New Oddysey - part 2

„Tak, co jsi na mě přichystal? Jak tě znám, tak nic dobrého.“

„Nech se překvapit,“ řekl s jeho nezaměnitelným lišáckým úsměvem a rukou ukázal na auto stojící o pár desítek metrů před námi, „je na čase vyrazit.“ Vyrazili jsme k autu a když jsem si uvědomil, že Garett bude řídit, zhrozil jsem se. Ten člověk má víc pokut za rychlou jízdou, než může obyčejný člověk nastřádat za celý život.

„Ty chceš řídit?“

„Proč myslíš, že si sedám za volant? Zalévat kytky tu nebudu.“ Jeho vtipu jsem se na okraj zasmál, i když jsem věděl, že není ani trochu legrační.

„Já jen, že posledně, když jsi řídil, tak jsi málem srazil ministra obrany.“

„Vidíš, bohužel málem.“

„Snad bohudík, ne?“

„Ten chlap je děsný kretén.“

„Přece kvůli tomu, že se mi někdo nelíbí, tak nebudu zabíjet.“

„Ale já ho přece nechtěl zabít, aspoň ne poprvé.“

„Velmi vtipné, k potrhání,“ nesdílel jsem Garettův smysl pro humor.

„Ale no tak chlape. Trochu se odvaž. Jsi pořád zachmuřený, tohle je možná poslední večer, co se uvidíme, tak aspoň dneska se bav.“

„Dobrá, jak chceš,“ řekl jsem mu a začal jsem si natahovat bezpečnostní pásy.

„Co to děláš?“ udiveně na mě hleděl, když viděl, že si beru pásy.

„Co myslíš, že dělám? Chci se připoutat.“

„Nechápu proč, já jezdím podle předpisů.“

„Jo, ale podle těch svých. A navíc bych se chtěl na palubu Odysey dostat v pořádku a hlavně v jednom kuse.“

Můj parťák na dnešní den jen nechápavě zakroutil hlavou, nastartoval svého modrého Forda a prudce sešlápl plyn, až k podlaze. Pneumatiky zagumovaly, vydaly přitom charakteristický zvuk, který nikdo v okruhu jednoho kilometru nemohl přeslechnout a pak už jsme uháněli daleko od základny.

Asi po hodině cesty, kdy jsem musel snášet mučení v podobě jedné Country skupiny, kterou si Garett pouštěl na autorádiu, jsme konečně dorazili do malého městečka kousek od Colorada. Když jsem vystupoval z auta, z úlevou jsem si oddychl, že nemusím už poslouchat tu hroznou hudbu.

„Tu hudbu už nikdy, ale nikdy nepouštěj,“ řekl jsem zcela vážně.

„Nevíš, co je dobré.“ Odpověděl Garett a ukázal na jednu putiku, z venku vypadala dosti chatrně. Tady mě chceš odvést? Co máš za lubem? Chceš mě snad zabít? Ovšem, když jsme vešli dovnitř, tak jako by mě polili ledovou vodou. To, co jsem viděl zvenčí se ani zdaleka nepodobalo tomu, co se skrývalo uvnitř. Příjemně vypadající podnik, hned před mými oči se naskýtal pohled, který mě nikdy neomrzí. Kulečníkový stůl. Tato hra byla moje láska. Nic mě nedokázalo udělat šťastnějším, než tato báječná hra. Ani žena, ani právě narozené dítě. Tento pocit nedokázalo přebýt absolutně nic. Pohlédl jsem na Garetta, očividně si všiml, jak se nad tím rozplývám a pronesl:

„Překvapen?“

„Jak jsi to věděl?“

„Já vím všechno.“ Řekl a hned ukázal na barmana, ať zapne osvětlení nad kulečníkem a donese dvě dávky onoho zlatavého moku. Něco mi říkalo, že tento večer se spát nebude.

Kulečníkem a pivem jsme se bavili poměrně dlouho, podle hodinek to bylo asi pět hodin. Garett navrhnul, že bychom si mohli objednat striptérku. Já jsem nebyl proti, dneska jsem chtěl hodit vše za sebe a taky proto, že značný obsah alkoholu už putoval mými žilami.

Zabrali jsme si odlehlou místnost v baru, kam mohli jen ti, kdož si to zaplatili. S našim platem to pro nás nebyl problém. Přece na takové akce se šetří peníze, tak proč se nepobavit. Než jsem se nadál, tak už jsem seděl na židli. Ruce svázané za zády a přes oči kousek šátku, přes který jsem viděl jen malinko. Připadal jsem si, jako v den svých 21. narozenin. To mi kluci z letecké akademie udělali taky. Nebyl jsem nervózní, spíše nedočkavý.

Když dorazila, nepotřeboval jsem ani oči, abych ji poznal. Bohatě mi postačil nos, její vůně byla pronikavá, musel ji cítit každý mužský v okolí. Podle zvuků podpatků jsem poznal, že se blíží ke mně. Sáhla mi na tvář a rychlým tahem mi sundala šátek omotaný kolem očí a já uviděl tu krásu.

„Tak ty se tu loučíš se svobodou?“ zeptala se mě. Podíval jsem se na Garetta a bylo poznat, že přemýšlí stejně jako já, co odpovědět. Pak se nám objevil stejný úsměv na tváři a hned jsme věděli, co odpovíme.

„Ale jo, loučíme se svobodou,“ řekli jsme v ten stejný moment a striptýzová tanečnice započala svůj kouzelný tanec ladných křivek a nádherného zadečku.

Probudil jsem se s neuvěřitelně silnou bolestí hlavy v posteli, která měla rozměry hodného letiště. Andělsky bílé povlečení se krčilo pod mou váho. Peřina samozřejmě jako vždy na zemi. Nikdy jsem se ještě neprobudil s peřinou na těle. Nevím, čím to bylo, ale asi jsem ji nesnesl na sobě během spaní, kdo ví.

No, to potěš. To je kocovina. Co jsem vůbec dělal vče.. . Sakra, bylo to včera nebo ještě dnes? Mám v tom docela zmatek. A kde to jsem? Že by hotel? Ne, to je blbost. Nikdy bych si nezaplatil drahý hotel. A aha, už je mi to jasné, že mě to nenapadlo hned. Garett, kdo jiný by zaplatil tento apartmán. Až ho potkám, tak ho uškrtím.

U pokojového telefonu jsem našel papír, na kterém byl vzkaz:

Jasone, nelekej se, kde to právě jsi. Vím, že se stejně lekneš. Včera jsme přebrali trochu víc, než jsme měli v úmyslu, ovšem nebyl jsem na tom tak hrozně, jako ty. Zaplatil jsem ti tento pokoj jako splacení mého dluhu, určitě ti to nebude vadit.
Snad se ještě někdy sejdeme,
Sbohem příteli, M.G.S.

Tento vzkaz ve mně zanechal víc než jen zaplacený dluh, který u mě Garett měl, ale velký citový skok. Nikdy jsem nečekal, že Garett bude něčeho takového schopen. Je to můj nejlepší přítel a taky jediný přítel. Cítil jsem se najednou nepřiměřeně smutně, tento pocit jsem zažil jen jednou a myslel, že se už nebude opakovat. Slovo sbohem mě doslova uvnitř mučilo. Co když se vážně s ním nikdy už neuvidím, co když je to konec jednoho velkého přátelství, co když, co když?

S těchto nepříjemných pocitů mě vytrhla pichlavá bolest v zadku, jako by jsem se na něco nabodl. Rychlostí blesku jsem se zvedl a podíval se, co že mě to tak zabolelo. Byla to Eiffelova věž, ne pravá, ta by se na postel jen ztěží dostala. Ale replika o velikosti deseti centimetrů. Tato potvora mi málem zarazila velmi důležitou činnost. Proč je tady, byla to Garettova oblíbena replika. Že by na památku? Snad.

V rychlosti jsem se dal do pořádku a oblékl, vylezl ven z pokoje, na recepci zjistil, že je vše zaplaceno. Ne, že bych nevěřil Garettovu vzkazu, ale už si ze mě párkrát vystřelil, a proto jsem raději obezřetný. Vyšel jsem na čerstvý vzduch, to jsem miloval nejvíce. Po takové pijavici to bylo to nejlepší na vystřízlivění. Žaludek se mi ozýval na celé kolo, což mohlo znamenat jen jednu věc. Měl jsem hlad. Zašel jsem do první restaurace, která mi přišla pod oči a objednal si jídlo. Až když jsem dojídal poslední sousta, zabloudil můj zrak na hodiny vysoko na stěně. Zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že je skoro 17:00. Okamžitě jsem se zvedl, položil pár bankovek na stůl a chvatem opustil restauraci. Nasedl na první taxi a zamířil si to na základnu v Coloradu.

Doprava byla dosti hustá a proto jsem k základně dorazil těsně s úderem devatenácté hodiny. Zaplatil jsem nemalou částku a ve spěchu dorazil až do své ubikace. Po cestě jsem potkal mnoho lidí, nikdo však nebyl dostatečně důležitý na to, abych se jím zdržoval.

Popadl jsem své věci a zašel za generálem Hammondem, ten mi svěřil pobočníka, který mě odveze k tajné základně, kde se ukrývá většina naší flotily. Cesta autem trvala jen malou chvíli, respektive čtvrt hodiny. Na místě jsme pak sjeli asi o deset pater pod zem, kde se ukrýval tento skvost. Lidem zodpovědným za tuto loď jsem předložil své doklady a rozkaz k převelení na tuto loď. Bez problému mě pustili dovnitř a jeden z nich mě zavedl do kajuty.

„Za 30 minut se ohlaste kapitánovi na můstku,“ řekl mi a zabouchl za sebou prudce dveřmi.

To bylo teda uvítání. Co jsi taky čekal? Fanfáru a uvítací sbor?

Začal jsem si vybalovat opět věci a na stolek jako obvykle jsem posadil fotku mě a Garetta. Oblečení jsem moc neměl, a to málo jsem uložil do skříní k tomu určených. Půl hodina uběhla jako lusknutím prstu a teď mě čekala cesta na můstek. Byl tu ovšem jeden malý problém, neměl jsem ani šajnu, kudy se tam jde. Na posteli jsem si všiml něčeho, co vypadal, jako papír. Zvedl jsem ten list a bylo to kompletní schéma lodi v plastových složkách. To se bude hodit. Podle plánku jsem došel bez větších problémů až na můstek, kde ve velícím křesle seděl kapitán této lodi. Byl to Emmerson. On si mě okamžitě všiml, zvedl se ze svého křesla a přešel ke mně.

„Major Jason Varenberg se hlásí do služby, pane,“ řekl jsem, přičemž jsem stál stále v pozoru.

„Pohov, majore.“ Řekl mi a pročítal si nějaké složky, byly to bezpochyby mé osobní složky.

„Takže, vy jste náš nový velitel F – 302.“ Řekl s nosem ponořeným do složek.

„Tak vás tady vítám, odlet je zítra v 8:00. Tady Tandher,“ ukázal na jednoho muže, „vás zavede do hangárů.“

„To není třeba, pane. Trefím tam sám.“ Řekl jsem sebejistě.

„Jste tu místo kapitána Backa.“

„Já vím, pane. Jeho pověst ho předcházela.“

„Doufám, že budete minimálně stejně dobrý, jako on.“

„Provedu, pane.“ Řekl jsem, zasalutoval a odcházel směrem ven z můstku. U dveří na mě promluvil Emmerson.

„Majore.“

„Ano, pane?“ otočil jsem se zpět na něj.

„Najezte se, vypadáte bídně.“

„Ano, pane,“ odpověděl jsem a namířil jsem si to do jídelny. Vůbec mi to nevadilo, jelikož jsem měl hlad jako celá smečka vlků. Podle plánku se jídelna nacházela o dvě podlaží níže. Celkem v poklidu jsem došel na určené místo, čekal jsem, že se bude odlišovat od té v SGC, ale byla prakticky totožná, až na pár vyjímek. Také tu bylo neuvěřitelné ticho, oproti SGC neuvěřitelně ticho, jako v ráji. Naložil jsem si hned dvojitou porci, protože hlad překračoval hranici snesitelnosti a taky si vzal pořádnou dávku kávy. Ne, jen proto, že bych potřeboval býti vzhůru. Káva už pro mě neznamenala totéž, jako v mých mladých 20 letech. Teď už to byl jen další nápoj z mnoha, ovšem tento černý nápoj mi chutnal, i když záleželo, kdo jí dělal. Není kafe jako kafe. Ale toto, kterého jsem se náhle napil, když jsem dosedal k osamocenému stolku mi chutnalo.

V puse jsem měl jako v polepšovně. Směsice různých pachutí, tak mi je v puse po takových akcích. Jak já je nemám rád. Po zdolání jídla, které mi náramně chutnalo, což se nedalo říct o té replice, které vydávali na SGC. Cítil jsem se plně nasycen, a proto jsem necítil důvod zde déle pobývat a zamířil si to do hangáru, kde strávím asi hodně času.

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem dorazil do hangáru. Království pilotů, tady byli šéfové oni, nikdo jiný, nikdo jiný sem neměl přístup, krom mechaniků, kteří se starali o jejich stroje. Nalíčené F-302ky. V útrobách lodi jsem se ztrácel, i když jsem měl po ruce plánek celé lodi. Někdy je i tato výpomoc na nic. Proto jsem byl nucen se zeptat na cestu jednoho s mnoha strojních inženýrů. Poznal jsem se na dálku, jejich pracovní oděv se nedal s ničím jiným splést. Ale i přes jejich radu jsem se jen potácel uvnitř tohoto kolosu. Začínal jsem už ztrácet trpělivost, naštěstí jsem potkal někoho, kdo zrovna směřoval do těch samých míst. Byl to mechanik, starajíc se od nýnějška o mé miláčky.