdního, ale nemohl si pomoct. Podal jí ruku. Díval se jak její ruka pomalu vklouzává do té jeho a ve chvíli kdy se jejich ruce sevřeli přiletěl z balkónu šíp, který se jí zaryl na místo kde ještě před chvílí byl jeho meč. „NE!“ její bezvládné tělo mu spadlo do náruče a po tmavých šatech se jí začala stékat krev.
„Chceš to změnit?“ zeptala se ho. Věděla, že nemusí umřít. Bylo to vážné zranění, ale nic co by nezvládla vyléčit. Přesto nechtěla žít. Chtěla něco jiného. Změnit všechno co se stalo. Znala zaklínadlo, které to změní, ale také věděla že ránu už potom nesvede vyléčit. Zemře spolu s kouzlem. Něco v ní říkalo ať to nedělá, že je to jen ubohý člověk, kterého musí zabít. Ale poprvé od smrti její sestry v ní zahořel odpor k tomu hlasu. Ne, ona už nechce zabíjet. A on to může změnit. Raphael de Santini přikývl, její největší nepřítel a možná i někdo jiný.
Nevnímal svojí hlavu, která přikývla. Na stěně za ním se najednou objevil portál. Nechápavě se na něj podíval a pak na magu. Oči měla zavřené. Nedýchala. A její vlasy kdysi černé měla světle hnědé. „Já to tak nenechám“ zašeptal a přešel k portálu. Nevěděl proč,ale věřil jí.
„Raphaeli ne!“ slyšel hlas svého bratra, ale nevnímal ho. Vkročil do portálu a svět se s ním začal točit.

Nechápavě se dívala na její tělo, ale kromě té jediné slzy její oči nebyly schopné vytvořit další. Dívala se pouze do tváře Lilian a mlčela. Její matka vedle ní brečela a lidi v ulici je soucitně pozorovali.
Aurélie cítila se po ní začíná sápat temnota. Tak jako vždy v noci, když sama ležela v posteli a čekala na Lilian. Včera se poprvé nevrátila, včera naposledy jí odolala.
„Chudák holka, tohle si nezasloužila“ „Zasloužila si to děvka jedna“ „Ten kdo to udělal by hodný člověk, škoda jen že to nemohl udělat s celou její rodinou“ povídali si lidé kolem ní. Aurélie se po nich podívala. Nyní už neviděla soucit, neviděla v nich nic dobrého, viděla v nich jen zadostiučinění. Popadl jí vztek – Lilian si to nezasloužila a kdo jsou oni že jí mohou soudit? Kdo jsou aby si o ní mohli takhle povídat? Vztek, který jí začal ovládat neznal hranic.
Najednou jí někdo chytil okolo ramen. Nechápavě se podívala do dvou světle modrých očí. Nevěděla proč, ale vztek při tom zmizel a lidi kolem sebe neslyšela. „Je to strašlivá tragédie slečno. Ujišťuji vás, že jejího vraha najdeme“ řekl jí ten mladý milý muž „Mé jméno je Raphael el de Vasca. Prosím neklečte v té zemi za chvíli přijdou pánové, kteří se o vaší sestru postarají“ podívala se s vděkem do jeho milého obličeje a přijala nabízenou ruku. Nevěděla proč, ale věděla, že teď bude všechno jinak. Po tvářích se jí začali kutálet slzy. Muž jí k sobě přivinul a hladil po vlasech. A temnota, která kroužila kolem ní se rozplynula. Muž, který jí držel v náručí se záhadně pousmál.