Drak Jarabak

Nedaleko malé vesničky v druhé malé vesničce jež byla menší než předešlá zmiňovaná malá vesnička žil byl malý dráček Jarabáček. Jarabáček nenáviděl to jméno, měl takový dojem že se spíše hodí na nějakého ptáčka ne na odvážného draka, proto si říkal Jarabak. Tak tedy drak Jarabak.
Jednoho dne, když odvážný drak Jarabak, jež na svých mohutných křídlech deset palců v rozpětí křižoval oblohu, aby našel nějaké to zlato do jeho pokladu ukrytého v jeskyni pod Malou vískou, spatřil něco nevídaného.
V krajině jako je tato, krajině, která se nachází uprostřed nížin, uprostřed všech vesnic, které si poklidně rostou a uprostřed všeho a zároveň ničeho, je těžké narazit vlastně na někoho, kdo by chtěl někomu, obzvlášť tak obrovitému a udatnému jako je Jarabak, ukrást všechno zlato.
A protože Jarabak měl po krk shánění pokladu, který mimochodem čítal obrovské množství zlata a drahého kamení, vydal se za dobrodružstvím. Nebo spíš za dobrodruhem, který shání dobrodružství, takže drak by vlastně chtěl to dobrodružství potřít...
,,Hej trpaslíku!“ obořil se svým mimořádně hrozivým pisklavým hlasem Jarabak
,,É co to je zase za létajúcú ještěrku, já sa na to vyseru, vedlejších zápletok už mám plné gatě, toš povidej ty málá šupinatá děvko, co po mňa vlastně chceš!“ vykřikne na dráčka trpaslík dosti nevybíravým jazykem, ačkoli to už je u trpaslíků normální...
Ovšem to neměl dělat, Jarabak se jedním slovem nasral. Splést si tak velkého, hrozivého, krevvžiláchzastavujícího, husíkůžizpůsobujícího, no prostě tak velkého kinga s někým jako ,,malá šupinatá děvka“ to už foustaý, holohlavý, sekernatý trpaslík přehnal...
,,Ty...ty....ty...šuline!!!“ vyfrkl oblak kouře malý trpaslíkův protivník rozčílen vztekem na trpaslíka a na to, že je ještě tak mladý, že se mu ještě nevyvinulo plivání ohně ,,sežer si svou vlastní prdel a spolkni všechny hovna co v ní máš!!!“ nemohl se ještě udržet k dodání pár nesmyslných, ale doopravdy hrůzunahánějících nadávek na stranu trpaslíka.
,,uh..to sem doopravdy nečekal, ti zasraní bohvia už mňa serú, takovú píčovinu mi seslali poprvé. Dúfám ža naposled.
Tož co teda, jakej úkol pro mňa máš? Zrovna du navštívit svýho nebohýho dědka, takže sa umírni ve výrazivu a řekni mňa to na rovinu.“
Přerušil vnitřní monolog drakových nadávek trpaslík a Jarabáček, eh tedy vlastně Jarabak se usadil na větvi a začal vyprávět, nic jiného mu nezbylo mocní bohové mu kázali, že tuto vedlejší zápletku příběhu, jež je proň vlastně hlavní zápletkou, protože neví, jakou hlavní zápletku má trpaslík, musí dokončit rychle a co nejzajímavěji.
,,Takže mám zlato pod vesnicí zvanou Malá víska, tvým úkolem je dostat se skrze důmyslné bludiště, které jsem konstruoval léta, hlavní ale je, abys našel vstup do labirintu ChaChaChaCha... promiň ale to ChaChaChaCha jsem prostě musel využít... mám kurzy na to, jak nahnat hrůzu a aspoň se ukážou jak jsou účinné... ChaChaChaCha... é promiň, kde že jsem to skolnčil? Á jistě, samozřejmě... Takže teď tam jdi a udělej co jsem ti řekl... Jo a ještě něco, uprostřed toho labirintu budu čekat já, abych tě zabil...huhuhu..tak se těš skřete.“
Trpaslík se vyděsil, tak těžký, závažný vedlejší úkol nedostal ani nepamatoval, nejtěžší bude asi zavraždit toho hrozného draka, který se tam bude skrývat...
Nuže trpaslík se tedy vydal k oné Malé vísce a měl štěstí... díky bohům totiž zrovna stál asi pět sáhů od cedule na níž bylo načmáráno barvou z fekálií staré tety Brunhildy Malá víska. Pozn.: To že to byli fekálie tety Brunhildy bylo lehce poznatelné díky zápachu oněch fekálií slavné alchymistky, jež vymyslela první na sto procent voděodolné barvy, ovšem dodnes není jasné, z čeho se tyto barvy vyrábějí...
,,Éh...ti bozi by sa mňali trochu umírnit, než sa z tohoto stane jakési Fekální dobrodružství, to je pak hróza, ludia kópajícísa v hovnach, chcankách a dalšiach pičovinach.“ trpaslík se podívá nahoru a řekne ,,kurva už mňa nevovládejte tu hubu, nebo... nebo nič... ale pomstím sa...“
Vyrazí tedy směr Malá víska když v tom zahlédne podivný kámen v křoví, ten kámen by se spíše dal specifikovat jako veliký žulový kámen, který přesně vypadá, jako by byl vstup do podzemního labyrintu, na jehož konci se nachází malý dráček jménem Jarabáček, který leží na fůře zlata. V jeho domněnkách ho utvrdilo zelené cosi, co se díky nepozornosti bohů zapomnělo kdesi v lese pár metrů od trpaslíka a teď se to musí dostat do středu labytintu a připravit se to tam na boj.
I vydal se udatný trpaslík někam tam dolů, z díry do vlhkých chodeb, které vyhrabal nejspíš někdo psychicky labilní (na zdech byly stopy nehtů a při štěstí trpaslík mohl narazit i na vrypy způsobené zuby, jež se snažili zvěčnit se v žulovém masívu, kdo ví proč a nejspíš to neví ani bohové, nutné je ale dodat že onen podivný vryp měl podivný tvar, snad jakoby onen psychopat vlastnil rovnátka, jež ho doháněla k šílenství).
Z divných tmavých beden rozvěšených všude po stěnách se ozývali strašné zvuky křiku. Nebyl to slastný křik, který vydává žena, když se jí muž dostane do vlhkého klína, nýbrž jiný křik, jež v bozích vzbuzuje jiný pocit, který zrovna k jejich životu patří.
Malý vousatý mužíček, vůbec ne v červené čapce s rýčkem Pepíčkem, nýbrž se sekerkou Držkolamkou zahnul několika divnými odbočkami a před ním se objevilo něco hrozného.
Totiž dráček, který usedavě pláče na několika smradlavých kroužcích ze žlutě lesknoucího se kovu. Ty kroužky zkrouceného plechu dost nápadně připomínali prsteny paní Krásnochlupkonanozeové, místní hobitky. Prsteny, které hobiti nosí na nohách.
,,Kurva co to má znamenať?“ rozesmál se krutě trpaslík a chudáček Jarabáček málem omdlel když se mezi vzlyky chtěl nadechnout vzduchu, jež zkazil kov prstenů
,,Ty máš bejt nějaké drak? Co to je, malé drak a prsteny smradlvé hobitky, to se bozi snad posrali... éh vlastně vůbec ne... Ale rozhodně by mňali mňať lepšie nápady.“ Obořil se někam nahoru a pohladil malého dráčka po šupinaté hlavě.
Trpaslík přijal dráčka jako své adoptivní děťátko (nemohl mít vlastní děti, protože mu v bitvě rozdrtili válečným kladivem suspenzor i to, co bylo pod ním). A jestli neumřeli, mají se rádi dodnes