New Oddysey

Uběhlo už mnoho dní od té doby, kdy se poprvé podařilo otevřít hvězdnou bránu.
Uběhlo už mnoho dní, kdy se velitelství Stargate Command rozhodlo udělat sesterskou základnu na Heliopolis. Tato základna měla za úkol vycvičovat nové vojáky, kteří byli ti nejlepší z nejlepších. U nich byl velký potenciál, odvaha a kuráž. Měli se stát novými lidmi do SG- týmů.

Některým se to podařilo, a právě tito muži a ženy se stali plnohodnotnými členy svých týmů. Ovšem, jak praví staré pořekadlo:“jednou jsi nahoře, jednou dole.“
Problém byl v tom, že po velkém úspěchu, kdy se zdálo, že základna, která se oficiálně nazývala Stargate Academy, ale mnohými vojáky a hlavně diplomaty známá jako Resistance Effort splňuje očekávání Pentagonu na výbornou, přišel jeden problém z druhým.

Kadeti chtěli trávit víc času na Zemi, než na Heliopoli. Kadetům už tak nezáleželo na svém hodnocení, vytrvalosti a to neslo své následky. Za poslední dva roky prošlo testy pouze sedm lidí. Sedm ze tříset. Akademie upadala a všichni to věděli, nikdo z nich si ale nechtěl přiznat pravdu. Pravdu, která svou krutostí nenechávala spát nejednoho důstojníka.

Daňové poplatníky stál tento projekt mnoho peněz. Sypali do této bezedné studně miliardy ročně a ani nevěděli, kam jejich peníze putují a za jakým účelem. V době, kdy Resistance Effort běžela, se na veřejnost dostala informace, že peníze, které tečou jim pod rukama nejsou na národní program Nasa. Někdo porušil bezpečnost a pronesl ven, že lidstvo je už dávno schopno cestovat vesmírem. A peníze, které občané nejen Ameriky, ale i jiných velmocí, včetně menších států platí v daních jde na projekt, který se nachází dokonce na jiné planetě. Objevila se také informace, že Letectvo spojených států má zařízení, díky němuž lze cestovat na jiné planety. Nazývané Hvězdná brána.

Ze začátku této informaci nikdo nevěřil a každý dotyčnému muži, který tuto věc oznámil veřejnosti se vysmál. Nikdo mu nevěřil, považovali to za absurdní. A kdo mohl takto cennou informaci vynést na světlo světa? Byl to vědec, který se zpočátku na projektu Stargate Academy podílel. Ovšem z doposud neznámých důvodů musel tento projekt opustit. Nevědělo se proč, většina personálu si myslela, že Baker, jak se ten vědec jmenoval, nějak namíchnul IOL. A ti s ním udělali krátký proces. Jak se ovšem o dva roky později zjistilo, pletli jsme se. Mohli jsme jen hádat, co za tím bylo, nyní ovšem Baker oznámil celému světu to, čeho se obávali všichni, kdo o tom něco věděl.

Kvůli jeho oznámení se ozvalo mnoho věhlasných vědců, kritiků a každý důležitý člověk na této zemi. Všichni bez výjimky jeho tvrzení popřeli a tak horečnatost Pentagonu uklidnili. Ovšem o půl roku později vystoupil Baker znova a tentokrát s videem, kde přes deset miliard lidí mohlo vidět, jak brána funguje. Druhý den, když měl vystoupit s dalším video nahrávkou, tak jednoduše zmizel. Nevědělo se, kde je, prostě zmizel. Jeho byt byl dokonale vyčištěn, po jeho existenci nebylo ani památky. Jako by nikdy ani neexistoval.

Tento na první pohled chytrý tah vedl k větším a větším problémům. Odborníci, kteří zprvu kritizovali Bakerovo tvrzení, nyní po jeho zmizení začali zpochybňovat svá tvrzení a rozhodnutí, že Baker je blázen, který e chtěl pobavit na veřejné hysterii.
Začali každou informaci zkoumat. Každou fotku, nahrávku podrobili těm nejrůznějším testům. Mysleli si, že když pronese o Americké vládě něco tak závratného, jako právě toto a pak najednou se vypaří jako pára nad hrncem, tak není něco v pořádku. Někdo v tom musel mít velmi hluboko namočené prsty. A všem bylo jasné, že ten s namočeným prstem je Americká vláda.

Dostáli se už do fáze, kdy tomu věřili. Byli si stoprocentně jistí, že jejich vláda podniká cesty na jiné planety. Bylo jich jen hrstka, postavil se proti nim celý národ. U soudu byli diskreditováni. Jejich popularita během dne klesla na bod mrazu. Chtěli všeho nechat, ale najednou jednomu z nich, Harneth se jmenoval, přišla zásilka, která měla být doručena na tuto adresu, po smrti adresáta.

Harneth nevěděl, co si o tom má myslet, bál se otevřít tuto objemnou obálku. Když ji otevřel, zíraly na něj stohy dokumentů. Listoval jimi a nevěřil vlastním očím. Tohle, že vlastní americká Vláda? Sedl si ke svému stolu v pracovně a pečlivě si pročítal ony listy. Na prvním z nich se blyštil nápis:“Projekt Prométheus.“

O dva dny dříve ve Stargate Command

„Tak se ti to konečně povedlo,“ ozval se za mými zády hlas. Byl docela tichý, ne proto, že by jím dotyčný mluvil potichu, ale pro, že jsme se nacházeli v jídelně, kde bylo vždy rušno. Onen dotyčný byl můj dlouholetý přítel, který mě nikdy nenechal ve štychu. Dalo se o něm v klidu říct, že to byl přítel do pohody i nepohody.

„Cože?“

„No, že se ti to konečně podařilo. Dočkal jsi se.“

„O čem to mluvíš?“ ptal jsem se, protože jsem neměl ani potuchy o tom, o čem mohl Garett mluvit. Jmenuje se celým jménem Michael Garett Smith, ale já mu vždy říkal Garett. Možná proto, že mi to znělo lépe než Smithi a taky proto, že to Garett vyžadoval.

„Ty o tom ještě nevíš?“

„A o čem? Nejspíš víš něco, co já ne.“

„Tobě to fakt nikdo neřekl?“

„Hele, tak už zkoušíš mojí trpělivost.“ Varoval jsem ho a přitom mu mával před obličejem vidličkou s nabodnutou bramborou. Garett sáhl po mé vidličce, vzal si ji a brambor zasunul do svých úst a pozřel ho.

Tupě jsem na něj zíral, tohle jsem u něj ještě neviděl.

„Hygiena nadevše.“

„Jo, já to říkám pořád, není nad správnou hygienu.“ Řekl a začal se mi přehrabovat v jídle.

„Proč si nevezmeš jídlo jako každý tady?“

„Nechce se mi stát tu děsnou frontu,“ ukázal na řadu lidí, kteří se sestávali ze čtyř vojáku a jedné poručnice.

„Tohle je podle tebe děsná řada?“

„No a ne?“

„Tebe jednou ta lenost zabije.“

„Jo, jaksi jsme změnili téma, co? Chceš to tedy vědět?“

„No, převeleli tě.“

„Převeleli? A kam?“

„Na Oddysey, přece. Tam jsi taky chtěl.“

„Jo, to jsem chtěl. Nečekal jsem, že to bude tak brzo.“

„No a na jaký post mě dali?“

„Si to přečti sám,“ řekl Garett a podal mi papír k převelení.

„Velitel letky?“ řekl jsem užasle.

„Tváříš se, jako by to bylo něco otřesného.“

„To ne, jen by mě zajímalo, co je s Backem. Je to skvělý pilot a dobrý velitel letky.“

„Byl to skvělý pilot,“ řekl Garett.

„Počkej. Byl? Proč ten minulý čas?“

„Protože minulý víkend zemřel.“

„Fakt? To je hrůza, byl to dobrý chlap. Co se mu stalo?“

„Infarkt.“

„Cože? Bylo mu třicet pět. Nemohl zemřít na infarkt.“

„V jeho kabině během tréninkového letu došlo k výrazné dekompresi a po skončení letu, když vylezl ze svého stroje, tak jednoduše padl k zemi. Doktor uvedl jako příčinu smrti selhání srdce.“

„Bože, to snad není možné.“

„Přesně tak. Máš se na co těšit, pozítří nastupuješ a generál Hammond ti dal do zítřka volno.“

„Já jsem ale o žádné nežádal.“

„Já vím, to jsem za tebe požádal já.“

„A proč?“

„Je třeba udělat rozlučku. Dlouho se neuvidíme. Takže, v 17:00 buď před základnou.“

„Budu tam, tak zatím,“ rozloučil jsem se s ním a dojídal zbytky jídla, které tu zůstaly po Garettově řádění v mém talíři. Moc toho nezbylo.

Po chvíli usilovného přemýšlení jsem se zvedl od stolu a vyrazil ke své ubikaci. Čeká mě balení a nebude ho zrovna málo. Došel jsem k výtahu, kde stál mimojité další stepující voják, čekajíc na výtah, stejně jako já.

„Co tak smutně?“ promluvil na mě bez jakéhokoliv upozornění. Nechtělo se mi nijak rozvádět konverzaci, nechtělo se mi ostatně říci ani slovo. Jen jsem se koutkem pusy usmál a unaveně na něj mrknul. Muž v zeleném to zřejmě pochopil, tak jak měl a dál stál na výtah otočen ke mně zády. Když konečně zaznělo ono magické pípnutí a výtah se otevřel. Na zdejší poměry z výtahu vystupovalo nezvykle moc lidí. Jako správný mužský jsem se otočil za osobou něžného pohlaví.

Měla středně dlouhé hnědé vlasy, sahaly ji těsně pod úroveň ramen. Musela o vlasy pečovat, krásně se jí leskly a zvýrazňovaly ostré rysy ve tváři. Jako by říkala „drž se ode mě dál.“

Její výška dosahovala hranice 170 centimetrů, nebyla moc štíhlá. Jak se říká, tak akorát. Takové ženy se mi líbí nejvíce, ozval se ve mně chtíč, který jsem bohužel musel ihned zahnat do pozadí.

Vešel jsem do výtahu a zmáčkl tlačítko, které označovalo podlaží s ubikacemi. Při odchodu mi společník ve výtahu popřál hezký den a s těmito slovy se za ním zavřely dveře a výtah pokračoval dále ve své trajektorii.

Dveře své ubikace jsem si otevřel elektronickou kartou a vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře a oddychl jsem si. Ne úlevou, ale z toho, co mě ještě čeká. Za tu dobu, co jsem zde byl, se u mě nakupila pěkná hromádka věci.

Vytáhl jsem krabici a začal pomalu balit, měl jsem čas ještě tři hodiny do srazu s Garettem. Času bylo dost a tak jsem se posadil na postel veškeré své haraburdí házel do krabice, až jsem natrefil na jednu zarámovanou fotografii. Na fotografii jsem byl společně s Garettem. Na fotce se držíme kolem ramen, okolo jezero a krásná příroda a v Garettově ruce velký pstruh.

Tehdy to byl skvělý den, snad nikdy jsem nezažil lepší den. Bez něj by to nebylo ono. Sešli jsme se tehdy brzo ráno a on chtěl jít na ryby a já vůbec nikam. Pršelo jako z konve a Garett pořád otravoval s tím, že půjdeme rybařit. Nakonec mě přemluvil a vydali se jeho Pontiacem na ryby. Déšť neustával a já začal pochybovat o tom, zda-li má Garett zdravý rozum. Nicméně, když jsme dorazili k jeho chalupě, tak se mračna roztáhla a objevilo se sluníčko a vypadalo to na krásný den. Nikdy na ten den nezapomenu.

Opatrně jsem položil fotku na spodek krabice a pokračoval v balení. Ani jsem se nenadál a nezbylo mi už nic, co bych sbalil. Krabici jsem nechal na posteli a vydal se směrem k východu, protože už byl čas odejít.

„No konečně. Jako vždy pozdě.“ Řekl mi Garett, když mě viděl přicházet.

„Nech si ty řeči, jsem dochvilnější než ty za celý svůj život.“

„Ou, to bolelo.“